Proč se jí nikdo nezastal, proč nikdo nepomohl?

Blanka Vosecká Veselá

Sexuální obtěžování ve veřejné dopravě, na něž upozornily nedávno zveřejněné výsledky studie, je u nás nepřijatelně rozšířeným i tolerovaným jevem. Je třeba zlepšit přístup institucí, ale na místě je také daleko větší občanská solidarita.

„...a do pražské tramvaje číslo 22 nastupuje mladá žena, nic netušíc si sedá naproti muži ve středních letech.“ Foto Dezidor, WmC

Je parné léto, odpoledne, a do pražské tramvaje číslo 22 nastupuje mladá žena, nic netušíc si sedá naproti muži ve středních letech.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Muž začne po chvilce něco šeptat, není to příliš srozumitelné. Najednou se nakloní k ženě a zazní: „Seš pí*a, že jo?“

Žena zpozorní. Neví, co se děje.

„Seš ale pořádná pí*a, že jo?“, zazní tentokrát s hlasitostí přes celou tramvaj směrem k ženě.

„Prosím?!, to mluvíte se mnou?”

„S Tebou mluvim, ty krávo blbá, seš pí*a, chodíš za prachy, co?“, muž začne agresivně rozhazovat rukama směrem k ženě, dělá lascivní gesta a pohyby, verbálně pokračuje v podobném duchu. Žena se slovně brání, taktéž zvyšuje hlas, nechce si to nechat líbit.

Následně se odehrává scéna, kterou sleduje minimálně přední půlka tramvaje, neboť jde o místa hned u řidiče. Nikdo z přihlížejících ale nezasáhne. Řidič také ne. Žena nakonec vystupuje o zastávku dřív. Do kanceláře to raději dojde pěšky. Je jí trapně a fyzicky špatně. Přemýšlí, proč se jí nikdo nezastal, proč nikdo nepomohl?

Češi vědí své: „Člověk už se nemůže ani podívat!“

Z výsledků studie, kterou si nechal vypracovat Odbor rovnosti žen a mužů Úřadu vlády ČR, zveřejněných předminulý týden vyplývá, že třetina dotázaných osob zažila opakovaně během cestování hromadnou dopravou projevy sexuálního obtěžování, jako jsou například nežádoucí či lascivní pohledy nebo bezdůvodné vstupování do intimní zóny. O něco menší podíl dotázaných byl vystaven situaci, kdy na ně někdo jiný pokřikoval, měl nevhodné obtěžující poznámky nebo návrhy, či sexuálně podbarvené pohyby či gesta.

Přibližně čtvrtina dotázaných má zkušenost s jednáním, kdy je cestující nucen ke schůzce, čelí dotazům na svůj sexuální život nebo je cílem urážlivého jednání z důvodu pohlaví, zhruba stejný počet respondentů byl svědkem exhibicionismu. Vynucování si sexu výhružkou či silou a pokus o sexuální styk nátlakem pak zažilo šest procent osob. S většinou z výše uvedených typů jednání se setkaly hlavně ženy.

Také vám ta čísla přijdou skandální? Bohužel, v České republice nejde o nic překvapivého. Naprosto totiž korespondují s tím, jakým způsobem se ve veřejném prostoru bavíme o znásilnění, potažmo o genderově podmíněném násilí, jaké za něj udělujeme čspíše neudělujeme tresty, nebo v jakém duchu se k těmto tématům vyjadřují „odborníci“ sexuologové, případně čelní představitelé našeho státu.

Výroky Radima Uzla a jemu podobných odborníků na sexuologii, že „muž je od přírody zvíře“ a na „sexuální obtěžování si musíme zvyknout“ u nás už v podstatě zdomácněl. A řada českých mužů je zcela očividně přijímá za své. Zdrženlivé a slušné chování, souhlas obou stran s pohlavním — nebo jakýmkoliv jiným intimním fyzickým — stykem, a právo na osobní integritu je pro nás i po třiceti letech od revoluce stále ošklivým importem západních feministek.

My, Češi a Češky, si naopak rádi zakládáme na tom, že jsme společnost benevolentní, nesvázaná „nesmyslnými“ pravidly, používající zdravý selský rozum. Jakákoliv snaha o veřejné upřesnění a případné uzákonění pravidel v oblasti genderově podmíněného chování je v našich končinách často přijímána s výsměchem a odporem.

Něco takového tady přece nepotřebujeme. A vůbec: „Člověk už se nemůže ani podívat!“ To je ostatně jeden z nejčastějších argumentů, který se po uveřejnění výsledků studie z veřejné dopravy objevil. Asi druhý nejčastější argument pak zněl: „Jak se chcete v přeplněné tramvaji zdržet fyzického kontaktu, taková blbost!”

Je opravdu možné, že někdo nedokáže rozlišit náhodný dotek od úmyslného osahávání a letmý pohled od lascivního zírání? Domnívám se, že nikoliv. Všichni víme, kde je rozdíl. Česká benevolence ale zatím nezná hranic.

Kdyby se někdo ozval...

Další důležitá čísla, která studie přinesla, se týkají reakcí těch, kteří byli sexuálního obtěžování v hromadné dopravě svědky. Více než čtvrtina dotázaných osob totiž nijak nezareagovala, a to ani opakovaně. A jedním ze čtyř hlavních důvodů, proč nezasáhli, je kromě — pochopitelného — strachu prý také „absence návodu, jak zareagovat“. To ostatně potvrdila — dokonce ze své vlastní zkušenosti — i zmocněnkyně vlády pro lidská práva, Helena Válková.

Jak vyplývá ze studie, v otázce řešení situace se nejvíce dotázaných kloní k existenci nouzových tlačítek s možností přivolání obsluhy, většího zapojení složek Policie ČR, nebo speciálního školení dopravního personálu. Člověku ovšem nedá se nezeptat: nestačilo by zkrátka jenom otevřít pusu, a dotyčné pomoci prostě tím, že něco řekneme?

Tou ženou v tramvaji v parném létě jsem totiž byla i já. A mně by tenkrát bývalo bylo moc pomohlo, kdyby se někdo ozval. Alespoň jeden člověk. Z celé tramvaje.

Peníze z evropských dotací a norských fondů, které by na posílení bezpečnosti měly v být budoucnu využity, toho nezmůžou víc, než kolik zmůže hlas každého jednoho z nás. Kdo se příště v podobné situaci vzchopí a promluví?

Diskuse
JH
September 6, 2021 v 17.29
Z pohledu okolostojících,

kteří často hledíme do mobilů nebo čteček a oči zvedáme teprve když slyšíme "kravál", ovšem situace často není zdaleka tak jasná, jak se jeví oběti. Myslím si, že odtud pramení velká část odpovědí ve studii "Situace nebyla tak vážná / oběť

nepotřebovala mou pomoc" (52% mužů, 27% žen).

A když si nejste jistí, vyčkáváte, co se bude dít dál. Údajně velmi účinná strategie pro oběť je hlasitě se dovolávat pomoci, to je ale asi hodně těžké.

Tady je skutečně nutno rozlišovat dvě různé roviny: na straně jedné míru tolerance dané společnosti vůči sexuálním atakům - ale rozpaky či mentální blokaci ostatních zasáhnout na pomoc oběti na straně druhé.

Totiž: i když vynecháme aspekt ryze sexuální, pak i ve všech jiných obdobných případech se vždy znovu projevuje ten samý efekt: nikdo se necítí být osobně povolán, či vůbec oprávněn vstupovat do konfliktu jiných, jemu zcela cizích osob. Ne snad že by (všichni) neměli dobrou vůli; ale je tady ten mentální blok.

Jak už napsal pan Hájek: nejlepší je v daných případech požádat o pomoc někoho konkrétního. Prolomit tu hranici kolektivní anonymity.)

Ovšem: právě v případech (verbálních) sexualizovaných ataků je to pro oběť (typicky ženu) velmi problematické.

Zcela otevřeně řečeno: pár pořádných ženských facek by tu asi bylo tím nejefektivnějším řešením. Na hrubý pytel hrubá záplata.

JN

Těžko si dovedu představit, že by se normální muž choval tak, jak to autorka článku popisuje a vystavoval se tím riziku, že ho může spatřit nějaký jeho známý a on pak už bude nadosmrti za idiota. Nejspíše tedy měl ten člověk nějaký problém, možná mentální handicap, možná duševní onemocnění.

Autorka je vzdělaná žena, mohla by pochopit, že muž, který v tramvaji cizí ženu bez zjevné příčiny hlasitě osloví slovem „pí*a“, asi nebude zcela v pořádku. Profesní zaměření nám bohužel možná někdy brání chápat věci v kontextu - vidíme jen ten svůj kontext.