↗

Nová evropská legislativa whistleblowery chrání před propuštěním, zastrašováním nebo jinými formami odvety. Nezapomíná ani na ty, kdo oznamovateli pomáhají — například kolegy nebo příbuzné. Členské státy také nově musí zajistit, aby oznamovatelé měli zdarma přístup k právní podpoře. V průběhu soudního řízení navíc mohou žádat o finanční a psychologickou pomoc. Ilustrace Professor Junior, flickr.com

Píše se rok 2000 a Robert McCoy, zaměstnanec Evropského výboru regionů, najde důkazy o systematických podvodech a zpronevěře uvnitř instituce. Jakožto finanční auditor udělá to, co má v popisu práce — důkazy odnese svým nadřízeným a doporučí, aby byla celá věc předána úřadu, který v EU vyšetřuje podvody. Namísto toho následují měsíce ostrakizace a šikany, kvůli které Robert přijde o práci a skončí na tři měsíce v péči lékařů. Jeho tvrzení později potvrdí několik nezávislých vyšetřování. V roce 2020 stále čeká na očištění svého jména a omluvu od instituce, která ho nedokázala ochránit.

Děsivé je, že o dvacet let později stále nemůžeme zaručit, že by to v evropských institucích vypadalo jinak. Jsem členem Výboru pro rozpočtovou kontrolu v Evropském parlamentu, kde dohlížíme na to, aby peníze z EU končily tam, kde mají. Hlídáme také to, že řádně fungují evropské instituce, které nezanedbatelnou část společných peněz z rozpočtu utrácejí. Mojí prioritou je ochrana whistleblowerů a těch, kdo se při práci pro evropské instituce setkali s obtěžováním nebo šikanou ze strany zaměstnavatele.

V posledních měsících jsme se setkali s dalším závažným případem, který ten McCoyův v mnohém připomíná. Společným znakem je, že poškozené zaměstnance nepodpořilo vedení evropské instituce, pro kterou pracovali. EU je zaměstnavatel jako každý jiný, a tak se tyto problémy jednou za čas bohužel nevyhnou ani jí.