Ministr Blatný se v Chebu projevil jako politický ignorant

Alena Zemančíková

Chebská nemocnice nezvládá nápor covidových pacientů v regionu. Místní politici chtěli využít nabídky pomoci z Německa — na spolupráci tu jsou obě strany hranic zvyklé. Ministr Blatný to s odkazem na nacionalistickou notu odmítl.

Lidé v Chebu „přivítali“ ministra Blatného vlastnoručními vzkazy. Na jiných se psalo: „Pusťte sanitky s nemocnými do Německa!“ Foto Lucie Poláková
Lidé v Chebu „přivítali“ ministra Blatného vlastnoručními vzkazy. Na jiných se psalo: „Pusťte sanitky s nemocnými do Německa!“ Foto Lucie Poláková

V pátečních večerních zprávách jsme viděli, jak celý záchranářský autobus rozváží pacienty s covidem z chebské nemocnice, která už vyčerpala všechny kapacity, do Prahy na Homolku, do Střešovic, do Motola. Dva dny poté, co ministr zdravotnictví Jan Blatný při návštěvě Chebu znovu prohlásil, že se o své nemocné postaráme sami a převozů do německých nemocnic, o které ho žádá primář chebské nemocnice Jan Adamec, není zapotřebí.

Svou odpověď na žádost chebského primáře formuloval „vlastenecky“. Myslím, že obyvatel tradičně pohraničního regionu, zatíženého všemi problémy polistopadového vývoje specifickým způsobem, se jeho vyjádření politicky dotklo. Pan ministr dosvědčil svou neznalost problematiky zdravotnictví ve státě a jen posílil pochybnost o tom, zda je kompetentním členem vlády.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Pokusím se stručně shrnout chebská specifika.

Než se v roce 1948 pevně uzavřely hranice s Německem, byl Cheb jedním z nejvýznamnějších českých měst. Tedy, českých ve smyslu „böhmisch“. Žili v něm většinou Němci. Ale ne jenom Němci, jinak by v roce 1925 nebyla v Chebu otevřena moderní a velká česká měšťanská škola, které se tak říká dodnes. Cheb má také už od dob monarchie docela bohatou síť středních škol a učilišť, včetně střední zdravotnické a v posledních letech i vyšší odborné zdravotnická školy. Po roce 1989 tu byla založena i pobočka Západočeské univerzity v podobě ekonomické fakulty, v posledních letech se z osobností této fakulty vyšvihli představitelé městského zastupitelstva a po posledních senátních volbách i senátor. Cheb je také tradičně sídlem okresního soudu a také okresní nemocnice. O té se poslední dobou hodně mluví.

K problematice je třeba také připomenout, že po roce 1990 byla v regionu řada všeobecných nemocnic zrušena. Sama jsem kdysi pro Rozhlas udělala interview s tehdejším starostou Aše, který za zachování tamní nemocnice dost bojoval. Argumentoval mimo jiné i tím, že Ašským výběžkem se dá projet po českém území jen po jedné silnici. Kdyby na ní byla překážka, sanitka se z Aše a nejvzdálenějších Hranic do vnitrozemí nedostane. Tehdy jsme ještě nebyli členy Evropské unie. Po vstupu do Schengenského prostoru se zdálo, že argument přestal platit, protože hranice se stala prostupnou. V Aši zůstaly některé ambulance, lůžka následné péče — a nedostatek zdravotníků.

V Mariánských Lázních, které přece jen nejsou taková výspa, byla plnohodnotná nemocnice také zrušena, zůstala lůžka následné péče a několik ambulancí. Nyní nemocnice slouží i jako lázeňská, ale velké operace a složité léčby se tu neprovádějí, pro ty je určená nemocnice v Chebu. Dnes je v Mariánských Lázních malé covidové centrum.

Do Německa odtud vedou i lepší silnice než do Prahy

Chebské pohraničí, sousedící s bohatým Bavorskem, se etablovalo v ekonomických poměrech po roce 1989 prostřednictvím pendlerství a výstavby průmyslových zón. Tím bylo do značné míry kompenzováno zrušení v podstatě veškerého tradičního průmyslu. Zatímco dnes v průmyslových zónách pracují vesměs zahraniční pracovníci, najímaní přes agentury, obyvatelé Chebska pracují v německých továrnách a službách. Není divu, poměr koruny k euru zajišťuje poměrně slušné výdělky i za nekvalifikovanou práci.

Lidem, pokud neupadnou do nesmyslných dluhů a tím pádem exekucí, se na Chebsku za ta léta mohlo podařit vylepšit si bydlení, koupit si slušná auta a leccos si pořídit. Nějakou cenu za to region platí, například malou motivaci ke kvalifikaci, ale o tom jsem tu psala mnohokrát.

Zásadním problémem je ale fakt, že nedaleko za hranicemi v několika středně velkých německých městech jsou nemocnice a zdravotnická střediska a služby, ve kterých v hojném počtu pracují čeští zdravotníci: sestry, absolventky chebské „zdravky“, terapeuti a lékaři. Všechny profese samozřejmě v obou pohlavích. Bavorská města jsou tak blízko a silnice do nich vedoucí jsou tak kvalitní, že je normálně možné dojíždět denně do práce do Německa a bydlet v Čechách. Ostatně to je podstata pendlerství. I toho zdravotnického.

Jedna poznámka z jiného konce: V době přístupového procesu před definitivním referendem o vstupu do EU jsem jako reportérka plzeňského rozhlasu v rámci pořadu Pohledy přes hranice připravila bezpočet rozhovorů o česko-německé problematice, o obavách, jaké vzájemně před sebou máme i o výhodách, na které se těšíme. Kdo ovšem žádné obavy neměl a také okamžitě navázal a rozjel spolupráci, byli hasiči. Nejen že si vzájemně pomáhali při zásazích, ale organizovali i společné sportovní akce a cvičení. Mnohokrát se to vyplatilo a trvá to dodnes.

V rámci spolupráce řekněme ekonomické — tedy zaměstnávání se navzájem přes hranice — jsme se o sobě hodně dozvěděli. Ztratili některé iluze, například ty o německé péči o zaměstnance. Spolkli jsme lecjakou hořkost — němečtí dělníci nemůžou nevidět, že za stejnou výplatu si čeští kolegové doma koupí prostě víc než oni v Německu. Ale naučili jsme se spolupráci, jakkoli třeba chladné. Svým sousedstvím s bohatým Bavorskem je Chebsko zvláštní. Liší se od severněji položených regionů, sousedících se Saskem. Ale od pohraničních oblastí, sousedících s Polskem, ještě víc.

Podobně jako hasiči dokážou přes hranice spolupracovat i záchranáři, začasté u stejných případů. A protože v německých příhraničních nemocnicích působí jisté procento českého personálu — kvalifikovaného i pomocného —, jsou v regionu informace skutečně z první ruky. A protože každý pendler ví, že do Německa vedou přímější a lepší silnice, zatímco z Chebu do Prahy stále není dostavěná dálnice přes Karlovy Vary a do Plzně si člověk musí k dálnici od Rozvadova zajížďkou najet, jeví se jenom logické, aby akutní případy z chebského regionu byly v případě vyčerpaných kapacit v Chebu převáženy do Německa: do Hofu, Selbu, Marktredwitzu, Tirschenreuthu. Je to opravdu blízko, vrtulníku k tomu netřeba a ani jazyková bariéra nehraje zásadní roli.

Ministr zdravotnictví Jan Blatný je, jak vidím v jeho biografii na internetu, bytostný Moravan, který problematiku česko-bavorského pohraničního regionu nezná a na názory informovaného hejtmana Karlovarského kraje Kulhánka a primáře chebského infekčního oddělení Stanislava Adámka, jakož ani na starostu Chebu Antonína Jalovce, dát nemíní. K jeho osobnostní výbavě vůbec patří, že nechce dát na mínění druhých — jinak by mu tak houfně z ministerstva neodcházeli odborníci.

Takové autoritativní primáře známe. Obvykle mají tendenci zakazovat na svých odděleních návštěvy (i u dětí), dávat přednost racionalitě léčby před psychickou pohodou pacientů, ale rozhodně mají na oddělení pořádek. Takový primář Jan Blatný očividně je. Jako ministr zdravotnictví se ale přece nemůže chovat jako autoritativní primář.

Brnkání na nacionalistickou strnu jako politický záměr?

Kde sebral člověk, narozený v roce 1970, který měl po celou svou profesní kariéru svět otevřený, hloupou nacionalistickou rétoriku? Účinným symbolem naší schopnosti postarat se o své nemocné v pandemii, by bylo zdůraznit schopnost přeshraniční spolupráce — tak, jak ji projevují hasiči u živelných katastrof a nehod. Má to větší smysl než ujišťovat občany, že se o své české nemocné postaráme tak, že je převezeme do vzdálených českých nemocnic.

Poté, co se podobně — „chovejme se více nacionalisticky“ — vyjádřil ohledně potravin ministr zemědělství a ve stejnou dobu, kdy se předseda vlády odletěl do Budapešti poradit se s Viktorem Orbánem, jak si pomoci ruskou vakcínou a s „vymáháním dodržování opatření“, se člověk neubrání podezření, že to je nějaký Babišem a Zemanem na poslední chvíli nastavený směr, kterým se hraje na izolacionistickou strunu strachu a uzavření. A oni nás pak jako spasitelé velkolepě osvobodí…

Řeklo by se, že pandemie a boj proti ní je obecně humanitární problematika, nemající s politikou nic společného, ale na případě jarní čínské dodávky ochranných prostředků vidíme, že to tak není. Prostor pro manipulaci obecným míněním je velký.

Ministr Jan Blatný není zřejmě zainteresován do zdravotnických kšeftů jako jeho předchůdce a konkurent Prymula. Ale vypadá to, že je ochoten podílet se na anachronické politice a rétorice vlády, v níž by si mohl a měl počínat sebevědomě a progresivně. Vždyť v ní nemusí být!

Nebo vážně věří tomu, co říká? Pak je na místě nehledě na jeho medicínské úspěchy a tituly potřeba říct, že je politický ignorant. Člověka napadá, jestli právě tohle není rozhodující vlastnost, pro kterou ministerské křeslo v pandemii získal.

Diskuse
JH
February 8, 2021 v 13.33
Co na to říct,

snad jen to, že ve volbách 2017 získalo ANO v Karlovarském kraji 35.42% hlasů, druhý nejlepší výsledek v zemi (po Ústeckém kraji).

Pohrdal tehdy Babiš a jeho parta Německem méně?

Za ANO skončilo SPD. Třeba by Okamura převoz nemocných přes hranice povolil, pokud by Německé strana dala záruku, že čeští občané nebudou ležet na jednom pokoji s uprchlíky.

Ano, od kandidátů ANO tehdy žádná kritika spolupráce s Německem nezaznívala. Proč taky, tehdy to žádné politikum nebylo.

JH
February 8, 2021 v 17.11
Přímá kritika spolupráce s Německem

asi ne, ale je to logické vyústění příběhu "jsme lepší než Evropa a děláme si věci Po Česku", a ten v ANO podle mě zněl už tehdy, jen v menší míře. Je ostatně důležitým živným podhoubím pro další klíčový příběh ANO, a sice jak zlá Evropa chce vykládat české zákony a brát českým podnikatelům dotace.