V textu uvádíte: "Nemáme-li zapotřebí cynického kverulantství o tom, kolik osob covid-19 přímo zabíjí, dává smysl počítat oběti pandemie jako takové — tedy sledovat je spíše demograficky než podle zdravotnicky určené příčiny úmrtí."

Prosím o vysvětlení logiky tohoto výroku. Byl jsem vzdělán v tom smyslu, že informace umožňuje rozhodnutí. (Jednotka informace umožňuje právě jedno rozhodnutí ze dvou alternativ.) Data, která neumožňují rozhodování, nejsou informací. Pokud se předem rozhodneme, že i (nad)úmrtí, která eventuálně způsobíme opatřeními nouzového stavu, nerozlišeně připíšeme "pandemii", brání nám to v rozhodování a tedy v hledání cesty, optimálního východiska ze špatné situace. Leda by ovšem vůbec nebylo třeba se rozhodovat... pak bychom klidně mohli plnit stránky novin daty, která nenesou informaci, a kdo by si dovolil žádat pár bitů informaci, může být nálepkován jako "cynický kverulant". S výrokem obdobného obsahu se nesetkávám poprvé. Avšak bráním se uvěřit, že cílem je znemožnit hledání cesty.

Postrádám v DR diskusi na téma přístupu k vakcínám. Osobně nejsem příznivcem nadřazenosti bílé rasy. Mám tedy za to, že všichni stojíme frontu dlouhou asi sedm a půl miliardy čekajících. Každý potřebuje dvě dávky nejpozději každý druhý rok (ale je možné, že po jednom roce bude stačit přeočkování jednou dávkou k obnovení ochrany, to budeme vědět asi za ten rok). Slyšel jsem ovšem tvrzení, že když EU platila předem (a přispěla těmito platbami k vývoji), máme my v ČR přednostní právo. Ale nesdílím ten názor, neboť jsme v EU čistými příjemci, takže my jsme ten vývoj spíše neplatili. Zkrátka, patnáct miliard dávek hned a pak sedm a půl miliardy ročně zřejmě k dispozici není. Byl bych rád, kdyby u nás byli ochráněni zdravotníci alespoň v době, kdy budou očkováni zdravotníci v Mexico City, kdyby naši osmdesátiletí byli naočkováni nejpozději ve stejné době, kdy osmdesátníci v Nairobi, naši sedmdesátníci s cukrovkou nejpozději současně se sedmdesátníky s cukrovkou z Kalkaty.

To znamená, že na nás rodiče a děti se nedostane nikdy. Proč, jakým právem, je nám tedy bráněno imunizovat se přirozeně?

Statistika celkové úmrtnosti nad míru dlouholetého sezonního průměru ukazuje počet obětí koronaviru lépe než statistika úmrtí „s covidem‟, protože ta druhá statistika je podhodnocená. Je tragedie, když se dokonce i ministr zdravotnictví přidá k chytrákům, kteří spekulují naopak o jejím nadhodnocení, asi jako by debatovali o komorbiditách nad nebožtíkem s kudlou v zádech.

Nečetl jsem všechny články Jana Kašpárka, proto nevím, nakolik se tím již v Deníku Referendum zabýval, ale Petr Koubský v Deníku N rozebíral důvody proč lze prakticky všechnu nadnormální úmrtnost v době epidemie covidu-19 přisoudit právě covidu dosti důkladně, počínaje tím, jak křivka nadnormální úmrtnosti sleduje tu úmrtnosti „s covidem‟ a jak lze časový posun mezi nimi vysvětlit pouhým rozdílem v metodice, k jakému datu se úmrtí do těchto statistik započítávají. Rozdíl mezi celkovou nadnormální úmrtností a úmrtností „s covidem‟ se stává výrazným v době, kdy vysoké procento pozitivních testů ukazuje, že netestujeme dostatečně a mnoho případů onemocnění zůstává nezaznamenáno. Přitom řada obětí covidu-19 umírá doma, dříve než se dostanou do nemocnice — což výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že přinejmenším pokud tito lidé nebyli pozitivně testováni před smrtí, bude jejich úmrtí připsáno jiné příčině a nikdo u nich posmrtně koronavirus hledat nebude. Dalšími oběťmi covidu-19, které unikají statistice, jsou lidé, kteří se z covidu uzdraví, ale během jednoho dvou týdnů zemřou na jeho následky, například embolii, a těch také není zrovna málo, jak ukazují výsledky studia dlouhodobých následků covidu.

Teorie o tom, jak víc lidí než covid-19, nebo aspoň srovnatelný počet, zabíjejí opatření proti šíření epidemie, narážejí dosti tvrdě na jarní statistiku. Jaro jsme přežili díky opatřením, která jsou často považována za přehnaná — a jejich kritika se výrazně podílela na podzimním masakru. Měli bychom si připomínat, kdo všechno a jak během léta jarní protiepidemická opatření kritizoval, abychom nepodlehli iluzi, že ty tisíce mrtvých má na svědomí pouze Babiš a ODS s TOP 09 by nás epidemií provedly lépe — Piráti by to snad dokázali, ale od zbytku opozice, od stran, které v Nečasových časech zavedli neproplácení prvních tří dnů nemocenské, bychom mohli očekávat spíše ještě větší hrůzy než od Babiše. Na jaře došlo mimo jiné k tomu, že vláda nařídila omezit zdravotní péči, která není nezbytně nutná — chránit zdravotnictví před přetížením covidem, které by způsobilo omezení péče, tím, že tu péči omezíme rovnou, nejspíš opravdu byla chyba. Přesto k žádnému výraznému nárůstu celkové úmrtnosti nad dlouholetý sezonní průměr nedošlo.

„Přirozená imunizace‟, které se dožadujete v posledním odstavci, je naprostý nesmysl. Náš imunitní systém se sice cvičí na tom, s čím se setkává, ve sterilním prostředí se pořádně nevyvine a imunologové dokonce varují před přehnanou hygienou, která je jednou z možných příčin rostoucího výskytu alergií, ale podívejte se do historie, jak to vypadalo, když jsme ještě neznali žádné vakcíny a imunizovali jsme se pouze „přirozeně‟.

Boris Johnson se ze sna o promoření Británie probudil poté, co covid-19 sám prodělal; v porovnání s Donaldem Trumpem tím zřejmě dokázal, že není úplně lhostejný k životům druhých lidí a není mu úplně jedno, jak mnoho jich obětuje pro svůj zisk. Nevím, jestli už se omluvil Andreas Tegnell Švédům za svou promořovací strategii. Ještě v létě měl řadu nadšených příznivců, přestože už tehdy bylo vidět, že Švédsko mělo na jaře nejen větší ztráty na životech než Norsko, Finsko nebo Dánsko, ale také větší ztráty ekonomické. Tegnellovi obdivovatelé tvrdili, že na jaře prostě zemřeli o pár měsíců dříve lidé, kteří by se stejně nedožili následujícího roku, jenomže na podzim místo očekávaného poklesu úmrtnosti došlo k dalšímu nárůstu. Přitom si Tegnell nepočínal zdaleka tak šíleně jako Johnson, Švédská vláda vydala podle jeho rad řadu rozumných doporučení a Švédové tato doporučení dodržovali důsledněji než Čechové vládní nařízení.

Proti pokusu nahradit očkování tím, že se covidem-19 nakazíte a proděláte ho, mluví také výzkumy dlouhodobých následků covidu. Ty se přitom objevují nepříjemně často i u lidí, kteří covid-19 prodělali jen s lehkými příznaky nebo dokonce úplně bez příznaků. Dobře zdokumentované je těžké poškození plic, ze kterého se člověk při dobré péči zotaví asi tak za půl roku, ale ukazuje se, že to není zdaleka ta nejhorší možnost.

Tragické ovšem je, že zdůrazňovat v Česku důvody, proč bychom se neměli promořovat, je možná zbytečné, protože právě promořování je strategie, kterou Babišova vláda zvolila, byť to dosud otevřeně nepřiznala. Protiepidemická opatření jsou již delší dobu řízena podle míry vytížení nemocnic; zlý jazykové se ptají, proč ne rovnou podle míry vytíženosti krematorií, ale ono se zdá, že to vyjde prakticky na stejné, na hranici svých možností pracují poslední dobou jak nemocnice, tak krematoria. Nikdo vám doopravdy nebrání „imunizovat se přirozeně‟, veškerá opatření vyhlašovaná naší vládou směřují pouze k tomu, abyste svou „přirozenou imunizaci‟ příliš neuchvátal a nemocnice se pod náporem takto „přirozeně se imunizujících‟ lidí úplně nezhroutily.