Petr Pithart v knize Devětaosmdesátý vzpomíná na jednu z debat v roce 1989. Zástupci Občanského fóra v čele s Václavem Havlem byli na výjezdu do Brna. Havel zaplněnému sálu odpovídal na otázky ohledně budoucnosti nového demokratického režimu.

Když padla otázka, zda je nutné zakázat komunistickou stranu, Havel předal mikrofon Pithartovi, tehdy čerstvému předsedovi české vlády. Ten odpověděl: „My raději komunisty porazíme ve volbách.“ Sál podle Pithartova vyprávění propukl v jásot.

Nenápadně tím Pithart vyjádřil sebevědomí nového polistopadového řádu. Mladá demokracie nepotřebovala žádné berličky v podobě zákonného zákazu komunistické strany. Bývalá státostrana byla irelevantní. Polistopadová demokracie řešila jiné, podstatnější problémy: rozdělení státu, přijetí nové ústavy a budování kapitalistické ekonomiky.

Že spousta nomenklaturních kádrů dokázala včas převléknout kabát? Není divu, když si takový Václav Klaus, před listopadem privilegovaný režimní ekonom, mohl hrát na vůdce pravice a zakladatele trhu „bez přívlastků“.

Dnes česká demokracie pithartovskou sebedůvěru nemá. Dokazuje to minulý týden Poslaneckou sněmovnou schválená novela trestního zákoníku, kterou předložili vládní poslanci.

Ta má údajně vést ke kriminalizaci nacistického i komunistického hnutí, byť již v původním znění zákoník jasně stanovil, že „kdo založí, podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let“. Poslanci nově odhlasovali, že v zákoně bude přímo jmenováno nacistické a komunistické hnutí.

Bída antikomunismu

Jedním z nejhlasitějších podporovatelů ustanovení o kriminalizaci nacistického a komunistického hnutí bylo i stávající vedení Ústavu pro studium totalitních režimu. Garnituře kolem Ladislava Kudrny, který si nárokuje svůj akademický titul i přes zcela zjevnou neschopnost citovat odbornou literaturu, z níž v odborně slabé habilitační práci vycházel, se rozpadá ústav pod rukama: postupně odešla řada předních pracovníků a pracovnic ústavu, rezignovala vědecká rada, rostou provozní náklady instituce včetně soudních výloh za zpackané vyhazovy bývalých zaměstnanců a ředitel ÚSTR Kudrna má jeden skandál za druhým.

Vedení ÚSTRu místo řešení svých kauz raději pořádá tiskové konference, během nichž se Kudrna pasuje do role jakéhosi českého Josepha McCarthyho, amerického republikánského senátora, který na konci čtyřicátých a v padesátých letech roztočil kola paranoidní mánie proti levici. Kudrna tak žehrá na nedostatečnou reflexi totalitní minulosti, na bezpráví způsobené komunistickou ideologií, jež není dodnes dostatečně napraveno. Jako důkaz Kudrnův ústav předkládá existenci internetových stránek, na kterých si lze koupit hrneček s fotkou Stalina.

Úpěnlivé výzvy k zákazu komunistické strany zaznívají v českém veřejném prostoru opakovaně. Patřilo a patří k atributům správného pravicového konzervativce i pražského liberála láteřit nad existencí Komunistické strany Čech a Moravy, obsedantně připomínat politické procesy, zlehčovat význam snah pražského jara o demokratický socialismus a směšovat husákovské bezčasí se stalinistickou diktaturou padesátých let.

Za třicet let si antikomunisté vytvořili prosperující ekosystém institucí a mluvících hlav, které si na antikomunismu založily dobré živobytí. Příběh Milady Horákové, Václava Havla nebo Jana Palacha se stal pro český antikomunismus tím, čím je příběh Lionela Messiho nebo Cristiana Ronalda pro fotbalový průmysl: zlatým dolem.

A tak zatímco nám zdražují nájmy a energie, čeští antikomunisté cítí potřebu přiložit pod kotel a pokusit se vyždímat z české společnosti další politické body; nabízejí spravedlivé rozhořčení nad něčím dnes zcela irelevantním, které nám má dodat pocit morální nadřazenosti. Proto, a nikoliv kvůli nedostatečnosti zákonů, bylo třeba novelizovat trestní zákoník.

To jsou paradoxy!

Problém je v tom, že čeští antikomunisté ždímali příběhy bezpráví minulosti tak dlouho, až zničili jakoukoliv demokratickou levici a tím i paradoxně přivodili nástup bývalého agenta StB Andreje Babiše k moci. A co víc, právě teď, když notoričtí antikomunisté jako Martin Mejstřík, Petr Blažek nebo Ladislav Kudrna mohou slavit zákaz komunistického hnutí, má největší šance znovu vyhrát poslanecké volby Babišovo hnutí ANO a na dveře sněmovny klepe Stačilo! Kateřiny Konečné, komunistky jen dle jména, spojenkyně agrobaronů a průmyslového kapitálu.

Českou společností cloumá jedna krize za druhou. Přijetí zcela zbytečných ustanovení v novele trestního zákoníku jen ukazuje, že antikomunistická pravice nemá na řešení těchto krizí zájem. To neschopnost řešit problémy současnosti, a nikoliv neúspěšné vypořádání se s komunistickou diktaturou, je hřebíkem do rakve české demokracie.

Snahy o kriminalizaci komunistického hnutí tak nejvíce připomínají úzkost českých meziválečných demokratů z návratu Habsburků; ta byla tak velká, že zabránila československé demokracii v pomoci rakouským demokratům, když zápasili s hitlerovskými nacisty o charakter Rakouska. Jak to dopadlo, víme.

Pro budoucnost je klíčové odmítnout antikomunismus jako základ pro kritiku Babišova hnutí a politických sil, které se postupně derou k moci. Rozpad globálního řádu, stejně jako stabilního klimatu, krize bydlení nebo rozevírající se nůžky nerovnosti mezi oligarchy a námi, zbytkem společnosti, jsou daleko větší hrozby než hrníčky se Stalinem. A demokracie bude silná jen tolik, nakolik bude schopna na tyto hrozby nacházet odpověď.