Proč se jí nikdo nezastal, proč nikdo nepomohl?
Blanka Vosecká VeseláSexuální obtěžování ve veřejné dopravě, na něž upozornily nedávno zveřejněné výsledky studie, je u nás nepřijatelně rozšířeným i tolerovaným jevem. Je třeba zlepšit přístup institucí, ale na místě je také daleko větší občanská solidarita.
Je parné léto, odpoledne, a do pražské tramvaje číslo 22 nastupuje mladá žena, nic netušíc si sedá naproti muži ve středních letech.
Muž začne po chvilce něco šeptat, není to příliš srozumitelné. Najednou se nakloní k ženě a zazní: „Seš pí*a, že jo?“
Žena zpozorní. Neví, co se děje.
„Seš ale pořádná pí*a, že jo?“, zazní tentokrát s hlasitostí přes celou tramvaj směrem k ženě.
kteří často hledíme do mobilů nebo čteček a oči zvedáme teprve když slyšíme "kravál", ovšem situace často není zdaleka tak jasná, jak se jeví oběti. Myslím si, že odtud pramení velká část odpovědí ve studii "Situace nebyla tak vážná / oběť
nepotřebovala mou pomoc" (52% mužů, 27% žen).
A když si nejste jistí, vyčkáváte, co se bude dít dál. Údajně velmi účinná strategie pro oběť je hlasitě se dovolávat pomoci, to je ale asi hodně těžké.
Tady je skutečně nutno rozlišovat dvě různé roviny: na straně jedné míru tolerance dané společnosti vůči sexuálním atakům - ale rozpaky či mentální blokaci ostatních zasáhnout na pomoc oběti na straně druhé.
Totiž: i když vynecháme aspekt ryze sexuální, pak i ve všech jiných obdobných případech se vždy znovu projevuje ten samý efekt: nikdo se necítí být osobně povolán, či vůbec oprávněn vstupovat do konfliktu jiných, jemu zcela cizích osob. Ne snad že by (všichni) neměli dobrou vůli; ale je tady ten mentální blok.
Jak už napsal pan Hájek: nejlepší je v daných případech požádat o pomoc někoho konkrétního. Prolomit tu hranici kolektivní anonymity.)
Ovšem: právě v případech (verbálních) sexualizovaných ataků je to pro oběť (typicky ženu) velmi problematické.
Zcela otevřeně řečeno: pár pořádných ženských facek by tu asi bylo tím nejefektivnějším řešením. Na hrubý pytel hrubá záplata.
Těžko si dovedu představit, že by se normální muž choval tak, jak to autorka článku popisuje a vystavoval se tím riziku, že ho může spatřit nějaký jeho známý a on pak už bude nadosmrti za idiota. Nejspíše tedy měl ten člověk nějaký problém, možná mentální handicap, možná duševní onemocnění.
Autorka je vzdělaná žena, mohla by pochopit, že muž, který v tramvaji cizí ženu bez zjevné příčiny hlasitě osloví slovem „pí*a“, asi nebude zcela v pořádku. Profesní zaměření nám bohužel možná někdy brání chápat věci v kontextu - vidíme jen ten svůj kontext.