Česká společnost uspěla v maturitě z demokracie, vykročila za postkomunismus

Jiří Pehe

Na vzepětí české občanské společnosti na pomoc Ukrajině se jednou možná bude vzpomínat jako na historický zlom, kdy česká společnost definitivně překonala postkomunismus a vykročila k plnokrevné demokracii.

To hlavní, co ale krize na Ukrajině způsobila u nás doma, se týká občanské společnosti. Ta se probudila s ohromující silou v podobě nebývalého úsilí pomáhat utečencům ve všech možných směrech. Do občanského dění okolo pomoci prchajícím Ukrajincům se zapojila značná část společnosti, přičemž prim hrají hlavně mladí lidé. Demonstrace na podpru Ukrajiny, Ústí nad Labem. Foto FB Milion chvilek pro demokracii

Ještě před rokem se mohlo zdát, že česká společnost uvázla beznadějně v postkomunismu. V čele země stáli pohrobci éry normalizace — prezident Miloš Zeman a premiér Andrej Babiš. A vypadalo to, že tento mocenský kartel skončí nejdříve odchodem Zemana z funkce.

Občanská společnost se sice proti politickým praktikám reprezentovaným mocenským duem bouřila v podobě Miliónu chvilek pro demokracii — největšího občanského hnutí od roku 1989. Jenže se zdálo, že modernější a mladší část společnosti, která Milión chvilek za demokracii podporovala, nebude mít dost sil, aby rozbila politický krunýř postkomunismu, který vyztužovala podpora starších voličů pro populistickou politiku Babiše a autoritářské choutky Zemana.

Političtí analytici se dlouho přeli, kdy v české politice nastane zlom. Bylo totiž zřejmé, že postkomunistický tábor slábne — už jen z demografických důvodů. Jenže i kvůli taktickým chybám demokratického tábora, jako byla jeho politická roztříštěnost a neschopnost vygenerovat prezidentského kandidáta, který by porazil Zemana v roce 2018, se politický nástup nových generací, více otevřených světu, odkládal.

Demokratický tábor se nakonec dokázal sjednotit a ve volbách do Sněmovny na podzim minulého roku zvítězil, ale bylo to vítězství velmi těsné. Přispěl k němu především propad stran postkomunistické levice — sociální demokracie a komunistů. Obě se staly nejen oběťmi výše zmíněného demografického vývoje, ale také cynické podpory svých představitelů pro politického podnikatele Babiše. Kdyby se jedna z nich do Sněmovny dostala, byl by pravděpodobně premiérem opět Babiš.

Změna se zdála být nejistá

Leckdo si může položit otázku, zda máme skutečně co do činění s koncem postkomunismu u nás, když se zdá, že vítězství demokratického tábora ve volbách, složeného ze dvou koalic, bylo možná jen dílem příznivé souhry okolností. I následné události, včetně schopnosti nové vládní koalice zatlačit do defenzivy Zemana, jakož i oznámení Babiše, že za dva roky končí v čele hnutí ANO, se nezdály být nezbytně zárukou toho, že se postkomunistický tábor nemůže vrátit k moci.

Nedalo se kupříkladu vyloučit, že Babiš neuspěje v prezidentské volbě, což by mohlo síly populistického nacionalismu opět posílit. Bylo navíc jasné, že nová vládní koalice může ve své snaze snížit obrovské rozpočtové deficity, vytvořené během epidemie covidu-19 Babišovou vládou, doplatit na to, že nejen starší voliči si po několika letech rostoucí prosperity „na dluh“ nebudou chtít utáhnout opasky.

Nový premiér Petr Fiala sice pozitivně oslovoval nemalou část české společnosti svým uměřeným, civilizovaným stylem, ale nedalo se vyloučit, že poptávka po vulgární, ukřičené politice Babiše opět převáží. I když zároveň bylo zřejmé, že bez spojenectví se Zemanem, jehož prezidentství skončí na jaře 2023, je Babiš politicky takříkajíc poloviční.

Nebylo také jasné, jaká je skutečná síla občanské společnosti. Vždyť několik předešlých bitev s postkomunistickým táborem prohrála. A ta část české společnosti, která slyšela na hesla „klid k práci a pohoda“ a nechala se strašit anti-migrační rétorikou, se nezdála být nikterak malá.

V konečném součtu to činilo z české společnosti poněkud zatuchlý rybník, který nemá vyšší ambice. A který na mezinárodní scéně ochotně sekunduje v rámci Visegrádu Polsku a Maďarsku v jejich antidemokratických snahách.

Ukrajinská rozbuška

Ruská invaze na Ukrajinu značně urychlila proces politického a občanského tříbení u nás, který by jinak možná trval mnohem déle. Jasné prozápadní postoje nové vlády se najednou ukázaly být zárukou naší bezpečnosti, vláda navíc ukázala na české poměry nebývalou míru akceschopnosti a rozhodnosti.

Babišovo ANO se muselo k zásadním iniciativám vlády na podporu Ukrajiny připojit, převzít muselo i interpretaci událostí na Ukrajině. Do hluboké defenzívy bylo na krátký čas dokonce zahnáno i Okamurovo proruské hnutí Svoboda a přímá demokracie.

Premiér Fiala, který ukázal už v jednání se Zemanem na konci roku, že dokáže prosadit svoji agendu, v prvních dnech po začátku invaze politicky vyrostl ve státníka evropského formátu. Vláda si také počínala vcelku kompetentně ve vztahu uprchlíkům, kteří k nám začali z Ukrajiny proudit.

Nepozorovaně se také odehrálo přeorientování české zahraniční politiky od často zpátečnického visegrádského přešlapování k aktivnější spolupráci se západními spojenci. Nezměnila na tom moc ani společná cesta Fialy s premiéry Polska a Slovinska, kteří mají oba napjaté vztahy s Bruselem, do Kyjeva. Zdá se, že Česká republika ve své přípravě na předsednictví EU v druhé polovině tohoto roku, bude hledat spojence spíše mimo Visegrád.

To hlavní, co ale krize na Ukrajině způsobila u nás doma, se týká občanské společnosti. Ta se probudila s ohromující silou v podobě nebývalého úsilí pomáhat utečencům ve všech možných směrech. Do občanského dění okolo pomoci prchajícím Ukrajincům se zapojila značná část společnosti, přičemž prim hrají hlavně mladí lidé.

Toto vzepětí občanské společnosti přitom není poháněno jen étosem pomáhání potřebným, ale i silným prodemokratickým étosem. Vpád ruského antidemokratického, protizápadního autoritářského režimu do demokratické země jasněji nastínil to, o co jde primárně i v naší zemi. Statisícové demonstrace na podporu Ukrajiny se nesly v tomto duchu.

Demokracie s demokraty

Zdá se, že ruská invaze na Ukrajinu pomohla probudit aktivní demokratické instinkty i v té části české společnosti, která sice nebyla svým založením protidemokratická nebo protizápadní, ale poněkud „líně“ se vezla. Jisté je, že ruská invaze přispěla k zapojení desetitisíců dříve nikterak občansky aktivních lidí u nás do aktivit občanské společnosti.

Je to zlomový moment v české polistopadové historii. Během posledních více než tří dekád totiž politika a občanská společnost existovaly vedle sebe a příliš se vzájemně neovlivňovaly, což v myslích mnoha lidí posilovalo pocit, že stejně nemohou nic změnit.

Přispívaly k tomu i prohry občanské společnosti. Ta se sice v 90. letech několikrát mobilizovala k zásadním střetům s partajní politikou, jako byly iniciativy Impuls 99, Děkujeme, odejděte!, anebo televizní krize z roku 2000, ale po jejich odeznění se vše vrátilo do stavu, kdy veřejnému prostoru vládla často vyprázdněná politika stranických aparátů.

V prvním desetiletí nového tisíciletí se pozornost občanské společnosti zaměřila na rostoucí systémovou korupci, prim v ní hrály nejrůznější protikorupční iniciativy. Některé, jako kupříkladu Rekonstrukce státu, sice přispěly k prosazení některých protikorupčních zákonů, ale silného protikorupčního étosu občanské společnosti nakonec zneužil Andrej Babiš k nástupu svého „antikorupčního“ hnutí.

Poté, co se ukázala skutečná podstata Babišovy politiky, sama do základů zkorumpovaná, občanská společnost přešla ke střetu s Babišem. A jak už bylo řečeno, byla schopná se neobyčejně mobilizovat. Hnutí Milión chvilek pro demokracii, možná více než jakákoliv jiná společenská síla u nás, nakonec přispělo k porážce Babiše, protože donutilo opozici, aby se sjednotila.

Výtrysk občanského aktivismu, který vidíme v souvislosti s ukrajinskou krizí nyní, se od těch předešlých ale liší. Už tím, že není poháněn opozicí vůči něčemu, ale primárně pozitivní snahou angažovat se ve prospěch jiných. Česká občanská společnost se samozřejmě už několikrát v minulosti probudila, aby organizovala pomoc pro potřebné, naposledy po tornádu na jižní Moravě vloni v červnu, ale nikdy v takovém rozsahu.

A především nikdy s tak jasným politickým podtextem, tedy na obranu demokracie a našeho západního zakotvení. Jinými slovy: v současném masivním vzepětí občanské společnosti se prolnulo několik faktorů. Jejich kombinace je vlastně jakousi školou demokracie v tom nejlepším slova smyslu.

Podstatná je přitom i věková struktura uvedeného občanského vzepětí. Prim hrají mladší lidé, kteří mnohem jasněji, než starší postkomunistická generace sdílejí hodnoty demokracie, otevřenosti a příslušnosti naší země k západnímu světu. To bude mít zásadní dopady i na další vývoj české politiky.

Tomáš G. Masaryk si na začátku budování československého státu ironicky postěžoval, že „demokracii bychom už měli, ale teď by to chtělo ještě nějaké demokraty“. Nedostatek demokratů v institucionálně jakž takž fungující demokracii po roce 1989 byl v posledních třech dekádách též jedním z hlavních problémů obnovené české demokracie.

Intenzivní zapojení velké části společnosti do pomoci ukrajinským uprchlíkům, to vše i ve jménu obrany demokracie, postkomunistický demokratický deficit posledních desetiletí do značné míry činí minulostí. Na současné dění budeme jednou nejspíš vzpomínat jako na definitivní přechod od postkomunismu k plnohodnotné demokracii.

advertisment
Diskuse
JP
March 25, 2022 v 10.47
Plnohodnotná demokracie?

"Na současné dění budeme jednou nejspíš vzpomínat jako na definitivní přechod od postkomunismu k plnohodnotné demokracii," těší se autor tohoto článku.

Ovšem: takto optimistické vyhlídky do růžové budoucnosti závisí podstatně od toho, jakým způsobem chápeme, jakým způsobem definujeme onu "plnohodnotnou demokracii". V každém případě příslušníci zásadové levice (kterou ovšem J. Pehe zřejmě hází to společného pytle s "postkomunistickou levicí", a spolu s ní ji zřejmě hodlá odhodit na smetiště dějin) - tak ti současný model partajní demokracie považují právě za všechno jiné, jenom ne za "plnohodnotnou demokracii". Tento model naopak daleko spíše považují za to, co J. Pehe sám (v souvislosti s porážkami minulých iniciativ české občanské společnosti) označuje za "vyprázdněnou politiku stranických aparátů". A není vidět naprosto nic, proč by se po odeznění aktuální ukrajinské krize neměly věci vrátit do těchto starých pořádků stejně tak, jako po odeznění všech těch zmíněných iniciativ typu "Děkujeme, odejděte".

To že v těchto "nových strukturách" už (snad) nebudou přítomny takové figury jako M. Zeman nebo A. Babiš, takové ideologické fosilie jako KSČM, to všechno ještě nezadává žádnou vyhlídku na příchod opravdové "plnohodnotné demokracie".

Položme si jenom pár otázek do této budoucnosti:

- bude v této "plnohodnotné demokracii" skutečně vládnout lid - anebo zase jenom ony odosobněné partajní aparáty?

- bude v této "plnohodnotné demokracii" skutečně středobodem veškerého dění (a tedy skutečným vládcem) sám člověk; anebo ale stejně jako dosud bude tímto středobodem svět kapitálu, diktát neustálé maximalizace zisku?

- bude v této "plnohodnotné demokracii" nějak podstatně zmírněna faktická (materiální) nerovnost mezi lidmi (jako že rovnost všech lidí je obecně pokládána za konstitutivní podmínku jakékoli skutečné demokracie)?

Tohle všechno jsou tedy otázky, které je nutno si klást v souvislosti s pojmem "plnohodnotná demokracie".

Není sporu o tom, že - jak se s až brutální názorností ukazuje právě v současné době - že liberální demokracie západního typu je nesrovnatelně svobodnější a humánnější uspořádání, nežli dejme tomu systém putinovské autokracie. A že v takto přímém konfliktu je nutno všechny síly nasadit pro to, aby zde zvítězila - alespoň - tato liberální demokracie.

Ale - přinejmenším z hlediska zásadové, autentické levice - naprosto není přípustné tento aktuální konflikt západní demokracie s barbarstvím zneužít k tomu, aby se definitivně zastřely, z obecného vědomí vytěsnily všechny systémově imanentní vady a deformace právě této liberální demokracie. Aby se jednou provždy zapomnělo na její pouze formální charakter; to jest na její pouze formálně politickou respektive občanskou rovnost, na její faktické podřízení potřebám kapitálově orientované a kapitálově dominované formy společenské produkce.

Kdyby se teď - na základě aktuálních událostí - mělo začít vyhlašovat heslo "s liberální demokracií na všechny časy a nikdy jinak", pak by bylo na místě připomenout, že toto "na věčné časy" jsme tu už svého času měli. A že poločas rozpadu těchto "věčných časů" někdy bývá mnohem kratší, než by jejich hlasatelé kdy byli ochotni připustit.

Život jde dál; a jak už svého času konstatoval samotný Masaryk, lidstvo se bude vyvíjet snad ještě celé stovky tisíc let; a na tomto vývoji ho bude doprovázet ještě celá řada dalších revolucí.

TK
March 25, 2022 v 14.5
Ostatně soudím, že maturity jsou přežitek..

Ve skutečnosti člověk skládá malé nebo větší zkoušky každý den, aniž by si to často uvědomoval, a vysvědčení se píše až na samém konci jeho dní.

O smysluplnosti formálních zkoušek s výsledkem v podobě nějakého úředního osvědčení dost pochybuji. Přinejmenším by mělo být více bráno v potaz, že vypovídací hodnota takového osvědčení - byla-li vůbec kdy nějaká - nutně musí s postupujícím časem klesat.

Pokud přistoupíme na paralelu dnešní situace s formální "zkouškou dospělosti", pak jsme možná teprve otevřeli obálku s otázkami. Kéž tahle epizoda na závěrečném vysvědčení většiny z nás přispěje k hodnocení "prospěl(a)".

MP
March 26, 2022 v 10.37
Bohužel

PPŠM -- Peheho politické školení mužstva.

Solidarita s obětmi války je lidské, nikoliv demokratické jednání. Díky Bohu -- a to říkám jako nevěřící, protože v takové solidaritě jsme na jedné lodi.

Zatím -- přijdou otázky, kolik je třeba investovat do integrace nově příchozích, konkurence v některých segmentech trhu práce a v případě toho nejlepšího vývoje ukrajinských událostí také údiv nad tím, že mnozí nechtějí vracet a někteří ani nemají kam a ke komu. A třeba také otázka, zde by nebylo solidární poskytnout praktikujícím pravoslavným věřícím bez kostelů některé prázdné či poloprazdné kostely vylidněné odlivem z Dukovy církve.

Prostě šok z toho, že tu máme pár set tisíc nových spoluobčanů (doufejme, že alespoň tohle se povede včas a budou to spoluobčané), kterým musíme ještě pár let pomáhat, aby nebyli vyhnáni na okraj.

A obávám se, že teprve tehdy půjde o maturitu z demokracie.

PK
March 26, 2022 v 12.30

Vzhledem k opětovnému projevu známého komplexu Martina Profanta z Jiřího Pehe jenom dodávám, že článek je samozřejmě naprosto přesným popisem situace. Jak jsme u Peheho zvyklí.

PK
March 26, 2022 v 15.38

Z cyklu "Pozdravy z Langley" ?

Představa Washigtonu až za hrob věrného Peheho o demokracii je podle všeho zvláštní. Dokud budou Češi věrní USA a všem jeho prasárnám (200 000 mrtvých v Afghánistánu a mnoho dalších v Iráku, Jugoslávii a dnes Araby a USA sužovném Jemenu; část amerického účtu jen za posledních 30 let), má se tomu podle něj říkát demokracie.

Pehe je vlastně zbabělec, podkuřující těm nejmocnějším a to jak na domácí (vládní "demokraté"), tak zahraniční scéně.

Podle mě je naopak demokracie typ vlády, který respektuje nejslabší a dává jim ideálně podíl na moci, k tomu jsou ovšem zapotřebí garance jejich ekonomických práv, u nás téměř neexistující.

Na ty nejchudší, jejichž situace byla zoufalá a zhoršovala se už před ukrajinsko-ruskou válkou, příchod stovek tisíc uprchlíků, v určitých ohledech současnou vládní garniturou z politických důvodů preferovaných, většinou mladých, zdravých a výkonných jedinců, těžce dopadne. Ať už se to bude týkat už předtím beztak špatné dostupnosti bydlení či situace na pracovním trhu nebo v čím dál více privatizovaném zdravotnictví. Je ovšem více než pravděpodobné, že to je buržoazním liberálním pseudodemokratickým elitářům typu Peheho lhostejné.

Nemohu si pomoci, myslím že Pehe chce jen další maso pro mlýnek globálního kapitálu potištěný hlavně americkou vlajkou.

PK
March 26, 2022 v 16.7

Ukrajinských uprchlíků, kteří jsou oběťmi ruské agrese, je mi líto, ale nezapomínejme na pár věcí:

1) Ukrajinci šli do války dobrovolně a jsou zároveň obětmi vlastní politické reprezentace, jejíž prezident je ještě v dnešní době schopen vydávat nezodpovědná prohlášení o členství své země v NATO nebo o bezletové zóně nad Ukrajinou, jejíž vynucování by mohlo znamenat další hroznou eskalaci konfliktu. Ukrajinci se mohli s Rusy dohodnout a částečně se jim podvolit, tak jak jsme to udělali např. my v roce 1968.

2) Ukrajinským uprchlíkům je třeba pomoci, ale primárně by měl náš stát pomáhat svým občanům, kteří jsou se svou zemí desítky let spjati a často tu platili daně. To se ovšem dělo nedostatečně před válkou a teď to bude ještě horší.

3) ČR a zejména Praha nejsou nafukovací, pomáhat by měli více než činí i další, ještě bohatší země EU. Navíc by nebyl problém dopravovat humanitární pomoc na válkou téměř nedotčený západ Ukrajiny či na Slovensko, které je blíže a podle mých informací je využívána hlavně jako tranzitní země.

4) Stát by měl pohámat hlavně těm nejslabším, např bezdomovcům či nízkopříjmovým důchodcům a ne někdy Ukrajincům ze střední třídy, kterým se bude dařit i Česku.

PK
March 26, 2022 v 16.16

Na celou věc je tedy možné nahlížet tak, že český chudý člověk, na kterého dopadnou důsledky uprchlické vlny, je obětí jak ruské agrese, tak imperialistické politiky USA, které se nedokázali s Rusy dohodnout ohledně Ukrajiny a částečně tajili reálnou možnost ruského útoku.

Pochopitelně jsou čeští chudí i obětí své vlády, která na ně kašlala před válkou a pochybuji, že teď bude jednat jinak. Cílem české vlády je tak podkuřování USA a NATO bez ohledu na likvidační důsledky pro nejzranitelnější část populace.

PK
March 26, 2022 v 16.40
A nakonec: čeští nejchudší žijí někdy také život podobný válce a nemají z něho kam utéci.

Neustálé starosti o nekvalitní a stále nedostupnější a dražší bydlení, pokud tedy vůbec nějaké mají, nejistota ohledně zhoršující se sociální role státu, špatně placeného a odcizeného zaměstnání, kde jsou někteří čím dál více ždímáni...

Stres, chudoba...

Ovšem vím že je to zdejším některým sobeckým a bezcitným diskutujím zamilovaným především do politiky americké či současné asociální středopravicové české vlády lhostejné.

PK
March 26, 2022 v 22.46

Nejenom to. Tu chudobu Krupičkovi upřímně přeju.

JP
March 27, 2022 v 11.18

Pane Krupičko, když tak pořád naříkáte nad tím, jak se prý pravicové vlády nestarají o chudé - co kdybyste se tak zkusil vystěhovat třeba do Severní Koreje? - Tamější vláda je zřejmě ta nejlevicovější na celém světě; strýček Kim by se tam o Vás dozajista velice dobře postaral.

Anebo když závidíte ukrajinským migrantům jejich dávky: co kdybyste se vystěhoval do "téměř nedotčené" západní Ukrajiny? Tam se teď přece také musí žít naprosto skvěle; navíc tam není žádná nuda, o zpestření šedivého všedního dne se tam starají úřady neustálým zapínáním sirén s protileteckým poplachem...

A třeba byste se mohl rovnou stát poradcem ukrajinského prezidenta Zelenského; mohl byste mu poradit, že nejlepší je "domluvit se" s Putinem jako svého času naši představitelé s Brežněvem, akceptovat pro svou zemi natrvalo omezenou suverenitu pod sovětskou (pardon: ruskou) nadvládou. Anebo - nebylo by ještě lepší celou Ukrajinu rovnou proměnit v protektorát, osobně s Putinem jako říšským protektorem?...

JH
March 27, 2022 v 21.24
Částečně se podvolit

se mohli Ukrajinci, a netrpěli by. To mě fakt dostalo. Ale to pak zase nemůžete vyčítat Američanům oběti války v Afghánistánu, ne? Talibán se taky mohl "částečně podvolit", vydat Amíkům Al-Kájdu, kterou by asi nikdo nelitoval, a celá válka nemusela být. Máte v tom trochu hokej.

IH
March 29, 2022 v 9.26

Neměla by se částečně podvolit také ČR? Vždyť člověk nikdy neví, že? Přesně takhle by se to v Rusku líbilo. Jejich vůdce nikterak neupřednostňuje válečné řešení a není na tom tak mezi imperialisty sám.

TK
March 29, 2022 v 12.29
Kdo chce, ať se podvoluje komu chce - ale ať to neradí druhým

Přečetl jsem si, jak v tomto stylu povýšeně mluvil německý ministr financí a předseda FDP Lindner s ukrajinským velvyslancem Melnykem:

https://zeitung.faz.net/fas/politik/2022-03-27/41f792f983a7d40d510f0151b5206881/?utm_source=pocket-newtab-global-de-DE

Mějme prosím na paměti, že lidé typu pana Lindnera se skoro jistě sami považují když ne za vzor, tedy aspoň za součást plnohodnotné demokracie.

Kdo chce přiznávat patologickým deprivantům právo kompenzovat si svůj pocit ublíženosti násilím vůči svému okolí, ať si laskavě trpí toto násilí sám na sobě.

Jak hezky ukazuje osobní zkušenost autora popsaná v pro mě jinak dost těžko srozumitelném článku

https://www.forum24.cz/rozlustena-politicka-sifra-a-ukol-evropy-vzeprit-se-imperialnimu-ruskemu-pohrdani-clovekem/

obrana proti bezpráví je bytostnou lidskou potřebou.

Pokud ji někomu upíráme nebo se něčí zoufalé obraně proti bezpráví posmíváme, pak je to známkou našeho hlubokého pohrdání lidmi, kteří se násilí nebo jeho hrozbě podvolit nechtějí a na svou obranu nebo na obranu svých blízkých jsou ochotní vystoupit.

„UKRAJINCI ŠLI DO VÁLKY DOBROVOLNĚ[!!!]... mohli se s Rusy dohodnout [částečně se jim - podle pana Krupičky - podvolit]“, asi tak, jako jsme se s Německem v březnu 1939 dohodli my...

----------------------------------

Pak by samozřejmě žádná válka vůbec nezačala, stejně jako žádná válka, pane Krupičko, nezačala ani v roce 1939. A navíc tvrdím, pane Krupičko, že kdyby se všichni tomu Hitlerovi na přelomu třicátých a čtyřicátých let částečně podvolili a pěkně rozumně se s ním dohodli (aby tak v rámci své lidské odpovědnosti odvrátili tu apokalypsu 2. světové války), mohla ta „zvláštní mírová operace“ v těch koncentrácích proběhnout mnohem „úšpěšněji“. Kdyby se třeba Britové s Hitlerem dohodli a rozumně se mu „částečně“ podvolili, mohli mít koncentáky i v Anglii. Jenže Britové byli hloupí, „dobrovolně“ šli do války s Německem, čímž vyvolali ve světě utrpení a připravili svět o mír.

------------------------------

S Peheho článkem ovšem v žádném případě nesouhlasím, je pro mě nepřijatelný. Jde podle mě o manipulativní interpretaci úplně stejně, jako v případě pana Krupičky. Oba - Pehe i Krupička - té své interpretaci navíc sami věří.

Autorovi článku bych zde rád ocitoval třeba bývalou americkou velvyslankyni v Polsku Georgette Mosbacherovou:

„Unie v současné době řeší právní stát v Polsku a diskutuje o sankcích. Je načase to říci nahlas: pokud jde o problémy s právním státem, mnoho z toho, co se dostalo na Západ, bylo výsledkem ruských dezinformací. Evroská Unie i Amerika to přijaly nekriticky.“

Dodávám, že naše schopnost ubránit se ruské agresi bude bezpochyby ze strany progresivismu a klimatického alarmismu podkopávána dál (podobně, jako ji v sedmdesátých a osmdesátých letech v západní Evropě podkopával bojovný pacifismus) - dál zde jistě budou existovat snahy zhoršit vztahy s Polskem a zvýšit surovinovou závislost EU na Rusku, popřípadě na Číně.

Pehe tu (v intencích Mosbacherové) takříkajíc podléhá ruským dezinformacím.

Jsem trochu zvědav, co na pan Kolařík (nedivil bych se, kdybych si za srovnání Putina s Hitlerem vysloužil nálepku „ruského trolla“).

Je tedy možné nesouhlasit s Jiřím Pehe a být současně proti ruské agresi? Je možné odsuzovat progresivismus současně s odsouzením ruského dobyvačného chování? Je při popisu nějakého negativa možno použít přívlastek „ruský“? (Neimplikuje to nepřijatelnou kolektivní vinu podobně, jako třeba „islámský terorismus“? A co třeba „vina bílého muže“?)

PK
March 31, 2022 v 2.28

Oni když se třeba Solženicyna zeptali, zda USA považuje za ideální zemi, tak řekl že ne. Jeho první kniha z prostředí gulagu vyšla na popud Nikity Sergejeviče Chruščova, 1. tajemníka KSSS a Solženicyn sám přes emigraci do USA zemřel v Moskvě za vlády Putina.

Svět zkrátka není černobílý, i když by si to někteří diskutující, kteří si třeba domnívají, že Putin je nový Hitler, při pečlivém žehlení americké vlajky, jež je ale snad ještě více od krve než ta ruská, přáli.

JP
March 31, 2022 v 12.7

Pane Krupičko, bohužel jste to právě Vy, kdo znovu a znovu přichází s naprosto černobílým obrazem světa: všechno co nějak souvisí s (kapitalistickým) Západem je podle Vás automaticky od ďábla; a naopak dobré je všechno co je proti tomuto Západu.

Co se Solženicynovy kritiky Západu týče, ta byla samozřejmě do značné míry oprávněná; ale na straně druhé se tu zřejmě ozýval i tradiční ruský konzervatismus, respektive antiliberalismus.

PK
March 31, 2022 v 17.10
Ne pane Poláčku,

vše co je mimo Západ je většinou ještě horší, než Západ samotný, jedná se o společenství plné autoritářství, zaostalosti a mnohdy čiré brutality. Kdybych se narodil v Číně nebo Rusku, tak bych při své prostořekosti už dávno seděl ve vězení, kde by mě někdo mlátil obuškem přes hlavu.

Jenže pointa je v tom, že se tak často děje právě z vůle Západu, který Východ zneužívá. Nezbývá než znovu odkázat na článek z liberálního (i liberálové mají někdy pravdu) média, kde se mimo jiné hovoří, že na každý cca dolar rozvojové pomoci připadne 80, které si Západ vezme nazpět:

https://a2larm.cz/2022/02/globalni-sever-vysava-z-jihu-osmdesatkrat-vice-nez-vraci-rozvojovou-pomoci-tvrdi-studie/

Pochopitelně že i já z této bezohlednosti a pokrytectví Západu těžím, jakožto chudý člověk ovšem výrazně méně, nežli ostatní.

A2larm podle mě, pane Krupičko, není liberální médium. Je to snad možná médium levicové, jenže vlastně ani levicové v původním smyslu není. Liberální ovšem není zcela určitě, a to i přesto, že se samo za liberální považuje.

Levice prosazuje „svět řízený lidskou inteligencí“ [inteligentně vytvořená (avšak zcela určitými lidmi vymyšlená a jinými lidmi - podle jejich vlastní interpretace těchto pravidel - zase vymáhaná) pravidla „silničního provozu“] a také rovnost tvůrců těchto pravidel i jejich vymahačů („policistů“) - rovnost „policistů“ s běžnými „řidiči“ („účastníky silničního provozu“), zatímco liberalismus prosazuje svobodu, a tu lze jen těžko chápat jinak, než jako svobodu individuální - svobodu konkrétního jednotlivého člověka v nějakém rámci (odněkud) daných a přesto inteligentně fungujících pravidel.

Údajně liberální a údajně levicový A2larm usiluje ovšem spíše o společenské etablování svobody různě definovaných (mnohdy až skoro absurdně, či snad účelově vytvářených) lidských skupin, což má pro společnost [tedy pro „liberální“ svobodu „individuálního účastníka silničního provozu“] podobný efekt, jako kdybychom prosazovali zrovnoprávnění slepců usilováním o jejich právo nenosit stigmatizující bílou hůl a vlastnit řidičský průkaz, aby oproti ostatním účastníkům silničního provozu nebyli nijak znevýhodněni.

JP
April 1, 2022 v 11.40
Osmdesátinásobné vykořisťování?

Pane Krupičko, zkusil jsem se v internetu podívat na onen článek, který údajně dokládá ono "osmdesátinásobné vykořisťování" - ovšem výsledkem vyhledávání tohoto článku je zpráva "Not found". Jinak v internetu není možno objevit prakticky žádné relevantní rezonance k těmto autorům respektive jejich článku.

Zkrátka: toto tvrzení o údajném "osmdesátinásobném vykořisťování" rozvojových zemí ze strany zemí průmyslových je možno právem pokládat za naprosto neseriózní tvrzení. Které bylo možno vytvořit jenom na základě naprosto selektivního výběru určitých ukazatelů. (Pokud má vůbec alespoň nějaký reálný základ.)

Není tedy žádného divu, že vyšel právě v Alarmu; já sice Alarm pravidelně nečtu (jenom když někdo někde nechá odkaz na nějaký článek); nicméně podle mého soudu je Alarm především levičácké médium. Dříve zřejmě výhradně levičácké, dnes někde na rozhraní levičáckosti a levicového liberalismu. To jest: někdy tam vyjdou články a rozbory seriózní a zajímavé; jindy ale zase právě takovéto levičácké "úlety".

-------------------------------

Podívejme se teď ale na samotné téma vztahu prvního a třetího světa. Nepodařilo se mi bohužel najít žádná data o celkovém finančním transferu mezi průmyslovými a rozvojovými zeměmi; ale je zřejmě nepochybné, že celkové saldo hovoří ve prospěch Západu.

Ovšem - do jaké míry je tady (ještě i dnes) možno hovořit o "vykořisťování", to je velice sporná otázka.

Podívejme se především na ten v článku uváděný příklad s mobilními telefony: že jsou fyzicky vyráběny někde v Asii, ale největší míru zisku z jejich prodeje má firma sídlící na Západě, protože na ně má patent. Jinak řečeno: příslušný narativ je ten, že asijští dělníci pracují, ale profit z jejich práce má někdo jiný, kdo nepracuje, nýbrž jenom drží patenty. Čili: vykořisťování v ryzí podobě.

Ovšem: takovýto obraz vychází ještě ze starého, marxistického náhledu, že veškerá "skutečná" práce je víceméně jenom práce fyzická, práce bezprostředního výrobce. Jenže: u toho mobilního telefonu je přesně naopak rozhodující složkou právě ta práce duševní, intelektuální! Mobilní telefon (jakožto i veškerá jiná elektronika), ten je tvořen v prvé řadě jeho technikou, jeho stavebním plánem; příslušné součástky pak sestavit dohromady, to pak dokáže už udělat víceméně kdokoli, třeba i roboti.

Takže: na takovémto základě opravdu není možno legitimně konstruovat výtku "vykořisťování".

Dále. Je nepochybné, že průmyslové země jsou mnohem bohatší nežli země rozvojové. Jenže: opravdu tomu není tak, že by se země prvního světa nesnažily těm rozvojovým zemím pomáhat. (Mimochodem: až do vypuknutí covidové krize se pravidelně snižoval počet lidí žijících v extrémní chudobě - a to především v důsledku rozvojové pomoci ze strany průmyslových zemí. A například v roce 1999 západní země odpustily rozvojovým zemím celé dvě třetiny jejich dluhů!)

Základní problém je ale v tom, že věci bohužel opravdu nefungují tak, že by postačilo do nějaké rozvojové země nasypat určité množství peněz, a ona se pak vzápětí postaví ekonomicky na vlastní nohy. Jsou tady především dva základní problémy:

- za prvé, darované prostředky z rozvojové pomoci si vzápětí do značné části rozkradou místní elity

- za druhé, spíše jen málokdy jsou cílové země (příjemci pomoci) schopny tyto prostředky opravdu efektivně využít. Zčásti chybami jejich dislokace (například se upřednostňují megalomanské projekty místo cíleného rozvoje infrastruktury "zdola"); zčásti zde prostě chybí pravá podnikatelská kultura (vzdělání), která je běžná na Západě.

Existuje ještě celá řada dalších problémů, které nemá smysl tady všechny vypočítávat. Holým faktem je: není tomu tak že by Západ neměl dobrou vůli pomáhat rozvojovým zemím; ale neexistuje žádné patentní řešení na to, jak žádaného cíle dosáhnout snadno a rychle.

Že i tak ve vztahu prvního a třetího světa přetrvávají určité nespravedlnosti, to je fakt; ale i tady je často velmi obtížné nalézt nějaké řešení. Například byly v článku zmíněny subvence pro farmáře v průmyslových zemích; jenže holý fakt je, že bez těchto subvencí by se tito farmáři nedokázali vůbec udržet, nemohli by ekonomicky přežít; a celá zemědělská produkce západních zemí (včetně Česka) by se prakticky zhroutila. - Tady je nutno si uvědomit jednu věc: západní farmář má mnohem vyšší náklady, nežli dejme tomu jeho indický protějšek. Už jenom když pro něj pracují nějací zaměstnanci - on jim musí platit mnohonásobek toho, co by těm svým platil jeho indický kolega. (Pro toho navíc většinou pracují prostě příslušníci jeho - početné - rodiny.)

Ještě jednou tedy: není tomu samozřejmě tak, že by ve vztahu průmyslového Západu k rozvojovým zemím neexistovaly žádné problémy, žádné nerovnosti a žádné nespravedlnosti. Ale - začít něco vykřikovat o údajně "osmdesátinásobném vykořisťování", to je pustá demagogie, která nikam nevede.

MP
April 2, 2022 v 9.6
Josefu Poláčkovi

To konkrétní číslo je samozřejmě nesmysl -- ono vůbec, jak počítat míru vykořisťování? spíše jde určit nerovnost rozdělování, ale tam by zase bylo těch osmdesát málo-- ale s brutálním vykořisťováním má pan Krupička výjimečně pravdu.

Rabování nerostného bohatství, enklavy nulového růstu, minimálně placená práce, včetně dětské, za otřesných a život ohrožujících podmínek atd. (práce s jedy, vytavování kovu z platových odpadů, práce v prašných dolech bez odsávání a respirátorů atd.)

A zda při tom společnosti z globálního severu využívají asistenci místních elit a zda to vykořisťování pobuřuje většinu veřejnosti --nic to na faktu vyspělých států vykořisťování nemění.

Jen to příliš nesouvisí s ukrajinskou krizí -- pokud pomineme některé rozvojové země, závislé na dovozu ukrajinského obilí.

JP
April 2, 2022 v 12.22

Pane Profante, všechny ty věci které jste zmínil samozřejmě existují; ovšem i tady je velmi problematické hovořit paušálně o "vykořisťování rozvojových zemí zeměmi průmyslovými". Protože takováto dikce sugeruje jakýsi záměrný, cílený, až přímo démonický stav.

To co jste zmínil - to jsou v prvé řadě záležitosti konkrétních, ryze komerčních firem. Přičemž i tady není situace zdaleka tak jasná, jak by se mohlo zdát.

Vezměme si ten klasický případ dejme tomu s bangladéšskými šičkami košil. Není sporu o tom, že jejich plat byl/je - ve srovnání se západními standardy - naprosto nepatrný, a pracovní podmínky žalostné. V tomto smyslu je skutečně právem možno hovořit až přímo o brutálním vykořisťování.

Jenže: za prvé, právě u těch bangladéšských šiček se jejich platy v poslední době přímo dramaticky zvedly - a to sice právě u těch, které pracují pro firmy z prvního světa! Ponechme teď stranou otázku, jestli majitelé těchto firem tak učinili z vlastního přesvědčení, anebo - mnohem spíše - v důsledku tlaku veřejného mínění na Západě; ale holým faktem je, že ty bangladéšské šičky které pracují pro západní odběratele, mají v průměru mnohonásobně vyšší plat (a zřejmě i lepší pracovní podmínky), nežli ty které pracují pro místní zaměstnavatele!

A za druhé: skutečně není možné, aby jejich platy byly na úrovni platů z průmyslových zemí. Za prvé, průměrné životní náklady v Bangladéši jsou ovšem nesrovnatelně nižší nežli jak je tomu u zaměstnanců v průmyslových zemích; a za druhé by se tím jenom prohlubovala ona už naznačená nerovnost respektive nespravedlnost, že v dané zemi by existovaly dvě zcela různé platové sféry, jedna "privilegovaná" pro ty, kdo mají to štěstí že mohou pracovat pro západního zákazníka, a druhá pro ty kteří toto štěstí nemají.

Samozřejmě: optimální stav by byl všechny platy v daném regionu pozvednout na alespoň v zásadě přijatelnou úroveň. Jenže - to by vyžadovalo celkový, a to sice razantní vzestup celé domácí ekonomiky; a s jakými potížemi je takovéto oživení místní ekonomiky spojené, jsem vylíčil už minule.

Ještě jednou tedy: samozřejmě že ve vztahu "prvního světa" k zemím či zaměstnancům v rozvojových zemích dochází k mnoha nepravostem i nespravedlnostem, a že leckterý komerční subjekt tu velice rád využívá příležitosti vyždímat z domácích pracovníků maximum za minimální odměnu; nicméně i tak platí, že:

- není pravda že by tento stav byl nějakou cílenou, neokolonialistickou politikou ze strany průmyslových zemí;

- není pravda že by pro tyto problémy existovalo nějaké jednoduché, spásné řešení (například paušálním zvýšením mezd); a do třetice

- není pravda že by se země průmyslového Západu nesnažily (alespoň v rámci možného) poskytovat pomoc zemím třetího světa dostat se na cestu trvalého ekonomického, společenského i politického rozvoje.

PK
April 2, 2022 v 21.24

Ano, pane Poláčku, možná to číslo ohledně vykořisťování Západem je nepřesné. I mně samotnému se zdá neuvěřitelné. Ale řekl bych, že článek minimálně dobře vystihuje podstatu věci. Určitě se mi takříkajíc hodí do krámu, ani já pochopitelně nejsem schopen tu míru spočítat :-)

Ohledně pozice A2larmu, tak opět ano, přesnější by bylo říct, že je liberálně-levicový. Ale liberální levice mi přijde spíše liberální, nežli levicová, a proto pro zjednodušení o A2larmu hovořím jako o liberálním médiu.

I teď, když jsem jej nedávno letmo prolétl, tak převažovaly témata jako feminismus (ale spíše takový ten liberální, pro ambiciózní příslušnice střední třídy, který někdy nabývá až obskurních, "ezotericko-feministických" forem), vzdělání (ano, zde může být silný levicový lelement, ovšem bylo by naivní se domnívat, že všichni vystudujeme VŠ a budeme mít v dnešní třídně rozvrstvené společnosti skvělý plat), ekologie, kultura, podpora Ukrajině a jeho uprchlíkům (na což pravda, se dá nahlížet také jako na něco levicového, ale také jako na podporu Západu a liberalismu ve smyslu mobility pracovní síly a obyvatel bez hranic). Sociální témata jsou nemálo přítomna, ale nejsou podle mě dominantní a spíše se jedná o nezávazné analýzy.

Pokud takto psalo např. Rudé právo ve 46 a propagovalo, dejme tomu, hlavně např. poloviční účast žen ve vládě bez ohledu na ideologické postoje těchto žen místo třeba rozdělování majetků (popravdě, žádný výtisk Rudého práva z roku 1946 jsem nikdy nečetl, asi bych to měl napravit), tak by komunisté myslím ve volbách v Česku nedostali 39% (či tak nějak, dávám z hlavy), ale 1-2%, což odpovídá dnešním preferencím strany Zelených, kteří mají k redakci A2larmu podle mě blízko :-) (pochopitelně nabízím zjednodušený příměr, kde mi jde hodně o humornou nadsázku)

Opravdová levice se soustředí zdaleka nejvíce na ekonomická práva chudých. Pro liberální levici jsou tato práva jen jednou z mnoha, i když snad důležitou, součástí portfolia, kde se, viz výše, nachází práva žen ze střední třídy, LGBTQ+ (nebo jaký je aktuální termín) komunity, příslušníků národnostních a rasových menšin (nemalá součást populace, kterým ale liberální levice není schopna a myslím ani ochotna pomoci systematicky, spíše si vybírá některé jedince, které začlení do svých řad).

Oni jaksi opravdu chudí lidé nemají na sponzorování redaktorů A2larmu moc peněz a jeho jazyk je někdy myslím příliš intelektuální až přeintelektualizovaný či dokonce, řekl bych, snobský (lepší termín mě teď nenapadá) na to, aby ho četli.

Co se týče obecného popisu liberální levice, musím opět doporučit knihu, respektive některé její kapitoly, "Budoucnost levice bez liberalismu", (např. od Petra Kužela či Dominika Formana) ze které, ale i ze svých praktických zkušeností, čerpám.

K poslednímu tématu myslím, že souvislost mezi vykořisťováním Třetího světa a Ruska zde jistá je či hlavně byla, viz např. tento článek opět z A2larmu od předsedy mladých ČSSD:

https://a2larm.cz/2022/03/jak-neoliberalni-transformace-v-devadesatych-letech-pomohla-rusku-stvorit-vladimira-putina/

Článek se sice věnuje minulosti, ale hned se nabízí otázka, zda se už dnes chová Západ k Putinovu Rusku jako k partnerovi či tak někdy (pokud ne) jednat bude.

IH
April 3, 2022 v 0.19
Globalizovaný kapitalismus

Mým prvním, dětským zájmem byl zeměpis. Jedním z důsledků je, že znám počty obyvatel spousty měst nejen nyní, ale také před rokem 1970. Mezi četné mé současné koníčky patří sbírání starých fotografických publikací, které zdokumentovaly bývalou podobu různých zemí a měst. Stačí nahlédnout a hned je vidět, k jak velkým změnám kde došlo. Mohu říci, že země považované za rozvojové a chudé se většinou změnily rychleji a podstatněji než země bohaté. Zvlášť zřejmý je tento vývoj v poslední době. Mimochodem, s ohromným růstem měst (a dalšími změnami ve světě) souvisí podstatná okolnost: Také chudší země jsou dnes kapitalistické. Leckde se zde najdou slumy, ale většina obyvatel žije ve vysokých betonových domech v bytech nepříliš jiných než u nás, vybavena nikoli již nesrovnatelně hůře.

Nezapomínejme, že tržní (nebo, řekněme, kapitalistická) ekonomika si dělá, co chce (co jí jde k duhu). Pravicově orientovaní lidé zde poklesnou hlasem a tak vyjádří tu tečku. Levicoví (mimo "skalních") se rychle nadechnou a dodají, že to tak úplně nesmíme nechat, že musíme dokázat to co šikovný jachtař, křižovat s lodí proti větru. Samozřejmě, vykořisťování rozhodně není jen na papíře, ale také ve skutečnosti. Leckdy je však jeho efekt přebit tím, že světový hospodářský systém tvoří svého druhu spojité nádoby. Právě z tohoto důvodu především udělaly mnohé nově industrializované země velký skok dopředu.

Vezměme si třeba Čínu, ale můžeme i leckterou slabší rozvojovou zemi. Na rychlém budování zdejší infrastruktury i mnoha jiných prestižních oblastí (včetně vojenské) se zračí velké příjmy. Samozřejmě, nesmírně zbohatli místní kapitalisté i politické kruhy a sílí střední třída. Chudší zůstávají naposled. Také v ČR to tak bylo i je, a leckde na „starém Západě“ nejinak.

Samozřejmě, že za kapitalismu bývá vždy někdo „bit“. Stejně jako různé vzdělání lidí je potřebná rovněž majetkovou diferenciace. Čína „neuspěchávala“ vzestup nižších vrstev, neboť chtěla „zatím“ levně vyrábět, budovat a penězi z vývozu vytvořit pyramidion na vrcholu sociální pyramidy. Na Západě zase slouží dovoz z rozvojových zemí tomu, aby většina platů mohla stagnovat a přitom jejich (parciální) kupní síla, měřená dováženými výrobky, přesto rostla. Výrazně více si pak mohou dovolit horní vrstvy (suplující role státu) a zároveň zbudou peníze i na velké projekty a modernizaci.

V kapitalistických poměrech zůstávají dole nejen slabší majetkové vrstvy lidí, ale opomíjeny bývají rovněž některé oblasti. Nejsou však nutně kdesi ve vykořisťovaném rozvojovém světě, nýbrž někdy celkem za humny. Pozdvihnout tradičně zaostalé nebo zaostávající oblasti uvnitř většiny bohatých zemí je nesnadné. Oblíbené destinace peněz lze ve vládnoucím ekonomickém systému měnit jen obtížně.

MP
April 3, 2022 v 10.55
Josefu Poláčkovi

Víte, když někdo dře celý den a jeho děti přesto umírají na podvýživu, zatímco se výsledky jeho práce prodávají sice levně, ale se ziskem v zemích globálního severu, můžete tomu říkat "zohlednění rozdílných životních nákladů" v Německu a Kongu, Nigérii nebo Bangladéši. Složitější případ je, když ty děti umírají na podvýživu, ale jejich rodiče nemají práci, protože koupěschopnou poptávku pokryje dovoz z Číny (a saldo se řeší vývozem nezpracovaného přírodního bohatství země) -- ale nejsem si jist, zda v obou případech není vhodnější mluvit o vykořisťování než zohledění.

A jakkoli se nerovnost globální chudoby v posledních dvou desetiletích začala celkově zmírňovat -- hlavně díky vývoji v Číně --, těch dětí umírajících nebo doživotně zmrzačených podvýživou je stále strašlivě moc.

Nicméně je to celé off topic. Jde o to, zda bude naše demokracie dost vyspělá, aby dokázala pomoci uprchlíkům ze zemí bývalého Sovětského svazu, zvláště z Ukrajiny, ale i z Běloruska a Ruska, aby se ti, kteří u nás budou chtít zůstat, mohli integrovat jako plnoprávní občané a příslušníci českého politického národa a zdali dokáže pohrdat žvaněním ideologů na pravici i na levici (konzervativním "socialismem" i národoveckým šovinismem a politickým zneužíváním náboženství).

Oproti Pehemu si myslím, že to bude tvrdá zkouška, která je teprve před námi. A že sice dopadne dobře, ale bude to nutné vybojovat, nevyplyne to z nějaké překvapivé "vyspělosti české občanské společnosti".

JP
April 3, 2022 v 12.33
"Opravdová levice" a její cíle

"Opravdová levice se soustředí zdaleka nejvíce na ekonomická práva chudých" - pane Krupičko, tady jste skutečně zasáhl samotné jádro věci. Dobře; popovídejme si při dané příležitosti, co vlastně je či má být hlavním cílem "opravdové levice".

Zahájím osobní vzpomínkou. Když jsem svého času studoval na mnichovské univerzitě, pohyboval jsem se tam v kruhu nejen levicových, ale vysloveně marxisticky orientovaných studentů. To znamená: našim výslovným (i když reálně dost vzdáleným) cílem byla komplexní antikapitalistická revoluce.

Ovšem: stalo se, že právě v té době se začal čím dál tím více rozpadat celý svět tehdejšího socialismu. A jestliže vyhlídky na revoluci byly už předtím malé, nyní se ztrácely víceméně do naprosté nicoty. Nicméně - když jsem pak po čase potkal jednoho z mých tehdejších spolustudujících, a on mi sdělil že se přidal k sociální demokracii, považoval jsem to za vyložené odpadlictví. Naprosto jsem nechápal, jak někdo kdo celá léta sám hlásal nutnost antikapitalistické revoluce, jak se nyní může aranžovat s panujícími poměry, a spokojit se jenom s dílčími, víceméně kosmetickými změnami v rámci těchto poměrů. - On se pak bránil slovy: "Ale víš, kolika lidem je možno konkrétně pomoci?" Zkrátka, praktická činnost u něj nakonec zvítězila nad velkými idejemi. Jak řečeno já jsem to tehdy považoval za "odpadlictví", za rezignaci na skutečné, principiální řešení; dnes už mám ale mnohem více pochopení pro tuto jeho změnu životních postojů.

Pane Krupičko, uvědomte si: je to prostě holou skutečností, že celá idea (marxistického) socialismu se naprosto rozpadla. A že přinejmenším v současné době neexistují naprosto žádné reálné vyhlídky na to, že by bylo možné zavést socialismus - a tedy sociálně spravedlivou, respektive příjmově rovnostářskou společnost.

Po rozpadu světa socialismu nám tu nezůstalo nic jiného, nežli zase jenom kapitalismus; jakožto jediná reálná základna víceméně fungující ekonomiky. A kapitalismus - to znamená příjmovou nerovnost, tato nerovnost je jeho základním životním principem, a dokud tu bude tento kapitalismus, jsou plané všechny naděje na všeobecnou (příjmovou, majetkovou) rovnost.

Ano, byla to krutá porážka, když jsme se museli smířit s tímto faktem; ale nedá se nic dělat, je tomu tak. A levice - ta teď měla před sebou jenom jedinou alternativu, buďto se rozpustit, anebo si najít nové pozice, nové pole působnosti.

Právě tady jsou vlastní kořeny vzniku "liberální" či "kulturní" levice. Jistě, bylo a je to jenom nouzové řešení; ale za daných okolností nebylo jiné. "Opravdová levice se soustředí zdaleka nejvíce na ekonomická práva chudých" - pane Krupičko, jde právě o to že tato "postsocialistická levice" musela poznat a uznat, že za dané situace nemůže přežít, pokud se omezí jenom a čistě na sociální otázku. Těch skutečně chudých je v populaci "příliš málo", nežli aby to stačilo na udržení nějakého silného levicového hnutí. Levice se tedy musela přeorientovat i na jiné segmenty společnosti, na jiné okruhy problémů.

Je to "zrada levicových ideálů"? Budu znovu citovat M. Šmardu: "Levičák je ten, kdo se automaticky postaví na stranu slabšího." Tečka.

Pane Krupičko, příslušník levice v tomto smyslu nijak nerozlišuje, jestli ten či onen člověk trpí nespravedlivostí respektive obecně újmou jakéhokoli druhu. Vždy se jedná o ochranu slabšího, znevýhodněného. Právě toto je vlastní doménou levice.

Jistě; když někdo nemá na zaplacení nájmu a hrozí mu nucené vystěhování z bytu, ten je v aktuálně mnohem nepříznivější situaci než někdo, kdo je dejme tomu obětí rasových či genderových předsudků. A v tu chvíli je ovšem nutné pomoci především jemu.

Ovšem: má to znamenat že se současná levice má vzdát všech ostatních témat, že má všem ostatním říci: "vaše problémy nás nezajímají, my se staráme jenom o chudé"?... Pořád tu má platnost ono Šmardovo: skutečný levičák se pozná podle toho, že pomáhá každému, kdo je nějakým způsobem znevýhodněný.

A soustředit se jenom na tu sociální otázku, nebo ji alespoň postavit do centra pozornosti: opakuji ještě jednou, v současné době není reálná vyhlídka na nějaké definitivní vyřešení sociální otázky, sociální nerovnosti. Současná levice se bezpochyby nachází sama v nouzové situaci, musí pracovat víceméně v krizovém modu. Sotva má aktuálně více možností, nežli udržovat levicové pozice všude, kde to jenom trochu jde.

Ovšem: nijak tu nechci obhajovat veškeré pozice této liberální levice. Jistě je v jejím počínání i mnoho povrchnosti, mnoho honby za lacinými efekty, a leckdy asi i vyslovený exhibicionismus. Ale to všechno nemění nic na tom, že omezit se jenom a čistě na otázku sociální, to by byla pro současnou levici definitivní cesta do naprostého zániku.

JP
April 3, 2022 v 13.36
Levice a "křižování proti větru"

Pane Horáku, ten Váš příměr s "křižováním proti větru (kapitalismu)" je skutečně výborný! ;-)

Ano, jedná se svým způsobem právě o to; a je to - v čistě ekonomickém smyslu - přesně ta stopa kterou já sám sleduji už celá léta.

Ano, kapitalismus (respektive: tržní ekonomiku) není možno porazit, není možno zrušit (v každém případě ne tak jak si to - naivně - představoval Marx); ale to ještě není důvodem se s ním (a s jeho dominancí) natrvalo smířit. Konkrétněji: ano, jedná se skutečně o to zachovat to pozitivní z tržní ekonomiky ("vítr" její dynamičnosti); ale přitom využít její vlastní energie k tomu, abychom se nakonec dostali přesně opačným směrem, nežli kam ona sama (respektive kapitalismus jako její standardní forma) směruje.

Také mě v této souvislosti napadl příměr s entropií a negentropií. I tam se jedná fakticky o ten samý princip: celkově vesmír zřejmě směřuje k entropii, k vyrovnávání energetických hladin; nicméně to nijak nebrání tomu, že lokálně mohou vznikat centra stále vyšší, stále rostoucí uspořádanosti, tedy stále vyšší kvality (negentropie). Jde jenom o to přijít na to, jakým způsobem moci "křižovat proti větru".

JP
April 3, 2022 v 13.50

Pane Profante, to co tu uvádíte (tedy extrémní chudoba stále přetrvávající přinejmenším v určitých regionech tohoto světa) nikdo nezpochybňuje. Ovšem: stále zůstává otázka, co s tím; a jestli je tím skutečně primárně vinen Západ.

Jakým způsobem tedy zmírnit chudobu toho "který celý život dře a jehož děti umírají na podvýživu"? Kdo má (v našem prvním světě!) zvýšit jeho plat? Když - nejspíš - nepracuje vůbec pro žádnou západní firmu?... Jak my tady můžeme donutit jeho místního zaměstnavatele, aby mu platil víc? A stejně je otázka, jestli ten sám by mu skutečně mohl (vždy) platit více; když ten musí své produkty prodávat na tamějším trhu, kde je většina potenciálních kupců stejně tak chudých, a vyšší cenu zboží (způsobenou vyšší mzdou) by vůbec nemohli unést?...

To jediné o co se Západ může snažit je poskytovat rozvojovou pomoc, usnadňovat přístup zboží z třetího světa, poskytovat místním malovýrobcům mikrokredity; ale to všechno je to, co Západ už dávno dělá.

----------------------

Ale budiž, ještě jednou k samotnému tématu: i J. Pehe mluví o fázi "přechodu k plnohodnotné demokracii". Není tomu (zřejmě) tak, že on by se domníval že jenom tím samotným aktem pomoci Ukrajincům by česká společnost už byla u cíle. Je nepochybné, že pravá kvalita této pomoci se bude muset prokázat až tehdy, až opadne počáteční euforie, a nastanou všední dny.

V každém případě tady bude možno činit stálé srovnání: Němci zvládli obrovskou vlnu uprchlíků ze Sýrie tak dobře, že dnes se o nějakém "syrském problému" prostě už vůbec nemluví. A to - pokud vím - ani ze strany německých xenofobů. Bude tedy zajímavé sledovat, jestli česká společnost dokáže obstát stejným způsobem.

PK
April 3, 2022 v 16.17
Na tomto místě

se hodí malá kvízová otázka z knihy Hanse Roslinga z knihy "Factfulnes" - která vyšla před 4 lety. Autor je lékař a působil mimo jiné v rozvojových zemích Afriky a Asie.

Takže otázka položená již v r. 2018:

Za posledních 20 let se podíl světového obyvatelstva žijícího v extrémní chudobě

a) téměř zdvojnásobil

b) v podstatě nezměnil

c) klesl o více než polovinu.

Nu, co myslíte (eventuálně víte)?

IH
April 3, 2022 v 18.14

Ano, c) je správně. A stalo se to v podmínkách nárůstu počtu obyvatel, výrazného zvláště právě v nejchudších zemích.

MP
April 4, 2022 v 8.56
Pavlu Kolaříkovi

Ano, klesl, tedy za c). Rozhodující podíl na tomto vývoji měla Čína a země jihovýchodní Asie. V subsaharské Africe se mnoho nezměnilo, jižní Amerika také spíše stagnuje, co se týče globální chudoby.

V jedné věci se ale Ivo Horák mýlí. Nárůst populace se globálně zlomil v prvním prvního desetiletí 21. století (pokud lze pracovat se statistikami). A přestože tu opět sehrály největší úlohu Čína a Indie (a menší, nicméně nezanedbatelnou demografie globálního Severu), rozvojových zemí, ve kterých dramatický roste populace, ubylo celkově.

IH
April 4, 2022 v 11.15

Svými příspěvky výše jsem rozhodně nechtěl říci, že chudobu nepovažuji (již) za problém. Jsem však toho názoru, že je ji třeba poměřovat nejen naší představou o jakémsi dobovém standardu, ale především potřebami sociálně slabých lidí na důstojnou roli v rámci místní komunity. Jsem pak přesvědčen, že problémem není jen chudoba, ale také "nebetyčné" bohatství, a nespravedlivost mechanismů, které lidi do obou (šířeji pojatých) kategorií zařazují. Kriticky smýšlím rovněž o povaze současných forem nedostatku a nadbytku, o dopadech obou na životní prostředí, kulturní a společenskou diverzitu, hodnoty a tradice. "Nostrifikace" světa mě často spíše netěší a nepřesvědčuje, zvláště je-li její součástí často právě to horší z naší aktuální výbavy a cílů.

PK
April 4, 2022 v 17.10

Pane Poláčku, bohatý gay se má lépe než-li chudý gay (např. může odjet do ciziny a tam si zařídit otcovství), bohatá žena/feministka lépe nežli chudá (pokud ovšem v Česku opravdu chudé feministky jsou), bohatý Rom lépe, nežli chudý, bohatý nemocný lépe nežli chudý nemocný atd. Co z toho podle mne plyne?

Že nejhorší na světě je být chudý. Dnes se dá již koupit všelicos, včetně svobody pohybu, pobytu (někteří chudí jsou na ulici, ne tak chudí si mouhou o cestování nechat jenom zdát), částečně i zdraví či asistenční služby (alespoň v Česku), koupit si můžete i některé lidi (v určitém ohledu zaměstnace, některé úředníky, sexuální a jiné společníky)...

Proto by se opravdová levice měla zdaleka nejvíce soustředit na práva ekonomická, zvlášť v situaci, kdy podle práce sociologů patří mezi dvě nejnižší třídy okolo 40% obyvatel. To samozřejmě neznamená potlačení práv např. homosexuálů, jen jejich upozadění, hlavně rétoricky (v programu mohou někde dole, v oněco menší míře, být).

Ovšem převládájící diskurz je liberálně-levicový. A tyto spolky či sekty narcisních pozérů dokáží hlavně pokrytecky kázat a žvanit (třeba i o revoluci, ale realizovat ji nehodlají, jen chtějí být zajímaví). I když tvrdí opak, tak pomáhat chtějí hlavně sami sobě, aby se měli ještě lépe. Já jsem ty lidi znal, politicky zkazí téměř vše na co sáhnou.

IH
April 5, 2022 v 0.57

Pane Krupičko, ovšem, název jednoho Jakubiskova filmu zní "lepší je být bohatý a zdravý než chudý a nemocný". Neznamená to však totéž jako, že nejhorší věcí na světě je chudoba. Dokonce se o ni říká, že cti netratí. Je to staré rčení, ne produkt soudobého marketingu. Ten velí se udělat vše pro svou finanční a spotřební zdatnost.

Jinak však s Vámi souhlasím. Volba některých témat představiteli levice působí jako snaha jak být v politice, a nezahrávat si přitom s výdobytky kapitalismu, ani přízní profesních přátel. Skutečná levice by se měla opravdu nejvíce soustředit na otázku vysoké míry socioekonomické nerovnosti.

„... Bohatý nemocný se má lépe nežli chudý nemocný atd. Co z toho plyne? Že nejhorší na světě je být chudý!“

No jo, pane Krupičko, ale co třeba nemocný bohatý a zdravý bohatý? Kdo z nich se má lépe a co z toho plyne? Plyne z toho, že nejhorší na světě je být nemocný!

A to jsme zatím vůbec nebrali v úvahu smutného nemocného a veselého nemocného. Kdo z nich se má lépe a co z toho plyne? Že nejhorší na světě je být smutný!

A teď si představte, že ani smutný člověk nemusí být nutně zapšklý, může být - přestože je smutný - i přívětivý.

Kdo z nich se má lépe a co z toho tedy plyne? Že nejhorší na světě je být zapšklý!

Ale teď si položme klíčovou otázku: Má se lépe bohatý zapšklý, nebo chudý zapšklý? No, mají se v podstatě oba stejně.

Chceme-li tedy konečně dosáhnout všeobecné rovnosti, jednou ze spolehlivých cest, jak tohoto odvěkého krásného lidského cíle dosáhnout, je zapšknout.

+ Další komentáře