zavazuje nás k tomu Waleská deklarace NATO: https://www.nato.int/cps/en/natohq/official_texts_112985.htm

Technicky by stačilo je dát až příští rok, ale nemá cenu to dál odkládat. Situace ve světě není taková, že by bylo moudré uvažovat o opuštění NATO.

Lukáš Jelínek tedy konstatuje, že projev nového ministerského předsedy je málo obsažný, že jenom spíše říká čemu je zapotřebí se v budoucnosti vyhnout, než aby ukazoval konkrétní cesty, kterými by se český stát měl vydat. Ovšem - zůstává dost nejasným, co jiného by L. Jelínek od nového premiéra české vlády vlastně očekával. Nějakou opravdu státnickou vizi českého státu, české společnosti? Toho by bylo dozajista zapotřebí; ale z dalších Jelínkových vývodů sotva může vyplynout jiný dojem nežli ten, že i jemu se nakonec jedná jenom o peníze. Jenom o platy učitelů, jenom o míru těch či oněch (prosociálních) výdajů. Je sice možné že i v tomto ohledu je možno projevy nového předsedy vlády hodnotit jako málo konkrétní; ale i kdyby v tomto ohledu jmenoval jasná čísla, sotva by je proto ještě bylo možno přeřadit do kategorie "státnická řeč". Asi tu tedy bude chybět spíše něco jiného.

Shodou okolností v dnešním deníku Právo právní filozof na univerzitě v Cardiffu Jiří Přibáň uvažuje nad rolí jiného ústavního činitele, totiž prezidenta. A tvrdí (či konstatuje), že český lid svou hlavu státu stále ještě chápe víceméně monarchisticky - a že od něj tedy očekává ideové vedení, případně přímo mravní výchovu.

J. Přibáň - stojící plně na pozicích západního civilního liberalismu - ovšem zásadně zpochybňuje tato očekávání české veřejnosti, a evidentně je pojímá jako projev občanské či národní nevyzrálosti. A místo toho žádá výkon prezidentské funkce standardně-neutralistický, kdy nositel této funkce se tedy osobně neztotožňuje (alespoň navenek ne) s tím či oním ideovým proudem, nýbrž je striktně nadstranický a nadkonfesní respektive nadideologický.

Ovšem: Jiří Přibáň působící v Británii má v tomto ohledu usnadněnou úlohu: tam je to instituce královského dvora, která slouží jako zdroj národní identity. Je tedy možno si dovolit "bezobsažného" premiéra, a přitom si nadále uchovávat pocit že vlastní národ má nějaký vyšší smysl. Ovšem: tato instituce království je sama o sobě taktéž naprosto bezobsažná, její jedinou substancí je čirý tradicionalismus, čili pouhý emocionální pocit vlastní identifikace se s leskem monarchie.

Co však má dělat národ, který svého (oficiálního) monarchu nemá? A který přesto - a to zcela oprávněně! - touží po tom, aby mu jeho vrcholní představitelé byli schopni přednést státnickou řeč, ve které by mu srozumitelně a přesvědčivě vyložili, kam tento národ a stát mají směřovat a proč?

Jde o to: ve státě, který je založen výhradně na systému volné tržní ekonomiky (to jest: na systému kapitalismu) žádné takovéto určení nějakého vyššího smyslu národní cesty prostě vůbec není možné! Jaký vyšší smysl národní existence by bylo možno předkládat národu, který je plně uchycen ve všepohlcující mašinérii neustálého produkování zisku, jejíž druhou stránkou je moloch všepohlcujícího konzumu?... Jakékoli snahy o určení nějakého vyššího smyslu národní existence by za těchto podmínek panujícího holého materialismu působily nemístně, uměle, až přímo směšně.

Za této situace existuje prakticky jenom jediná alternativa: buďto hodnotově naprosto neutrální, ale ideově zcela sterilní technokratismus (jak ho fakticky žádá Přibáň, a jak ho teď předvádí nový český premiér) - anebo sice snahy o vytvoření jakési národní cesty, která se ovšem může vymezovat jenom prostřednictvím nacionálního identitarismu, tedy pomocí reakčních, v prvé řadě xenofobních a šovinistických animozit - tak jak to praktikuje současný prezident a bývalý premiér.

Ano, v tomto srovnání je i onen bezvýrazný Fiala stále ještě mnohem přijatelnější alternativou, už jenom svou suchou solidností; ale neočekávejme od něj, že by mohl mít jakýkoli potenciál národu ukázat nějakou cestu k budoucnosti. A to ne (pouze) proto že to neleží v jeho čistě osobních schopnostech či neschopnostech; nýbrž tato naprostá absence vyššího smyslu národní existence vyplývá ze samého existenčního základu tržní společnosti, plně upnuté do uvedeného síťoví vztahu mezi kapitalismem a konzumním materialismem.

Ano, pane Poláčku, to jste pěkně vystihl, že tam, kde je kapitalismus na prvním místě a je tedy základní ideou společnosti, nemá žádná nadosobní idea místo.

Otázkou ovšem je, nakolik jsou jednotliví členové společnosti, v níž kapitalismus vládne, schopni vůbec nějakou nadosobní ideu mít.

Zdá se mi, že konzumismus, který kapitalismus zákonitě a také záměrně produkuje, z převažující části lidí smysl pro cokoliv, co přesahuje osobní zájem, vždy hned v zárodku úspěšně vymazává.

Jiří Vyleťal

No ano, pane Vyleťale, ten konzumismus jsem sám zmínil, ten je integrální součástí kapitalismu. Ovšem - vždy znovu a znovu se tu staví věčná otázka, co je v daném případě prvotní, zda vejce nebo slepice. Tedy zda je to kapitalismus, který teprve sám svým masivním působením na lidskou mysl (především excesivní reklamou) tento konzumismus vyvolává; anebo ale zda je to sám člověk který k tomuto konzumismu vždy inklinuje, a kapitalismus je jenom tím prostředím, které mu pro realizaci těchto konzumistických choutek poskytuje optimální prostředí pro realizaci.

Mně se v tomto ohledu velmi zalíbil jeden pojem, který jsem četl vlastně v jedné knížce o ekologii. Tedy spíše o tom, jak současný člověk - a to právě svou konzumní dravostí - ničí svou vlastní životní základnu.

V této knize bylo řečeno, že člověk se ve skutečnosti ke svému životnímu prostředí vždycky choval "predátorsky", tedy bezohledně kořistnicky. A to už v dávných dobách. (Je ostatně až fascinující číst už v Kosmově kronice z 11. století, jak její autor s nostalgickým povzdechem vzpomíná na dávno prošlé doby, kdy "naše řeky byly ještě čisté"! - Už na počátku druhého tisíciletí totiž lidé především svými hutěmi velice "úspěšně" zamořovali přírodu a otravovali vodu v řekách.)

Tak tedy člověk se k přírodě už vždycky choval kořistnicky. Ovšem - v této knize bylo zároveň také řečeno, že kapitalismus "amplifikuje" tyto predátorské sklony člověka!

Musím říci: tento termín "amplifikace" považuji za krajně výstižný, a vlastně klíčový. Jeho použitím je možno se vyhnout oběma jednostrannostem - tím že se všechna vina vidí jenom v systému kapitalismu, anebo ale jenom v hodnotovém respektive mravním nastavení člověka. S touto "amplifikací" je vysloven jedině správný úsudek: ano, člověk má v sobě samém vždy sklon k "predátorství", k povrchnímu, konzumnímu způsobu existence - ale na straně druhé je to právě systém kapitalismu, který tento lidský sklon z e s i l u j e, maximalizuje tak dalece, že tento konzumismus se nakonec stává základním rysem obecného životního způsobu.

Právě proto ale že vina (respektive příčina) je nakonec na obou stranách, je tak velice obtížné nalézt nějaké řešení. Je to začarovaný kruh: když budeme apelovat jenom na mravnost člověka, bude to marné volání, protože člověk bude stále vystaven reálným podmínkám kapitalismu které v něm vyvolávají tento jeho konzumismus. Ale - na straně druhé právě tento kapitalismus nemůžeme odstranit, právě protože odpovídá a vyhovuje hluboce zakořeněné potřebě člověka neustále maximalizovat jeho životní zdroje.

Jak řečeno je to začarovaný kruh; který by buďto (snad) bylo možno jako celek rozetnout jako gordický uzel, jediným úderem (snad v důsledku planetární katastrofy v důsledku globální klimatické krize); anebo ale který je možno začít "léčit" tím, že se uchopí na obou jeho stranách zároveň. Že se tedy zároveň zahájí útok jak proti systému kapitalismu, tak proti lidskému konzumismu.

Naprosto souhlasím, pane Poláčku.

Konzum ke kapitalismu neoddělitelně patří. Bez konzumu není kapitalismus možný.

Na všem, co se vyrobí, totiž bohatne kapitalista. Ti ostatní buď chudnou anebo zůstávají na svém. Obě tyto skupiny ze skupiny „ostatních“ mají vždy jenom tolik finančních prostředků, aby mohly výrobky, které jsou předmětem konzumu, kupovat (a tím konzumovat) anebo těch finančních prostředků mají ještě méně a tím pádem konzumují méně a o to více chudnou.

S konzumem by se dalo skončit jenom tehdy, kdybychom nekupovali zbytečnosti, kdybychom opravovali a kdybychom si spoustu věcí dělali sami. To by byl ovšem vbrzku konec kapitalismu. (Vynechávám samozřejmě otázku, jestli za dnešní situace, kdy nade vším vládne technika a člověku vládnou jinými lidmi naprogramované stroje, je něco takového možné.)

Takové odvrácení se od konzumismu a tím pádem odmítnutí kapitalismu, je možné jenom na základě rozhodnutí nás - lidských jedinců - o tom, že ve světě, kde jeden žije na úkor druhého, kde sobectví je ustavující ideou ekonomických systémů celých států, už žít nechceme. To už jsme ovšem, pane Poláčku, u náboženství, u křesťanství a u rovnosti, že? A kdo o tom alespoň sní, neřku-li to chce?

Ten kapitalismus ale skončí tak jako tak. Kdyby už jeho existence nebyla limitována tím, co lidé ještě snesou, pak je to samotná planeta, která tu devastaci skrze konzum vytvářený kapitalismem nesnese a kapitalismus se zhroutí.

Jiří Vyleťal

Hluboké moudrosti soudruha Vyleťala už mi pomalu začínaly chybět.

Eh, ne, dělám si legraci. Nechyběly, a ani nezačínaly.

"Na všem, co se vyrobí, totiž bohatne kapitalista" - bohužel, pane Vyleťale, takhle řečeno je to jenom polovina pravdy, právě to je ten problém, kdyby se jednalo jenom o to pak by nebylo nic jednoduššího nežli všechny ty kapitalisty nějakým způsobem zrušit, ale jak jsem se snažil dokázat v mé kapitole o marxistickém pojmu "vykořisťování", ve skutečnosti na tom co se vyprodukuje bohatne (většinou) i dělník respektive zaměstnanec, jenom díky tomu mohlo dojít k tak obrovskému nárůstu společenského bohatství (a právě i konzumu!!) především v období po druhé světové válce.

Pane Vyleťale, napsal jsem že ten vztah kapitál - konzum je dvoustranný, že je na něm vinen stejně tak systém kapitalismu jako sám člověk, s jeho hodnotovým nastavením - tomu jste v zásadě přisvědčil, ale vzápětí najednou zase celou věc stavíte tak, jako by stačilo nějakým způsobem mravně změnit člověka (pod božím působením), a celý problém konzumismu tím bude vyřešen.

Právě že nebude - protože kapitalismus a konzumismus jsou spolu spojeni pupeční šňůrou, a i když budeme (jenom) kázat proti konzumismu, pak sám systém kapitalismu (ve kterém lidé žijí a kterým jsou denně formováni a jím manipulováni) v nich tento konzumismus znovu a znovu probouzí a - musím znovu použít onen termín - amplifikuje, zesiluje.

Píšete, že kapitalismus zahyne sám sebou, protože ničí životní prostředí - ano, je to jedna určitá možnost, kdyby skutečně nastal totální planetární kolaps, že by lidé skutečně pochopili že takhle to dále nejde. Jenže - to za prvé není zcela jisté, kapitalismus jako takový není závislý na exploatování "špinavých" energií, on beze všeho může přesedlat na energie čisté. Sice bude pak produkovat s vyššími náklady - ale tyto náklady samozřejmě nakonec přenese na koncového spotřebitele.

Za druhé: není - v tuto chvíli - žádná alternativa k tržní ekonomice; a tržní ekonomika, to je kapitalismus.

A za třetí: i kdyby k takovéto přelomové (antikonzumní) změně života společnosti v důsledku klimatického kolapsu skutečně došlo, bylo by to ve skutečnosti řešení pouze nepravé. Právě proto že jenom nouzové, vynucené vnějšími okolnostmi. Byl by to stav nakonec dost podobný jako v reálném socialismu: lidé by měli menší konzum, ale vnitřně by po něm stále toužili.

Opakuji ještě jednou: ten vztah "kapitalismus - konzumismus - člověk" je komplexní, vnitřně provázaný; a je tedy možno ho vyřešit také jenom komplexně. Jako celek. A ne jenom nějakým dílčím opatřením. Pouhým kázáním proti mravní zkaženosti lidstva se systém kapitalismu opravdu vyvrátit nedá.

.....vztah "kapitalismus - konzumismus - člověk" je komplexní, vnitřně provázaný; a je tedy možno ho vyřešit také jenom komplexně. Jako celek. A ne jenom nějakým dílčím opatřením. Pouhým kázáním proti mravní zkaženosti lidstva se systém kapitalismu opravdu vyvrátit nedá.

To napsal pan Poláček. A mně to připomnělo, jakou váhu má konstatování, že tzv. reálný socialismus byl ve své podstatě státní kapitalismus. S mravní zkažeností si převzetí výrobních prostředků státem neporadilo ani náhodou. Jediný viditelný efekt této revoluční akce bylo celkové zchudnutí, zatímco konzumní apetit obyvatelstva nezeslábl, pouze se realizoval v poněkud karikaturní podobě.

Tímto způsobem se éra reálného socialismu skutečně dost často hodnotí, paní Zemanová. Podle mého soudu je ale takový výklad za prvé značně povrchní, a za druhé vyloženě věcně nepřesný. Neboť:

1. kapitalismus ze své nejvlastnější definice znamená absolutní nadvládu principu zisku - ale v socialismu nebyl klíčovým principem zisk, nýbrž ideologie

2. kapitalismus může vznikat jenom tam, kde existuje volná směna, volný trh - a něco takového v socialismu neexistovalo, tam existovalo v podstatě příkazové, vázané hospodářství.

Sice je možno jistým právem tvrdit, že i socialistický režim respektive stát ze svých dělníků respektive zaměstnanců čerpal (anebo ždímal, podle toho) nadhodnotu; ovšem tady by byla velice spornou otázka, zda si přitom stát počínal skutečně jako soukromý majitel. Kterému se - viz výše - jedná jenom o jeho vlastní zisk.

Socialistické společensko-ekonomické uspořádání byl podle všeho systém hybridní; který se ze všeho nejspíše podobal tzv. "asijskému výrobnímu způsobu", respektive "orientálním despociím": zde se původně pracovalo ve společném zájmu (na zavlažovacích zařízeních) - a teprve sekundárně se vrstva vedoucích úředníků proměnila ve vládnoucí třídu, neboť si začala přivlastňovat část takto vzniklého bohatství. Přesně k takovému vývoji došlo za socialismu: původně se mělo jednat o projekt ve společném zájmu, ale velice rychle se zde vytvořila vrstva "rovnějších mezi rovnými", která ze svého privilegovaného postavení čerpala odpovídající materiální výhody. A začala se tedy chovat jako klasická (vládoucí) třída.

-------------------------------

Tolik tedy k dané věci. Ale vlastně se tu hlavně jedná o otázku, co s člověkem. Jestli je možno od něj očekávat pospolité, altruistické chování, anebo zda se musíme smířit s tím, že provždy zůstane egoistou.

Touto otázkou jsem se dost podrobně zabýval v V. kapitole mé série článků o Marxovi: https://humanisticke-dialogy.eu/levice/marx-a-dnesek-v/

Rozhodující pasáž pak zní: "Bude zapotřebí provést ten krok, před kterým Marx zůstal stát – totiž skutečně dialektickou syntézu protikladného vztahu mezi člověkem jakožto jednotlivcem, a mezi člověkem jakožto členem společnosti. Tedy mezi člověkem konkrétním, reálným, ale vždy latentně egoistickým – a mezi člověkem univerzálním, který v zájmech celku vidí a rozpoznává i své zájmy vlastní."

Socialismus ztroskotal právě proto, že se člověka snažil násilně vměstnat pouze do pozice, do role jeho pospolitosti, jeho práce pro společnost - a nedokázal ho podchytit v jeho přirozených zájmech individuálních, které by teprve sekundárně mohl propojit se zájmem obecným.