Je vám zle dlouho po koronaviru? Nejste sami. Obr „dlouhého covidu“ se probouzí

Jan Kašpárek

Do veřejného povědomí se dostal dlouhý covid: zastřešující pojem pro škálu trvajících příznaků i dopadů nemoci. Jasných informací není mnoho, na rozdíl od zasažených lidí. Snaha o pocovidovou lékařskou péči se rodí i v České republice.

Příčiny obtíží trvajících dlouho po odeznění nákazy se zkoumají, pro řadu z nich ale není jednoznačné vysvětlení, popis vztahu k akutní fázi covidu-19 ani jasná prognóza. Foto Gerd Altmann, Pixabay
Příčiny obtíží trvajících dlouho po odeznění nákazy se zkoumají, pro řadu z nich ale není jednoznačné vysvětlení, popis vztahu k akutní fázi covidu-19 ani jasná prognóza. Foto Gerd Altmann, Pixabay

Už delší dobu víme, že SARS-Cov-2 často vede nejen k virovým zápalům plic, horečkám, dušnosti a v důsledku k zaplněným nemocnicím, ale také k poněkud tajemným střednědobým až dlouhodobým potížím. Těm se v českém prostředí začalo říkat podle anglického vzoru prostě „dlouhý“ či „dlouhodobý“ covid.

Ve vší obecnosti sem lze zařadit neodeznívající symptomy nemoci i škálu přímých následků nákazy, jež se táhnou dlouho poté, co podle testů virus z těla zmizel. Britský Národní institut pro zdravotní výzkumy již v říjnu upozorňoval, že se pojem užívá pro hned čtyři různé okruhy problémů. Ty se liší například jasností příčinné souvislosti k prodělané nákaze či pestrostí symptomů. V následujícím textu ovšem vyjdeme vstříc spíše „lidové“ terminologii.

Když chcete pochopit, co se děje v domácí politice, stačí číst Deník Referendum. Podpořte nás!
×

V západních zemích a stále častěji i u nás se v souvislosti s dlouhým covidem či následky nemoci hovoří typicky o lidech, kteří si z nemoci odnesli úpornou únavu, prudké zhoršení dechu nebo poruchy soustředění. Vše je ale, jak popíšeme dále, složitější.

Klíčové je, že se potíže týkají i mladých a jinak zdravých lidí, kteří akutní fázi covidu-19 zvládli dobře. Jsou sice indicie, podle nichž horší a častěji přetrvávající dýchací, neurologické i oběhové problémy připadají spíše na hospitalizované a ty, kteří nebyli zcela zdraví ani před nákazou, vlivem existence dlouhého covidu je ale zcela zjevné, že populární teorie o možném „promoření“ mladé populace nedává vůbec smysl.

Už víme, že i kdyby něco takového vůbec šlo provést bez zasažení rizikových skupin, ohromné množství lidí by si odneslo poškození plic, ledvin, srdce, jater i mozku. Dokonce také teď, kdy se „promořujeme“ neplánovaně a v omezené míře, evidentně narůstá poptávka i po řešení dopadů nemoci s takříkajíc mírným průběhem.

Jaká je četnost? To vlivem definičních problémů nelze říci úplně přesně — záleží, co u koho sledujeme. Obecně velká. Ve virem těžce zkoušené Velké Británii z prosincového výzkumu Národního statistického úřadu vyplynulo, že asi pětina pacientů prožívala či prožívá symptomy déle než pět týdnů, desetina dokonce více než dvanáct týdnů. Jiné zdroje operují s podobnými čísly, jinde jsou i poloviční až čtvrtinová.

Příznaků je zhruba nekonečno

Nové údaje nabízí mimo jiné předběžně zveřejněná studie britských a amerických expertů založená na online průzkumech v prostředí sociálních sítí a podpůrných skupin pro osoby s dlouhým covidem. Zkoumala především výskyt symptomů v čase a rychlost zotavování. Zahrnula 3 762 respondentů různého věku z pětašedesáti zemí, kteří měli delší dopady nákazy.

„Pacienti s dlouhým covidem-19 vykazují prodloužené multisystémové zasažení a značné postižení. Většina se během šesti měsíců nevrátila k původnímu výkonu a řada pacientů se nezotavila ani během sedmi měsíců a nadále zažívá významnou symptomatickou zátěž,“ konstatují výzkumníci. Podíl účastníků, kterým obtíže přetrvaly i po půl roce od nemoci, je asi dvoutřetinový.

Nejčastěji zmapovaným příznakem je únava, malátnost po námaze (obojí u zhruba tří čtvrtin respondentů) a kognitivní dysfunkce (u více než poloviny osob): narušení soustředění, paměti a podobně. Krom takzvaně systémových obtíží se objevuje například i dušnost, kašel, výkyvy tělesné teploty i krevního tlaku, citelné bušení srdce, bolest v krku, přecitlivělost očí, podráždění kůže, bolesti svalů, svíravý pocit na hrudi, nevolnosti, menstruační obtíže i sexuální dysfunkce.

Výskyt části konkrétních symptomů se časem mírně snižuje, u jiných v čele s únavou zůstává stejný. „Nejpravděpodobněji vydržely od nástupu nemoci do sedmého měsíce systémové a neurologické/kognitivní symptomy,“ píše se ve studii. Nezdá se ale, že by jednotlivé problémy vycházející z postižení stejných orgánů nutně odeznívaly současně. U lidí, kterým symptomy vydržely přes devadesát dní, vrcholily ve druhém měsíci.

Pestrost škály obtíží odpovídá dlouhodobým informacím, podle kterých se covid-19 sice obecně zaměřuje na plíce a oběhový systém, vcelku nevyzpytatelně ale může udeřit leckde. Část nemocných dokonce uvádí, že se symptomy v průběhu času přesouvají. Celkem se jich eviduje až několik set a zahrnují snad cokoli myslitelného včetně tinnitu a padání vlasů. Mohou se vracet ve vlnách.

Příčiny trvajících obtíží se zkoumají, pro řadu z nich ale není jednoznačné vysvětlení, popis vztahu k akutní fázi covidu-19 ani jasná prognóza. I hojně skloňované poškození plic může mít více příčin: jak plicní fibrózu (změnu části tkáně ve vazivo), tak narušení jemných cév či zánětlivé změny kolem plicních sklípků.

V ČR se fenomén zkoumá, na oficiální data počkáme

V České republice si na zpracovaná statistická data počkáme. Proběhly sice studie na úrovni fakultních nemocnic a zdravotnické informační systémy zahrnují řadu údajů, jejich analýza je ale během na delší trať. Tisková mluvčí Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) Lenka Svobodová Deníku Referendum sdělila, že data o dlouhém covidu či střednědobých až dlouhodobých následcích nemoci se sbírají, k dispozici budou ale se zpožděním.

ÚZIS před pandemií zpracovával údaje v podstatně delších intervalech, tempo pokrývání nového koronaviru je pro něj takřka revoluční. Lze doufat, že se konkrétnějších centrálních výstupů o obtížích po covidu-19 dočkáme v řádu týdnů. Totéž platí pro Státní zdravotní ústav. Ten se nyní zabývá mimo jiné volně související problematikou opakované koronavirové infekce, jaké má ale informace o dlouhém covidu, teprve uvidíme.

Snad půjde o cenná data, jež mohou upřesnit stále nekompletní představu o tom, jak důsledky nemoci v českém prostředí vypadají. Jakmile je budeme mít v použitelné formě k dispozici, přineseme patřičnou analýzu.

Pokud máme bojovat, potřebujeme pojmy i vůli

Společenskou obtíží dlouhého covidu je, že nezapadá do obecného předpokladu, podle kterého je nemoc jasně ohraničenou událostí začínající symptomy a uzavřenou poté, co skončí bezprostřední lékařský zájem a uvolnění z práce. Část zasažených, snad až pětina, nemůže řádně pracovat ani po půl roce.

Další, i podle anekdotických důkazů z online podpůrných skupin, pracují, ale kvůli únavě, nespavosti, dušnosti, migrénám, malátnosti po výkonu či „mozkové mlze“ nedokáží dělat moc dalšího. Dlouhý covid může v některých projevech odpovídat ne zcela exaktně vymezenému chronickému únavovému syndromu, respektive postvirovému syndromu únavy (známé pod souhrnnou zkratkou ME/CFS). Diagnóza se užívá jako označení pro okruh příznaků s nejasnou konkrétní příčinou i léčbou.

Zvláště pro širší veřejnost jde o neznámou půdu. Lidé čelící chronické únavě tak trpí i nařčeními z lenosti, nepochopením a někdy nedostatkem specializované péče. Protože je únava také symptomem bezpočtu konkrétnějších nemocí, odbývá se babskými radami či chybnou záměnou za psychickou chorobu. Chronická zmoženost je sice typická například pro depresi, ta se k únavovému syndromu ale spíše přidružuje coby důsledek či „komorbidita“, než aby byla tím samým.

Ve zmíněném britském prostředí se v zájmu zpřesnění definic a na základě metodik Národního institutu zdraví a kvality péče již pracuje s pojmy „trvající symptomatický covid-19“ či „post-covidový syndrom“ a řešení rozličných obtíží se věnuje téměř sedmdesát zdravotnických zařízení. Dlužno podotknout, že covidové metodiky doporučují trvající příznaky řešit podobně a bez ohledu na to, zda se nákaza potvrdila testem.

V České republice definici post-covidového syndromu v nedávném dokumentu přebírá Česká pneumologická a ftizeologická společnost. Popisuje jej jako „soubor příznaků, které přetrvávají nebo se vyvíjejí po dvanácti a více týdnech od vzniku onemocnění a které nejsou vysvětlitelné jinou příčinou“. Pneumologové doporučují hlavně vyšetření dechových obtíží oborovým lékařem, snímky plic a další testy.

Významný pokrok předjímá Fakultní nemocnice Hradec Králové, jež spouští multioborové centrum postcovidové péče. V tom mají pracovat odborníci od plicních lékařů po revmatology. Konkrétní léčebný postup se bude odvíjet od důsledných prohlídek a testů.

Od zástupců jednotlivých specializací v odborné diskuzi zatím často znělo, že dat a jasných metodik není příliš, a konkrétní obtíže se tedy řeší podle situace. Výhledově může být větší systematizace nutná. Problém dlouhého covidu či post-covidového syndromu napříč světem spíše narůstá než naopak. Dlužno dodat, že se téma současně těší vědeckému zájmu, a dat i závěrů tak jistě přibude.

Nyní ale ještě panuje nejistota. Lidé s úmornými problémy či nevyzpytatelnými výkyvy stavu chtějí vědět, proč jim je zle a co mají dělat. Často jim to ale nikdo nedokáže říct. Nejde přitom o české specifikum: hlasy, podle nichž se dlouhý covid stále přehlíží, znějí i ve zmiňované Velké Británii. Na sociálních sítích se proto formují podpůrné skupiny, neformálně si vyměňují zkušenosti a vytváří kolektivní znalost.

Ta nespočívá v kverulantství či „alternativní“ medicíně, ale naopak má zájem o vědecké výstupy a relevantní informace. Často vznáší oprávněnou kritiku, jež odráží i dřívější odborné hlasy upozorňující, že se pod „mírný“ průběh covidu-19 ukrývá bezpočet vážných, byť v čase rozprostřených zdravotních důsledků i příběhů lidí, kterým se prudce propadla kvalita života, aniž s tím kdo cokoli dělal.

Ztráta čichu? Klidně i pach pálené gumy a kouře z cigaret

Mezi nejčastější delší i krátké příznaky covidu-19, o nichž je toho poměrně dost známo, patří poruchy chuti a čichu, které se zřejmě týkají především lidí s mírným průběhem akutní fáze. Nežádoucí změny čichu uvádí až padesát či šedesát procent nakažených. Často se jedná o jediný bezprostřední dopad infekce. V tuzemsku se zkoumáním fenoménu a možnostmi léčby zabývá Česká společnost otorinolaryngologie (ORL) a chirurgie hlavy a krku, známá portálem cich.info.

Poškození smyslu vychází z útoku viru na podpůrné buňky čichového epitelu — drobné specializované tkáně na stropu nosní dutiny. Proto je náhlá ztráta čichu důvodem k obezřetnosti a objednání na koronavirový test.

Jak píše otorinolaryngolog Jan Vodička, „U naprosté většiny pacientů dojde ke spontánnímu zlepšení.“ To ale může trvat měsíce. Na první pohled nejde o závažný problém, zasažení jej ale často popisují jako značně komplikující a potenciálně nebezpečný: člověk bez čichu pochopitelně například mnohem hůře zjistí, že se v jeho bytě něco pálí.

Čich je tak silně propojen s chutí, že jeho poškození znechutí i oblíbené pokrmy. Oslabení chuti je od ztráty čichového vjemu dokonce jen těžko rozpoznatelné. Lidé popisují situace, kdy vše chutná podobně, nijak, případně je chuť zvláštně zastřená.

„Lidem je [skutečné chutě] těžké vysvětlit, když jsou některé z vašich oblíbených potravin, jako je čokoláda a káva, nyní tak chuťově a čichově zkreslené,“ konstatuje i Státní zdravotní ústav. Zvláště matoucí jsou poruchy čichu, při nichž jídlo páchne spálenou gumou, případně bez zřejmého důvodu cokoli kolem zavání kouřem.

Léčba je možná. Účinek užívaných látek včetně nosních kortikoidů je nejistý, proto se doporučuje dlouhodobá a překvapivě jednoduchá metoda: trénink. Jak uvedl přednosta kliniky ORL a chirurgie hlavy a krku v motolské nemocnici Jan Plzák pro Radiožurnál, postupná obnova čichu tréninkem se odvíjí od každodenního čichání čtyř základních vůní: květinové, ovocné, aromatické (např. hřebíčku) a pryskyřičné (jako je eukalyptus).

Klíčové je vytrvat a „nepřečichávat“ se: čich se na vjemy adaptuje a pokud jsme vystaveni déle a intenzivně, přestáváme je registrovat. Zlepšení se může dostavit i po několika měsících, celkově se ale čichový trénink pokládá za vcelku účinnou metodu.

Nejen tělo se hojí dlouho

Pandemii paralelně s fyzickými problémy a trvajícími symptomy covidu-19 provází rozšíření psychických obtíží — ať vlivem stresu, izolace či bezprostředních traumat například u zdravotníků. Promítá se jak nutnost zůstávat ve střehu, tak obava o sebe i blízké a ekonomická nejistota. Nezdravě působí také přílišné sledování médií. Může korelovat se zvýšenou mírou stresu.

„Výskyt příznaků alespoň středně těžké deprese či úzkosti se stabilně drží na úrovni kolem desetiny dospělých již od začátku května (s lehkým zlepšením během letních prázdnin), stále přesahuje předkrizový stav. Příznaky […] trápí stále výrazně častěji členy těžce ekonomicky postižených domácností, ačkoli jejich předkrizové duševní zdraví se tak zásadně nelišilo,“ konstatuje sociologický projekt Život během pandemie.

Nejrůznější země zažívají nárůst sebevražedných sklonů. Kromě restrikcí a hrozeb je psychické zdraví zkoušeno i samotnou nemocí. Jak upozorňuje studie mapující obsáhlý soubor zdravotnických dat ze Spojených států amerických publikovaná v odborném žurnálu Lancet, prodělání covidu-19 provází oproti dříve běžným nemocem vyšší riziko nové psychiatrické diagnózy.

Stejně jako dlouhý covid přesahuje v důsledcích samotnou akutní nemoc, tak přinejmenším část psychických obtíží přesáhne pandemii. Trauma, ať fyzické či duševní, vyžaduje čas na zhojení, v případě psychických ran často velmi dlouhý. A není důvod očekávat, že by období bezprostředně po pandemii přineslo zvláště příznivé podmínky.

Krize navíc nekončí, a to ani s konkrétní nadějí v podobě vakcíny. Jak na blogu uvádí sociální psycholožka a výzkumnice Psychologického ústavu Akademie věd Iva Poláčková Šolcová, možná se dostáváme do pomyslné třetí čtvrtiny: lepší časy jsou na dohled, ale stále relativně daleko. Třetí čtvrtina je „nejhůře snesitelnou fází čehokoliv, ať už se jedná o sportovní utkání, zkouškové období, trhání zubu nebo dlouhodobou izolaci a omezení v náročných podmínkách pandemie covidu-19.“

Psychická kondice jedince ani společnosti se ve vztahu k netypickému a obtížnému úkolu, jakým je střet s novým koronavirem, nevyvíjí zcela rovnoměrně, má vzestupy a propady. Pokud je ale nyní situace depresivní, plná frustrace a příznačná rozpadem společenské soudržnosti i základní důvěry, o to cennější jsou síly, které nám zbyly z uplynulého roku, sebekázeň i schopnost pečovat o sebe a druhé, stejně jako víra v budoucí zlepšení.

Poláčková Šolcová píše: „Zajímavé je zjištění, že osoby, které se účastnily nepříliš lidsky a skupinově zvládnutých expedic plných konfliktů, stížností, žádostí o dřívější ukončení mise apod., si z celé poněkud méně povzbudivé zkušenosti přinesly do dalšího života řadu poznání a poučení. Například si účastníci takových misí uvědomili, co je pro ně v životě důležité, jaké mají hodnoty, a dokonce tak podle svých slov i jednají.“