↗

Primářka, která v roce 2011 při odchodu z nemocnice zjistila, že muži na srovnatelné pozici mají plat až dvakrát vyšší, se domáhala spravedlnosti u soudu. Prohrála. Muž, který převzal její místo, dostal vyšší plat než ona ihned po nástupu. Foto Sasin Tipchai, pixabay

„Začíná to už během studia medicíny: kluci jsou ty chytrý, zatímco holky to maj našprtaný. Když jsem nastupovala do nemocnice, šéf si nejdřív nechal zavolat dva příbuzné z oboru, aby se jich zeptal, jak to teda plánuju s dětma,“ vybavuje si uroložka Karolína* příklady situací, kdy s ní bylo během její lékařské dráhy nakládáno jinak než s muži.

Teď čeká druhé dítě. „Když jsme žádali o uniformy v těhotenské velikosti, šéf se srdečně divil, že těhotné sestry či lékařky vůbec pracují. Ať prý raději nechodím na operační sál. Těhotenství přitom nevadí. Co ale vadí je, že pro práci těhotných lékařek u nás neexistují doporučené postupy,“ pokračuje.

Navzdory doporučení nadřízeného Karolíně nezbyde nic jiného než absolvovat atestační operaci měsíc před porodem. „Přitom bych ji mohla odoperovat nyní a natočit ji na video. Jenže atestační operace u nás musí probíhat ve stejné době jako atestace, takže budu na sále s pupkem,“ shrnuje s rezignovaným smíchem.

„Fakt se chci po mateřské vrátit do nemocnice. Má ten boj ale smysl? Ráda bych pracovala od půl roku dítěte. Jenže, aby se to finančně vyplatilo, musela bych sloužit. To mám jít od půlročního dítěte na 24hodinovou směnu? Když půjdu do ambulance [soukromé praxe], bude stačit, když tam strávím tři dopoledne týdně. A budu mít peníze, budu mít kariéru. V nemocnici už budu vždycky mamina,“ uzavírá Karolína vyprávění o údělu žen v nemocnicích.

Když se hlásí deset žen a jeden muž, vezmou muže a nejlepší ženu

O nedostatku personálu v českých nemocnicích se píše mnoho let — a v době koronavirové pandemie na něj doplácíme více než předtím. Podle rok starého průzkumu Českého rozhlasu chybí českým nemocnicím stovky lékařů a více než tisíc sester. Průzkumu se přitom účastnila ani ne polovina nemocnic. A to má v příštích deseti letech odejít asi třetina lékařů do důchodu.

Příčiny dlouhotrvajícího podstavu v nemocnicích nejsou žádným mystériem: zvláště mladí lékaři čím dál víc veřejně upozorňují na skutečnost, že pracovní podmínky v českých nemocnicích jsou strašné. V nemocnicích se trvale porušuje zákoník práce, hlavně co se týče objemu povolených přesčasů.

Mladé lékaře trápí i zkostnatělý a zastaralý systém postgraduálního vzdělávání a nedostatek školitelů. Čas a sílu na péči o pacienty krade lékařům nadměrná administrativa. A na péči o zaměstnance, na tu se v českých nemocnicích příliš nehledí.

Pracovní podmínky v českých nemocnicích dopadají na všechny zaměstnance. Žijeme však ve společnosti, kde na ženy vedle role pracovní dopadá rodičovská a pečovatelská role o dost více než na muže.

„Když jsem odcházela na mateřskou, nepracovaly v nemocnici žádné ženy, které by mohly být mým vzorem: starší lékařky, které mají rodiny, nejsou rozvedené a nevypadají strhaně. Sloučit práci v nemocnici s rodinou je obtížné i pro muže: a daří se jim to zpravidla díky nasazení manželek,“ popisuje anestezioložka Anna Kšírová, která se po skončení mateřské rozhodla dát v nemocnici výpověď a začala namísto toho podnikat.

„V Česku se žádná má kamarádka po mateřství do špitálu nevrátila. Buď specializovaná ambulance či obvod,“ píše dětská psychiatrička v soukromé diskusi lékařek na Facebooku. Vzniká tak začarovaný kruh. „Zaměstnavatelům se potvrzuje, že přijmout mladou lékařku se nevyplácí. Když se hlásí deset žen a jeden muž, vezmou muže a nejlepší ženu,“ shrnuje Karolína.

Nejenže nemocnice ženy ve výběrových řízení diskriminují, ale navíc jim častěji udílejí smlouvu na dobu určitou, aby se jich mohly snáz zbavit. „Voláte v momentě, kdy jsou vaše otázky velmi aktuální,“ směje se do telefonu jedna z členek sekce Mladých lékařů při České lékařské komoře.

„Zrovna mi neprodloužili po pěti letech smlouvu se zdůvodněním, že nepotřebují dalšího chirurga — a vzali namísto mě, ženy v produktivním věku, muže — absolventa. Proč asi,“ vysvětluje. Dosud pracovala na kardiochirurgii. Teď však nastoupila na oddělení všeobecné chirurgie. Změna práce tak pro ni znamená i změnu oboru a oddálení atestace.

Otázka na to, zda a kdy lékařka plánuje děti, se stala antidiskriminačnímu zákonu navzdory samozřejmou součástí pracovních pohovorů. Mnohé lékařky přitom dotazy na děti u pohovoru chápou jako oprávněné.

Jenomže ejhle, odpověď, že na rodičovskou půjde manžel, je také špatně: „Já na rodičovskou jít neplánuju. Vždy jsem se zatím setkala s reakcí starších doktorů: smích / jste pěkná kariéristka / nemáte mateřské pudy / kdo bude kojit? / chudák manžel. Nikdo to nebral jako věc, která může v reálu fungovat,“ popisuje v diskusi na Facebooku lékařka.

Muž má dvě atestace, doktorát, peníze, sebevědomí. Já mám tři děti

Mateřství přitom vstupuje do života lékařek zpravidla předtím, než stihnout započít plnohodnotnou kariéru: šestileté studium medicíny budoucí lékaři úspěšně završí ve věku šestadvaceti let, ne-li později. Načež je čeká pět let praxe v nemocnici, než mohou složit atestaci. Mnoho žen pochopitelně otěhotní ještě předtím.

„S mužem jsme medicínu končili téměř současně. Po devíti až deseti letech jsme každý úplně jinde. On má dvě atestace, doktorát, vedoucí pozici a celkem slušné profesní sebevědomí, dost peněz na to, aby uživil pětičlennou rodinu se třemi dětmi v Praze. Já mám tři děti, dohromady poskládané asi tři roky praxe, výdělek jako drobný příspěvek do rodinného rozpočtu a profesní sebevědomí pořád hledám,“ píše rehabilitační lékařka Anna Gojdová v časopise Rovné příležitosti v souvislostech.

Lékařky v otázce plánování mateřství rozvíjejí rozličné taktiky: když dříve fungoval systém dvou atestací po třech letech, zpravidla s dítětem čekaly přinejmenším do první, aby „měly aspoň něco“. To dnes nejde. Populární taktikou se tak stalo mít dvě děti co nejrychleji za sebou, aby se mohly do práce vrátit co nejdříve a už nikdy neodcházet.

Budu mít s feministkami zase problém, ale chirurgie není pro ženy

Ženy přitom představují asi devětapadesát procent lékařů a jejich poměr roste. Na lékařských fakultách dnes počet studentek převyšuje počet studentů téměř dvojnásobně. Z výše popsaných a dalších důvodů však chybí ve vedoucích pozicích, zatímco stárnoucí muži ve vedoucích pozicích nad vysokým počtem žen v medicíně nepokrytě lamentují.

Feminizaci zdravotnictví označil za jednu z příčin krize českého zdravotnictví před deseti lety prezident České lékařské komory Milan Kubek: „Pokračující feminizace oboru je problém a další nebezpečný trend. Lékařky neslouží tolik služeb, protože nemohou z rodinných důvodů. To, že je žena lékařkou, ještě neznamená, že přestává být matkou,“ nechal se dle České televize slyšet během sněmovního výboru.

„Feminizace zdravotnictví je jeden z nich [problémů zdravotnictví], kterého se všichni bojí, protože budou osočeni z nějaké nekorektnosti,“ rozpovídal se před rokem v rozhovoru pro Naše zdravotnictví kardiolog Josef Veselka. „To [feminizaci] by podle mě měli regulérně začít řešit děkani lékařských fakult. Pro některé obory, zvlášť pro ty chirurgické, je to situace nedobrá,“ dodal.

Jak se provalilo v roce 2018, třeba tokijská lékařská fakulta tento „problém“ řešila, a to vskutku svérázně. Uchazečkám o studium po dobu dvanácti let u přijímacího řízení automaticky odečítala dvacet bodů — načež se hájila vysvětlením, že lékařky nemocnice brzy opouštějí kvůli péči o rodinu a že tím fakultní nemocnici v podstatě bránila.

Šovinistické okénko můžeme uzavřít citátem chirurga Pavla Pafka: „Budu mít s feministkami zase problém, ale opravdu myslím, že ženy a muži mají postavení odlišné. Pro ženy chirurgie není vhodná. Ženy kvůli rodině věnují vzdělávání zákonitě méně než muži, a navíc, chirurg se potřebuje rychle a rázně rozhodovat. A to je něco, co nepatří ke standardní ženské výbavě.“

Chcete operovat? Tak se sejdeme ještě večer a probereme to

Pafkův výrok ilustruje další rozměr diskriminace žen. Nejde „pouze“ o jejich systematické znevýhodňování na základě skutečnosti, že břímě rodičovství u nás zatěžuje v první řadě právě je. Většina lékařek se od dob studia setkává s předsudkem, že jsou ve srovnání s muži méněcenné. Zvlášť opováží-li se vstoupit do muži tradičně ovládaných prestižních oborů.

„První dny po nástupu do nemocnice se na mě dívali skrz prsty. Teď tu pracuju pět let a narážky v práci poslouchám obden. To je samý: kluci, tohle, tamhleto, hoši, jdeme tamhle! A občas si někdo všimne, že jsem tam i já a moje kolegyně.

Když jsem se hlásila na kmenovou zkoušku, dokonce mne z ní odhlásili. Musela jsem získávat potvrzení o tom, kde pracuju a kým jsem,“ popisuje neurochiruržka, která si nepřeje být jmenována. Ptám se na rodinu. Zasměje se: „Za současného stavu nemyslím ani na děti, ani na seznamování.“

Zdravotnictví se nevyhýbá ani evergreen diskriminace žen: platové nerovnosti. „Z českého zdravotnictví jsem odešla poté, co jsem si řekla o vyšší plat a ředitel nemocnice mi odvětil, že na ženskou mám peněz dost,“ popisuje lékařka, která dnes pracuje ve Velké Británii.

Mzdy v nemocnicích se přitom odvíjejí od tabulek. Ty však nestanovují výši osobního ohodnocení — a právě to mívají muži výrazně vyšší. Primářka, která v roce 2011 při odchodu z nemocnice zjistila, že muži na srovnatelné pozici mají plat až dvakrát vyšší, se domáhala spravedlnosti u soudu. Prohrála. Muž, který převzal její místo, dostal vyšší plat než ona ihned po nástupu.

V neposlední řadě je ve zdravotnictví tak jako všude jinde běžný sexismus. „Chcete operovat? Tak se sejdeme ještě večer a probereme to,“ vyslechla si nejednou jedna z členek Mladých lékařů. Jinou čerstvě nastupující lékařku prováděl primář po odděleních. „Stáhněte si roušku,“ požádali jí lékaři. Následovalo zvolání: „Chirurgie schvaluje!“ Načež při operaci poslouchala průpovídky lékaře o tom, že lékařky jsou špatné manželky. On si vzal před dvaceti lety raději sestru a je šťasten!

Problém nepředstavuje feminizace zdravotnictví, ale pozice žen v něm. Znevýhodňování lékařek v nemocnicích se stalo jakýmsi zvykovým právem, o němž dotyčné ve strachu o práci dosud příliš nemluvily.

Už vás někdo zbouchnul?

Pozornost veřejnosti si problém získal teprve vloni. Právničce Anetě Stierankové její známá vyprávěla, že se jí obden v nemocnici někdo ptá, jestli „už ji někdo zbouchnul“ — a líčila to jako běžnou součást své práce.

Šokovaná Stieranková se rozhodla zjistit, jestli má její známá smůlu na kolektiv, nebo jestli je česká medicína toxickým šovinismem prorostlá. Vytvořila jednoduchý dotazník, který vyvěsila na facebookové stránce organizace Mladí lékaři a ve skupinách studentů lékařských fakult.

Za čtyři dny dotazník vyplnilo osm set žen. S diskriminací na základě pohlaví měla osobní nebo zprostředkovanou zkušenost naprostá většina. Některé z nich se o děsivé příklady průpovídek, které od vkročení na fakultu poslouchají, i podělily.

„U zkoušky z chirurgické propedeutiky jsem byla zkoušená z kuchyňského náčiní. Zkouška končila slovy, že ženy se hodí jen do kuchyně, ne na medicínu, a já nejsem dobrá ani do té kuchyně,“ uvedla jedna z respondentek. Jiná citovala profesora z lékařské fakulty následovně: „Jste slepice. Množte se, děvčata, a mějte alespoň tři děti. Kariéra není pro vás. Umíte vůbec vařit?“

Medializovaný průzkum přitom nejenomže na problém upozornil, ale zároveň vyvolal reakci dlouho mlčící lékařské komunity. „Rozčílení lékařek nabylo na síle: píšou mi emaily se svými příběhy, píšou mi, že se chtějí angažovat. Starší lékařky zase píšou, že je šokuje, že problém přetrvává a že neskončil s komunismem. Muži reagují spíš negativně, stará škola… Ale ozvalo se i mnoho mladých lékařů s tím, že je to pravda a že je jim z toho na zvracení,“ popisuje Stieranková.

Možná řešení: firemní školky, zkrácené úvazky

Nebavíme se koneckonců o problému bez řešení. „Na evropském kongresu mladých lékařů jsem popisovala, jak naše medicína trpí přílišnou feminizací, že je kvůli tomu budoucnost některých oborů ohrožena. Finské a norské lékařky se na mně nechápavě dívaly, co tím vlastně myslím.

Tak jsem argumentovala tím, že na několikahodinové operace velkých kloubů nebo mozku prostě holky konstitučně stavěné nejsou. A ony se stále velmi divily, že u nich i tyto obory klidně ženy dělají, že lékařky běžně operují stokilovým pacientům nohy,“ prohlásila před dvěma lety v rozhovoru pro Aktuálně Monika Hilšerová z Mladých lékařů při České lékařské komoře.

Ve zdravotnictví ve Skandinávii či na západě přitom poměr žen ve zdravotnictví není tak vysoký jako u nás. Nejvíce žen paradoxně pracuje ve zdravotnictví právě v zemích, kde systém vůči lékařkám není zrovna přátelský: u nás, v Polsku, Maďarsku či na Balkáně.

Mateřství nemusí znamenat zásadní překážku, pokud ženu nenutí zůstávat doma celé tři roky a dokud jí s péčí o dítě nepomůže státní školka. Nemocnice mohou za současné situace, kdy se u nás mateřská z finančních důvodů a z důvodu kapacity státních školek zpravidla protahuje na nesmyslně dlouhé tři až čtyři roky, vycházet lékařkám vstříc zkrácenými úvazky a firemními školkami.

Firemní školky již sice při některých nemocnicích existují, mnohdy jsou ale podobně jako školky státní beznadějně plné — případně přijímají děti až od tří let věku.

Nadějí je příslib dotačního programu

„Sama jsem sem nastoupila i kvůli tomu, že jsem tu mohla své tehdy ani ne tříleté dítě umístit do školky,“ popisuje mluvčí hořovické nemocnice Petra Horáková, zatímco mne provádí jednopodlažní budovou ve tvaru hvězdy. Děti ve světlem zalitém společném prostoru zrovna usedají ke stolu nad chleby s tvarohovou pomazánkou.

Tři roky fungující dětská skupina při hořovické nemocnici, jedna z vůbec prvních svého druhu, přijímá děti už od věku jednoho roku. Otevírací doba od půl šesté ráno do čtvrt na osm večer je uzpůsobena nemocničnímu provozu, a zbavuje tak rodiče stresu z toho, že kvůli službě nestihnou dítě vyzvednout.

Místa ve školce fungují jako sdílená — některé lékařky či sestry pracují na částečný úvazek a po dny, kdy jsou doma, tak může místo využít dítě někoho jiného. Služba je ve srovnání se soukromými školkami finančně dostupná. Zaměstnance stojí šest set korun měsíčně, stravné skládající se ze snídaně, oběda, večeře a tří svačin je vyjde na sedmapadesát korun denně. Školku dnes využívá šestačtyřicet zaměstnanců — lékařky, sestry, ale i lékaři.

Opouštíme školku a vcházíme do nemocnice na slovíčko s lékařkou, která má ve školce umístěné dítě. U vchodu nás vítá umělý úsměv metr vysokého sněhobílého robota Peppera, který všem příchozím oznamuje, že jim bude změřena teplota a vydezinfikovány ruce. Turnikety se otevírají až poté, co mašina potvrzuje, že je naše tělesná teplota v normálu a co si necháme obě ruce zkropit dezinfekcí.

„Obdobnou budovu pro dětskou skupinu nyní stavíme v sesterské nemocnici v Berouně. Teď dokončujeme výstavbu první fáze bytů pro zaměstnance hned vedle nemocnice. Vize majitele je, aby naši zaměstnanci měli co nejméně starostí mimo pracovní prostředí a mohli se tak plně věnovat své práci,“ popisuje Horáková, načež vyjmenovává, v čem všem je hořovická nemocnice nejen v rámci kraje nejlepší a největší a co se chystá: rozšíření Nemocnice Hořovice na dvojnásobnou kapacitu, Centrum duševní rehabilitace v berounské nemocnici s vinicí za zády...

Celý nemocniční areál je podobně světlý a příjemný jako školka, pokoje pro pacienty jsou jednolůžkové až dvojlůžkové. Hořovická nemocnice je krásná — a těší se vesměs nadšenému hodnocení pacientů.

Státní nemocnice však do vychytávek tolik peněz jako soukromý majitel pumpovat nemohou. Nejde ale o argument pro privatizaci zdravotnictví, ale naopak pro nalití více peněz do zdravotnictví veřejného. Vždyť u nás do zdravotnictví putuje jen sedm procent HDP, zatímco průměrně státy Evropské unie vkládají do zdravotnictví téměř deset procent HDP. Naději pak znamená příslib ministerstva zdravotnictví vytvořit dotační program pro zřízení nemocničních školek, jejž s ministerstvem vyjednal právě spolek Mladí lékaři.

O peníze, respektive o platy, jde zásadně i co se týče brzkého návratu žen po mateřské do nemocnic. Na české poměry slušné platy lékařů se odvíjejí od nezákonné výše přesčasů, tedy od služeb. Lékařkám se částečné úvazky nevyplácí — zvlášť pokud znamenají nutnost umístit dítě do soukromé školky.

Skutečný dík lékařkám

Že je k ženám současný systém nespravedlivý — a že je to špatně — naštěstí přestávají přehlížet i vedoucí osobnosti resortu. Nepružnost nemocnic vůči matkám dnes v médiích označuje za problém i prezident České lékařské komory Kubek. Zkrácené úvazky se v nemocnicích stávají čím dál běžnější. Do povinné předatestační praxe se dnes lékařům započítávají i menší než poloviční úvazky.

„A co je důležitý: zloběj už i kolegové,“ směje se Karolína v narážce na skutečnost, že čím dál více mladých lékařů projevuje neochotu obětovat práci v nemocnici čas, jejž by mohli a měli strávit s rodinou.

S pandemií koronaviru se navíc vracejí do zdravotnictví i některé ženy, které jej předtím z rozličných důvodů opustily, jako třeba Anna Kšírová. „Na podzim jsem získala pocit, že se svou kvalifikací nemůžu pomoc nenabídnout. Práce mi zase začala dávat smysl. Tentokrát si však hlídám, abych nepřekročila své hranice, abych věděla, že se budu moct vyspat. Dřív jsem kývala i na věci, do kterých se mi nechtělo,“ popisuje.

Na koncepční změny teď zdravotnickému systému, zatíženému nezvládnutou pandemií, nezbývají síly. Až se však koronavirová situace stabilizuje, měli bychom ženám, na jejichž práci české zdravotnictví stojí, poděkovat nejenom potleskem či kávou zadarmo, ale i systémovými změnami, jež z nemocnic učiní pracovní prostředí vůči ženám vstřícné. Vrátí se nám to koneckonců na vlastním zdraví, a to v době pandemie i mimo ni.

*Jméno Karolíny bylo na její přání změněno.

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.