Rozvolnění. Od čtvrtka přestávají v České republice platit pravidla založená na certifikátech o očkování či prodělaném covidu-19. Ta dosud alespoň oficiálně podmiňovala návštěvu restaurací, různých služeb či sportovních a kulturních akcí v rámci takzvaného O-N systému. Restrikci zrušilo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, její konec pak stvrdil postoj vlády Petra Fialy (ODS), pro niž rozsudek patrně jen uspíšil, co by se beztak stalo.

Soudní zásah byl v zásadě logický. Soudci nespatřují problém ani tak ve věcném základu O-N systému, nýbrž v jeho nepřímém záměru. „Cílem opatření nemůže být nepřímo donutit občany k očkování. Tím by se totiž z dobrovolného očkování stalo prostřednictvím mimořádného opatření očkování povinné, neboť osobám neočkovaným by nezbývalo nic jiného než se nechat naočkovat, pokud by chtěli běžně žít,“ shrnul soudce Petr Mikeš.

Pojmenoval tak slona v místnosti. Je delší dobu nasnadě, že proticovidové očkování je sice vhodné a člověk by se neměl Českou republikou potloukat takříkajíc imunitně naivní, současně ale nejen u nás na systémové úrovni bují jakýsi okolnostmi vynucený alibismus. Očkování těžko vydávat za plně dobrovolné, když je (byť spíše oficiálně než fakticky) vyžadováno pro jakoukoli účast na veřejném životě — tedy vedle prodělání covidu, které, doufejme, pro naprostou většinu společnosti zůstává výlučně nedobrovolné.

Je sice pochopitelné, že se vlády snažily lavírovat mezi otevřenou povinností něčeho, co se oproti dlouhodobě zavedeným vakcinacím setkává s poměrně silným — byť veskrze iracionálním — odporem, a snahou udržet mezilidské kontakty, když už prakticky neomezené, tak v alespoň trochu bezpečnějším módu.

Omezení podle O-N systému však od počátku představovala provizorium. Svým způsobem by bylo férovější dávno říci, že proticovidové očkování bude v nějaké formě povinné, a basta. Jen by to vyžadovalo značnou politickou odvahu a nekompromisní postoj k pandemii.

Obojí je ale u nás nedostatkovým zbožím. Minulá vláda se odhodlala „zavést“ částečně povinné očkování až tehdy, kdy tím mohla položit minu do cesty vládě nové. Ta předem dávala najevo, že opatření zruší a namísto předstírané snahy o systémovou ochranu veřejného zdraví přijde spíše s apely na osobní odpovědnost.

Taková osobní odpovědnost je moc pěkná věc. Kdykoli se ovšem v průběhu pandemie začala podezřele často skloňovat, značilo to, že se daná vláda pokusí covid ignorovat. A nynější vývoj nebude výjimkou. Ukončení O-N systému jen potvrzuje trvalejší trend. Vláda ohledně covidu zastoupená ministrem zdravotnictví Vlastimilem Válkem (TOP 09) si myslí nebo chce myslet, že je pandemie již v podstatě vyřešená.

Operace byla úspěšná, jen pacient nepřežil

Začalo to zkrácením izolace na pět dní. Již asi v půlce ledna bylo jasné, že tak krátká doba po pozitivním testu patrně části nakažených nebude stačit, aby se viru zbavili. Jak velké části, to z českých dat nezjistíme — vláda totiž šalamounsky nepodmínila výstup z kratičké izolace negativním testem a antigenní testy, pro tuto situaci vhodnější než PCR, přitom zůstávají zpoplatněné.

Asi neexistuje lepší způsob, jak potenciálně nakažlivé lidi motivovat, aby šli zpět do práce. O to tu ostatně jde především: vláda se zjevně obávala, že by ohromné počty nakažených v omikronové vlně při delší izolaci vedly k ekonomické paralýze země.

Od osmnáctého února se navíc přestane pravidelně testovat na pracovištích a ve školách. Což o to, tou dobou budeme mít vrchol omikronu — alespoň co se týče nových případů — patrně za sebou, ale ministerská argumentace je zde vyloženě neuvěřitelná. Považte:

„‚Podařilo se zachytit řadu zdrojů nákazy covid-19, díky čemuž jsme zpomalili nástup varianty omikron, a nejen tak umožnili zachovat provoz škol a firem bez výraznějších omezení, ale především jsme zabránili zahlcení nemocnic,‘ vysvětluje význam pravidelného testování ministr (…). Šíření nákazy se nyní přesouvá mezi starší a zranitelnější populaci, a pravidelné preventivní testování ve firmách a školách tedy již splnilo svůj účel,“ psalo před týdnem ministerstvo zdravotnictví v tiskové zprávě.

Ona „řada zdrojů nákazy“ ve skutečnosti vedla mimo jiné právě k ohromným problémům v bezpočtu škol, z nichž část musela požádat ministerstvo školství o přerušení výuky. Jen během týdenního úseku na přelomu ledna s únorem se na resort takto obrátilo skoro padesát ředitelů. Děti se současně staly snad nejpromořenější částí populace: za celou pandemii mělo pozitivní test asi třiačtyřicet procent osob mezi šesti a osmnácti lety, v některých užších výsecích dokonce každý druhý. Kolik z nich teď trpí long covidem, nikdo neví.

Teze, jak testování splnilo účel, PROTOŽE nákaza již napadla zvlášť zranitelnou populaci, je až famózní. Jeden by možná čekal, že smyslem preventivního hledání původce infekčního onemocnění je doslova opak, tedy vychytat nakažené před tím, než virus zanesou do nejohroženějších skupin. Ale asi je to jinak — další výdobytek české unikátní, procovidové epidemiologie.

Všichni by si moc přáli, kdyby se nákaza alespoň nepropisovala do nemocnic. Jakkoli jsou tu však patrné odlišnosti oproti dřívějším vlnám, ona se zkrátka propisuje. Ještě aby ne, když tolik potřebné přeočkování starších osob posilující dávkou k mnohým zkrátka nedorazilo, a o očkování nových lidí prakticky nemůže být řeč.

Vezeme se na vlně zbožných přání

Jsou země, kde jsou počty nákaz omikronem díky míře imunizace prakticky mimoběžné k počtu vážných průběhu a úmrtí, případně tam omikronová vlna již padá, a mohou tam tedy víceméně vše ukončovat a uvolňovat. My ale patrně nesplňujeme ani jednu podmínku: s imunizací na tom nejsme slavně, a ve fázi vlny také zřejmě nebudeme tak daleko jako v západních státech.

Neznamená to, že ještě nastane apokalypsa a vinou vlády vše shoří. Vlna by měla v dohledné době opadnout a po ní bude snad mnohem lépe. Když si vezmeme, jak mírné máme restrikce, tak vlastně mnohem lépe než dřív je už teď. Další rozvolnění také není a priori špatné. Ale vláda vývoj předbíhá a neřídí se žádnou přesvědčivou koncepcí. Má pravděpodobně jen velmi přibližnou představu o tom, kde se v probíhající vlně nacházíme. Nebo o tom, kolik lidí může ještě omikron poslat do nemocnice nebo zabít.

Přesto se chová suverénně, jako by měla nad vším dokonalou kontrolu. I pokud budeme následovat nejlepší možné scénáře a následující týdny nebudou dramatické, nynější postup Fialova kabinetu je prostě nezodpovědný. Dává dokonce vzpomenout na některé momenty „zachraňování tisíců mrtvých“ vlády minulé.

Povědomý není naštěstí počet denních úmrtí, ale spíše ten dojem z veselého ukončování epidemické vlny tehdy, když ještě probíhá, z kupení sporných úprav v opatřeních či vyloženě zvláštního vystupování ministra zdravotnictví. A v neposlední řadě ze stylu, jakým vláda nonšalantně div neprohlašuje, že covid skončil, aniž si položila stěžejní otázku. Ví o tom ten virus?