Vláda Petra Fialy (ODS) na středečním jednání zrušila část vyhlášky o povinném očkování, jež měla vynutit vakcinaci proti covid-19 u některých profesních skupin a občanů nad šedesát let. Na jednu stranu tak naplnila dřívější sliby, na stranu druhou vzbudila kritiku, podle níž zpochybňuje smysl očkování zrovna ve chvíli, kdy na Českou republiku udeřila virová varianta omikron s rekordními počty nakažených i reálným rizikem dalšího rozšíření již tak strašné bilance covidových obětí.

Hned zkraje vyjasněme jednu věc: nemá smysl hrát překvapené. Stávající kabinet avizoval, že povinné proticovidové očkování nebude, a to už v době, kdy danou vyhlášku oznámila předchozí vláda.

Její premiér, Andrej Babiš (ANO) i ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (nestr. za ANO) museli od počátku pracovat s tím, že opatření v následujících měsících padne. Na otázku, zda jej zavedli z náhlého vzepětí protipandemické odpovědnosti, nebo spíše jako past pro své následovníky, je možné mít různé názory.

Pokud to ale byla past, zdá se, že sklapla. Fialova vláda sice říkala, že povinné očkování škrtne, ale poměrně dlouho se neměla k činu. Jedná se o pokračování nepřesvědčivého přístupu k pandemii, jímž si ostatně Fialův kabinet zasloužil výtky ještě v době, kdy šlo teprve o vládu budoucí, nikoli současnou.

Nyní už vláda musela jednat i kvůli času. Pokud by totiž lidé zahrnutí ve vyhlášce chtěli být plně očkováni alespoň základním schématem do března, kdy opatření mělo vejít v platnost, museli by začít brzy. Zákaz se tedy zrušil. Co bude dál?

Nejasná řešení jasných problémů

Sama povinná vakcinace hlavně profesních skupin měla svou legitimitu i logiku. V době, kdy se opatření schvalovalo — v éře delta varianty — platilo, že očkování zásadně snižuje nejen riziko těžkého průběhu nemoci, ale docela slušně i potenciál infekce a přenosu viru.

To omikron sice zcela neanuloval, ale účinnost původního vakcinačního schématu srazil — zásadně proti infekci, méně vůči těžkému průběhu. Nová varianta vyzvedla potřebu přeočkování třetí dávkou — případně očkování i dříve nakažených. To stále citelně snižuje i riziko vlastní infekce.

Šlo navíc eticky argumentovat, že zavedením povinnosti stát převezme plnou odpovědnost a rozetne poněkud alibistické nastavení, v němž je sice cetrifikát o imunizaci požadován k účasti na veřejném životě a návštěvě víceméně jakéhokoli podniku, současně je ale očkování vydáváno za plně dobrovolné. Ať jsem sebevětším zastáncem vakcinace, takový obraz dobrovolnosti není udržitelný. Přímé nařízení by vlastně bylo férovější.

Vláda však alibismus chtě nechtě spíše stupňuje, když souběžně s oznámením o zrušené povinnosti horem dolem zdůrazňuje, jak se všichni mají očkovat a že chystá plány, jak toho dosáhnout. Říká vlastně: „Všichni, proboha, jděte na vakcínu, ale rozhodně vám to nebudeme přikazovat,“ což je vyloženě komické.

Ale budiž — nemít očkování proti covidu povinné ani u zvlášť exponovaných skupin, jež mají zvláštní postavení ke státu (vojáci, integrovaný záchranný systém) nebo jsou na trochu širší spektrum povinných vakcín zvyklé (zdravotníci), je možné; a lze to dokonce hodnotit jako legitimní. Zemí s takovým přístupem je ostatně řada.

Rozlišujme totiž dvě věci. Na jedné straně máme objektivní problémy:

• v proočkovanosti základními dávkami výrazně zaostáváme za jinými ekonomicky vyspělými státy a prvních dávek se od začátku prosince podává prostě málo,
• akutně bychom potřebovali vakcinovat několik set tisíc nechráněných osob nad šedesát a další přeočkovat,
• tragicky se nedaří očkování nejmladších skupin,
• v přístupu k vakcinaci přetrvávají regionální i socioekonomické rozdíly,
• nadále zběsile bují dezinformace.

A na straně druhé stojí potřeba „policy“ — konkrétních politických opatření, jimiž se problém řeší na společenské úrovni. Zatímco o objektivní situaci není víceméně sporu a debatovat je o ní vhodné spíše na základě dat a důkazů než emocí, politická opatření diskutabilní samozřejmě jsou.

Je sice pravda, že v úspěšnějších zemích, jako je Dánsko, se zaváděná opatření staví na strategii málo sporné, pragmatické reálpolitiky. Ovšem bylo by z principu nemístné chtít po lidech, aby politická opatření přijímali nekriticky.

Co to znamená? Říkat, že nepotřebujeme či že bychom neměli očkovat, je hloupost odporující vědeckému poznání a expertním doporučením předních světových institucí.

Říkat ale na základě hodnotového argumentu například „stát se má držet dále od našich těl“, že se nemá proticovidové očkování zavést povinně, je postoj — legitimní postoj. Rozpačitost či přímo nesouhlas s povinností nemusí být ani výlučnou doménou antivakcinačních hnutí. Sám ostatně nemám na povinné proticovidové očkování jednoznačný názor.

Rušit nestačí

Člověk, který něco z principu nechce, nemá dokonce ani povinnost navrhnout promyšlenou alternativu. Jenže pozor, zásadní je tu slovo „člověk“.

Vláda je orgán politické moci. A v demokracii máme právo od ní očekávat řešení, jež bude jak politicky průchozí, tak řešící konkrétní problém. V nynější situaci tedy nestačí říci, že povinné očkování proti covidu bylo od počátku nesmysl a jedeme dál, jak to teď dělá ministr zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09).

Vláda měla spolu se zrušením povinnosti předložit jiný konkrétní praktický plán, který mohl zahrnovat například soustavné a aktivní oslovování dosud neočkovaných, garanci stoprocentní nemocenské v případě vedlejších účinků a plán na systematické řešení regionálních nerovností v přístupu k vakcínám.

Nebo alespoň komunikační kampaň, jež by oproti té z režie minulé vlády nešermovala poněkud dryáčnickou „tečkou za koronavirem“, ale opravdu, seriózně se snažila vysvětlovat nejrozšířenější otázky. Nestačí říkat, že očkování funguje, když se tu současně k nemalé části společnosti nedostanou přehledné a důvěryhodné informace o tom, že vakcíny snižují přenos viru, že je skutečně vhodné očkovat i děti, že je opravdu bezpečné očkovat se i v těhotenství a tak dále.

Všechny zmíněné věci byly samozřejmě na místě už dřív — pokud by se zavedly ještě před podzimní „delta vlnou“, dokonce tu mohlo zemřít o dost méně lidí. Měla je řešit již minulá vláda. Když to ale nedokázala ona, musí se činit stávající.

Je to ostatně i v jejím zájmu: můžeme si být jistí, že její selhání budou nyní opoziční politici ANO s gustem propírat a kasat se, že by všechno udělali lépe. Fialův kabinet potřebuje svižně dokázat opak. Zatím mu to moc nejde.