Tak jako mnoho jiných věcí, které přebíráme ze světa, i floskule o „sto dnech hájení“ nové vlády se do češtiny převedla v pohodlném rozporu s originálem. Frank. D. Roosevelt jí poprvé použil na počátku své vlády v březnu 1933 v souvislosti s bezprecedentním pracovním vytížením, které naordinoval Kongresu USA, aby v hektickém tempu odhlasoval několik desítek opatření, jež započala jeho proslulý New Deal (Nový úděl). A právě k tomu dodal prosbu, aby se jeho vláda hodnotila až po oněch horečnatých „prvních sto dnech“. U nás z toho zůstal jen onen požadavek na klid, avšak bez ohledu na záměry či výkony, s nimiž se nová moc ujímá veřejné správy.

Roosevelt nastoupil k moci v Americe drcené hospodářskou krizí a jeho mimořádný výkon se bere jako jeden ze vzorů demokratické politiky podnes. Také česká vláda se ujímá země drcené krizí či přesněji několika krizemi, jež se zatím naštěstí neslily v jednu.

Jedná se o krizi zdravotní, danou stupňující se závažností pandemie covid-19, o krizi energetickou, kterou způsobuje příliš pomalý přechod na obnovitelné zdroje, a konečně krizi veřejné správy, která je dána sedmi lety proměňování České republiky v servisní organizaci firmy Agrofert. Pod tím se samozřejmě v hlubší rovině na celosvětové úrovni odvíjejí další kritické děje, sociální, politické, ekologické, na prvním místě rozvrat klimatu, jejichž realistické zvládání však leží mimo obzor současné české politiky.

Selhání, s nimiž jsme počítali

Vládě Petra Fialy či jakékoli jiné české vládě bychom mohli dopřát sto dní klidu na práci pouze tehdy, pokud by tak jako Rooseveltův kabinet přicházela do úřadu nejen s vyhrnutými rukávy, ale také s jasnou definicí problémů, které je třeba řešit, a alespoň nástinem koncepce, jak toho hodlá dosáhnout. To se u nás ovšem bohužel neděje.

Základní koncepční vada nastupující vlády se už stihla projevit. A pokud velmi rychle nenastanou opravy, jež se mnohem snáze provádějí hned na začátku, než se stihnou usadit rutiny, máme před sebou vzorec, na jehož konci bude zřejmě kalamita v podobě návratu Andreje Babiše — anebo něčeho podobného či dokonce horšího — k moci.

Zde stojí za to připomenout jednu z nepřemožitelných vad českého politického provozu, jíž je přezíravost vůči Slovensku. Přitom právě tamější politický vývoj se dnes vyplatí bedlivě studovat — ačkoli Petr Fiala jistě není Igor Matovič, reálně hrozí, že si zopakujeme slovenskou deziluzi a na ni navázanou trajektorii i u nás.

Proč? Předně proto, že vláda dala už najevo, že nemíní provádět politiku založenou na faktech, ale na ideologii. V některých oblastech je to do určité míry pochopitelné a nemůžeme mít úplně přehnaná očekávání — je vinou levice, že tu kolaborací s oligarchií zcela vyklidila pole, ne vinou pravice, že bude dělat pravicovou politiku. Nic moc se tedy například nedá čekat v oblasti sociální.

Typickým příkladem tématu, u nějž se tu v politice nedá čekat nic jiného než škody vůbec od nikoho, je jaderná energetika. Vzhledem k probíhající proměně evropské i světové energetiky je prakticky jisté, že žádný jaderný blok se už nikdy v České republice neuvede do provozu, přesto nová vládní většina se hrdě hlásí k úmyslu utopit v technokratickém bludu desítky miliard.

To ale nemůžeme vládě úplně vyčítat, fakt, že je české jaderné tmářství dnes doslova národním mystickým kultem, nejlépe ilustrovala — naštěstí poražená — kandidátka na předsedkyni ČSSD Jana Maláčová. Její jediná výhrada k tendru na nové bloky v Dukovanech spočívala v tom, že je z nich vyřazeno Rusko.

V daném bodě nikdo soudný neměl prakticky žádná očekávání, protože se jedná o jeden z kulturních fenoménů české kolektivní slepoty a zarputilé neochoty poučit se ze zkušeností schopnějších zemí. O jádru u nás dnes už mluví zašmodrchaným jazykem i ekologické organizace.

A nic neilustruje debakl veřejné debaty na to téma jako zbožšťování české vrchní jaderné regulátorky Dany Drábové, jež by se v zemi s vyspělejší politickou kulturou musela dávno poroučet z funkce, když už ne jako člověk notoricky usurpující moc a hromadící fatální selhání, pak už jen kvůli tomu, že tak dlouhý pobyt ve vrcholné funkci v regulačním úřadě by prostě měl být v demokratické společnosti nepřijatelný.

Principiální odmítnutí jaderné energetiky jako součást vize spravedlivé energetické transformace je jedním z bodů, jež tu čekají na sebevědomou sociálně-ekologickou opozici, jež se teprve musí zformovat a jež přijde i s jednoduchou pravdou: čím dřív přejdeme na energetiku užívající výhradně obnovitelné zdroje, tím víc na tom vyděláme — ve všech smyslech, jež v sobě dané sloveso nese.

Selhání v daném bodě ale nemáme vládě za zlé. Nic lepšího jsme od ní nečekali.

Do konce roku ponese za zbytečné mrtvé odpovědnost Babiš, od Nového roku Fiala a spol.

Jsou ale jiná témata, v nichž jsme mohli očekávat, že v nich vláda selhávat nebude. Tím prvním je řešení akutní zdravotní krize.

Vládu Andreje Babiše činíme odpovědnou za zbytečná úmrtí dvanácti až dvaceti tisíc lidí. A pokládáme za selhání nastupující vlády, že se o tom nemluví jako o jednom z témat, v nichž se bude vůči minulé vládě a jejím členům vyvozovat odpovědnost, a to i odpovědnost trestní. Tisícům lidí, kteří mohli žít nebýt nekonečné zpupnosti a nekompetence Andreje Babiše, to dlužíme.

Takovou úctu k mrtvým bychom jistě mohli od konzervativce Petra Fialy očekávat, pokud by ovšem sám nehodlal s virem bojovat jakousi prapodivnou jihomoravskou metafyzikou. Pane profesore, s řečmi o osobní odpovědnosti jděte k šípku — a pod ním si přečtěte něco o elementárních zákonitostech přenosu nemoci v době epidemie.

Problémem není velká většina osobně odpovědných lidí, kteří k tomu nota bene nepotřebují pobízet od vlády. Problémem je menšina osobně neodpovědných. Nesejde tolik na tom, zda jejich politováníhodná vlastnost vyvěrá z toho, že nemají dostatek srozumitelných informací, nebo z toho, že postrádají dostatečnou motivaci, anebo z toho, že ztratili důvěru v obsah veřejné komunikace, takže podlehli nějaké z konspiračních teorií. Úkolem vlády to je řešit.

Apel na osobní odpovědnost takovým řešením není. Účinkuje v soudržné společnosti, prostoupené silným sdíleným vědomím společného směřování k smysluplnému cíli. Takovou společností jsme byli naposledy na jaře roku 1990.

Jistě není Fialovou vinou, že takovou společností dnes nejsme. Jeho vinou ale je, že to nevidí. Nevládne své ideologické představě o soudržné konzervativní společnosti. Vládne současné České republice. A v ní na počátku roku, až plně převládne virová varianta omikron, s vysokou pravděpodobností zamíříme ke kolapsu celých částí systému veřejného zdravotnictví. Má to tak zřejmé zákonitosti jako elementární pravděpodobnostní počty.

I rodiče konzervativců budou umírat dost často nikoli v důsledku osobní neodpovědnosti, ale v důsledku neodpovědnosti těch, kteří nemoc přenesou v řetězci nákazy před nimi. Nic jim to ovšem nebude platné.

Jisté je jedno. Zhruba do 31. prosince letošního roku padají všichni zbytečně mrtví čeští občané na vrub Andreji Babišovi. Od 1. ledna začneme makabrózní číslo sčítat Petru Fialovi a jeho kolegům ve vládě. Metodika bude stejná — budeme porovnávat úmrtnost s příklady dobré praxe a s průměrem Evropské unie.

Nastane-li během prvních měsíců příštího roku kolaps některých zdravotnických zařízení, což je vzhledem k „osobně odpovědnému nicnedělání“, jež nám naordinoval profesor Fiala, dosti pravděpodobné, dopady na jeho pověst i pověst celé jeho vlády mohou být ničivé a jen těžko napravitelné. Koaliční pětka šmahem ztratí punc kompetentnější vlády a dá Babišovi argument, jímž se jí bude po zbytek jejího mandátu soustavně vysmívat.

Přitom alternativa tu pořád ještě je: začít k epidemii přistupovat na základě faktů a podle jejích zákonitostí. Ta hlavní zní, že zavádět omezující opatření je nutné s dostatečným předstihem, tedy předtím, než většina veřejnosti pochopí, že už je opravdu zle — rozdíl mezi oběma termíny, jak tu znovu a znovu vysvětlujeme, činí zhruba tři týdny.

Až už je opravdu zle, opatření totiž musejí být mnohem drastičtější a zbytečné náklady, ekonomické, ale zejména ty na životech, jsou řádově vyšší. Jestliže to nevidí Fiala, měli by zasáhnout Rakušan, Jurečka, Bartoš — jejich tři strany mají nakonec ve vládě většinu a tu a tam ji budou potřebovat. Všichni ti — zatím jen potenciálně — zbytečně mrtví zůstanou totiž naživu v jejich osobních svědomích. Selhání, do nějž se vláda řítí, dopadne i na jejich osobní pověst.

Zatím jen Švejdar? Není to málo?

Úplně nejvarovnější ovšem jsou okolnosti odchodu policejního prezidenta Jana Švejdara. Fakt, že ho k odchodu nastupující ministr vnitra Vít Rakušan přiměl, byl jednou z nejlepších zpráv o nastupující vládě, skutečnost, že se pak za jeho odchod začal bezmála omlouvat, jednou z nejhorších…

Je to zcela nepochopitelné. Vždyť pro ministra vnitra byl obraz razantního nástupu do funkce, vyvolaný Švejdarovou abdikací, přesně tím, co potřeboval. Proč se takové výhody zbavovat?

Státní moc samozřejmě nemůže fungovat bez jisté kontinuity. Je ale nad Slunce jasné, že základní problém vlády Andreje Babiše, a hlavní důvod, proč ji bylo nutné ukončit, spočíval v tom, že začal uchvacovat stát v zájmu svého privátního podnikání.

A jednou z prvních kót, které Babišova mocenská organizace spěchala obsadit, byly bezpečnostní složky. Jen si vzpomeňme, jak se po jeho nástupu do premiérského křesla v roce 2017, okamžitě soustředil jeden z prvních útoků jeho mocenské organizace na ředitele Generální inspekce bezpečnostní sborů.

Mělo to svůj důvod. Proč se tak nekonečně táhly Babišovy případy? Jakou roli hrála a nadále hraje Policie České republiky v případu otrávené Bečvy? Je zcela iluzorní myslet si, že v tom odcházející policejní prezident byl jen neutrálním přihlížejícím.

Pokud není česká vláda připravena provést robustní personální výměny v řídících funkcích, snad se ani nemusela obtěžovat s přebíráním moci. Vít Rakušan měl přece říct: „Jistě. A další budou následovat.“

Oč tu jde, lze ilustrovat jedním zážitkem ze Slovenska. Před časem jsme s kolegy hovořili v rámci naší investigace s jedním z tamějších ministrů. Byl ochotný, řekl nám, co věděl a po určitém čase nám zavolal vedoucího jednoho z odborů s tím, že o věci ví více. Sám se omluvil a vydal se řešit jiné úkoly. Netrvalo ani deset minut a došlo nám, že onen úředník, který si „nic nepamatoval“ a „žádné dokumenty už neměl“, za námi nepřišel sdělovat nám to, co ví on, ale naopak zjišťovat, co víme my; patrně proto, aby mohl varovat svého bývalého — a jak je jistě přesvědčen i budoucího — bosse.

Postavení nové české vládní koalice ve společnosti je od prvního okamžiku velmi křehké. Jak jsme tu důkladně rozebrali, její vítězství vzniklo souhrou šťastných náhod. Její společenské postavení je od počátku mnohem obtížnější, než se jeví v sociálních bublinách jejích stoupenců. Pokud nebude postupovat promyšleně a odhodlaně, skončí fiaskem.

A tak znovu současné vládě doporučujeme: zřiďte při úřadu vlády pracovní skupinu pro deagrofertizaci. Proveďte důkladnou analýzu toho, do jaké hloubky Babišova mocenská organizace stát uchvátila. A řešte to, rázně a rychle. Ve vlastním i v našem zájmu. Jinak na to všichni strašně doplatíme. A propos, Erik Geuss, už má sbaleno?