Vlna nové virové varianty, jež se zřejmě právě teď v České republice rozbíhá, vzbuzuje obavy hlavně z dalšího množství těžkých průběhů a dalších tragických dopadů. Mezi potenciálními riziky poněkud zapadá takzvaný long covid, rozsáhlý shluk různých, obvykle měsíce trvajících obtíží následujících po prodělané infekci. Přestože se zkrátka neví, zda v tomto bodě omikron nějak mění pravidla hry, long covid představuje jen těžko popiratelný, společenský i individuální problém.

V dřívějších, dosud veskrze aktuálních analýzách long covidu jsme především zaplňovali informační prázdnotu — o jevu se vědělo, zhruba od začátku loňska jej začínala řada tuzemských lékařů řešit, ale potenciální pacienti měli jen málo zpráv jak o problému samém, tak o možnostech léčby vedoucí k plnému zotavení. Od té doby se povědomí snad poněkud zlepšilo i díky novým poznatkům vědy. Byť mnohé neznámé, zejména co se týče konkrétního procenta infekcí, z nichž vyvstanou dlouhodobé obtíže, zůstávají.

O co tedy jde? Pod termín „long covid“ se sdružuje několik různých následků trvajících či objevujících se řádově týdny až měsíce po nákaze. Terminologie není zcela vyjasněná.

Pokud „to“ trvá přes pět týdnů, je to „long covid“. Přetrvávají-li obtíže déle než tři měsíce, používá se jasněji vymezené označení „postcovid syndrom“. Dále jde narazit na „postcovid postižení“ a „PASC“ (Post-Acute Sequelae of COVID-19, „post-akutní důsledky covid-19“).

Nevyjasněnost přesných parametrů je patrně i jednou z příčin rezervovaného vztahu některých odborníků a lékařů k celému tématu postinfekčních obtíží. Ty někdy nemají jasnou příčinu, jindy je může odhalit až vyšetření specialistou, obvykle pneumologem. V jiných případech jde například o zhoršení chronické nemoci, či naopak velmi přímočarý následek nemoci prodělané.

Někteří lidé si mohou po těžší nemoci odnést například fibrózu plic, kdy se část životně důležité tkáně po vážném zánětu „zjizví“ a změní ve vazivo. Další, dříve hospitalizované hlavně v intenzivní péči, někdy postihuje takzvaný syndrom post-akutní péče: komplex potíží vycházející jak z invazivního napojení na přístroje (oslabení svalstva, ztráta váhy, postižení nervů a podobně), tak mnohdy traumatizující zkušenosti s blízkostí smrti a bezmocí.

Mnohdy ale udeří to, co se pod long covidem rozumí nejčastěji: množství poměrně neurčitých, ale paralyzujících komplikací, jež zasahují i ty, kteří akutní fázi nákazy překonali takříkajíc lehce. Příčina stále není zcela jasná. Uvažuje se o vlivu covidu na oběhový systém: vnikajících mikrosraženinách, v nichž jsou zachyceny látky působící zánět.

Často se zmiňuje souvislost s dlouhodobě známým postvirovým únavovým syndromem (a obecně chronickým únavovým syndromem, takzvané ME/CFS): jde o obtíže podobné dlouhému covidu, jež se někdy objeví i po jiných infekcích — cosi takového dělal i první SARS. Lidé pociťují nepřekonatelnou zemdlenost, vracející se teplotu, slabost, bolesti kloubů a svalů, hrudníku i hlavy, vyrážky, vypadávání vlasů, problémy se spánkem i zažívací obtíže. V případě covidu také dušnost a kašel trvávající i týdny po nemoci.

Příliš mnoho příznaků

„Post-covid syndrom či postižení může pravděpodobně postihnout jakýkoliv orgánový systém, dominantně však poškozuje systém respirační a snižuje toleranci k fyzické zátěži. Často má i své psychické (úzkost, deprese, post-traumatická stresová porucha), dermatologické (telogenní efluvium [ztenčování a vypadávání vlasů, pozn. red.]) případně neurologické (insomnie, cephalea [nespavost, tupá bolest hlavy, pozn. red.]) následky,“ shrnuje v aktualizovaném pozičním dokumentu Česká pneumologická a ftizeologická společnost.

Již dlouho hojně citovaná studie „Characterizing long COVID in an international cohort: 7 months of symptoms and their impact“ založená na internetových průzkumech mezi osobami z takřka šedesáti zemí světa, jež upozornila na nesmírnou pestrost postcovidových příznaků, to po delší době dotáhla na publikaci v odborném žurnálu Lancet. Důležitá je proto, že se neomezuje na nejčastěji zmiňované dechové problémy.

„U [naprosté] většiny respondentů čas zotavení překročil 35 týdnů. (…) Nejčastějšími symptomy po šestém měsíci byla únava, malátnost následující fyzický výkon a kognitivní dysfunkce. Výskyt symptomů v čase se lišil. 85,9 procenta účastníků studie zažívalo relapsy, primárně spouštěné cvičením, fyzickou či mentální aktivitou a stresem (…). 1700 respondentů (45,2 procenta) potřebovalo zkrácenou pracovní dobu, dalších 839 (22,3 procenta) kvůli nemoci v době průzkumu pracovat nemohlo,“ vyjmenovávají výzkumníci.

Právě pestrost příznaků zahrnujících i tak těžko představitelné věci, jako je takzvaná mozková mlha či chronická únava, hlavně v dřívějších fázích pandemie vedla jak k frustraci až zoufalství nemocných, jimž nikdo neuměl přesně říci, co se děje, tak k mnohdy nedostatečné péči a nemístným reakcím okolí. Long covid banalizovali — a patrně nadále banalizují — i mnozí lékaři, kteří naznačují, že jde o psychosomatický problém, a jsou ochotni jako následek nemoci uznat jen takříkajíc objektivní projevy, nezávislé na pocitech pacienta.

Musíme tedy ještě jednou zdůraznit, že ať už dané obtíže nazveme long covidem, postcovidovým syndromem nebo jinak, nejde je pokládat za něco banálního, nebo dokonce za manýru lidí, kteří jimi trpí. Ve vážnějších případech musí postižení těžce bojovat i s běžnými, každodenními úkoly.