Vykročíme z postkomunismu?
Martin PlevaPředstava, že vztah české společnosti k válce na Ukrajině je vykročením z postkomunismu, je mylná. Ve skutečnosti se tu stvrzují nešťastné antikomunistické stereotypy. Schopnosti myslet odstíněně se nám stále nedostává. A čas se krátí.
Píšu tyto řádky 8. května 2022, na Den vítězství. Vítězství nad fašismem v nejstrašlivější válce lidských dějin. Můj dědeček ji takřka celou strávil v nacistických kriminálech. Píšu tyto řádky ve chvílích, kdy celý svět trne hrůzou z toho, co zítra vládce Kremlu poručí.
V Evropě nejen že není mír, ale v televizi se zcela vážně diskutuje o jaderných útocích a jejich důsledcích. Diskutuje se o tom jakoby nic… Jestliže poté, co Stalin nechal spadnout železnou oponu, za níž uvěznil své satelity, prohlásil Winston Churchill, že „tohle není svobodná Evropa, za jakou jsme bojovali“, můžeme i my dnes, když přehlédneme posledních více než třicet let, říct, že tohle není svět, o jaký jsme usilovali na konci studené války, že tohle není společný evropský dům, o němž hovořil Gorbačov — ve shodě s tehdejšími západními státníky.
Povězme bez obalu, že je tragédií, kam jsme to dopracovali. Dopracovali jsme to do světa, kde opět rozhodují lampasáci a generálové, kteří — abych si vypůjčil metaforu velkého sovětského kyrgyzského spisovatele Čingize Ajtmatova — budou znovu a znovu ukřižovávat Ježíše.
Nemůže být ovšem více vzdálen od pravdy Jiří Pehe, když tvrdí, že ukrajinská válka vyvádí českou společnost z postkomunismu. Pokusím se ukázat, že postkomunistická mentalita je u nás, ale i v celém bývalém sovětském bloku pořád silná, ba pravděpodobně v důsledku posledních událostí ještě sílí — a že je jedním z kořenů mizérie, v níž dnes vězíme. A půjde mi samozřejmě na prvním místě o to, abych onen postkomunismus vymezil.
Černo-bílý svět
Zrádná přehlednost a jednoduchost černo-bílého pohledu na svět — na politiku, na dějiny a tak dále — je hlavním „půvabem“ postkomunismu. Kdo by v tak jednoduchém světě nechtěl žít, je to jako v pohádce, jako ve fantasy či jiném dobrodružném žánru hollywoodské produkce. Že se takové vnímání světa a života míjí s realitou, není to nejhorší. Horší je, že vede k hrozivým důsledkům.
Když národy střední a východní Evropy setřásly v letech 1989-1991 jho nedemokratických režimů, zdálo se na chvíli, že nastává chvíle skutečně svobodného přemýšlení. Je paradoxem a ostudou, že nejkvalitnější a nejobjektivnější práce o minulém režimu byly vydány v prvních svobodných letech, současná produkce s nimi v rovině interpretací a objektivity zpravidla nesnese srovnání. Svoboda však byla brzy vystřídána antikomunismem jakožto novou, takřka závaznou ideologií.
Je ovšem třeba vysvětlit, co tímto pojmem myslím. V mém pojetí nejde o odmítání komunistického režimu. Pokud by byl antikomunismus chápán takto, pak bych samozřejmě i já byl jeho stoupencem. I já přirozeně jako každý slušný, rozumný a vzdělaný člověk odsuzuji zločiny, často i velmi ohavné, které komunisté páchali, a neztotožňuji se — jako téměř nikdo dnes — ani s idejemi komunismu, tedy s představami, že pomocí násilné revoluce a diktatury je možné a potřebné vytvořit spravedlivou — nekapitalistickou — společnost. Pokud by antikomunismus zůstal v této rovině, nebylo by pravděpodobně možné nic namítat.
Avšak antikomunisté z nesporného faktu, že komunisté páchali zlo, vyvodili, že komunismus — komunisté, komunistické režimy a tak dále — rovná se zlo, že jde o jakousi metafyzickou inkarnaci absolutního zla. Antikomunismus tedy redukuje složitý, mnohovrstevnatý, rozporný — a mimochodem také velmi podnětný — fenomén komunismu jen a pouze na zločiny a násilí obecně: potlačování lidských práv a svobod. A nic jiného jej nezajímá, nic jiného nechce slyšet a vědět — ba co víc, dokonce zakazuje, aby se o komunismu mluvilo jakkoli odlišně a říkalo o něm cokoli dalšího.
Běda, když se někdo pokusí s veřejností komunikovat také o něčem jiném než o represivním charakteru režimu, respektive když se i onen jeho represivní charakter pokusí zasadit do širšího interpretačního rámce, v němž si s černou a bílou, jasným dobrem a zlem, nevystačíme. Pak je proti takovému odvážlivci spuštěna kanonáda odsudků připomínající bolševickou rétoriku a není daleko ani ke vskutku komunistické praxi — kauza Pullmann. Antikomunisté se tak podobají svému nepříteli, což není překvapivé…
Antikomunismus mimo jiné zdevastoval české umění. Nenajdeme snad ani jediný soudobý film, který by nějakého komunistu zobrazil alespoň tak pozitivně, jak pozdně socialistický Dietlův seriál Synové a dcery Jakuba skláře vylíčil kapitalistického podnikatele a jeho ženu, později vdovu, která pak firmu vedla.
Vrcholem nekonformnosti je ještě tak ukázat „komunistu v uvozovkách“, co byl ve straně tak nějak omylem a buď zas tak moc nevěděl, co činí (Zátopek), nebo to byl hlavně hazardér a dobrodruh, jaký se koneckonců mohl uplatnit i kdekoliv jinde (Toman). Antikomunismus se nezastaví ani před přímým falšováním historické skutečnosti (Šarlatán).
Antikomunisté se samozřejmě domnívají, že brání demokracii. Té se může dařit jen v soudržné společnosti, jenže antikomunismus nás rozděluje. Ať se to někomu líbí, nebo ne, naše společnost se skutečně štěpí i podle vztahu k minulému režimu.
Vzniká zde tak nezanedbatelná skupina lidí, jež je frustrována „jaksi na druhou“, nejen sociálně, ale i kulturně. Je jí vnucován obraz minulosti, jaký si nepamatuje a se kterým se nedokáže ztotožnit. Na protest pak tito lidé málem s nábožnou úctou sledují seriály a filmy z minulého režimu — a co je závažnější, volí Babiše, Zemana a Okamuru, už jen proto, aby naštvali „je“ — dnešní mocné a jejich novináře, umělce a historiky…
Horší ovšem je, že za antikomunismem se skrývá hrozivý filozofický — etický — fundamentalismus, onen manichejský svár absolutního Dobra a stejně absolutního Zla. Do základní rovnice, na kterou upozorňuji výše, pak lze dosazovat další a další nové prvky. Dobro rovná se demokracie a kapitalismus, tedy Západ, USA, příp. Evropská unie (zde už se antikomunisté štěpí), Zlo je levice, Rusko, Čína a podobně.
Je zřejmé, že pokud dopředu takto závazně rozdělíme znaménka, přivodíme smrt svobodné diskusi, skutečně nezávislé žurnalistice a také ovšem objektivním společenským vědám. Pokud je už dopředu morálně rozhodnuto, co musejí všichni, kdo společnost nějak ovlivňují, říkat — pak je právě demokracie likvidována ve svém nejdůležitějším a nejzákladnějším jádru.
Demokracie je „nejlepším ze všech možných špatných politických systémů“ právě proto, že umožňuje poměrně efektivní kritickou zpětnou vazbu. O tu se svévolně a svéhlavě připravujeme.
Ovšem tím, že antikomunismus přiděluje pozitivní či negativní morální hodnotu jevům velmi obecným, komplexním a rozporným jako „Západ“, „kapitalismus“, „liberální demokracie“, musí zároveň přehlížet, či dokonce popírat fakta, která jsou s oním apriorním pohledem neslučitelná. Je-li Hegelovi vytýkán — pravděpodobně neautentický — výrok „tím hůře pro skutečnost“, jejž měl pronést, když byl upozorňován na to, že jeho abstraktní systém v konfrontaci s realitou jaksi „drhne“, můžeme antikomunisty prohlásit za hegeliány ve zmíněném slova smyslu.
Co se na první pohled zdá jako jasný, zřejmý a pevný morální postoj, jako hráz a skála proti morálnímu relativismu, to se paradoxně mění v morální relativismus, ba apatii a někdy až cynismus nejhrubšího zrna, jakmile totiž sestoupíme do nižších pater skutečnosti: ke konkrétním událostem, činům, rozhodnutím a podobně. Strana Dobra nemůže přece páchat zlo, čili pokud je páchá (Guantánamo, zabíjení žen a dětí v Iráku a Afghánistánu, lži v OSN), je třeba je relativizovat.
Strana Zla nemůže konat dobro, proto je třeba naopak všechny světlé chvilky ochoty ke spolupráci, které — ano — měl i současný ruský prezident, prohlásit za pouhý lstivý a úskočný manévr. Václav Bělohradský napsal, že tajemství rozdílu mezi Putinem klečícím před pomníkem polských důstojníků zavražděných v Katyni a Putinem vyhlazujícím ukrajinská města tkví v tom, jak jsme se k němu my v oněch uplynulých letech chovali. Víc se ani on v současné atmosféře říct neodvážil.
Bylo by až úsměvné, kdyby to nebylo tak nevýslovně tragické… Jeden člověk, bez historického a humanitního vzdělání, pilný divák současné televize, se mi pochlubil, že už ví, „jak to bylo“: osvobodili nás v roce 1945 Ukrajinci, ale okupovali v roce 1968 Rusové…
Jsem hluboce přesvědčen, že pokud jde o morální hodnotu obecného a konkrétního, je nutné náš pohled úplně převrátit. Morálně lze „jasně“ hodnotit a případně odsoudit konkrétní činy, rozhodnutí, události, ideje či ideologie — a navíc i zde musíme vždy brát v úvahu širší kontext včetně srovnávání. Pokud tedy někdo zabíjí, mučí, týrá či ponižuje jiné lidi, je to zlo — ať to páchá kdokoliv.
Měli bychom se vrátit k Tacitovu „sine ira et studio“ a k Palackého zásadě „padni, komu padni“. Antikomunismus lze také mimo jiné definovat jako implicitní popření snahy o objektivitu.
Mám pro antikomunisty pochopení. V základu jejich postojů je strach — obava, že o mnoho dobrých věcí a plodů, jež přinesla demokracie a náš příklon k Západu, můžeme přijít, že jsou ohroženy křehké poměry, které — jim osobně nejvíce, ale v zásadě všem — lidem přinesly kvalitnější život, než býval. Jenže strach není nejlepší rádce a metoda, kterou chtějí výdobytky demokracie a Západu bránit, je krajně nešťastná, nefunkční — a ve svých důsledcích nebezpečná, a to právě pro demokracii.
Čteme-li v Bibli, že jen pravda nás osvobodí, měli bychom si tato slova vzít k srdci a vykročit odvážněji z pohodlného bunkru jistot daných černo-bílými schématy. Nemusíme se bát, že pak ztratíme své hodnoty. Vždyť pokud „demokracie“ nebo „Západ“ nesnesou nápor pravdy, pak by přece nestálo za to, abychom se k těmto hodnotám vztahovali a vyznávali je.
Dospělí lidé nepotřebují pohádky, dovedou se rozhodnout i pro menší zlo, ba v jistém smyslu je tohle přece podstata dospělého života. Anebo snad antikomunisté ve skrytu duše nevěří, že demokracie, kapitalismus nebo Západ jsou opravdu takovými dobry, jak tvrdí? To snad ne…
Jsem přesvědčen — a dosavadní ujištění to potvrzují, že i když připustíme nepohodlná fakta a zahrneme je do svých soudů a závěrů, přes to přese všechno i tak přece jenom vyjde, že hodnoty, kterými se antikomunisté zaštiťují, jsou víceméně nejlepší možné. Takové tvrzení — a to je zásadní rozdíl — bude ovšem platit podmíněně, relativně.
Liberální demokracie tedy není žádné — natož absolutní — dobro, nýbrž je — i při veškeré kritice, kterou musí umět snést — lepší než „komunismus“ nebo současný ruský či čínský režim. Západ není žádné dobro, je však lepší než jeho geopolitičtí konkurenti, v jejichž sféře vlivu by žádný soudný český občan neměl chtít vidět naši zemi ležet.
Kapitalismus není žádné dobro, ale je lepší než jiné ekonomické a sociální systémy, které byly zatím na zeměkouli vyzkoušeny, ovšem pouze za předpokladu, že je aktivně a výrazně regulován a že je doplněn sociálním státem. Podobně je to i s dalšími pojmy a hodnotami.
Ukrajina není a ani v případě svého největšího úspěchu nebude plně nezávislá, je a bude závislá především na Spojených státech, ovšem tato závislost je a bude pro ni mnohem příznivější než závislost na Rusku — která nicméně také nebude nikdy nulová, už kvůli geografii. Podobně Česká republika je závislá na USA i EU — ale toto omezení suverenity, ačkoli má svá negativa a úskalí, je pro nás výhodnější než cokoli jiného.
A ano, Česká republika je ekonomickou kolonií Německa, avšak i to je lepší, než kdybychom jí nebyli… A celý zástup chudých evropských zemí, natož neevropských, by s námi velmi rád měnil…
Takto se musíme naučit dívat na svět, takto se musíme naučit myslet. Nikoli v intencích duálního myšlení dobro-zlo, černá-bílá, pravda-lež, ano-ne… Neexistuje žádná dichotomie svoboda-nesvoboda (ptejme se vždy jaká a pro koho?), demokracie-totalita (index demokracie zná mnoho stupňů) a tak dále. Naučme se vnímat různé odstupňované a odstínované pozice a mezipozice.
Nemusíme proto propadat morálnímu relativismu à la úpadkový postmodernismus. Řekněme přesněji, že svět není ani tak relativní — natož relativistický — jako spíš relační, že vše existuje ve vzájemných vztazích, vazbách, souvislostech a jen v nich, jedině v určitém kontextu, má svůj smysl a význam.
Bída esencialismu
Druhým typickým rysem postkomunismu a jeho mentality je esencialismus. Tohoto problému jsme se vlastně již dotkli na konci předešlé kapitoly. Esencialismus nechápe jevy jako podmíněné, jako výsledky působení různých faktorů, nýbrž vidí v nich určitou pevně, věčně a nezměnitelně danou podstatu. Je-li Západ absolutním Dobrem a Rusko či komunismus absolutním Zlem, pak se jedná o nezměnitelné podstaty daných fenoménů.
Už snad začíná být jasné, jak je uvedený způsob myšlení nebezpečný a k jakým důsledkům může vést. Není pochopitelně daleko od rasismu. Rasismus je esencialismem par excellence. Principem je teze: „Ať dělá Žid, Rom nebo černoch cokoli, nemůže nikdy změnit svou — samozřejmě že špatnou, morálně zkaženou a zvrhlou — podstatu.“
Takové postoje jsou přirozeně v příkrém rozporu s poznatky společenských věd, jež nás naopak učí, že vše, co lidé konají, ať je to dobré, nebo zlé, je podmíněno a vyvoláno řadou faktorů, příčinami, okolnostmi a podobně. Rasistický protiromský esencialismus znemožňuje české společnosti vyřešit vážné problémy, které soužití s touto minoritou přináší.
Z obdobně temného pramene se napájela hysterická česká islamofobie — která vedla k velkému utrpení mnoha lidí, i když pravda smutných „výšin“ Maďarska nebo Polska jsme v tomto směru nedosáhli… Esencialismus také brání tomu, abychom vzali opravdu vážně lidská práva a zásady právního státu, respektive jejich univerzalistický základ — k tomu více zanedlouho.
Nyní jsme ve velkém pokušení chápat esencialisticky negativně Rusko. Ano, je potřeba statečně říct, že podpora Ukrajiny nijak nevylučuje odpor proti rusofobii, že obojí musí jít ruku v ruce. Nejen že musíme zabránit, aby trpěli běžní Rusové, kteří s Putinovým režimem nemají nic společného, ba jsou jeho odpůrci, ale musíme se snažit pochopit, proč se ruská společnost chová tak, jak se chová, a jaké faktory k tomu přispěly. V kalných vodách kvazimoralizujícího esencialismu odpověď opravdu neleží.
Pokud totiž začneme chápat Rusko jako svého věčného, „dědičného“ a nezměnitelného nepřítele, může to způsobit mnoho zlého: k nedozírné katastrofě může vést už samotný — nyní již zcela zřejmý — válečný cíl dosáhnout totální porážky Ruska a vzít mu veškerá obsazená území, snad dokonce i včetně Krymu. Ačkoli z abstraktně morálního hlediska by to bylo jistě správné jako „potrestání agresora“, je těžko představitelné, že Rusko neudělá vše, opravdu vše, pro to, aby takový osud odvrátilo.
Když dnes předsedkyně Poslanecké sněmovny prohlásí, že Putina je možné porazit stejně jako Hitlera, uvědomuje si vůbec, co říká? Je-li Putin skutečně „šílenec“, který „uvěřil své vlastní propagandě“, a jde-li opravdu ve šlépějích führera, jsou podobné výroky ještě hrozivější. Třetí říše totiž nebyla poražena tím, že by byla donucena vyklidit území, která při svých výbojích zabrala, bylo třeba dobýt teritorium samotného Německa, oblehnout Berlín a bunkr na Wilhelmstrasse.
Má doopravdy někdo odvahu k něčemu analogickému? Jaká konvenční vojenská síla by v případě Ruska byla potřeba? A především — hitlerovci se dokončení vývoje nejničivější zbraně všech dob „toliko“ přiblížili, byť nás horkost může polévat při představě, že byli možná jen krůček od úspěchu…
Putinovo Rusko má přes šest tisíc hlavic… Je amorální a zbabělé mít strach? Amorálním skandálem, jemuž těžko může být co rovno, je především skutečnost, že více než třicet let po pádu železné opony máme na planetě takový jaderný arzenál, který je schopen ji zničit několikrát!
Ovšem přesvědčení, že „Rus je ze své podstaty a přirozenosti zlý“ a nezaslouží si nic než tvrdé trestání, ohrožuje především budoucnost nás všech. Až Putinův režim skončí, a čím dříve se to stane, tím lépe, budeme v jistém smyslu opět tam, kde jsme byli — bude nezbytné nějak mocensky a bezpečnostně prostor východní Evropy uspořádat. A snad přijde i čas na budování nového, lepšího Ruska.
Jestliže však západní politika vůči Rusku utvářená v relativně příznivé atmosféře smírného konce studené války, všeobecných sympatií k perestrojce a dokonce „gorbymánie“ nakonec dala vzniknout přízraku jménem Putin, můžeme jen trnout při pomyšlení, co by mohlo vzejít z takového západního přístupu k Moskvě, který by vedl resentiment, nenávist a touha trestat a „z gruntu převychovávat“.
Pokud po válce a — definitivním — zhroucení současného kremelského režimu budeme na Rusy nahlížet jako na barbarský, méněcenný a podřadný národ, pokud je budeme záměrně a s gustem urážet a ponižovat, pak se — obávám se — dočkáme jistojistě velmi brzy monster minimálně srovnatelných s Putinem, pravděpodobně však ještě horších. Samozřejmě že ruská společnost si bude muset projít katarzí. Ta ale, opakuji a zdůrazňuji, nemůže být diktována esencialistickou nenávistí vítězů.
V dějinách se stává, že některé národy bloudí, že se kolektivně nechají svést ďáblem jako Adrian Leverkühn ve slavném Mannově románu. Můžeme uvést jako příklad Němce za nacistické éry, Srby v dobách Miloševiče nebo nynější „Putinovy Rusy“.
Ale takové kolektivní mravní selhání má vždy příčiny — a ty je třeba analyzovat a odstraňovat. Neexistují dobré a zlé národy a už vůbec nejsou národy dobré a zlé z nějaké své neměnné podstaty. Žádný národ nemá nic v genech ani v krvi.
Toto základní humanistické poselství je, a hlavně bude třeba hlásat stále znovu a znovu, důrazně a statečně. Postkomunistická mentalita se svým viděním světa rozděleného na přehledné škatulky černé a bílé barvy však bude klást tuhý odpor. Humanista riskuje, že bude okamžitě denuncován jako zrádce a nepřítel — „sluha temnoty“, ať už vědomý, nebo naivní… A že to pak pro něj bude mít i příslušné důsledky.
Lidská práva jen pro vyvolené
Úctyhodný příběh Charty 77 dával naději, že nové demokratické společnosti, vzniklé na rozvalinách nesvobodného režimu, pochopí smysl a podstatu lidských práv. Bohužel se to nestalo.
Antikomunismus se svým naivně dualistickým myšlením a esencialismus způsobily, že postkomunistická mentalita, třebaže se sebevíce zaklíná opakem, chápe lidská práva mnohem spíše jako privilegia, která náležejí jen některým, totiž těm dostatečně slušným a zasloužilým, zkrátka „našim“.
Uprchlíky z Blízkého východu nestvořil náš jasně daný nepřítel, ona přehledně zaškatulkovaná strana Zla. V případě Syřanů byl dokonce u kořene jejich pokus o vytvoření demokracie. Přesto nás přemohl strach z jejich „podivného“ náboženství a odlišných kulturních vzorců. Tak jsme jim zkrátka lidská práva upřeli — a basta!
Co na tom, že porušujeme právní řád domácí i mezinárodní, co na tom, že se v Evropské unii chováme jako nezodpovědní a nesolidární, sprostí burani… své postkomunistické předsudky si rozvracet nenecháme! Budeme za ně naopak statečně a neochvějně, do hrdel a statků bojovat…
Když ovšem přicházejí lidé, které k nám vyhnal náš dobře rozpoznatelný nepřítel, je to jiná… Díky bohu za to, ale obávám se, že i zde platí: všeho jenom do času. A nesmějí to být ovšem Romové, to teda zase ne, na ty je dobrý i satanáš Putin…
Koncept lidských práv pracuje s přesně opačnými východisky, než je esencialismus a duální myšlení. I vrah má svá práva a nesmí být lynčován, nýbrž souzen — a jistě i potrestán, ale jen do té míry a tím způsobem, jakým to umožňuje zákon. Všichni lidé jsou nevinní, dokud jim vina není prokázána. I když je někdo ekonomický migrant, nesmí být týrán někde v lese na hranicích nebo zavřen do kriminálu, jemuž budeme říkat detenční centrum.
Zločiny nynějšího ruského režimu nemají co dělat s lidskými právy Rusů. Žádný ruský válečný zajatec nesmí být mučen, dokonce ani ten, který se dopouštěl jakkoli odporných skutků. Má — a musí být pochopitelně potrestán a jeho činy odsouzeny jistě i morálně.
Samostatnou kapitolou je postkomunistická asociálnost — pomoc si zaslouží jen málokteří, nejlépe skoro nikdo. Ti, kdo pracují, přece sociální dávky nepotřebují, a ti, kdo nepracují, si je nezaslouží… Postkomunismus je opravdu půvabně prostinký.
A co levice?
Černo-bílé myšlení, esencialismus a — faktická — neúcta k lidským právům jsou tedy základními kameny postkomunistické mentality. Ta nejen že není překonávána, ale spíše sama sebe neustále posiluje a utvrzuje. V souvislosti s válkou na Ukrajině jsou proponenti postkomunismu na koni.
Co léta prohlašovali za zlé, se teď přeci před očima všech zhmotňuje a ukazuje svou zkázonosnost. Kdo by si odvážil cokoli namítat?
Může v takové situaci uspět levice? Podle mého názoru nemůže. Dokud bude například česká společnost ovládána postkomunismem, nemá jakákoli jen trochu autentická levice šanci. Pokud jako strategii přežití, neřkuli úspěchu bude chtít zvolit přizpůsobení, bude dříve nebo později ideově rozdrcena.
Antikomunisté ji budou neustále podezírat z toho, že chce opět zavést „komunismus“, jen trochu v jiném hávu, a že je tedy jakýmsi „polo-Zlem“, před nímž je třeba se mít na pozoru. Pokud levice přijme esencialismus, sklouzne nezadržitelně k rasismu.
Pokud opustí ideu univerzality lidských práv, nemůže hájit sociální stát, a to ani pro „slušné našince“, protože ze stádečka zasloužilých mohou být jen trochu šikovnými demagogy vždy oddělovány další a další skupiny černých ovcí, jež si prý pomoc nezaslouží. Nu a pokud bude veškeré postkomunistické mentalitě klást důsledný a principiální odpor, nikdo ji volit nebude a neštěkne po ní ani ten příslovečný pes.
Česká společnost se totiž v zásadě dělí na úspěšné, jimž vývoj po roce 1989 podstatně zlepšil život a splnil jim jejich sny a očekávání, a neúspěšné, jimž se to z různých důvodů nepodařilo. Úspěšní se pak ještě dělí na egoisticky a moralisticky orientované.
Ti první mají tendenci odmítat regulace, často i Evropskou unii, ekologickou transformaci nebo proticovidová opatření — v tom všem vidí totiž ohrožení svého v zásadě příjemného a pohodlného života. Moralisticky („havlisticky“) orientovaní úspěšní jsou přece jen ochotní k určité oběti — „po vzoru velkých bojovníků proti totalitě, hlavně komunismu“ — a jsou otevřenější celoevropské nebo covidové solidaritě či ekologii.
Zdálo by se tak, že mají k levici přece jenom blíž. Nicméně i oni plně vězí v mentalitě postkomunismu. Ten je totiž ideologií úspěšných.
A neúspěšní? Ti — bohužel — zpravidla žádné konzistentnější ideologie nejsou schopni. Mohou se chytat konkrétních hesel a výkřiků vyjadřujících — často zástupně nebo metaforicky — jejich naštvanost a frustraci. Pokud mají k něčemu trochu konzistentnějšímu nejblíže, je to ultrapravice a rasismus s jeho deriváty: islamofobie a tak dále.
Je zřejmé, že ani jedné z oněch tří skupin nemá levice co nabídnout. Kdybych tedy měl uzavřít téma, jímž se zabývám několik posledních let, měl bych skončit pesimisticky? Ne tak docela. Máme stále naději, že z postkomunismu vykročíme, že jej překonáme… Kolik času zbývá, ovšem nedovede říct nikdo.
Snad se nám rozsvítí včas. V Indii dosahují přízemní teploty 60 °C.
V každém případě jeden z myšlenkově nejhodnotnějších článků v DR z poslední doby. Dokonce by se spontánně chtělo vyslovit s autorovými názory naprosto bezvýhradný souhlas. Kdyby... Kdyby zde nebylo několik momentů, kterými on sám (jako ostatně tak často) určitými svéráznými výroky takto bezvýhradný souhlas znemožňuje.
Například jeho líčení České republiky jako "ekonomické kolonie Německa" - věty takovéhoto druhu je možno očekávat někde na diskusním fóru ultralevicových stran či uskupení, ale v seriózním diskurzu by takto iracionálně-emotivní výkřiky neměly mít své místo. Stejně tak by bylo nutno se M. Plevy zeptat, koho má konkrétně na mysli těmi, kdo - podle jeho tvrzení - žádají aby Rusko bylo totálně vojensky poraženo, obdobně jako Německo ve druhé světové válce. To aby Ukrajinci ruská okupační vojska vypráskali ze svého území, to je požadavek naprosto legitimní (a to i včetně Krymu a celé doněcko-luhanské oblasti, pokud by to bylo vojensky možné!) Ale mně není znám nikdo (alespoň z relevantních názorových skupin), kdo by závažně žádal útok dále přes ruské hranice, směrem na Moskvu. Pokud se jedná o to donutit Rusy k národní katarzi, pak jedině tou cestou, že Rusko bude i nadále sevřeno v kleštích mezinárodních ekonomických sankcí. Takže když Rusy k obnově - alespoň základních - norem demokracie nedonutí ani přímá vojenská správa (jako v Německu), ani vlastní morální probuzení (v to nelze doufat), pak alespoň čirý pragmatismus, poznání jak je Putinův avanturismus strhl do existenční propasti.
--------------------------------
Věnujme se teď ale vlastnímu tématu; totiž - autorem tvrzenému - "esencialistickému antirusismu". Podle něj si takto fundamantalističtí antikomunisté konjunkturalisticky ohřívají svou ideologickou polívčičku.
Samozřejmě i tak tomu může být; ale na straně druhé - kdo by dnes ještě vážně tvrdil, že současné Rusko je "komunistické"?!... Považuje snad někdo dnešního Putina za vyznavače komunismu?... V táboře pravice tak sotva kdo ještě činí; ale je to naopak tábor radikální levice, který si svůj zastydlý antiamerikanismus chce legitimizovat tím, že i v současném Rusku křečovitě stále ještě chce spatřovat jakéhosi nástupce Sovětského svazu. Kterého prý zcela svévolně a zlovolně utiskují a ohrožují Spojené státy, když mermo mocí (snad proti vůli zúčastněných států?!...) prosazují rozšiřování aliance NATO směrem na východ.
A z druhé strany: musí být člověk skutečně zarytým antikomunistou, aby dospěl k přesvědčení, že tato děsivá agrese putinovského Ruska proti jeho sousedu není jenom čirou náhodou, jenom důsledkem náhlého zatemnění mysli jejího vůdce - nýbrž že tento akt má své mnohem hlubší, historicky-strukturální příčiny, které se pak určitým způsobem odráží i v mentalitě většiny ruské populace?
M. Pleva tvrdí, že "nejsou dobré ani zlé národy", že dobro a zlo v nich nejsou geneticky zakořeněné. To pak ovšem znamená: všechny národy jsou naprosto stejné, v jejich mentalitě, v jejich obecné kultuře, v jejich připravenosti ke konání takových či onakých činů nejsou naprosto žádné rozdíly! M. Pleva brojí proti paušalizování; ale vzápětí sám činí naprosto totéž, dopouští se zcela paušálních úsudků.
Jistě, paušální antirusismus je nepřípustný; nicméně se domnívám, že i antikomunisté naprosto zřetelně rozlišují mezi demokraticky smýšlejícími Rusy, kteří se aktivně staví proti Putinovi (nebo před jeho samoděržavím alespoň ve statisících prchají do zahraničí) - a mezi těmi Rusy, kteří bezmyšlenkovitě papouškují lživou kremelskou propagandu, a kteří dokonce s naprostým vnitřním přesvědčením schvalují ruskou agresi na Ukrajině!
Ještě jednou tedy: je to velmi pochybný (ne-li přímo manipulativní) argument, když se M. Pleva snaží vytvořit lineární spojnici mezi antikomunismem a mezi hledáním systémových příčin (a tedy i systémové viny) u rozhodující většiny ruské populace.
A za druhé: takovéto systémové příčiny v současném Rusku bez jakýchkoli pochyb existují, a je naprosto legitimní se po nich tázat. V nejobecnějším smyslu je touto systémovou příčinou naprostá občanská nevyzrálost ruské společnosti; kterážto občanská nevyzrálost má ovšem své jasné historické kořeny, ale v důsledku toho i kořeny v převládající mentalitě většinové ruské populace.
--------------------------------
A závěrem ještě k tomu, co má současná ukrajinská krize vlastně vůbec společného s ideovými problémy dnešní levice.
Především: tato levice by si konečně měla přestat pěstovat svůj věčný antiamerikanismus. (V tomto ohledu má M. Pleva v zásadě pravdu: levice by se konečně měla naučit myslet opravdu diferencovaně.)
A vůbec, levice by se měla naučit přestat myslet ideologicky, a místo toho si začít rozvíjet poněkud větší smysl pro realitu.
Mimochodem: touto otázkou vztahu levice k realitě jsme se zrovna teď zabývali na mém webu: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/existuje-jeste-vubec-nadeje/comment-page-1/#comment-11230
Pokud pan Pleva někdy četl třeba souborné vydání Puškinových veršů, věděl by, jak nenávistně dokázal tento oslavovaný básník psát třeba proti Polákům. A rozhodně to nebylo v době, kdy by Poláci jakkoliv mohli utlačovat Rusy.
Rozbor pana Poláčka považuji za brilantní, nemám k němu co dodat. Pane Poláčku, děkuji Vám.
„Pak je proti takovému odvážlivci spuštěna kanonáda odsudků připomínající bolševickou rétoriku a není daleko ani ke vskutku komunistické praxi — kauza Pullmann.“
Jestliže si, pane Plevo, děkan filozofické fakulty odvážně pohrává s přeznačením té „možnosti dělníků útočit na elity“ (možnosti dělníků posílat elity na smrt) v onom období, kdy bylo v SSSR bez soudu popravovováno až 1000 lidí denně, jestliže se pan Pullmann, ve snaze odvážně vykročit z postkomunismu, podílí na přeznačování masového vraždění na „demokratický aspekt stalinismu“, pak je to stejné, jako když masakr v Buči přeznačíte na „denacifikaci“ a je naprosto správné spustit kanonádu odsudků.
----------------------
„... není daleko ani ke vskutku komunistické praxi...“
K praxi toho Pullmanova „demokratického prvku stalinismu“ naštěstí daleko je. Aby k tomu bylo daleko i nadále, je potřeba toto zlehčování a přeznačování masového vraždění na „demokracii“ nebo na „denacifikaci“ vždy jednoznačně odsoudit.
... Principem je teze: „Ať dělá Žid, Rom nebo černoch cokoli, nemůže nikdy změnit svou — samozřejmě že špatnou, morálně zkaženou a zvrhlou — podstatu.“
------------------------
Ano, pane Plevo, to je principem rasismu a je to bohužel i principem současné „antirasistické“ tzv. kritické rasové teorie: „Ať dělá běloch cokoli, nemůže nikdy změnit svou — samozřejmě že špatnou, morálně zkaženou a zvrhlou — [rasistickou] podstatu.“ V praxi se tedy bělošští učitelé omlouvají rozzuřeným černošškým studentům za barvu svojí kůže...
To je, pane Plevo, důvodem, proč současné levici její proklamovanou „barvoslepost“ [tedy antirasismus] nevěřím.
Díky za uznání, pane Kaliszi. :-) A k té otázce "národního zatížení" bych dodal ještě tolik: kdybychom tento faktor určitých národních tradic, jejich vliv na způsob jednání určitých národů a států chtěli zcela zásadně a paušálně popírat, pak bychom například sotva mohli vysvětlit a pochopit, proč se v době druhé světové války Japonci tak krutě chovali ke svým zajatcům. Toto jejich mnohdy až vyloženě barbarské počínání vyplývalo ovšem víceméně zcela lineárně právě z jejich kulturně-vojenské tradice: podle samurajského kodexu cti pravý bojovník nikdy nepadne živý do zajetí; a jestliže se tedy někdo nechá zajmout, pak je to zbabělec nezasluhující nejmenších ohledů. A obdobných příkladů (byť i třeba ne vždy natolik extrémních) bychom našli bezpočet.
Je tedy sice bezpochyby pozitivním počinem, když se pan Pleva obrací proti paušální dehonestaci VŠECH Rusů, jenom pro příslušnost k jejich národu; ale na straně druhé nelze zavírat oči před skutečností, že určité - a to zcela konkrétní - národní predispozice zde nepochybně přítomné jsou.
Pane Nusharte, se svou - ovšemže paušální - kritikou Pullmana se ovšem velice hrubě míjíte s podstatou věci. Zkuste si přečíst například tenhle článek: https://a2larm.cz/2020/07/stalinismus-dekan-pullmann-a-dalsi-promarnena-debata-o-komunisticke-minulosti/; tam je velmi názorně vysvětleno, že pojem "demokracie" může být velice mnohoznačný. A že demokracie ve smyslu "participace" má podstatně jiný význam nežli demokracie ve smyslu obecného demokratismu; v tomto druhém významu se ostatně daleko spíše jedná o princip liberalismu, nikoli o princip demokracie.
"Demokracie" ve svém původním významu neznamená nic jiného, nežli vládu lidu. Není v tom obsažen žádný další aspekt. Především ne nějaký aspekt mravní. Takováto demokracie se ovšem - jak naléhavě varovali už staří řečtí myslitelé - může velice snadno zvrhnout v čirou vládu ulice. Proto Aristoteles požadoval, aby tato demokracie byla - přinejmenším! - doprovázena a omezována vládou zákona (čili, dnešní terminologií: právním státem); a Platón chtěl této vládě ulice zabránit (alespoň ve své "Ústavě") tím, že vládu ve státě mají vykonávat nikoli všichni, nýbrž jenom ti nejmoudřejší.
v éře romantismu (a nacionalismu) bylo běžné, že spisovatelé projevovali vášnivé a vyhrocené sympatie anebo naopak antipatie vůči různým národům apod. Byla to zase jen varianta duálního myšlení, které je právě třeba překonat...
děkuji vám, že jste objasnil ten Pullmannův "stalinistický demokratismus" a utnul tak demagogii.
Pokud jde o Rusy, plácáte se v tom skoro nedůstojně. Mentalita není žádnou nezměnitelnou podstatou, naopak, právě mentality se v dějinách mění... Změna mentality (většiny) Rusů, jakkoli je žádoucí, nemůže být nadiktována, a už vůbec nesmí být doprovázena ponižováním atd. Všechny národy si zasluhují respekt a úctu, stejně jako všichni lidé. Konkrétní činy, jichž se dopustili/y, jim tuto důstojnost neodnímají.
Vzít Rusku všechny území obsazená od r. 2014 není právě pravděpodobně možné, resp. vyžadovalo by to totální porážku srovnatelnou s Německem a Japonskem v r. 1945. Proto bude nutné vyjednávání a kompromis, jakkoli se nám morálně nemusí líbit. Žádný ruský prezident vám nikdy nepodepíše ztrátu Krymu, ani Navalnyj. Už jsem vám to jednou psal.
Ale my nejen že jsme neměcká kolonie, ale je to i problém. Pochopitelně je otázkou, co se s tím dá dělat, ale cosi by šlo.
Nejen v tomto Martin Pleva nedokázal překročit svůj liberálně -"levičácký" stín. Tato esej není nezajímavá, ale je plná "nedokončených vět", jejichž úplné znění je ovšem mnohým chudým a méně vzdělaným lidem často známé!
To je právě pro liberálně-levicové prostředí typické. Chudí vědí, že jsou chudí, že mainstreamová, prozápadní a liberální média jsou plné dezinformací, že Ukrajinci nejsou tak skvělí a Rusové tak špatní atd. Nepotřebují, aby to jim (či společnosti) liberálové typu Saši Uhlové či Martina Plevy sdělovali (pokud vůbec), ale aby jim s jejich situací aktivně pomohli. Což ale tito většinou neudělají, protože by tím podkopali své postavení falešných elit de facto loajálních k současnému nelidskému režimu.
Pane Poláčku a pane Plevo, jde o reakci na jednu formulaci, ke které se Pullmann připojil a která „možnost dělníků posílat elity na smrt“ označuje jako „demokratický prvek stalinismu“, takže o paušální kritiku Pullmanna skutečně nejde - jde o kritiku právě této jedné formulace.
Jestliže tedy Vám a panu Plevovi jde o to, aby masové vraždění (ve třicátých letech v SSSR) mohlo být nazýváno demokratickým prvkem - čímž by podle Vás a pana Plevy měla být utnuta demagogie a mělo by být učiněno zadost terminologické bezchybnosti, pak já samozřejmě o takovouto terminologicky bezchybnou formu demokracie nestojím - prostě si při vyslovení slova „demokracie“ představuji jiné věci než organizované masové vraždění.
Jestliže tedy „demokracie“ může označovat „masové vraždění“ a je to tak podle současné levice terminologicky v pořádku, pak já už té současné levici nevěřím nejen její proklamovanou antirasistickou barvoslepost, ale nevěřím už jí ani nějaké ty snahy o demokracii, protože prostě o masové vraždění fakt nestojím (zatímco o demokracii ano).
Nějaká ta více či méně společensky schvalovaná vražda "z vůle lidu" k demokracii historicky opravdu patří. Jakožto i ponižování a násilí vykonávané lidem na těch, kteří se nemohou bránit -- židovských nepřátelích lidu, žen spustivších se s okupanty apod.
Státnické umění demokratických politiků spočívá v prozíravosti, s níž předcházejí situacím, ve kterých se tato inherentní vlastnost demokracie rozpoutává.
Ta Pullmanova téze-- respektive jeho souhlasná citace americké autorky přenesená nešťastně ze Sovětského svazu třicátých let do padesátých let v Československu - byla ovšem lživá historicky:
"Participace" dělníků v Sovětském svazu stejně jako "participace" lidu v procesech byla inscenace komunistické strany, přísně řízená a kontrolovaná. Lid směl aklamací pod dohledem emisarů z centra odsouhlasit justiční vraždu Slánského nebo inženýra, který trval na technologické kázni při stavbě přehrady -- o vraždě bylo rozhodnuto předem a lid neměl ani onu možnost izraelského davu, který svým křikem zvolil mezi Kristem a Barnabášem. není dost dobře myslitelné, že by státostrana respektovala hlas lidu, který by žádal popravu Lánského, ale osvobození Horákové nebo Kalandry.
Určitě nikoli antikomunistický básník Bert Brecht ostatně v padesátých letech tuto možnost důsledně domyslel v Die Lösung -- státostrana by prostě takový lid odmítla a jmenovala do jeho funkce jiný, povolnější dav.
A z historické lži se sotva lze vykroutit žvaněním o rozmanitosti pojmů demokracie nebo nálepkováním oponentů jako antikomunistů.
Pane Nusharte, ještě jednou: pokud vždy naprosto jasně nedefinujete, jak v daném okamžiku rozumíte pojmu "demokracie", pak není vůbec možno s Vámi diskutovat, protože není jasné o čem mluvíte. Vy se rozčilujete nad "demokracií" (respektive jejím zneužitím) - ale přitom evidentně máte na mysli to, co představuje pojem "právní stát". Pochopte konečně: je naprosto možné, aby existoval právní stát bez demokracie, stejně jako může existovat demokracie bez právního státu.
Jinak řečeno, svou plnou platnost může mít i tato - napohled zcela paradoxní - věta: "I demokracie se může chovat nedemokraticky." To jest v překladu: i (formální) demokracie se může chovat nehumánně, i (takováto) demokracie může utlačovat práva člověka.
-----------------------------
Pan Profant: ale jistě, že rozsudky v divadelních procesech (ať v SSSR nebo v ČR) byly dány předem, a že účast lidu na nich byla pouze formální a iluzorní. Jenže - o to se tady vůbec nejedná. Nejsem sice seznámen s originálním zněním oněch amerických autorů; ale z celkového kontextu celé věci se jeví, že se jedná o to, že onen lid - tím že byl (byť i jen vnějškově) začleněn do procesu výkonu soudní moci - si možná skutečně mohl vytvořit p o c i t, že se tu pro něj přece jenom vytvořily určité "prvky demokracie". (Obzvlášť když si tento stav srovnáme s carským obdobím, kdy obecný lid ovšem nemohl ani muknout.)
Ještě jednou: jádro celé věci byla otázka, jestli byl obecný lid v socialismu jenom a pouze ovládán a utlačován diktátorskou mocí - anebo zda tento lid přece jenom alespoň v určitých chvílích sám uvěřil tomu, že má svůj vlastní hlas; a proto se v odpovídající míře se socialistickým/komunistickým režimem identifikoval. Opakuji ještě jednou: nejde o to jaká byla realita této participace lidu na moci; jedná se o to, jak lidé sami tento stav pociťovali, jestli v možnost této své participace alespoň zčásti uvěřili.
Ale jistě, pane Plevo, že "mentalita se mění". Jenže - ono to většinou trvá velmi dlouho. U člověka to trvá celou řadu let, nežli se - případně - změní jeho základní životní nastavení; a u národů to trvá většinou ještě mnohem déle.
Pokud si znovu vezmeme onen příklad s Japonskem: ano, chceme doufat že dnešní, modernizované Japonsko se už přece jenom alespoň v zásadě osvobodilo od své středověké samurajské mentality; a že v případě nějakého nového válečného konfliktu by se k válečným zajatcům už nechovalo s tak barbarskou krutostí, jako tomu bylo v časech druhé světové války.
Jenže: holým faktem je, že převažující mentalita současné ruské populace je přesně taková, jaká je. Tato ruská populace neprošla ani procesem skutečné modernizace, ani procesem výchovy ke skutečně demokratickému smýšlení. Lze v ní stále vystopovat viditelné prvky poddanského smýšlení, kdy namísto lidu rozhodoval napřed samovládný car, a poté jeho "nástupce na trůnu", stejně tak nedotknutelný a zbožštělý První tajemník. Jenom a jedině díky tomu se mohl postsovětský Putin mohl dobrat své autokratické moci, kdy stále ještě naprosto pasivní lid svému vládci věří, že on je tím "dobrým carem", který svými moudrými rozhodnutími mravně ušlechtilému ruskému lidu přinese jenom dobro.
Stejně tak je možno v současné ruské mentalitě odhalit hluboko zakořeněnou neúctu k člověku, k lidské důstojnosti, k lidskému životu vůbec; příčiny tohoto stavu viz výše: za carismu byl prostý člověk jenom poddanským chámem (i podle svědectví čs. legionářů ruští velkostatkáři zacházeli se svými mužiky doslova jako s dobytkem!), a za časů stalinismu a brežněvismu v tomto ohledu sotva mohlo dojít k nějakému zřetelnému posunu k lepšímu. (Svým způsobem Rusko vlastně dodnes trpí tím, že se Napoleonovi nepodařilo ho dobýt; takže v něm nemohl instalovat svůj Code civil, závazný kánon základních občanských - i ekonomických - práv.)
Rusko stále ještě nezvládlo proces modernizace, stále ještě cítí svou zaostalost za vyspělým světem; a své z toho vyplývající komplexy méněcennosti si kompenzuje tím jediným, co reálně má k dispozici: svou vojenskou silou, svými velmocenskými a imperiálními fantaziemi.
Tak toto je současný - převažující - reálný stav Ruska, pane Plevo; a z toho vyplývající reálný stav mentality převažující většiny ruské populace.
Ostatně, byli to svého času sami ruští disidenti, kteří po zhroucení Sovětského svazu konstatovali, že k tomu, aby zmizel také proslulý "homo sovieticus", s jeho poddanskou a zároveň vychytralou mentalitou, že k tomu budou zapotřebí ještě celé generace. Právě v této době se ukazuje, jak prorocká byla tato jejich slova.
A co se Krymu týče: nejde o to, co bude či nebude ochoten podepsat ruský prezident; o budoucích hranicích Ukrajiny rozhodne výhradně vojenská síla. A k dobytí Krymu (a Donbasu) by nijak nebyla nutná totální vojenská porážka Ruska, jako tomu bylo třeba v případě Německa. Naprosto rozhodující bude, jestli postupem času dojde k natolik zásadnímu zlomu na frontě, že ukrajinská strana bude schopna (s pomocí západní techniky) přejít k masivním protiofenzivám, kterými bude kus po kuse znovu zpět získávat svá obsazená území. A zároveň s tím bude rozhodující otázka, do jaké míry Rusko v delším časovém horizontu ustojí či neustojí mezinárodní sankce. Především co se stane s jeho financemi, až Západ definitivně přestane odebírat jak jeho ropu, jak jeho plyn.
Je ovšem naprosto možná i ta varianta (a to naprosto otevřeně přiznal i ukrajinský prezident), že se Ukrajině skutečně nepodaří znovu zpět získat území ztracená před 24. únorem. A že tedy bude nutno v daném smyslu přistoupit na určitý kompromis s Ruskem. Ale - to je skutečně ten jediný bod, kde by bylo po Ukrajině možno určitou ochotu ke kompromisům očekávat; vše ostatní by nebylo ničím jiným nežli nahráváním agresorovi.
Pane Krupičko, výrok typu "Česko je ekonomickou kolonií Německa" jenom na základě faktu, že jistý německý koncern vlastní jednu českou automobilku, je stejně tak nesmyslný, jako na základě toho že občan ČR Andrej Babiš vlastní celý jeden velký pekárenský řetězec v Německu odvozovat tvrzení, že "Německo je ekonomickou kolonií Česka".
Máte pravdu, o ten nesmysl s demokratickým prvkem spočívajícím v možnosti souhlasit s justiční vraždou, se tu opravdu nejedná. Jedná se o absurdní představu, že pokud nechci být antikomunista, musím v normalizačním vládnutí objevovat za každou cenu něco dobrého. A že bych měl tleskat zjevné historické lži, protože se to hodí takovému objevování do krámu.
Ono je to pořád stejné. Chcete, abychom měli pochopení pro Putinův imperiální režim vyhrožující jaderným koncem světa a aby toto pochopení bylo na úkor Ukrajinců. A pletete do toho, bůhví proč, antikomunismus a ruský lid.
Protože se mi k tomu nedostává arogance, nepovažuji Rusy za mentálně znevýhodněné a Rusko za Putinovu řiť -- a právě proto pro ruský imperialismus nemám ani zbla pochopení. Tak, jako ho nemá pro ten americký.
Rozumím Dmitriji Gluchovskému a Líze Zorinové, když popisují masově manipulované struktury veřejného mínění v Rusku, nezbytné k tomu, aby zbídačení lidé přijali bez revolty svou bídu a nalezli ve zlatých pisoárech a obřích jachtách těch, kteří žijí z jejich vykořisťování, zástupnou kompenzaci. Rozumím potřebě těch bez prostředků a bez naděje přijmout náhradní fetiš nenávisti -- ostatně všechno to známe z krize třicátých let (Žid nebo Ukrnacista, to už je detail).
Ale proč bych tomuhle represivnímu produktu měl říkat ruská mentalita a proč bych měl tu mediálně produkovanou nenávist chlácholit ústupky diktátorovi -- s absurdní naději, že pak pomine?
před zvůlí a la stalinismus vás nechrání demokracie, nýbrž právní stát a LIBERALISMUS (liberální=svobodný, jde o lidská práva a svobody, ostatně proto, ne nadarmo, se našemu politickému systému říká LIBERÁLNÍ DEMOKRACIE).
Mnozí lidé - a celý politický a mediální mainstream - ovšem toto sousloví s oblibou zkracuje na "demokracii". A to způsobuje ten pojmový zmatek.
Ale ještě jednou tedy: demokracie není žádné dobro, tím dobrem (i tak samozřejmě relativním - viz můj článek, ale zkrátka tím nejlepším ze špatných politických systémů) se demokracie stává až poté, co je kultivována lidskými právy a právním státem. Proto nemůžete být zabit nebo lynčován, i kdyby si to většina lidu přála!!
A proto jsou tak nebezpeční oni "reformátoři" alias deformátoři liberální demokracie jako Orbán nebo Trump. Dovolávají se lidu a ignorují individuální lidská práva a svobody.
Ono je to stále stejné.
Propadl jste obsesi dělat ze mě putinofila. Nahradil jste v této funkci p. Kolaříka. Inu, proč ne, kdy vás to baví.
Staré přísloví říká: Koho nemůžeš porazit, s tím se musíš domluvit. Já to osobně vidím na domluvu ani ne tak s Putinem (myslím, že se ho fakt zbaví), ale s někým novým.
A já, p. Profante, fakt nemůžu za to, že Rusko má jaderný arzenál, ani za to, že má 140 000 000 lidí a faktickou podporu Indie a Číny, ani za to, světu (ovšem tomu "třetímu" že) hrozí hlad. Já jsem to opravdu nezpůsobil. Nezpůsobil jsem ani to, že většina Rusů se Západu bojí a že se cítí jím být podvedena.
A pokud jde o "Pullmannovu lež" - já netvrdím, že ona americká historička, kterou citoval (!), má pravdu. Ba přikláněl bych se v tomto spíš na vaši stranu ("vůle lidu" nebyla skutečnou vůlí). Ale nehynoucí Pullmannova zásluha spočívá už jenom v tom, že lidi jako p. Nushart (doufejme!) snad konečně podnítila k tomu, aby o zfrázovatělém pojmu demokracie začali opravdu hlouběji přemýšlet.
Rusové vyhrožují jadernými zbraněmi, protože jim svým způsobem nic jiného nezbývá, USA a NATO mají v konvenčních zbraních v dané oblasti převahu. Jinak snad všichni víme, jaký jediný stát v historii lidstva jaderné zbraně použil, aby dobyl Japonsko.
Co se týče "zmanipulovaných struktur"v Rusku, tak je hezké, že se někdo zajímá alespoň o nálady ruského lidu, protože nálady třeba českých chudých jsou podle jejích opatření naší vládě zcela ukradené.
A opravdu se nám tu snaží někdo namluvit, že jediná země na světě, kde jsou oligarchové, to jest velmi bohatí lidé utrácející za zbytečný extrémní luxus, jsou v Rusku? Třeba Trump si nikdy nic nepozlatil? Určitě? Američtí miliardáři Musk a Bezos si místo jachet nestaví rovnou dražší rakety, kterými nelítají do vesmíru? Atd.
A je fakt rozdíl v tom, když mezi tím když někam vpadne a zabije tisíce nevinných žen a dětí "diktátor" Ruska a když to udělá "demokraticky zvolený prezident" USA (rozuměj nějaká loutka vyšších finančních kruhů, které mu zaplatí pro ně výhodnou kampaň)? V Iráku, Afghánistánu, Jugoslávii...
A my tu žádný náhradní fetiš, který má zakrýt neschopnost našeho režimu nemáme? Fakt? Opravdu se nesnaží udělat naše vláda otloukánka třeba z Ruska a jeho občanů? Nebo svého času velká část politické reprezentace z muslimských uprchlíků? A co český chudý "zneužívající sociální dávky" neochotný vzít druhou práci a koupit si kožich až se "konečně" vypne ruský plyn a ropa? Z něho si současný středopravicový režim terč svých výstřelků nedělá?
Ono to bude myslím celé složitější, tedy pokud to tak chce někdo vidět.
A nakonec jsem rád, že tu i někdo jiný začal používat ono výstižné slovo "vykořisťování". Ano, vykořisťuje se, ale děje se tak jak v Rusku, tak i v Česku či USA. Dělá to Západ i Východ...
Nedělám z Vás putinofila. To byl nerozporný postoj a ten se u Vás nevyskytuje.
A netvrdím, že můžete za to, jak velký jaderný arzenál má Rusko a kolik je obyvatel Ruské federace (nikoli Rusů)
Potíž je, že nemusím být antikomunista, abych věděl, že v určitém momentu je nutné se postavit vydírání. A skutečnost, že v českých zemích jaksi zůstávají ve stínu Jemen, Etiopie, Barma .. bohužel, on by ten výčet byl děsivě dlouhý .., nic nemění na děsivosti nasvětlených ukrajinských událostí. A ano, máte pravdu, všimáme si ukrajinské války víc než té syrské -- důvod je docela banální, přivádí k našim hranicím agresivní impérium (nejde o to, zda postkomunistické nebo ruské, ale agresivní) a pokud toto impérium vyhraje tuto válku, budeme muset vybudovat silnou armádu, budeme muset řešit masivní integraci uprchlíků, prostě zhorší se podstatně naše životní podmínky. Opět nechápu, co by tato pozornost k vlastnímu zájmu měla být projev antikomunismu.
p. Kolaříku.
Pane Poláčku a pane Plevo, dovolte mi, abych se velmi ostře ohradil proti snaze současné levice rozmlžit široce akceptovaný a ve společnosti obecně sdílený pozitivní význam slova demokracie, snaze přiblížit vnímání slova demokracie například slovu fašismus, neboť „v obou případech přece dochází k masovému vraždění“ a navíc „demokracie je zohavována volbami - tou dírou v plotě, kudy do ní vniká škodná“. (Ano, kdyby Bělohradský mlčel, mohl zůstat filozofem.)
Upozorňuji, že Ústava občanům zaručuje právo na odpor proti pokusům o odstraňování demokratického řádu.
Pozitivní význam slova demokracie spočívá v tom, že jde cestu, na které se společenské konflikty řeší pokud možno nenásilnými prostředky. Pro fundamentalisty ovšem není cílem cesta [tedy ono „budhistické“ osvobození z nekonečného koloběhu utrpení je pro ně nepochopitelné], pro fundamentalisty je cílem dokonalá společnost a dosáhnout jí chtějí klidně i násilím - jejich (v praxi zcela nedosažitelný) cíl jim tedy posvěcuje prostředky, kterými ho chtějí dosáhnout - použití „účelem svěcených prostředků“ [pro Stalina tím prostředkem bylo třeba masové vraždění, které pro Pullmanna zase bylo „demokratickým prvkem Stalinismu“] - samotné použití těchto „šlechetným cílem posvěcených prostředků“ je pak zdrojem nekonečného utrpení.
Abych nastínil východisko z tohoto dilematu, zeptejme se třeba, co by humanista přál Putinovi. Ty odpovědi snad ani nechci slyšet, dovedu si je živě představit. Překvapila mě však odpověď jednoho dítěte, které Putinovi přálo, aby se z něho stal dobrý člověk...
Cesty Boží jsou, pane Kolaříku, nevyzpytatelné(-: Co když se jako křesťan v tom nebi s Putinem - po tom, co se mu stane to, co si dovedu živě představit - nakonec setkáte? (Přeji i Vám, aby se z Vás stal dobrý člověk - jiní než dobří lidé tam prý nebudou.)
domnívám se, že demokracie potřebuje někdy obhajobu, a jindy realistické zhodnocení (ba i přehodnocení).
Pamatuji si, že ve škole, v 6. B, se často fandilo nejen Spartě, nebo Slávii, ale po hodinách dějepisu také Spartě, nebo Aténám. Já patřil, už tehdy, k méně četným stoupencům výspy - počáteční - demokracie. Tohle přesvědčení mi sice zůstalo, ale pochybnosti s poznáním rostly. Zaráželo mě, proč celkem normální starší lidé hovoří dost zatvrzele a s despektem zásadně o "demogracii" a "demogratech".
Říká se někdy, že "kdyby mohly volby něco změnit, zrušili by je". Řekněme, že to má být vtip, jenž přehání. Faktem ovšem je, že zuřivý odpor proti (zdánlivě) revoluční zákonné úpravě a obavy z konce světa v monarchii roku 1907 nenastaly. Co však přišlo, to byl soumrak dlouhého období převládajícího míru. Všeobecné volební právo (mužů) pomohlo velice sociální demokracii. Sociální demokracie (a lid vůbec) však pomohly, žel, vystupňování nacionalismu, nesmiřitelnosti a válečnému běsnění. Posléze pak tvrdošíjnosti ve věci reparací. Zvláště pak nové demokratické poměry vytvářejí špalír, jímž prochází k moci Hitler, davy zpitý do megalomanie.
Proč vlastně demokracie, způsob vlády známý dvě a půl tisíciletí, neuspěla dříve, rozhodněji a všeobecně? Proč ona "římská posloupnost", království, republika, císařství" stále visí ve vzduchu jako Damoklův meč? Proč není volební demokracie, je-li objevem objevů, rozšiřována do dalších a dalších sfér společenského života? Proč lidé nechodí k volbám ochotněji a poučenější? Proč se musíme bát o akceschopnost systému a u skoro každých voleb zažehnávat hrozící malér.
Proč si nepřiznat, že lidová hlasování dopadají často nevalně, když už výběr kandidátů bývá nevalný? Většinou vybíráme mocichtivé lichometníky, marketingové vybrance, reprezentanty byznysu nebo populisty, čekající na příležitost s vytrvalostí krokodýla.
Proč si neuvědomovat, že volební demokracie má sice určitou legitimizační, korekční a ventilační schopnost, zároveň je však silně zašpiněná, znevážená a unavená, formální, úplatná a neakční na to, abychom neměli přemýšlet o jejím (dalším) doplnění o vhodnou škálu postupů a mechanismů, s cílem, aby se vymanila ze systémové ekonomické podřízenosti, v níž se potácí, a dokázala vyhledávat nejkvalitnější, nejlepší a nejctihodnější, říkalo se kdysi, kádry.
Pane Nusharte, zdá se že Vám stále ještě uniká podstata věci, o kterou se zde jedná. Naprosto se tu nejedná o "rozmlžení" pojmu demokracie - nýbrž přesně naopak o jeho precizování, o přesné určení jednotlivých komponent z kterých se tento - v obecném užívání naprosto rozmlžený a konfuzní - pojem skládá.
Pane Nusharte, zrovna nedávno jsem na našem webu "Humanistické dialogy" (a mám pocit že jste tam v tu dobu též byl přítomen) tuším že na otázku paní Hájkové odpověděl, že je v daném kontextu nutné zcela zásadně rozlišovat dvě různé skutečnosti: "demokracii" jakožto specifický politický systém na straně jedné, a "demokratismus" jakožto určitý upevněný způsob smýšlení, postojů, vztahů k druhým lidem na straně druhé. (Aristoteles by zde zřejmě hovořil o "habitu".)
Pane Nusharte, Vy stále mícháte dohromady nejen tyto dva pojmy ("demokracie" a "demokratismus"), nýbrž i celou řadu dalších pojmů: liberalismus, právní stát, lidská práva, dělba moci. Ano, to všechno tak nějak souvisí s "demokracií" v jejím současném chápání; nicméně se jedná o velmi různé prvky, a právě toto jejich rozmlžené, konfuzní užívání bez jejich precizní definice vede znovu a znovu k dalším a dalším zmatkům a sporům. Zdá se tedy, že bude nutné si zde poskytnout určité základní propedeutikum ohledně teorie demokracie respektive moderního státního zřízení:
"Demokracie" - ve svém jádru neznamená nic více nežli "vládu lidu". Není zde žádné další určení; není zde žádné rozlišení, zda bude takto sobě vládnout lid moudrý, uvědomělý, občansky zralý a odpovědný - anebo zda se touto cestou k moci dostane ječící chátra ovládaná demagogem. Který se zaštiťuje údajnou "vůlí lidu", ale ve skutečnosti je jeho jediným cílem vlastní tyranská samovláda.
"Právní stát" - už podle Aristotela to nejzákladnější opatření, aby se předešlo této vládě chátry, aby pro její svévoli byly předem dány nepřekročitelné hranice. - Mimochodem, Aristoteles tuto vládu ulice nazýval "totální demokracií"; už z toho je jasně vidět, že demokracie (a to právě v její nejryzejší formě) má skutečně mnohem blíže k této vládě ulice, nežli k rozmyslné samosprávě odpovědných občanů.
"Dělba moci" - i tu znal už Aristoteles, je to další opatření proti vládě zvůle (ať z jakékoli strany); ovšem na rozdíl od současného pojetí dělby moci, které je ryze institucionálně-politické, u Aristotela toto jde mnohem hlouběji, má sociální (či snad vysloveně "třídní" rozměr). Obě základní, antagonistické společenské třídy (bohatí a chudí, podle Aristotelovy terminologie "oligarchie" a "demokracie") mají mít podíl na správě státu. S mírnou převahou prvků demokracie.
"Liberalismus" - tento pojem úzce souvisí s pojmem "lidská práva", obojí znamená že základem společenského uspořádání je lidské individuum, jeho nezpochybnitelná a nedotknutelná autonomie. Bezpochyby velká vymoženost současného moderního státu; ovšem druhou stránkou této mince je atomizace společnosti, ztráta vnitřní soudržnosti, rozpad kolektivních vazeb a hodnot. Právě proto Aristoteles - zřejmě si vědom tohoto nebezpečí - postuloval, že konstitutivní podmínkou pro dobrý stát, respektive dobrou obec je vztah vzájemného "přátelství" mezi všemi jejími členy. Ovšem - nijak blíže neurčil, jak tohoto stavu všeobecného přátelství dosáhnout. (Platón v tomto ohledu doporučoval tradici starých dórský syssitií, společného stolování.) Což se pro dnešní moderní dobu ovšem jeví být velmi nedostatečným svorníkem pro vytvoření reálné pospolitosti; proto Marx vycházel z principu společné produkční činnosti, jako mnohem reálnějšího základu.
Toto všechno tedy, pane Nusharte, v obecném povědomí tak nějak souvisí s běžně užívaným pojmem "demokracie". V tom běžném, každodenním společenském diskursu lze s takto mlhavým, nediferencovaným zacházením s tímto termínem jakž takž vystačit; nicméně jak řečeno tento deficit precizního definování, co je vlastně v kterém okamžiku konkrétně míněno, znovu a znovu vede k nejasnostem a sporům.
---------------------------------
Abychom si ještě jednou naprosto názorně ukázali, jak velice protichůdné mohou být jednotlivé elementy tohoto mlhavého pojmu "demokracie", vezměme si onen příklad uvedený panem Horákem, totiž svého času cestu Německa od masové demokracie do masové diktatury.
Ano, je sice pravda že Hitler v žádných volbách nezískal nadpoloviční většinu hlasů (i když se tomu jednou velmi přiblížil); ale na straně druhé kdyby se takové volby konaly v době jeho největších úspěchů (po anšlusu Rakouska, sudetských a českých území, vítězstvím nad Polskem a Francií), je možno předpokládat s naprostou jistotou, že by v těchto volbách zvítězil s drtivou převahou. A mohl by svou moc v daném smyslu oprávněně legitimizovat tím, že byl "demokraticky zvolen".
Právě proto jsem minule napsal, že i "demokracie" může být někdy velice nedemokratická. A jsou určité situace, kdy je naopak projevem "demokratismu" (ve výše definovaném smyslu) bojovat proti takovéto demokracii a jejím důsledkům.
Pane Horáku, hned dvěma užitými pojmy jste ve mně vyvolal určité (zčásti už zcela zapadlé) vzpomínky.
Ta první se týká Vámi vzpomenutých školních či žákovských sporů o prioritu Sparty či Atén. Nějak velmi mlžně si vzpomínám, že jsem měl svého času velice podobný zážitek jako Vy sám: i v naší třídě došlo k diferenciaci na příznivce bojovné Sparty, a zjemnělých Atén. A i u nás měli většinu "tvrdí" Sparťané; a i já jsem se ocitl v menšině příznivců Atén. (A vlastně už tehdy jsem nemohl dost dobře pochopit, jak je možné, že se vůbec někdo může - a to dokonce s hrdostí! - prohlásit za vyznavače obhroublého, militantně-násilnického životního způsobu obyvatel tehdejší Sparty.)
Jenže - podle všeho je právě v tom obsaženo vlastní jádro věci. U mladých lidí (především u její mužské části) vždy pravidelně zvítězí bezprostřední, viditelná síla a dominance nad "neviditelnou", zjemnělou kulturou.
Tyto (snad atavistické) preference hrubé moci a síly ovšem zdaleka ne vždy mizí s odplynulým mládím; a právě v tom máme vysvětleno tajemství úspěchu takových domninantních "alfa-samců" jako je Donald Trump, Ronald Reagan nebo dříve Adolf Hitler. Ano, veškerý jejich habitus je naprosto "neaténský", nekulturní, necivilizovaný; jenže je to právě jejich obhroublá síla, která přitahuje davy. A na této skutečnosti se naprosto nic zásadního nezměnilo až po dnešní časy.
------------------------------------
Druhou vzpomínku ve mně vyvolala ona zdeformovaná jazyková verze "demogracie". O ní totiž svého času psal - v dobách svého exilu - Jaroslav Hutka, když se dostal mezi české emigranty v Americe, respektive v Austrálii. I on si povšiml toho, že tito emigranti si nedávají námahu s korektním vyslovením slova "demokracie", nýbrž že sklouzávají k pohodlnějšímu "g". Ovšem - na rozdíl od Vašeho příkladu ti emigranti ovšem o "demogracii" hovořili ve významu pozitivním.
Jenže - ono to zdánlivě zcela nevinné "g" má, nebo přinejmenším mít může mnohem důsažnější význam. Tato napohled pouze verbální lenost dát si námahu s korektní výslovností totiž svědčí o tom, že s demokracií se tu zachází jaksi "po sedlácku", humpolácky, bez úcty. Že se tu demokracie napichuje na hnojné vidle, zachází se s ní podle vlastní libovůle. A nakonec není vůbec rozhodující jestli dotyčný k principu demokracie deklaruje svůj negativní či pozitivní vztah: i v tom druhém případě pravá demokracie v jeho rukou (respektive ústech) chřadne, trpí jeho obhroublostí, jeho nedostatkem zájmu o ni skutečně upřímně pečovat.
A tím se dostáváme obloukem zpět k protikladnému páru Sparta - Atény: jenom a jedině taková demokracie, o kterou je denně pečováno, a to se vší "aténskou" kulturností a zjemnělostí, jedině taková demokracie může zůstat skutečnou demokracií, a nezdegenerovat v pouhou "demogracii", která sice u lidu obecného dokáže vybudit iluzi jeho "vlády nad věcmi jeho", ale ve skutečnosti ho plně ponechává v moci nižších, obhroublejších složek jeho intelektuálního i osobnostního horizontu.
Přejme tedy, pane Kolaříku, i Heidrichovi, aby se stal lepším člověkem... (Pan Poláček ani Vy to nepochopíte.)
Pane Kolaříku, přát někomu, aby se stal lepším člověkem, není projevem soudícího moralizování, je to projevem něčeho jiného. Myslím, že to nepochopíte, domnívám se ovšem, že někteří křesťané, kteří – ač trpíce z rukou svých trýznitelů – přesto velkoryse přenechávají soudy nad nimi svému transcendentnímu Bohu, to chápat mohou. Přání, aby se člověk, který je zdrojem utrpení, stal lepším člověkem, není v takovémto případě moralizujícím soudem (ani obecně, ani soudem nad tímto člověkem) a neomezuje samozřejmě ani možnost bránit se proti tyranovi a usmrtit ho. Předpokladem té obrany prostě není sžírající nenávist.
Ano, je to těžko pochopitelné, udělat něco z lásky k obětem a bez nenávisti k viníkovi. (Pro emocionální pochopení takové situace si zkuste představit třeba „dilema matky masového vraha“, která sice svého syna miluje, ale současně má soucit s jeho oběťmi. Přeje si, aby se syn stal lepším člověkem, nesoudí ho - přeje mu to nejlepší, ale možná se rozhodne nenenechat ho žít...)
Pane Horáku,
bylo by kardináním omylem, pokud byste se domníval, že jako člověk hlásící se ke konzervatismu jsem „proti vývoji“ (proti „cestě“) - tedy například i proti vývoji demokracie (jakožto cestě k víceméně bezkonfliktní společnosti, kde se tedy ty konflikty řeší pokud možno nenásilnými prostředky). Proti vývoji demokracie (proti té „cestě“) jak vidíte nejsem – tak to samozřejmě není. V tom našem konkrétním případě navíc vlastně nešlo o to, že bych se zastával nějaké současné „zamražené“ podoby demokracie (vyjma mé zásadové podpory rovnému volebnímu právu a odporu k tomu, aby toto volební právo bylo jen pro „vyvolené inteligentnější“ či nějak jinak „lepší“ občany, či naopak pro „jakékoliv pozemšťany“ – rozhodně mě například netrápí, že nemohu volit náčelníka Severního Sentinelu – nechci na Severní Sentinel vyvážet demokracii, přestože tam pravděpodobně žijí jen „méně inteligentní“ lidé, kteří by si podle těch progresivistických měřítek náčelníka sami volit neměli, náčelníka bychom jim přece měli zvolit my inteligentnější, my, kteří jsme vůči populismu jejich náčelníků odolnější :-).
Nešlo tedy o to, že bych se jako konzervativec zastával nějaké konkrétní zamražené podoby současné demokracie, šlo o to, že jsem se jako konzervativec zastával konsenzuálně vytvořené (široce společensky akceptované) pozitivní myšlenkové reflexe slova „demokracie“ a protestoval jsem proti tomu, aby význam slova demokracie byl spojován například s masovým vražděním. (Jazyková subverze je totiž velmi účinným nástrojem – jazyk realitu nejen popisuje, ale také ji vytváří, chceme-li tedy demokracii zničit, můžeme toho dosáhnout například tak, že o ní začneme mluvit podobně jako o fašismu – přisoudíme jí emocionálně negativní obraz, například současnou demokracii nějak myšlenkově propojíme s masovým vražděním vlastního obyvatelstva, ačkoliv to prokazatelně není pravda (něco jiného je třeba bavit se o nedemokratickém „vývozu demokracie“ jako o novodobé formě univerzalismu)).
Demokracie tedy podle Vás i podle mne potřebuje přehodnocující vývoj. Klademe-li ovšem demokracii za vinu například ten špalír, kterým prošel k moci na jedné straně Hitler, na druhé zase Stalin a pak třeba Mao a jiní, musíme se ptát, jestli ten nacismus či ten (Pullmannův) demokratický prvek stalinismu není náhodou také jen takovým „vývojem“ demokracie. A musíme se ptát, jestli se nyní náhodou nenacházíme právě v takovém okamžiku „vývoje demokracie“, musíme se mimo jiné ptát, jak se máme bránit tomu, aby masové vraždění bylo nazýváno demokracií. Doufám, že třeba to řádění rudých gard během kulturní revoluce v Číně, při kterém byly zavražděny desítky milionů lidí, demokratickým prvkem snad už nazváno nebude, i když vlastně přísně termonologicky vzato...
Pane Kolaříku, já přece netvrdím, že obrana proti agresorovi bez onoho doprovodného pocitu nenávisti k tomuto agresorovi je úplně běžnou věcí (například při nenadálém přepadení cizím neznámým člověkem to ale celkem běžné je). Tvrdím jen, že někteří křesťané by tomu mohli rozumět. Pokud se ovšem skutečně a upřímně domníváte, že takováto obrana bez nenávisti k útočníkovi je zcela ekvivalentní nacistickému chladně technokratickému vraždění Židů, tak to prostě nechápete (já si nemyslím, že to nechápete).
Přání smrti pochopitelně může ale nemusí souviset s nenávistí – život na věčnosti můžete někomu přát i z lásky (nepředpokládám, že je to náš případ s přáním Putinovi).
No a pokud jde o mé utrpení z Vašich rukou, myslím, že při použití přechodníku ve tvaru pro množné číslo místo pro jednotné bych z Vašich rukou mohl prostě jen trpět a nebýt světec, který trpíce... Soud bych však velkoryse přenechal svému češtináři (byl naprosto boží, ale nejspíš už je taky na pravdě Boží).
Děkuji Vám, pane Kolaříku, že se jako správný křesťan za mě u Boha přimlouváte. Teď bychom se tedy společně mohli pomodlit i za pana prezidenta, jak navrhujete.
„43Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘
44Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují,
45abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.
46Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž?
47A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž
48Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“
Pane Kolaříku, už jste dál než u třiačtyřicítky? (Bože, Tys mi to zavařil! Chceš opravdu říct, že mám milovat i pana Kolaříka? Nejsem přece dokonalý...)
Jestliže jsem Vás, pane Kolaříku, chtěl považovat za ušlechtilého člověka (za člověka, který miluje své nepřátele, modlí se za ně a přeje jim dobro), tak z toho vyvozujete, že jsem svatoušek?
Připadá mi to dost nelogické. Chápu Vás dobře?
Položme si, pane Kolaříku, otázku, co to tedy vlastně znamená být dobrým člověkem.
Podle pana Poláčka i podle Ježíše Krista to znamená být dokonalý jako Bůh.
Pan Poláček si myslí, že dokonalý jako Bůh budete tehdy, když sám budete rozhodovat o tom, co je dobro a co je zlo (ostatně proto asi Adam s Evou jedli ta jablka), zatímco Ježíš Kristus si myslí, že dokonalý jako Bůh budete tehdy, když budete milovat dobré i zlé lidi, když tedy budete milovat i své nepřátele.
Nevíte, kdo z nich má pravdu?
DOBRÝ ČLOVĚK
Ta zmíněná dokonalost člověka v intencích pana Poláčka ((člověk je dokonalý, když sám rozhoduje o tom, co je dobro a zlo (aby tak mohl svému životu dát smysl) - neboli ovšem POZOR: Dokonalý [DOBRÝ] ČLOVĚK JE TEN, KDO SÁM (či v nějakém sboru, to je prak jedno) ROZHODUJE o tom, CO JE DOBRO a co zlo)) – takto pochopená dokonalost člověka je vlastně charakteristikou „liberalismu“.
Naznačená úvaha tedy ve stručnosti charakterizuje základní rozpor současného „liberalismu“ i důvod proč již „liberalismus“ není liberalismem, ale směřuje k totalitě (ke globálnímu „korporátnímu socialismu“).
Ještě jednou zopakuji to krédo současného „liberalismu“:
DOBRÝ ČLOVĚK JE TEN, KDO SÁM ROZHODUJE O TOM, CO JE TO DOBRO.
Je evidentní, že toto krédo k lidské svobodě vést nemůže, může ale vést k iluzi svobody a reálně pak k totalitě.
Čeká nás tedy možná opět plavba mezi Skyllou a Charybdou - tak, jako jsme ve dvacátém století proplouvali mezi dvěma totalitami - fašismem (nacismem) a komunismem - budeme možná nyní opět muset proplout mezi korporátním socialismem (tedy komunistickým kapitalismem s globálními ambicemi) a obnovujícím se militantním expanzivním imperialismem. Obě strany se budou samozřejmě zaštiťovat morálkou, obě strany budou běžným slovům dávat svoje vlastní nové významy, takže například válka bude zcela nepochopitelně „mírovou operací“ a velký sen Martina Luthera Kinga o tolerantní přátelské barvoslepé společnosti bude (v podání progresivistické „kritické rasové teorie“) nenávistným „rasismem“.