Zatímco poslanec Farský v Oregonu řeší, jak se vlastně vzdát svého mandátu, jeho kolegové z hnutí STAN horečně sdílejí na sociálních sítích statistiky docházky do sněmovny v minulém volebním období.

Srovnáním přítomnosti poslance Farského s přítomností expremiéra Babiše na schůzích sněmovny se snaží veřejnost přesvědčit, že bychom snad nad osmi měsíci, které se přední postava Starostů chystá ve Spojených státech strávit, měli přivřít oči.

Tomu, že by zmíněná statistika byla nějakou omluvou pro to, jak poslanec Farský přistoupil ke svému mandátu, naštěstí nevěří ani členové hnutí STAN. Jeho vedení proto nakonec Farskému dalo jasně najevo, že situaci nemůže řešit jinak než rezignací.

A tak mu tedy nezbylo nic jiného, než si zabookovat letenku a přiletět na otočku zpět do vlasti, aby se mohl během řádné schůze sněmovny mandátu vzdát. Pachuť z celé kauzy bohužel zůstává a společně s ní i otázky, s jakou vážností přistupují čeští politici a političky ke svým voleným funkcím.

Vedlejšák?

Práce poslance opravdu není vedlejšák. Pohledem na finanční ohodnocení nebo například na chod sněmovny zjistíme, že se počítá s tím, že poslanci budou své funkci věnovat plnou pozornost. To ovšem nebrání tomu, aby mnozí z nich ke svému mandátu jako k vedlejšáku přistupovali.

Na druhou stranu je také dobré podívat se na to, jak by práce politiků a političek měla vypadat ideálně. Ti by totiž neměli být hodnoceni jen podle své přítomnosti na jednotlivých hlasováních. Poslanci a poslankyně nejsou hlasovací mašiny. Důležité je, jaká témata do politiky přinášejí, jaká navrhují řešení společenských problémů, případně jak dokáží komunikovat s občany a naslouchat jejich příběhům.

Zjednodušený pohled, který politickou práci redukuje na práci manažera či manažerky ve veřejné sféře má spousty negativních dopadů. Politici a političky by především měli být nositeli témat a nápadů na jejich řešení. Česká společnost bohužel většinově oceňuje spíše schopnosti věci oběhat a odsedět.

I proto je česká politika, od parlamentní úrovně po tu komunální, plná mužů v předdůchodovém věku, kteří mají osobní, pracovní a rodinné věci „vyřešené“ a zbyl jim tak čas, aby se zabývali také věcmi veřejnými. Zatímco řešíme manažerské dovednosti jednotlivých kandidujících, vytrácí se z politiky ideový spor, protože nám chybí lidé, kteří by jednotlivá témata vůbec nesli.

Složení naší společnosti je však pestřejší než složení naší sněmovny, nebo třeba jen obecních zastupitelstev. Tvoří ji, krom jiných, též mladí lidé, studující, rodiče s malými dětmi čerpající rodičovskou dovolenou nebo osoby pečující o své příbuzné. Všichni jmenovaní přitom mají mnohem menší šanci usednout do volených funkcí.

Politika pro všechny!

Jsou totiž limitováni jak časově, tak finančně. Zbývá jim mnohem méně fyzických nebo psychických sil. Přestože jsou na stavu veřejného sektoru nebo na službách mnohem více závislí a politika se jejich životů dotýká nebývalou měrou, nemají často možnost do politického dění promlouvat a účastnit se ho.

Je jistě nutné, aby ve veřejné debatě zaznívalo, že práce v poslanecké sněmovně sebou nese velkou zodpovědnost a je třeba, aby jí zvolení lidé věnovali maximální pozornost. Zároveň však musíme neustále připomínat, že politika je otevřená všem. Teprve ve chvíli, kdy dáme hlas lidem, kteří dnes nejsou slyšet, vrátí se do politiky opomíjená témata a společně s nimi spor o to, jak k nim přistupovat.

Zvolme si do parlamentu pečující a uslyšíme, jaká je v naší zemi situace osob, jež musí pečovat o své blízké. Sociální politika našeho státu se rázem promění.

Německou progresivní reformu předškolního vzdělávání, která v konečném důsledku vedla k vyšší porodnosti, prosadila současná předsedkyně Evropské komise Von Der Leyenová. Ačkoliv je političkou konzervativní pravice, její unikátní životní zkušenost matky sedmi dětí dozajista přispěla k politickému názoru, že péče o děti nemůže být jen na bedrech žen.

Zapojme proto do politické činnosti rodiče malých dětí a zvolme je do obecních zastupitelstev a naše města budou vypadat jinak. Dojít někam pěšky přestane být životu nebezpečné. Tak jako se přístup k veřejnému prostoru mění třeba v Jihlavě, v jejímž čele stojí Karolína Koubová, mohou se podmínky zlepšovat v mnoha jiných českých městech.

Normalizujme v politice účast lidí, kteří mají „spoustu jiných starostí“. Patří tam!