Tak jako mnoho jiných věcí, které přebíráme ze světa, i floskule o „sto dnech hájení“ nové vlády se do češtiny převedla v pohodlném rozporu s originálem. Frank. D. Roosevelt jí poprvé použil na počátku své vlády v březnu 1933 v souvislosti s bezprecedentním pracovním vytížením, které naordinoval Kongresu USA, aby v hektickém tempu odhlasoval několik desítek opatření, jež započala jeho proslulý New Deal (Nový úděl). A právě k tomu dodal prosbu, aby se jeho vláda hodnotila až po oněch horečnatých „prvních sto dnech“. U nás z toho zůstal jen onen požadavek na klid, avšak bez ohledu na záměry či výkony, s nimiž se nová moc ujímá veřejné správy.

Roosevelt nastoupil k moci v Americe drcené hospodářskou krizí a jeho mimořádný výkon se bere jako jeden ze vzorů demokratické politiky podnes. Také česká vláda se ujímá země drcené krizí či přesněji několika krizemi, jež se zatím naštěstí neslily v jednu.

Jedná se o krizi zdravotní, danou stupňující se závažností pandemie covid-19, o krizi energetickou, kterou způsobuje příliš pomalý přechod na obnovitelné zdroje, a konečně krizi veřejné správy, která je dána sedmi lety proměňování České republiky v servisní organizaci firmy Agrofert. Pod tím se samozřejmě v hlubší rovině na celosvětové úrovni odvíjejí další kritické děje, sociální, politické, ekologické, na prvním místě rozvrat klimatu, jejichž realistické zvládání však leží mimo obzor současné české politiky.

Selhání, s nimiž jsme počítali

Vládě Petra Fialy či jakékoli jiné české vládě bychom mohli dopřát sto dní klidu na práci pouze tehdy, pokud by tak jako Rooseveltův kabinet přicházela do úřadu nejen s vyhrnutými rukávy, ale také s jasnou definicí problémů, které je třeba řešit, a alespoň nástinem koncepce, jak toho hodlá dosáhnout. To se u nás ovšem bohužel neděje.

Základní koncepční vada nastupující vlády se už stihla projevit. A pokud velmi rychle nenastanou opravy, jež se mnohem snáze provádějí hned na začátku, než se stihnou usadit rutiny, máme před sebou vzorec, na jehož konci bude zřejmě kalamita v podobě návratu Andreje Babiše — anebo něčeho podobného či dokonce horšího — k moci.

Zde stojí za to připomenout jednu z nepřemožitelných vad českého politického provozu, jíž je přezíravost vůči Slovensku. Přitom právě tamější politický vývoj se dnes vyplatí bedlivě studovat — ačkoli Petr Fiala jistě není Igor Matovič, reálně hrozí, že si zopakujeme slovenskou deziluzi a na ni navázanou trajektorii i u nás.

Proč? Předně proto, že vláda dala už najevo, že nemíní provádět politiku založenou na faktech, ale na ideologii. V některých oblastech je to do určité míry pochopitelné a nemůžeme mít úplně přehnaná očekávání — je vinou levice, že tu kolaborací s oligarchií zcela vyklidila pole, ne vinou pravice, že bude dělat pravicovou politiku. Nic moc se tedy například nedá čekat v oblasti sociální.

Typickým příkladem tématu, u nějž se tu v politice nedá čekat nic jiného než škody vůbec od nikoho, je jaderná energetika. Vzhledem k probíhající proměně evropské i světové energetiky je prakticky jisté, že žádný jaderný blok se už nikdy v České republice neuvede do provozu, přesto nová vládní většina se hrdě hlásí k úmyslu utopit v technokratickém bludu desítky miliard.

To ale nemůžeme vládě úplně vyčítat, fakt, že je české jaderné tmářství dnes doslova národním mystickým kultem, nejlépe ilustrovala — naštěstí poražená — kandidátka na předsedkyni ČSSD Jana Maláčová. Její jediná výhrada k tendru na nové bloky v Dukovanech spočívala v tom, že je z nich vyřazeno Rusko.

V daném bodě nikdo soudný neměl prakticky žádná očekávání, protože se jedná o jeden z kulturních fenoménů české kolektivní slepoty a zarputilé neochoty poučit se ze zkušeností schopnějších zemí. O jádru u nás dnes už mluví zašmodrchaným jazykem i ekologické organizace.