Prezident Miloš Zeman udělil řediteli Lesní správy Lány Miloši Balákovi milost s odůvodněním, že je pracovitý a doposud bezúhonný. Navíc prý mohlo být rozhodnutí soudu ovlivněno tím, že Balák pracuje právě pro prezidenta.

Balák si tak nebude muset odpykat tříletý trest odnětí svobody za ovlivňování státních zakázek a nebude muset zaplatit stanovenou pokutu. Ba ani nebude zbaven možnosti dál hospodařit s penězi státu. Nejspíš tak nadále zůstane ve své funkci.

Rozhořčené reakce partajních politiků na prezidentovo rozhodnutí byly okamžité, některé se pojily s návrhy, jak svévoli prezidenta potrestat. Třeba krácením rozpočtu Kanceláře prezidenta republiky.

Objevily se i návrhy na úplné zrušení institutu milosti coby monarchistického přežitku. Proti tomu se ale ohradili někteří ústavní experti a politici s tím, že institut milosti může být za určitých okolností užitečný, protože i justice může občas selhat, a nemůže navíc vždy plně zvážit osobní situaci odsouzeného.

Problém ústavy

Ve skutečnosti není v českém ústavním vymezení institutu prezidentské milosti hlavním problémem to, že hlava státu může za určitých okolností milost udělit, ale otázka, proč milost patří k prezidentským pravomocem, které nevyžadují kontrasignaci člena vlády, popřípadě premiéra.

Tyto prezidentovi pravomoci jsou vyjmenovány v článku 62 ústavy a patří k nim kupříkladu též jmenování předsedy a místopředsedů Ústavního soudu nebo předsedy a místopředsedů Nejvyššího soudu. Nebo jmenování členů Bankovní rady České národní banky.

Prezident samozřejmě nepotřebuje kontrasignaci premiéra nebo člena vlády ani při jmenování a odvolání vlády či při jmenování a odvolávání jednotlivých ministrů, ale může v těchto případech jednat teprve na popud premiéra.

Debaty, které se vedou o tomto okruhu prezidentských pravomocí, z nichž některé jsou též vyjmenovány v článku 62 ústavy, se ve světle Zemanova svévolného výkladu točí hlavně okolo otázky, do jaké míry je prezident při výkonu těchto pravomocí jen jakýmsi „notářem“, který nemá volné pole působnosti. A též zda je při svém jednání povinen dodržovat nějaké lhůty, když ústava žádné explicitně nestanovuje.

Zůstaňme ale jen u těch několika prezidentských pravomocí, které v současné úpravě náleží jen prezidentovi a k nimž patří i právo „odpouštět a zmírňovat tresty uložené soudem a zahlazovat odsouzení.“ Tyto výlučné pravomoci prezidenta totiž do jisté míry kolidují s celkovým ustrojením prezidentské funkce u nás, podle něhož je prezident ústavně neodpovědný.

Jinými slovy: je otázkou, proč má vůbec mít ústavně neodpovědný prezident takové výlučné pravomoci, jejichž výkon nevyžaduje spoluúčast jiných ústavních činitelů.

V článku 62 ústavy je jako výlučná prezidentská pravomoc kupříkladu uvedena možnost prezidenta vracet zákony Parlamentu či je (ne)podepisovat. Tato pravomoc, stejně jako některé další, jež jsou v článku 62 uvedeny, však předpokládá možnost Poslanecké sněmovny prezidentovo „výlučné“ rozhodnutí přehlasovat.

Prezidentovo rozhodnutí, jako je jmenování členů Bankovní rady ČNB nebo jmenování místopředsedů a předsedů Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu ale žádná jiná ústavní instituce zvrátit nemůže. A stejně tak už žádná další instituce nemůže změnit prezidentovo rozhodnutí udělit milost — tedy, řečeno jazykem ústavy, „odpouštět a zmírňovat tresty uložené soudem a zahlazovat odsouzení.“

Ponechat, ale kontrasignovat

V kontextu celkové konstrukce prezidenství coby „ústavně neodpovědného“ je tedy zásadní otázkou, proč má ústavně neodpovědný prezident disponovat některými pravomocemi, které nepodléhají kontrole žádné jiné instituce. Jde-li o možnosti zasahovat do práce justice, má přitom prezident též právo vyhlašovat amnestie nebo zastavovat trestní řízení (tzv. abolice). Tyto pravomoci však kontrasignaci premiéra nebo pověřeného člena vlády podléhají.

Udílení milostí je koncipováno jako osobní akt prezidenta, což by možná z ústavního hlediska dávalo smysl v prezidentském systému nebo v monarchii. V parlamentní demokracii, v níž v čele výkonné moci stojí vláda s premiérem, však prezidentovo právo činit některá rozhodnutí, která nepodléhají kontrole vlády či parlamentu, rozbíjejí logiku systému.

Lze proto oprávněně argumentovat, že ústavně neodpovědný prezident by v parlamentní demokracii neměl mít žádné výlučné pravomoci, které tak či onak nepodléhají buď souhlasu (kontrasignaci) jiné instituce, nebo u nich neexistuje možnost je zvrátit (jako třeba přehlasování prezidentských „vet“ zákonů).

Institut milosti může být za určitých okolností opravdu užitečný, ale jelikož se jedná o zásah výkonné moci do moci soudní, měl by být v řádu parlamentní demokracie provozován s největší možnou opatrností. To, že současná ústavní úprava u nás tuto možnost dává jen prezidentovi, může vést, jak vidíme, k jejímu hrubému zneužití. Toto riziko navíc sílí především ve druhém volebním období, kdy už se prezident nemusí obávat o svoje znovuzvolení.

Kontrasignace milostí premiérem nebo ministrem spravedlnosti by samozřejmě nebyla všelékem. Kontrasignace kupříkladu nezabránila vyhlášení skandální amnestie prezidenta Václava Klause, protože ji tehdejší premiér Petr Nečas nakonec spolupodepsal. Neselhal však systém, nýbrž jednotlivec.

Podobně Andrej Babiš v roli premiéra spolupodepsal řadu sporných prezidentských rozhodnutí, kupříkladu při udílení státních vyznamenání. Spekulovalo se také, zda by Babiš nakonec nekontrasignoval Zemanovo rozhodnutí zastavit jeho vlastní trestní stíhání, ač tvrdil, že by to neudělal.

Při jisté konstelaci moci tedy nemusí zneužití prezidentských pravomocí zabránit ani kontrasignace. Přesto by bylo vhodné výkon těch prezidentových pravomocí, k nimž v současnosti nepotřebuje souhlas žádné jiné ústavní instituce, nově podmínit kontrasignací coby alespoň částečné pojistky proti prezidentské svévoli. Kdyby totiž skandální milost pro Baláka dostal k podpisu premiér Petr Fiala, docela jistě by neprošla.