„Začíná to už během studia medicíny: kluci jsou ty chytrý, zatímco holky to maj našprtaný. Když jsem nastupovala do nemocnice, šéf si nejdřív nechal zavolat dva příbuzné z oboru, aby se jich zeptal, jak to teda plánuju s dětma,“ vybavuje si uroložka Karolína* příklady situací, kdy s ní bylo během její lékařské dráhy nakládáno jinak než s muži.

Teď čeká druhé dítě. „Když jsme žádali o uniformy v těhotenské velikosti, šéf se srdečně divil, že těhotné sestry či lékařky vůbec pracují. Ať prý raději nechodím na operační sál. Těhotenství přitom nevadí. Co ale vadí je, že pro práci těhotných lékařek u nás neexistují doporučené postupy,“ pokračuje.

Navzdory doporučení nadřízeného Karolíně nezbyde nic jiného než absolvovat atestační operaci měsíc před porodem. „Přitom bych ji mohla odoperovat nyní a natočit ji na video. Jenže atestační operace u nás musí probíhat ve stejné době jako atestace, takže budu na sále s pupkem,“ shrnuje s rezignovaným smíchem.

„Fakt se chci po mateřské vrátit do nemocnice. Má ten boj ale smysl? Ráda bych pracovala od půl roku dítěte. Jenže, aby se to finančně vyplatilo, musela bych sloužit. To mám jít od půlročního dítěte na 24hodinovou směnu? Když půjdu do ambulance [soukromé praxe], bude stačit, když tam strávím tři dopoledne týdně. A budu mít peníze, budu mít kariéru. V nemocnici už budu vždycky mamina,“ uzavírá Karolína vyprávění o údělu žen v nemocnicích.

Když se hlásí deset žen a jeden muž, vezmou muže a nejlepší ženu

O nedostatku personálu v českých nemocnicích se píše mnoho let — a v době koronavirové pandemie na něj doplácíme více než předtím. Podle rok starého průzkumu Českého rozhlasu chybí českým nemocnicím stovky lékařů a více než tisíc sester. Průzkumu se přitom účastnila ani ne polovina nemocnic. A to má v příštích deseti letech odejít asi třetina lékařů do důchodu.

Příčiny dlouhotrvajícího podstavu v nemocnicích nejsou žádným mystériem: zvláště mladí lékaři čím dál víc veřejně upozorňují na skutečnost, že pracovní podmínky v českých nemocnicích jsou strašné. V nemocnicích se trvale porušuje zákoník práce, hlavně co se týče objemu povolených přesčasů.

Mladé lékaře trápí i zkostnatělý a zastaralý systém postgraduálního vzdělávání a nedostatek školitelů. Čas a sílu na péči o pacienty krade lékařům nadměrná administrativa. A na péči o zaměstnance, na tu se v českých nemocnicích příliš nehledí.

Pracovní podmínky v českých nemocnicích dopadají na všechny zaměstnance. Žijeme však ve společnosti, kde na ženy vedle role pracovní dopadá rodičovská a pečovatelská role o dost více než na muže.

„Když jsem odcházela na mateřskou, nepracovaly v nemocnici žádné ženy, které by mohly být mým vzorem: starší lékařky, které mají rodiny, nejsou rozvedené a nevypadají strhaně. Sloučit práci v nemocnici s rodinou je obtížné i pro muže: a daří se jim to zpravidla díky nasazení manželek,“ popisuje anestezioložka Anna Kšírová, která se po skončení mateřské rozhodla dát v nemocnici výpověď a začala namísto toho podnikat.

„V Česku se žádná má kamarádka po mateřství do špitálu nevrátila. Buď specializovaná ambulance či obvod,“ píše dětská psychiatrička v soukromé diskusi lékařek na Facebooku. Vzniká tak začarovaný kruh. „Zaměstnavatelům se potvrzuje, že přijmout mladou lékařku se nevyplácí. Když se hlásí deset žen a jeden muž, vezmou muže a nejlepší ženu,“ shrnuje Karolína.

Nejenže nemocnice ženy ve výběrových řízení diskriminují, ale navíc jim častěji udílejí smlouvu na dobu určitou, aby se jich mohly snáz zbavit. „Voláte v momentě, kdy jsou vaše otázky velmi aktuální,“ směje se do telefonu jedna z členek sekce Mladých lékařů při České lékařské komoře.

„Zrovna mi neprodloužili po pěti letech smlouvu se zdůvodněním, že nepotřebují dalšího chirurga — a vzali namísto mě, ženy v produktivním věku, muže — absolventa. Proč asi,“ vysvětluje. Dosud pracovala na kardiochirurgii. Teď však nastoupila na oddělení všeobecné chirurgie. Změna práce tak pro ni znamená i změnu oboru a oddálení atestace.

Otázka na to, zda a kdy lékařka plánuje děti, se stala antidiskriminačnímu zákonu navzdory samozřejmou součástí pracovních pohovorů. Mnohé lékařky přitom dotazy na děti u pohovoru chápou jako oprávněné.

Jenomže ejhle, odpověď, že na rodičovskou půjde manžel, je také špatně: „Já na rodičovskou jít neplánuju. Vždy jsem se zatím setkala s reakcí starších doktorů: smích / jste pěkná kariéristka / nemáte mateřské pudy / kdo bude kojit? / chudák manžel. Nikdo to nebral jako věc, která může v reálu fungovat,“ popisuje v diskusi na Facebooku lékařka.

Muž má dvě atestace, doktorát, peníze, sebevědomí. Já mám tři děti

Mateřství přitom vstupuje do života lékařek zpravidla předtím, než stihnout započít plnohodnotnou kariéru: šestileté studium medicíny budoucí lékaři úspěšně završí ve věku šestadvaceti let, ne-li později. Načež je čeká pět let praxe v nemocnici, než mohou složit atestaci. Mnoho žen pochopitelně otěhotní ještě předtím.

„S mužem jsme medicínu končili téměř současně. Po devíti až deseti letech jsme každý úplně jinde. On má dvě atestace, doktorát, vedoucí pozici a celkem slušné profesní sebevědomí, dost peněz na to, aby uživil pětičlennou rodinu se třemi dětmi v Praze. Já mám tři děti, dohromady poskládané asi tři roky praxe, výdělek jako drobný příspěvek do rodinného rozpočtu a profesní sebevědomí pořád hledám,“ píše rehabilitační lékařka Anna Gojdová v časopise Rovné příležitosti v souvislostech.

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.