Rozvolnění. Od čtvrtka přestávají v České republice platit pravidla založená na certifikátech o očkování či prodělaném covidu-19. Ta dosud alespoň oficiálně podmiňovala návštěvu restaurací, různých služeb či sportovních a kulturních akcí v rámci takzvaného O-N systému. Restrikci zrušilo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, její konec pak stvrdil postoj vlády Petra Fialy (ODS), pro niž rozsudek patrně jen uspíšil, co by se beztak stalo.

Soudní zásah byl v zásadě logický. Soudci nespatřují problém ani tak ve věcném základu O-N systému, nýbrž v jeho nepřímém záměru. „Cílem opatření nemůže být nepřímo donutit občany k očkování. Tím by se totiž z dobrovolného očkování stalo prostřednictvím mimořádného opatření očkování povinné, neboť osobám neočkovaným by nezbývalo nic jiného než se nechat naočkovat, pokud by chtěli běžně žít,“ shrnul soudce Petr Mikeš.

Pojmenoval tak slona v místnosti. Je delší dobu nasnadě, že proticovidové očkování je sice vhodné a člověk by se neměl Českou republikou potloukat takříkajíc imunitně naivní, současně ale nejen u nás na systémové úrovni bují jakýsi okolnostmi vynucený alibismus. Očkování těžko vydávat za plně dobrovolné, když je (byť spíše oficiálně než fakticky) vyžadováno pro jakoukoli účast na veřejném životě — tedy vedle prodělání covidu, které, doufejme, pro naprostou většinu společnosti zůstává výlučně nedobrovolné.

Je sice pochopitelné, že se vlády snažily lavírovat mezi otevřenou povinností něčeho, co se oproti dlouhodobě zavedeným vakcinacím setkává s poměrně silným — byť veskrze iracionálním — odporem, a snahou udržet mezilidské kontakty, když už prakticky neomezené, tak v alespoň trochu bezpečnějším módu.

Omezení podle O-N systému však od počátku představovala provizorium. Svým způsobem by bylo férovější dávno říci, že proticovidové očkování bude v nějaké formě povinné, a basta. Jen by to vyžadovalo značnou politickou odvahu a nekompromisní postoj k pandemii.