↗

Přihlásit se k „havlovským hodnotám“ se mnohem snáze řekne nežli udělá. Foto Michal Čížek, AFP

Programové prohlášení nové vlády si klade za cíl učinit z České republiky jednu z nejúspěšnějších zemí na světě. Vláda hodlá tohoto cíle dosáhnout především splněním řady cílů administrativní a ekonomické povahy.

Chce kupříkladu zmenšit a zpružnit stát či budovat nové dálnice, tratě pro rychlovlaky nebo jaderné reaktory. Chystá rozsáhlou digitalizaci státní správy, zrychlení stavebních řízení, podporu inovacím, či otevření pracovního trhu cizincům.

Pozornému čtenáři vládního programu neunikne ani plán vrátit českou zahraniční politiku zpět k odkazu Václava Havla, což by se dalo chápat jako snaha o určitý hodnotový posun, zejména v podobě většího důrazu na boj za lidská práva všude, kde jsou na světě pošlapávána. Vláda dokonce chystá českou obdobu takzvaného Magnitského zákona, na jehož základě by bylo možné uvalovat sankce na země porušující lidská práva.

Tento akcent na hodnotově orientovanou zahraniční politiku je možná největší změnou oproti technokratickému, hodnotově vyprázdněnému způsobu vládnutí vlády Andreje Babiše. Je to změna vítaná. Jenže hodnotové vakuum, které po sobě zanechala předešlá vláda bohužel plně nevyplňuje.

Vládní program jako celek i přes slibované změny působí spíše suchopárně, technokraticky. Plány stát se jednou z nejúspěšnějších zemí na světě nejsou ukotveny v hlubším hodnotovém podloží: z vládního programu se čtenář nedozví, co všechno by kromě ekonomické výkonosti, kvalitní dopravní infrastruktury a moderně fungující státní administrativy mělo Českou republiku jako jednu z nejúspěšnějších zemí na světě definovat.

Jinými slovy: chybí jasnější představa, čím by taková úspěšná země měla být. Nedozvíme se nic o tom, jak soudržná, solidární by měla být česká společnost, co by měla světu nabízet, pokud jde o její identitu nebo cosi, co bychom mohli nazvat hodnotovou vertikálou.

Má být tato údajně velmi úspěšná země přátelská k menšinám, otevřená k emancipačním hnutím? Má se zasazovat mnohem více než nyní o rovné postavení žen? Bude se pokoušet produktivně utkat s tématy, jako jsou diverzita a inkluze, které hýbou západním světem? Bude spolu se zbytkem západního světa bojovat proti klimatickým změnám, anebo bude na každou výzvu na tomto poli reagovat jako dosud skepticky s tím, že nás to může ekonomicky ohrozit?

Vládní koalici čekají konflikty

Je možná pochopitelné, že se vládní koalice složená z pěti stran snažila ve svém programu větším ambicím na poli hodnot vyhnout. Bylo by jistě složité, aby se konzervativní Občanská demokratická strana na jedné straně koaliční škály a liberálně-progresivističtí Piráti na straně druhé, shodli kupříkladu na tom, jak se koalice má postavit k manželství lidí stejného pohlaví. Nebo k nárokům LGBT komunity.

Jenže těmto konfliktům se koalice stejně nevyhne. Už proto, že některé hodnotově podbarvené politické výzvy přistanou na českém vládním stole jako důsledek debat v Evropské unii.

O jedné z nich, „evropském zeleném údělu“ se hojně hovoří už teď. Nejen vláda Andreje Babiše, ale i vláda Petra Fialy se zatím k této výzvě, která bude hýbat evropskou politikou, stavěly z pozic, které dlouhodobě negativně podbarvují české členství v EU: tedy z pozic hokynářského účetnictví.

Hlubší debata o tom, proč je zelený úděl nezbytný, na co reaguje, jak a proč chce změnit Evropu, zatím u nás vůbec neproběhla. Přitom se jí nová vláda nebude moci vyhnout.

Podobně je tomu s evropskou azylovou politikou. Její finální koncept je před dokončením, a česká vláda si v debatě o něm nevystačí s dosavadními floskulemi, že je třeba především chránit vnější hranice Evropské unie, problémy řešit v zemích původu migrace, a za každou cenu bránit ilegální migraci.

I česká vláda bude muset odpovědět na otázku, zda se zachová solidárně vůči zemím, které potřebují pomoc s těmi migranty, kteří se navzdory všem již přijatým opatřením do nich dostali. Bude Česká republika ochotná se ujmout azylových řízení s některými z nich? Anebo alespoň finančně přispívat na základě odsouhlaseného klíče těm zemím, které se takovéhoto úkolu ujmou?

Od nové vlády jsem se zatím také nedozvěděli, jak se postaví k případnému projednávání istanbulské úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám. Zdá se, že konzervativní strany vládní koalice budou mít se schválením této úmluvy potíže, zatímco Piráti nebo možná i TOP 09 budou její schválení prosazovat. Vyhnout se tomu, aby neshody nepřerostly do vládní krize bude těžké.

Projednávat se jistě znovu bude také návrh zákona o manželství „pro všechny“, tedy i lidi stejného pohlaví. Lidovci už před volbami naznačili, že schválení takového zákona by mohlo vést k jejich odchodu z koalice, později se z taktických důvodů rozhodli, že budou respektovat takzvané volné hlasování. Jenže je téměř jisté, že jakmile se debata o tomto zákonu vrátí na koaliční půdu, vášně opět rychle vzplanou.

Visegrádská spolupráce

Téměř všechny z hodnotově podbarvených výzev, které na vládní koalici čekají, se také promítají do visegrádské spolupráce. Fialova vláda se bude muset eventuálně postavit čelem k boji současné maďarské a polské vlády s komunitou LGBT, polskému omezování potratů nebo maďarské ofenzivě proti občanským organizacím, nebo k útokům v obou zemích na nezávislá média a soudní moc v obou zemích.

Vláda, která se chce hlásit k Havlovu odkazu, nemůže tyto útoky na principy liberální demokracie a právní stát ignorovat jako ta Babišova. Bude se k nim muset nějakým způsobem přinejmenším vyjádřit. Jenže strany vládní koalice se dívají na to, co se děje v Polsku a Maďarsku různou optikou, a je tak nejspíš i zde zaděláno na koaliční konflikt.

První náznaky jsme viděli už v podobě kritických výroků předsedkyně TOP 09 Markéty Pekarové-Adamové na adresu Viktora Orbána. Následovalo koaliční mlčení, premiér Fiala se pokoušel novinářům nabídnout rádoby „neutrální“ reakci, že za zahraniční politiku odpovídá vláda.

Jestliže Fiala prohlašuje, že se jeho vláda hlásí k liberální demokracii, právnímu státu, platnému členství v Evropské unii a odkazu Václava Havla, nebude moci zároveň coby představitel vládní koalice tvrdit, že dění v Polsku a Maďarsku je vnitřní záležitostí obou zemí.

Je možné, že snaha prodiskutovat všechny výše zmíněné i další hodnotově podbarvené výzvy v programovém prohlášení vlády by učinilo vyjednávání o konečné podobě prohlášení značně složitým. Jisté ovšem je, že se koalice těmto diskuzím nevyhne, a pokud nechce, aby přerostly do nekontrolovatelné vládní krize, měla by se pokusit hledat společná stanoviska už teď.