Ve svém projevu u příležitosti oslavy dvacátého výročí vstupu České republiky do Evropské unie na Pražském hradě premiér Petr Fiala (ODS) prohlásil, že pojmy „nová členská země“ a „postkomunistické země“ jsou dnes už jen nálepky. Toto tvrzení zopakoval před zahájením slavnostního koncertu v Rudolfinu o několik hodin později.

Konkrétně Fiala ve svém oficiálním projevu řekl: „Myslím, že nastal čas na jeden konkrétní krok — jednou provždy se zbavit nálepek, jako je nový členský stát nebo postkomunistická země. Jsou to slova, která občas používáme automaticky, bez přemýšlení, ale jindy jako výmluvu, proč něco nejde, nebo to jde moc pomalu. Ale tyto výmluvy už přece dnes, po dvaceti letech v Unii, nemají smysl. Dnes už nesoutěžíme ve druhé lize, ve své vlastní kategorii.“

Fiala je původně profesor politologie, a i proto by si snaha odeslat postkomunismus u nás do propadliště dějin coby začátek nové éry, z jeho strany zasloužila větší opatrnost. Ač je samozřejmě jasné, že na zmíněném shromáždění nemluvil jako politolog, nýbrž jako politik.

Postkomunismus žije

S Fialou lze souhlasit v rovině politického symbolismu. Dvacet let po vstupu do Evropské unie a pětatřicet let po pádu komunistického režimu skutečně nedává smysl používat pojem postkomunismus coby dominantní popis politických a společenských poměrů u nás. Mnohé dnes totiž souvisí s novými jevy, které vidíme i v západních demokraciích.

O konci postkomunismu by se dalo mluvit i proto, že ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2021 politické strany hlásící se k liberální demokracii těsně zvítězily nad hnutím ANO, jehož elektorát z větší části tvoří starší „postkomunističtí“ voliči.

Jako postkomunistické je lze přitom označit nikoliv primárně proto, že by většina z nich byla před rokem 1989 členy komunistické strany, jako byl lídr ANO Andrej Babiš, ale proto, že stavějí bezpečí nad svobodu a vládu silné ruky nad liberální demokracii.

Jinými slovy: postkomunismus spočívá v přežívání jistých mentálních stereotypů a způsobů chování známých z dob normalizace. A také v nostalgii po určitých aspektech režimu před rokem 1989.

Politiku založenou na sentimentech lidí, kteří jsou nositeli těchto „postkomunistických“ postojů reprezentoval především prezident Miloš Zeman, jehož spojencem byl i zmíněný Babiš. Tato politika utrpěla symbolickou porážkou nejen prohrou ANO a SPD ve sněmovních volbách v roce 2021, ale pak i porážkou Babiše v prezidentském klání s Petrem Pavlem.

Právě tento souboj o post prezidenta mezi dvěma bývalými členy KSČ ale zároveň ukázal, že postkomunismus je založen mnohem více na souboru jistých postojů než na tom, co kdo dělal před rokem 1989.

Je-li nahlížen tímto prizmatem, je postkomunismus stále s námi. Hnutí ANO má více než třicetiprocentní podporu a Babiš se může po volbách v roce 2025 znovu stát premiérem. Politiku země by chtěl pootočit na Východ, a pokud by dokázal vytvořit většinovou vládu s SPD, může se mu to i podařit.

Vládní postkomunismus

Postkomunismus se ale projevuje i v politice stran vládní pětikoalice. Debaty, které u nás vedli někteří politici těchto stran v souvislosti s manželstvím pro všechny nebo v souvislosti s Istanbulskou úmluvou o potírání násilí na ženách, by se dobře vyjímaly třeba i na ruské politické scéně.

Chceme-li se loučit s postkomunismem, bylo by proto dobré si odpovědět na otázku, proč — i s přispěním Fialovy ODS —v politicko-kulturních otázkách zůstává Česká republika v táboře zemí, které mají komunistickou minulost, a nikoliv v táboře zemí na západ od nás.

Demagogie napříč politickým spektrem, která u nás doprovází debatu o migraci, je také do určité míry specifikem bývalých komunistických zemí. Zejména pokud jde o její intenzitu, používání zavádějících argumentů a o strašení občanů. A také o pramalou schopnost liberálně-demokratických stran této demagogii čelit.

Visegrád jako skanzen

Mohli bychom dokonce argumentovat, že z podstaty postkomunistickým uskupením, které nejviditelněji charakterizují výše zmíněné předsudky vůči menšinám nebo ženám či zcela „ujetý“ způsob debaty o migraci či ekologických otázkách, je i Visegrádská skupina. Ostatně bývalé komunistické země v tomto regionu si jako jediné v EU do svého čela zvolily nacionálně-populistické politiky, kteří se pokoušeli nebo dál pokoušejí omezit demokracii a pokřivit právní stát.

Kdyby se Fiala na okamžik vrátil do role politologa, mohl by se pokusit vysvětlit, proč jsou politické preference v bývalých komunistických zemích i pětatřicet let po pádu komunismu a dvacet let po vstupu do EU tolik vychýlené ke stranám, které to s demokracií nemyslí dobře.

Laboratoří svého druhu je v tomto směru Německo, v němž dodnes západní Němci volí jinak než ti východní, kteří preferují Alternativu pro Německo nebo postkomunistickou levici.

Jedinou západní zemí, kde se i navzdory posilování nacionálního populismu a extrémní pravice dostal do čela vlády nacionálně populisticky politický subjekt, je Itálie. Zato v postkomunistických zemích střední Evropy vládnou nyní takoví politici v Maďarsku a na Slovensku. A donedávna vládli i v Polsku.

Babišova vláda sice nebyla prvoplánově nacionálně-populistická a antidemokratická, ale i tak byl tento vůdcovský projekt bývalého komunisty a agenta tajné komunistické policie, který se stal po roce 1989 miliardářem, evropské unikum.

Fiala by tedy možná udělal dobře, kdyby se na to, do jaké míry u nás zůstává postkomunismus důležitým politickým faktorem, podíval střízlivěji. Jinak mu může uniknout, že politické síly nostalgické po minulosti vlády silné ruky — v nemalé míře mentálně zakořeněné v bývalém režimu (včetně jeho příchylnosti k despotickému Rusku) — nikam nezmizely. Ba že dokonce mohou po volbách v příštím roce vystřídat jeho vládu.