Politika, jaká také nemá být

Lukáš Jelínek

Noví ministři působí kultivovaně. Stejně tak zněl i novoroční projev premiéra Fialy. Kromě popisu situace a slibu zeštíhlování však stále chybí naznačování cesty dále, neřkuli představování konkrétních řešení.

S novým premiérem nastoupila vláda fandící minimálnímu státu a spoléhající především na jednotlivce. Foto Facebook Petr Fiala

Prakticky každé vystoupení Petra Fialy na mne působí uklidňujícím dojmem. Je to dáno jeho naturelem, dikcí, slovosledem. Už v předmluvě ke knize svých sebraných esejů Politika, jaká nemá být, která vyšla v roce 2010 nedlouho před tím, než se stal ministrem školství v Nečasově vládě, se přihlásil ke snaze rehabilitovat pojmy jako hodnoty, řád, odpovědnost, ctnost, správné jednání, instituce, etika a podobně.

Nestal jsem se na stará kolena konzervativcem ani ze mne nepromlouvá sentiment Fialova studenta z počátku devadesátých let. Ta úvaha je ryze pragmatická: česká politika potřebuje vrátit na koleje, z nichž ji vyšoupl věčně nasliněný prst měňavkovitého Andreje Babiše. Některé vedou doleva, některé doprava, to je normální. Důležitá je ale jejich čitelnost a předvídatelnost.

Ve zmíněné knize se od Fialy v jednotlivých kapitolách dočteme, že politika nemá být nepřetržitým hlasováním, rozhodováním všech o všem, zábavou, žurnalismem, obchodem, kompromisem, byrokracií, právem či účetnictvím. Dodal bych, že nemá být ani záhadou, černým tunelem, pytlem, z nějž co chvíli vytáhneme nějakého zajíce.

Do rozporu s Fialovým tradicionalismem a srozumitelností se však zvolna dostává obsah jeho projevů. Když jsou jeho fanoušky a spojenci chváleny coby „státnické“, něco není v pořádku. Není snad o nich co říct víc? Máme pocit, že stačí, když znějí spisovnou češtinou, nejsou stylisticky odfláknuté a mají hlavu i patu? Stačí nám, když premiér přeskočí laťku, kterou Babiš nastavil zatraceně nízko?

Na Nový rok nám premiér Fiala prozradil pouze to, že žijeme v těžké době, on nemá dobré zprávy, nehodlá věci lakovat na růžovo a za cíl si vytyčil redukci zbytnělého státu. Ostatní byl v lepším případě souhrn situace, v případě horším načechraný rétorický balast. Poznamenal jsem si leda slogan „nejsme cizí“, kterým trefně odůvodňoval potřebu lidské sounáležitosti a odpovědnosti jednoho k druhému.

I bez mnohavětých prohlášení lze poznat, že nastoupila vláda fandící minimálnímu státu a spoléhající především na jednotlivce. To se dříve nebo později odrazí i na kvalitě a rozsahu veřejných služeb. Koneckonců ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka si od svých předchůdců z pravicových kabinetů vypůjčil sousloví o sociální trampolíně, kterou hodlá nastavit. Jeho kolega Vlastimil Válek na zdravotnictví zase uvažuje o finanční spoluúčasti pacientů u vybraných zákroků. A na covid Strakovka raději vytáhne s prosíkem, než aby zavelela k povinnému očkování.

První ochutnávku vláda nabídla státním zaměstnancům. Nejhlasitěji dávají najevo smutek učitelé. Čekali, že letos dostanou přidáno tři procenta. Ministr školství Petr Gazdík sliboval, že na jejich platy se nesáhne. Sáhlo. Dostanou navrch jen dvě procenta. Vláda se sice dušuje, že platy kantorů, na něž covidová éra klade nové nároky, nepůjdou pod 130 procent průměrné mzdy, leč inflace míří k osmi procentům. Jak připomněl šéf školských odborů František Dobšík, reálně platy pedagogů klesnou o čtyři procenta a nepedagogů (školníků, kuchařek, uklízeček a hospodářek) o šest procent. A Gazdíkova výmluva? „Dvě procenta byl koaliční návrh vyjednaný předsedy koaličních stran večer před středečním jednáním vlády, a já jsem byl pak postaven před hotovou věc,“ řekl deníku Právo.

Policisté, hasiči a pracovníci v sociálních službách si polepší jen o sedm stovek, tedy o polovinu původně navrhované částky. Šest procent se přihodí zdravotníkům, ale třeba přetížení hygienici budou mít smůlu. A s nimi další řadoví státní zaměstnanci od uklízeček po úředníky, kterým dalo zabrat administrování koronavirových kompenzací. Hlavně že přibyla nová křesla ve vládě a ve vedení Sněmovny.

Vicepremiér Vít Rakušan argumentuje „reálnými možnostmi státu“. Potom ale ať si se svými partnery udělá inventuru předvolebních, ale i povolebních závazků. Směřovat 5,2 procenta HDP na vzdělání je sympatické, stejně jako procento na kulturu či zvýšení rozpočtu pro české předsednictví EU. Spornější jsou dvě procenta HDP na obranu. Každopádně na to všechno je nutné někde vzít. Jenže kde, když pětikoalice nejprve avizovala ušetření 130 miliard, pak 100 miliard a dnes 80 miliard na výdajové straně státního rozpočtu?

Projevy politiků a premiéra především by se měly věnovat podobně naléhavým otázkám. Nemusí hned přijít s řešením, stačí nástin cesty. Toho se ale s výjimkou akcentu na zeštíhlování státu nedostává. Ani taková nemá politika být, abych parafrázoval název Fialovy knihy.

Nemusíme se bát, že by Petr Fiala chtěl podvádět, přihrávat si do vlastní kapsy či do kapsy nějakého holdingu. Ovšem pokud se nepokusí o politiku, kterou pochopí a ideálně i podpoří aspoň část voličů, kteří dosud šli za Andrejem Babišem či Milošem Zemanem, může rovnou stavět slavobránu, v níž co nevidět přivítá populisty a demagogy zpátky.

advertisment
Diskuse
JH
January 5, 2022 v 18.2
2% na obranu nejsou sporná

zavazuje nás k tomu Waleská deklarace NATO: https://www.nato.int/cps/en/natohq/official_texts_112985.htm

Technicky by stačilo je dát až příští rok, ale nemá cenu to dál odkládat. Situace ve světě není taková, že by bylo moudré uvažovat o opuštění NATO.

JP
January 6, 2022 v 11.36
Kdo ukáže národu cestu vpřed?

Lukáš Jelínek tedy konstatuje, že projev nového ministerského předsedy je málo obsažný, že jenom spíše říká čemu je zapotřebí se v budoucnosti vyhnout, než aby ukazoval konkrétní cesty, kterými by se český stát měl vydat. Ovšem - zůstává dost nejasným, co jiného by L. Jelínek od nového premiéra české vlády vlastně očekával. Nějakou opravdu státnickou vizi českého státu, české společnosti? Toho by bylo dozajista zapotřebí; ale z dalších Jelínkových vývodů sotva může vyplynout jiný dojem nežli ten, že i jemu se nakonec jedná jenom o peníze. Jenom o platy učitelů, jenom o míru těch či oněch (prosociálních) výdajů. Je sice možné že i v tomto ohledu je možno projevy nového předsedy vlády hodnotit jako málo konkrétní; ale i kdyby v tomto ohledu jmenoval jasná čísla, sotva by je proto ještě bylo možno přeřadit do kategorie "státnická řeč". Asi tu tedy bude chybět spíše něco jiného.

Shodou okolností v dnešním deníku Právo právní filozof na univerzitě v Cardiffu Jiří Přibáň uvažuje nad rolí jiného ústavního činitele, totiž prezidenta. A tvrdí (či konstatuje), že český lid svou hlavu státu stále ještě chápe víceméně monarchisticky - a že od něj tedy očekává ideové vedení, případně přímo mravní výchovu.

J. Přibáň - stojící plně na pozicích západního civilního liberalismu - ovšem zásadně zpochybňuje tato očekávání české veřejnosti, a evidentně je pojímá jako projev občanské či národní nevyzrálosti. A místo toho žádá výkon prezidentské funkce standardně-neutralistický, kdy nositel této funkce se tedy osobně neztotožňuje (alespoň navenek ne) s tím či oním ideovým proudem, nýbrž je striktně nadstranický a nadkonfesní respektive nadideologický.

Ovšem: Jiří Přibáň působící v Británii má v tomto ohledu usnadněnou úlohu: tam je to instituce královského dvora, která slouží jako zdroj národní identity. Je tedy možno si dovolit "bezobsažného" premiéra, a přitom si nadále uchovávat pocit že vlastní národ má nějaký vyšší smysl. Ovšem: tato instituce království je sama o sobě taktéž naprosto bezobsažná, její jedinou substancí je čirý tradicionalismus, čili pouhý emocionální pocit vlastní identifikace se s leskem monarchie.

Co však má dělat národ, který svého (oficiálního) monarchu nemá? A který přesto - a to zcela oprávněně! - touží po tom, aby mu jeho vrcholní představitelé byli schopni přednést státnickou řeč, ve které by mu srozumitelně a přesvědčivě vyložili, kam tento národ a stát mají směřovat a proč?

Jde o to: ve státě, který je založen výhradně na systému volné tržní ekonomiky (to jest: na systému kapitalismu) žádné takovéto určení nějakého vyššího smyslu národní cesty prostě vůbec není možné! Jaký vyšší smysl národní existence by bylo možno předkládat národu, který je plně uchycen ve všepohlcující mašinérii neustálého produkování zisku, jejíž druhou stránkou je moloch všepohlcujícího konzumu?... Jakékoli snahy o určení nějakého vyššího smyslu národní existence by za těchto podmínek panujícího holého materialismu působily nemístně, uměle, až přímo směšně.

Za této situace existuje prakticky jenom jediná alternativa: buďto hodnotově naprosto neutrální, ale ideově zcela sterilní technokratismus (jak ho fakticky žádá Přibáň, a jak ho teď předvádí nový český premiér) - anebo sice snahy o vytvoření jakési národní cesty, která se ovšem může vymezovat jenom prostřednictvím nacionálního identitarismu, tedy pomocí reakčních, v prvé řadě xenofobních a šovinistických animozit - tak jak to praktikuje současný prezident a bývalý premiér.

Ano, v tomto srovnání je i onen bezvýrazný Fiala stále ještě mnohem přijatelnější alternativou, už jenom svou suchou solidností; ale neočekávejme od něj, že by mohl mít jakýkoli potenciál národu ukázat nějakou cestu k budoucnosti. A to ne (pouze) proto že to neleží v jeho čistě osobních schopnostech či neschopnostech; nýbrž tato naprostá absence vyššího smyslu národní existence vyplývá ze samého existenčního základu tržní společnosti, plně upnuté do uvedeného síťoví vztahu mezi kapitalismem a konzumním materialismem.

JV
January 7, 2022 v 9.41
Panu Poláčkovi

Ano, pane Poláčku, to jste pěkně vystihl, že tam, kde je kapitalismus na prvním místě a je tedy základní ideou společnosti, nemá žádná nadosobní idea místo.

Otázkou ovšem je, nakolik jsou jednotliví členové společnosti, v níž kapitalismus vládne, schopni vůbec nějakou nadosobní ideu mít.

Zdá se mi, že konzumismus, který kapitalismus zákonitě a také záměrně produkuje, z převažující části lidí smysl pro cokoliv, co přesahuje osobní zájem, vždy hned v zárodku úspěšně vymazává.

Jiří Vyleťal

JP
January 7, 2022 v 10.59
Kde je vina?

No ano, pane Vyleťale, ten konzumismus jsem sám zmínil, ten je integrální součástí kapitalismu. Ovšem - vždy znovu a znovu se tu staví věčná otázka, co je v daném případě prvotní, zda vejce nebo slepice. Tedy zda je to kapitalismus, který teprve sám svým masivním působením na lidskou mysl (především excesivní reklamou) tento konzumismus vyvolává; anebo ale zda je to sám člověk který k tomuto konzumismu vždy inklinuje, a kapitalismus je jenom tím prostředím, které mu pro realizaci těchto konzumistických choutek poskytuje optimální prostředí pro realizaci.

Mně se v tomto ohledu velmi zalíbil jeden pojem, který jsem četl vlastně v jedné knížce o ekologii. Tedy spíše o tom, jak současný člověk - a to právě svou konzumní dravostí - ničí svou vlastní životní základnu.

V této knize bylo řečeno, že člověk se ve skutečnosti ke svému životnímu prostředí vždycky choval "predátorsky", tedy bezohledně kořistnicky. A to už v dávných dobách. (Je ostatně až fascinující číst už v Kosmově kronice z 11. století, jak její autor s nostalgickým povzdechem vzpomíná na dávno prošlé doby, kdy "naše řeky byly ještě čisté"! - Už na počátku druhého tisíciletí totiž lidé především svými hutěmi velice "úspěšně" zamořovali přírodu a otravovali vodu v řekách.)

Tak tedy člověk se k přírodě už vždycky choval kořistnicky. Ovšem - v této knize bylo zároveň také řečeno, že kapitalismus "amplifikuje" tyto predátorské sklony člověka!

Musím říci: tento termín "amplifikace" považuji za krajně výstižný, a vlastně klíčový. Jeho použitím je možno se vyhnout oběma jednostrannostem - tím že se všechna vina vidí jenom v systému kapitalismu, anebo ale jenom v hodnotovém respektive mravním nastavení člověka. S touto "amplifikací" je vysloven jedině správný úsudek: ano, člověk má v sobě samém vždy sklon k "predátorství", k povrchnímu, konzumnímu způsobu existence - ale na straně druhé je to právě systém kapitalismu, který tento lidský sklon z e s i l u j e, maximalizuje tak dalece, že tento konzumismus se nakonec stává základním rysem obecného životního způsobu.

Právě proto ale že vina (respektive příčina) je nakonec na obou stranách, je tak velice obtížné nalézt nějaké řešení. Je to začarovaný kruh: když budeme apelovat jenom na mravnost člověka, bude to marné volání, protože člověk bude stále vystaven reálným podmínkám kapitalismu které v něm vyvolávají tento jeho konzumismus. Ale - na straně druhé právě tento kapitalismus nemůžeme odstranit, právě protože odpovídá a vyhovuje hluboce zakořeněné potřebě člověka neustále maximalizovat jeho životní zdroje.

Jak řečeno je to začarovaný kruh; který by buďto (snad) bylo možno jako celek rozetnout jako gordický uzel, jediným úderem (snad v důsledku planetární katastrofy v důsledku globální klimatické krize); anebo ale který je možno začít "léčit" tím, že se uchopí na obou jeho stranách zároveň. Že se tedy zároveň zahájí útok jak proti systému kapitalismu, tak proti lidskému konzumismu.

JV
January 7, 2022 v 19.22
Opět panu Poláčkovi

Naprosto souhlasím, pane Poláčku.

Konzum ke kapitalismu neoddělitelně patří. Bez konzumu není kapitalismus možný.

Na všem, co se vyrobí, totiž bohatne kapitalista. Ti ostatní buď chudnou anebo zůstávají na svém. Obě tyto skupiny ze skupiny „ostatních“ mají vždy jenom tolik finančních prostředků, aby mohly výrobky, které jsou předmětem konzumu, kupovat (a tím konzumovat) anebo těch finančních prostředků mají ještě méně a tím pádem konzumují méně a o to více chudnou.

S konzumem by se dalo skončit jenom tehdy, kdybychom nekupovali zbytečnosti, kdybychom opravovali a kdybychom si spoustu věcí dělali sami. To by byl ovšem vbrzku konec kapitalismu. (Vynechávám samozřejmě otázku, jestli za dnešní situace, kdy nade vším vládne technika a člověku vládnou jinými lidmi naprogramované stroje, je něco takového možné.)

Takové odvrácení se od konzumismu a tím pádem odmítnutí kapitalismu, je možné jenom na základě rozhodnutí nás - lidských jedinců - o tom, že ve světě, kde jeden žije na úkor druhého, kde sobectví je ustavující ideou ekonomických systémů celých států, už žít nechceme. To už jsme ovšem, pane Poláčku, u náboženství, u křesťanství a u rovnosti, že? A kdo o tom alespoň sní, neřku-li to chce?

Ten kapitalismus ale skončí tak jako tak. Kdyby už jeho existence nebyla limitována tím, co lidé ještě snesou, pak je to samotná planeta, která tu devastaci skrze konzum vytvářený kapitalismem nesnese a kapitalismus se zhroutí.

Jiří Vyleťal

PK
January 7, 2022 v 22.45

Hluboké moudrosti soudruha Vyleťala už mi pomalu začínaly chybět.

Eh, ne, dělám si legraci. Nechyběly, a ani nezačínaly.

JP
January 8, 2022 v 9.43

"Na všem, co se vyrobí, totiž bohatne kapitalista" - bohužel, pane Vyleťale, takhle řečeno je to jenom polovina pravdy, právě to je ten problém, kdyby se jednalo jenom o to pak by nebylo nic jednoduššího nežli všechny ty kapitalisty nějakým způsobem zrušit, ale jak jsem se snažil dokázat v mé kapitole o marxistickém pojmu "vykořisťování", ve skutečnosti na tom co se vyprodukuje bohatne (většinou) i dělník respektive zaměstnanec, jenom díky tomu mohlo dojít k tak obrovskému nárůstu společenského bohatství (a právě i konzumu!!) především v období po druhé světové válce.

Pane Vyleťale, napsal jsem že ten vztah kapitál - konzum je dvoustranný, že je na něm vinen stejně tak systém kapitalismu jako sám člověk, s jeho hodnotovým nastavením - tomu jste v zásadě přisvědčil, ale vzápětí najednou zase celou věc stavíte tak, jako by stačilo nějakým způsobem mravně změnit člověka (pod božím působením), a celý problém konzumismu tím bude vyřešen.

Právě že nebude - protože kapitalismus a konzumismus jsou spolu spojeni pupeční šňůrou, a i když budeme (jenom) kázat proti konzumismu, pak sám systém kapitalismu (ve kterém lidé žijí a kterým jsou denně formováni a jím manipulováni) v nich tento konzumismus znovu a znovu probouzí a - musím znovu použít onen termín - amplifikuje, zesiluje.

Píšete, že kapitalismus zahyne sám sebou, protože ničí životní prostředí - ano, je to jedna určitá možnost, kdyby skutečně nastal totální planetární kolaps, že by lidé skutečně pochopili že takhle to dále nejde. Jenže - to za prvé není zcela jisté, kapitalismus jako takový není závislý na exploatování "špinavých" energií, on beze všeho může přesedlat na energie čisté. Sice bude pak produkovat s vyššími náklady - ale tyto náklady samozřejmě nakonec přenese na koncového spotřebitele.

Za druhé: není - v tuto chvíli - žádná alternativa k tržní ekonomice; a tržní ekonomika, to je kapitalismus.

A za třetí: i kdyby k takovéto přelomové (antikonzumní) změně života společnosti v důsledku klimatického kolapsu skutečně došlo, bylo by to ve skutečnosti řešení pouze nepravé. Právě proto že jenom nouzové, vynucené vnějšími okolnostmi. Byl by to stav nakonec dost podobný jako v reálném socialismu: lidé by měli menší konzum, ale vnitřně by po něm stále toužili.

Opakuji ještě jednou: ten vztah "kapitalismus - konzumismus - člověk" je komplexní, vnitřně provázaný; a je tedy možno ho vyřešit také jenom komplexně. Jako celek. A ne jenom nějakým dílčím opatřením. Pouhým kázáním proti mravní zkaženosti lidstva se systém kapitalismu opravdu vyvrátit nedá.

.....vztah "kapitalismus - konzumismus - člověk" je komplexní, vnitřně provázaný; a je tedy možno ho vyřešit také jenom komplexně. Jako celek. A ne jenom nějakým dílčím opatřením. Pouhým kázáním proti mravní zkaženosti lidstva se systém kapitalismu opravdu vyvrátit nedá.

To napsal pan Poláček. A mně to připomnělo, jakou váhu má konstatování, že tzv. reálný socialismus byl ve své podstatě státní kapitalismus. S mravní zkažeností si převzetí výrobních prostředků státem neporadilo ani náhodou. Jediný viditelný efekt této revoluční akce bylo celkové zchudnutí, zatímco konzumní apetit obyvatelstva nezeslábl, pouze se realizoval v poněkud karikaturní podobě.

JP
January 9, 2022 v 10.5
Reálný socialismus jako státní kapitalismus?

Tímto způsobem se éra reálného socialismu skutečně dost často hodnotí, paní Zemanová. Podle mého soudu je ale takový výklad za prvé značně povrchní, a za druhé vyloženě věcně nepřesný. Neboť:

1. kapitalismus ze své nejvlastnější definice znamená absolutní nadvládu principu zisku - ale v socialismu nebyl klíčovým principem zisk, nýbrž ideologie

2. kapitalismus může vznikat jenom tam, kde existuje volná směna, volný trh - a něco takového v socialismu neexistovalo, tam existovalo v podstatě příkazové, vázané hospodářství.

Sice je možno jistým právem tvrdit, že i socialistický režim respektive stát ze svých dělníků respektive zaměstnanců čerpal (anebo ždímal, podle toho) nadhodnotu; ovšem tady by byla velice spornou otázka, zda si přitom stát počínal skutečně jako soukromý majitel. Kterému se - viz výše - jedná jenom o jeho vlastní zisk.

Socialistické společensko-ekonomické uspořádání byl podle všeho systém hybridní; který se ze všeho nejspíše podobal tzv. "asijskému výrobnímu způsobu", respektive "orientálním despociím": zde se původně pracovalo ve společném zájmu (na zavlažovacích zařízeních) - a teprve sekundárně se vrstva vedoucích úředníků proměnila ve vládnoucí třídu, neboť si začala přivlastňovat část takto vzniklého bohatství. Přesně k takovému vývoji došlo za socialismu: původně se mělo jednat o projekt ve společném zájmu, ale velice rychle se zde vytvořila vrstva "rovnějších mezi rovnými", která ze svého privilegovaného postavení čerpala odpovídající materiální výhody. A začala se tedy chovat jako klasická (vládoucí) třída.

-------------------------------

Tolik tedy k dané věci. Ale vlastně se tu hlavně jedná o otázku, co s člověkem. Jestli je možno od něj očekávat pospolité, altruistické chování, anebo zda se musíme smířit s tím, že provždy zůstane egoistou.

Touto otázkou jsem se dost podrobně zabýval v V. kapitole mé série článků o Marxovi: https://humanisticke-dialogy.eu/levice/marx-a-dnesek-v/

Rozhodující pasáž pak zní: "Bude zapotřebí provést ten krok, před kterým Marx zůstal stát – totiž skutečně dialektickou syntézu protikladného vztahu mezi člověkem jakožto jednotlivcem, a mezi člověkem jakožto členem společnosti. Tedy mezi člověkem konkrétním, reálným, ale vždy latentně egoistickým – a mezi člověkem univerzálním, který v zájmech celku vidí a rozpoznává i své zájmy vlastní."

Socialismus ztroskotal právě proto, že se člověka snažil násilně vměstnat pouze do pozice, do role jeho pospolitosti, jeho práce pro společnost - a nedokázal ho podchytit v jeho přirozených zájmech individuálních, které by teprve sekundárně mohl propojit se zájmem obecným.

PK
January 10, 2022 v 12.18

Ono celé to komunistické brojení proti “konzumu” je vyjádřením bolševického přesvědčení, že člověk má nárok na pokrytí základních životních potřeb: aby neumřel hlady, aby měl oděv proti mrazu, aby nespal pod mostem.

Cokoliv nad to je “konzum”, proti kterému je třeba bojovat. Nedostatek a přídělový systém je v rámci boje proti konzumu samozřejmě ideální stav.