Rozpačité výročí. Česká republika je země ztracená v překladu
Jiří Pehe17. listopad je připomínkou boje za svobodu a demokracii. Tím spíše by nám měl připomenout, že čtyřiatřicet let od sametové revoluce zůstáváme v zajetí neoliberalismu a místo debaty o naší budoucnosti se utápíme v mýtech o minulosti.
Vypůjčit si název slavného filmu „Ztraceno v překladu“ k popisu situace v České republice je v mnoha ohledech případné, protože v české společnosti jsme svědky jisté ztracenosti. Souvisí s tím, že jsme se od pádu komunistického systému v roce 1989 vesměs nenašli odvahu k vlastním vizím a řešením, ale jenom bez hlubšího porozumění kopírovali nebo spíše „špatně překládali“ návody, které měli naší společnosti dopomoct k úspěchu.
Ztraceno v překladu
Už samotná revoluce se nesla v duchu kopírování: nebudeme nic zásadně nového vymýšlet, vše už je přeci na Západě vymyšleno. Stačí převzít existující systém západní liberální demokracie a vytvořit tržní hospodářství. A naopak tam, kde by převzetí některých fungujících konkrétních modelů z jiných zemí dávalo smysl, bylo třeba znovu „vymyslet kolo“.
Tento přístup také kvůli tragické zkušenosti s „levicovou“ komunistickou diktaturou zcela upozadil silné tradice našeho levicového humanismu. Přenést najednou do společnosti zdecimované čtyřmi dekádami autoritářského režimu demokracii a tržní hospodářství se všemi jejich významy a kulturními nadstavbami nebylo možné. Už proto, že legitimizační taktikou nového režimu byl černobílý antikomunismus, který hned na začátku rezignoval na otevřenou kritickou debatu o éře před rokem 1989.
Místo toho, abychom zásadnější věci nově promýšleli v kontextu kritického vypořádání s tím, čím jsme prošli před rokem 1989, importovali jsme západní model fungování společnosti. Netřeba dodávat, že bez potřebného porozumění tomu, co jsme importovali, to nemohlo skončit jinak než karikaturou. Hlavní hybnou silou společnosti se stalo konzumní poblouznění a nadvláda ekonomie nad politikou, nikoliv starost o kvalitu demokracie.
Zavádění nových poměrů se zmocnili ideologové, z nichž ještě nevyprchala bolševická mentalita, ač mnoho z nich rádo pózovalo jako antikomunisté. Demokracie se tak zaváděla bez toho, že by nové politické elity uznaly důležitost občanské společnosti a pokoušely se ji kultivovat. Jasnozřivé projevy Václava Havla o důležitosti občanské společnosti a usychání politických stran uzavřených do sebe byly ignorovány, ba vysmívány.
I tržní hospodářství bylo poznamenáno politickým redukcionismem a ideologickým přístupem. Sociálně-tržní modely z našeho bezprostředního okolí, které už vzývaly udržitelný rozvoj a kladly důraz na životaschopný sociální stát, byly upozaděny ve prospěch neoliberálního blouznění o neviditelné ruce trhu. Zatímco skandinávské země nebo Německo byly vysmívány jako nikam nevedoucí experimenty se socialismem, naše země se hrdě hlásila k anglosaskému pojetí kapitalismu.
I v tomto ohledu se ovšem leccos „ztratilo v překladu“. Málokdo chápal kulturní a sociálně-historické předpoklady pro vznik anglosaských modelů fungování demokracie a trhu. Málokdo byl ochoten přiznat, že mechanické přenesení těchto modelů, které mimo jiné spoléhají na rozvinutou občanskou společnost a právní stát, k nám, kde zatím žádná občanská společnost a úcta k právnímu státu neexistovaly, není možné.
Za ideologickou fasádou „trhu bez přívlastků“ navíc dál fungovaly šablony myšlení zděděné z dob komunistického režimu. Ideologie tak byla v konečných důsledcích využívána jen instrumentálně. Největší proponenti „trhu bez přívlastků“, jako byl Václav Klaus, praktikovali ve skutečnosti bankovní socialismus, vzpírali se decentralizaci a nenáviděli občanskou společnost.
Politická nestabilita
Demokracie měla být podle většiny nových politiků jen soubojem politických stran, které si to mezi sebou rozdají ve volbách. Jenže dokonce i v této redukcionistické verzi demokracie se ze západních zkušeností leccos poztrácelo.
Nové politické elity se kupříkladu nijak nesnažily o vytvoření masových politických stran. Ty nejvlivnější byly spíše sektami vybudovanými okolo kultu osobnosti. Takové strany bylo samozřejmě snadnější kontrolovat a udržovat v nich disciplínu, byly ale příliš slabé na to, aby dokázaly ustát korupční a další tlaky nových mocných ekonomických aktérů, kterým pomohly na svět v procesu privatizace.
Zejména ty strany, které politicky kontrolovaly privatizaci, byly nakonec samy zprivatizovány do rukou nových ekonomických hráčů. Českou politiku na roky zamořil klientelismus a systémová korupce.
Politika se sice vyznačovala silnými slovy a zdánlivými souboji na život a na smrt, ale ve skutečnosti byla slabá a pokrytecká. Uzavření opoziční smlouvy v roce 1998 mezi dvěma stranami — či spíše dvěma politickými postavami —, které si před tím nemohly přijít ani na jméno, je toho dobrým příkladem. Jejich smlouva, která byla jen cynickou snahou rozdělit se o moc ve státě, na roky zabetonovala systémovou korupci a klientelismus.
Slabost politického systému tato smlouva „o politické stabilitě“ také neodstranila, protože její kořeny byly hlubší. Česká republika zůstala politicky velmi nestabilním státem, který měl v důsledku předčasného pádu vlád za posledních čtyřiatřicet let tři dočasné vlády expertů, jimž se u nás poněkud mylně říká „úřednické“. Koaliční vláda vedená sociální demokracií v letech 2002—2006 měla tři různé premiéry.
Není přitom náhodou, že všechny vlády, které předčasně padly, byly vedeny Občanskou demokratickou stranou. Právě ona byla nejvíce odpovědná nejen za divoký kapitalismus devadesátých let, ale také za neschopnost správně „přeložit“ do českých poměrů to, v co se vyvinulo tržní hospodářství na Západě.
Právě ODS se nejvíce ze všech stran „zasloužila“ o nástup klientelismu a systémové korupce, které koneckonců stály za pády jejích vlád. Od jejího vzniku v roce 1990 jako by v ní byl geneticky zakódován rozpor mezi vzletnými, i když pomýlenými, ideologickými postuláty a často cynickou politickou praxí. A nepoučitelnost.
Současné tápání
Současná neutěšená politická situace souvisí opět s ODS a jejím ideologickým viděním světa. Vláda pětikoalice, která by se v současných poměrech měla ze všeho nejvíc věnovat hledání inovativních způsobů k překonání krizových jevů, strávila téměř celý poslední rok handrkováním o „úsporný balíček“. Tedy tím, co různí ministři financí a premiéři za ODS měli vždy nejraději: asociálně laděným účetnictvím.
Cílem tohoto balíčku je přitom ušetřit nesmírně komplikovaným a pro různé části společnosti frustrujícím způsobem zhruba tolik peněz, o které ODS pomohla Andreji Babišovi a Tomio Okamurovi připravit každoročně státní rozpočet v podobě schválení daňové reformy, která ukončila zdaňování takzvané superhrubé mzdy.
Německý deník Die Welt nedávno označil Českou republiku za „nemocného muže Evropy“, protože se jako jediná evropská země nevzpamatovala z důsledků krize způsobené epidemií covidu-19. Chce se říct, že není divu, protože vláda vedená ODS dál tvrdošíjně odmítá vrátit se k vyššímu zdanění příjmů fyzických osob, o progresivním zdanění ani nemluvě. Drží se vlastních „neotřelých“ receptů, jejím hlavním nepřítelem je prý přebujelý stát.
V České republice více než dekádu po smrti neoliberalismu na Západě dál vládne koalice vedená představou, že bohatství vytvořené trhem neomezovaným vysokými daněmi „prokape“ postupně dolů od úspěšných a bohatých k těm méně úspěšným a bohatým.
Nejen tato vláda, ale i ty, které jí předcházely, zanedbaly investice do vzdělávání, zejména vysokoškolského, takže české univerzity nejenže neprodukují budoucí elity schopné obstát v globalizovaném světě, ale vysloveně bojují o vlastní přežití. Podobně je tomu s investicemi do vědy a výzkumu.
Zavádění nových způsobů „zelené“ výroby energie je daleko pozadu vyspělými státy Evropské unie, držíme se raději receptů z konce minulého tisíciletí. To platí také o dopravní infrastruktuře, kterou nadto stát nedokáže budovat ani zastaralým způsobem.
Český stát je sice pod neustálým útokem politiků, kteří chtějí různě „vylepšovat“ systém státní správy, aby ji mohli snáze kontrolovat. Ze všeho nejvíc však stát zůstává obstarožní zbyrokratizovanou entitou, která stojí v cestě těm, kdo by chtěli něco produktivního dělat. Povolovací řízení nejrůznějšího druhu se táhnou léta, politické elity nejsou dokonce schopné ani výrazně zpružnit možnosti migrantů za prací, po němž už léta volají podnikatelé.
Zato ideologii, která dál „špatně překládá“ to podstatné, co se děje v západních demokraciích, se daří. Víme u nás tedy zase jednou nejlépe, že evropský „zelený úděl“ coby reakce na klimatické změny je k ničemu, a i kdyby nebyl, nenecháme si přeci ekologickými regulacemi svazovat konkurenceschopnost a svobodné podnikání.
Západ si na nás nepřijde ani s politikou zrovnoprávnění menšin. Ideologicky motivovaní konzervativci v české vládě nepřipustí ratifikaci Istanbulské mluvy o potírání násilí na ženách nebo manželství stejnopohlavních párů.
Z debaty o minulosti se už dávno stalo ritualizované omílání mytologizovaných narativů, čehož jsme zase jednou svědky v těchto dnech. Česká veřejnost vrhá velkou část svojí energie do minulosti místo toho, aby vedla debatu o tom, jaká má být naše budoucnost. Obzvláště nyní, kdy rychle vyprchávají komparativní výhody, které naše země měla v důsledku své polohy a levné práce.
Česká republika směřuje k tomu, aby se z ní, s její převažující lidovou filozofií „klídku“ a „pohody“, stal zaostávající skanzen. Takového skanzenu se mají šanci mnohem snáze zmocnit politické síly, které se odvolávají na údajné zlaté časy a slibují bezpečí všeho druhu, než aby mu vládli skuteční demokraté.
Už od prvních popřevratových let jsem tvrdil, že vztah tehdejšího (ještě) Československa ke světu Západu se vyznačuje fatální, převrácenou ambivalencí: na straně jedné se otrocky a nekriticky přejímaly a kopírovaly především ty nejvíce negativní momenty západní společnosti - její poživačnost, její konzumismus, její povrchnost, její falešně chápaný pluralismus. Ale právě v těch několika málo bodech, kde je západní společnost skutečně na vyšším stupni vývoje - přece jenom v zásadě solidně fungující státní správa, do jisté míry progresivní liberální humanismus, probouzející se ekologické vědomí - tak právě v těchto oblastech jako by Češi náhle objevili svou "národní hrdost", s tím že "nám přece nikdo (Brusel) nic předepisovat nebude!" A tak se v těchto oblastech dále radostně a hrdě pěstovala národní zatuchlost a sveřepé maloměšťáctví.
V tomto ohledu je tedy možno se s analýzami J. Pehe plně ztotožnit. Ovšem je nutno zmínit i to, že na tomto nekritickém přejímání západních vzorů se velmi aktivně zúčastnil i V. Havel, se svou přímo až devótní vstřícností k prominentním představitelům tohoto západního světa, nezřídka nemálo pochybné pověsti. J. Pehe sice vyzdvihuje Havlovo volání po "občanské společnosti"; ovšem je nutno konstatovat i ten fakt, že zde se Havlovo moralizování značně rozcházelo s jeho reálnou politikou. (Nehledě k tomu, že filozofický fundament tohoto jeho moralizování byl velmi pochybný.)
Co tedy udělat dnes? Nejraději by se chtělo zvolat: Prostě otočit kormidlo, od Západu přejmout těch několik základních kamenů výstavby a fungování solidní státní správy i základního demokratismu, ale v hodnotových otázkách si odpovědně hledat svou vlastní cestu. Ovšem - cestu progresivního humanismu, nikoli zarytého národoveckého reakcionářství.
Ano pane Poláčku. Zároveň si ale říkám, že aspoň konzum ukázal svou sílu. Když na jednu misku vah dáte studium staročeské poezie a na druhou lyžovačku v Aspenu, volba drtivé většiny je jasná...
A jestli má lidstvo snížit konzumní stopu a nesežrat celou planetu, je třeba najít věci, které budou žádoucnější než konzum a přitom ekologické.
V podstatě se zdá, že současný kapitál je ještě silnější než býval --- nejen že má sílu svých peněz a moci, ale nyní už mu kryjí záda i ti, kteří jsou v podstatě vykořisťovaní.
Vždycky když tady čtu mladé eko levičáky, jak je třeba zničit fosilní giganty typu Shell nebo Exxon, nemůžu se ubránit pocitu, že je to naivní, protože oni se neopírají jenom o prachy, ale i o obrovskou poptávku konzumentů...
Takže pane Poláčku, co místo konzumu?
Ale jistě, pane Morbicere, tohle sám opakuji znovu a znovu: je to naprostý omyl těchto radikálních ekologistů, když celé své snažení zaměřují jenom na nadnárodní koncerny a obdobné korporace - a přitom nevidí respektive vidět nechtějí, že všechny tyto kapitalistické koncerny konec konců nejsou ničím jiným nežli servisními organizacemi docela obyčejného, průměrného, masového občánka. Který si chce užívat, který si chce létat na dovolenou na Mallorcu, který se chce vozit svým automobilem, který chce mít vyasfaltovanou silnici nejraději až ke své víkendové chalupě. Bez právě tohoto koncového konzumenta by tyto velkokoncerny nebyly nic, neměly by komu své produkty prodávat.
Sice - samozřejmě že část této kritiky koncernů je oprávněná, v tom smyslu že ty se samozřejmě vždy snaží maximalizovat svůj zisk, což je ovšem zákonitě pravidelně v rozporu se zájmy životního prostředí. Ale opakuji znovu - tím hlavním faktorem je tu ten konečný spotřebitel sám. Který sice také žádá aby se "koncerny" chovaly ekologicky - ale sám na ně ve skutečnosti tlačí, aby ony své produkty prodávaly co možná nejlaciněji - čili ten samý případ, tato lacinost produkce jde pravidelně na úkor ekologie.
-------------------------------
Co tedy s tím vším? - Především je nutno uvědomit si jedno: tento stav není možno zásadně změnit jenom nějakými dílčími opatřeními. Právě proto že tento moloch nadprodukce a nadkonzumu zasahuje celou společnost, celý její současný způsob existence.
Požadovaná transformace tedy nutně musí mít komplexní charakter, musela by zahrnovat jako celý způsob fungování ekonomiky, tak ale základní vůdčí hodnoty společnosti - to ovšem zároveň znamená, i životní hodnoty každého jednotlivce. A právě to je na tom tak extrémně obtížné.
Je to tak obtížné, že se to zdá dnes až zcela nemožné. Mně osobně v daném ohledu určitého optimismu dodává jedna věta, kterou jsem kdysi četl o změnách někdy v raném středověku (či pozdním starověku) v jakémsi alpském teritoriu: "Došlo zde ke komplexní revoluci sociální, ekonomické, náboženské, politické i kulturní, která natrvalo změnila životní způsob v dané oblasti."
To znamená: když se podíváme do historie, zjistíme že v minulosti - a to opakovaně - docházelo k takovýmto zásadním, komplexním transformacím celého způsobu života daného společenství. Většinou za tím ovšem stály zásadní, dramatické změny či přímo zlomy v okolních, rámcových životních podmínkách. Které teprve svým tlakem donutily tehdejší lidská společenství k oné radikální transformaci.
Je tedy docela dobře možné, že je to právě současná ekologická krize, která bude takovýmto faktorem, který současné lidstvo donutí zcela zásadním způsobem změnit jeho způsob existence, jeho životní hodnoty. Ovšem - je otázka jestli napřed nebude muset vymřít několik stovek miliónů lidí, aby ten zbytek konečně pochopil, že takováto změna je nevyhnutelně nutná.
----------------------------------
Tolik tedy v obecné rovině. Poněkud konkrétněji k oné otázce, čím jiným, jakými hodnotami by bylo možno nahradit, vytěsnit v současné době vládnoucí konzumismus.
Zrovna nedávno jsem v komentáři pod článkem I. Štampacha o dramatickém úpadku (křesťanské) víry v průmyslových zemích poznamenal, že to bylo (a stále ještě je) jenom a pouze křesťanství, které (v našem regionu) vůbec ještě udržuje alespoň jakési povědomí o vertikální dimenzi lidské existence. Tedy povědomí o tom, že existují ještě jiné, vyšší hodnoty nežli je materiální sféra života, materiální konzum.
Právě toto by tedy musela být jedna z klíčových komponent takovéto komplexní společenské, respektive hodnotové transformace: obnovení vědomí o této "vertikální", to jest duchovní dimenzi lidské existence. Ovšem - na tento úkol už téměř jistě nebude stačit samo křesťanství, které je zatížené celou řadou prastarých mýtů, které se onomu příslušníku průmyslově-technické civilizace jeví čím dál tím méně věrohodné. Je tedy nutno vytvořit nějakou novou spiritualitu, která by byla v souladu s racionální stránkou moderního člověka, moderního života.
--------------------------
Zároveň ale bude nutno nalézt, vytvořit nějaký zásadně nový model fungování celé ekonomiky. Je nutno si uvědomit: současný model, kdy jediným kritériem společenské produkce je zisk - tento model je v této své naprosté jednoduchosti krajně triviální, až vysloveně primitivní. Právě proto v něm dochází k neustálým, neřešitelným kolizím s jinými hodnotami druhu homo sapiens - protože tento stávající model není vůbec nastaven na to, aby tyto autenticky humánní hodnoty do sebe dokázal nějakým způsobem integrovat.
To o co se jedná je tedy základní faktory společenské produkce nastavit tak, aby tyto humánní hodnoty byly přirozenou součástí ekonomického modelu - a ne aby je bylo nutno znovu a znovu prosazovat bojem proti němu. Dokud bude ekonomický model nastavený tak jako v současnosti, potud bude tento boj marný, povede pouze k dílčím změnám.
-----------------------
Ještě jednou tedy závěrem: jediným řešením může být jenom a pouze zcela zásadní, komplexní transformace nejen společenské produkce, ale celé společnosti vůbec. Ovšem - v současné době se o takovouto komplexní změnu sotva kdo vůbec závažně a seriózně pokouší. Politikové - ti v "demokratickém" politickém systému vůbec nemají možnost prosazovat nějaké dlouhodobé vize, ti jsou nevyhnutelně poplatní svému voliči - což je právě onen průměrný občánek žádající pokud možno snadno přístupný, laciný konzum. A ekologičtí aktivisté - ti se většinou utápějí v naivních vizích o tom, že tržně-kapitalistickou ekonomiku je možno zlidštit prostě a jednoduše tím, že ji převedeme na jakousi komunitní, družstevní formu produkce. Jak je tato představa nekonečně naivní svého času přesvědčivě doložil už Marx; jenže o Marxovi tato mladá generace radikální levice má už jenom naprosto rudimentální povědomí, a tak se raději vyžívá ve svém akcionismu.
Je tedy v tuto chvíli málo nadějí na skutečnou změnu. Asi opravdu bude napřed muset vymřít oněch několik stovek milionů, až teprve současné lidstvo pochopí, že takto už to skutečně dál nejde.
Ještě dodatek k nutnosti zmíněné duchovně-religiózní proměny: vůbec ne tak docela nepravdu měl Heidegger se svým proslulým výrokem, že "už jenom (nějaký) Bůh nás může zachránit". Měl pravdu v tom smyslu, že součástí oné komplexní společenské proměny musí být velice silný ideový, respektive ideově mravní impuls; tak intenzivní a závazný, jaký může poskytnout prakticky pouze religiózní cit (ať už jakéhokoli druhu, naprosto se nemusí jednat o klasické náboženství s tím či oním - personálně pojatým - bohem/Bohem).
V čem ale spočívala omezenost Heideggerova náhledu bylo to, že on - jako naprostá většina filozofů - neznaje Marxe byl fixován pouze na ideovou stránku lidské existence. Tedy pouze na sféru vědomí. A přitom zcela opomíjel sféru reálného, materiálního bytí. A proto opakuji ještě jednou: příští společenská transformace musí být komplexní, musí zahrnovat všechny stránky, všechny aspekty života člověka a společnosti, jak sféru ideovou, tak i sféru materiální.
Ve světle toho, že máme dvakrát až třikrát menší platy než Němci, dražší a méně kvalitní potraviny než jsou v Německu (přičemž nemalá část Čechů svůj nízký příjem utrácí hlavně za potraviny a bydlení), že Němcům dáváme svou elektřinu, abychom ji pak od nich draze kupovali zpět a že do centrál zahraničních, hlavně německých firem odtékají stovky miliardy korun ročně, je zjevné, co bylo cílem převratu v roce 89.
Cílem bylo rozkrást a rozprodat tuto zemi, zneužít potenciálu českých lidí, který mohl být po pádu komunismu využit naplno a zatáhnout Česko do amerických či americko-německých zahraničních dobrodružství, na kterých vydělají hlavně tyto dvě země.
Spolupracovníci americké vlády, lidé, kteří zradili český národ již dávno, jako Pehe, už částečně obětovali i Havla a myslí si, že současnou mizérii je možné vyřešit jakousi "přestavbou" - mírnou kritikou, jež neukáže na hlavní viníky současného stavu - ultranacionalistickou, silně národoveckou politiku USA a Německa vůči postkomunistickým i mnoha jiným zemím.
Že nám USA dál budou dodávat svůj předražený plyn, že nás odříznou od východní části euroasijského kontinentu, od Ruska, Číny, které kontrolují obrovskou část nerostného bohatství v Euroasii, Africe či jinde, bez kterého se náš průmysl i ekonomika jako celek, tak aby mohly být efektivní, neobejdou.
To se ale spletli.
Pane Krupičko, u nás byl v roce 1989 průměrný plat asi 3300 Kčs, což představovalo méně než 300 DEM (dnešních 150 EUR). Do současnosti zde tedy průměrný plat stoupl více než 10x, spíše 12x. V SRN dosáhl 1870 DEM (935 EUR) již roku 1976, takže za následujících pomalu 50 let narostl dejme tomu 3x.
Za poměrů, které jsem naznačil, ovšem musely být ceny nejpotřebnějšího zboží či služeb v ČSSR (a podobných státech) nízké a regulované. Jinak by došlo na nejhorší. Leckteré zboží však bylo třeba kupovat za ceny světové, v dostatečném množství za ně nebylo čím zaplatit.
Přes až o řád vyšší platy byly v SRN mnohé ceny, nejen oproti dnešku, mírné. Lidé je částečně znali z katalogů obchodních domů. Jestli na nějaký, pane Krupičko, narazíte, prohlédněte si jej a pak jej odneste do antikvariátu. Dobře za ně platí.
Nevím, nakolik jste pamětník, pane Krupičko. Uvedu tu pro Vás proto několik charakteristických cen (vynásobených uvedenou střízlivou relací k dnešku, tedy deseti). Zvolím pokud možno takové zboží, do jehož výroby nezasáhla příliš technická revoluce, hlavně pak potraviny, o jejichž aktuální drahotě jste psal.
Kuře chlazené (1 kg) 320 Kč, vepřové maso (1 kg) kolem 400 Kč, šunka (10 dkg) 100 Kč, salám gothajský (10 dkg) 33 Kč, olej (převedeno na 1 l) 250 Kč, cukr krupice (1 kg) 73 Kč, vejce (10 ks) 140 Kč, máslo (25 dkg) 100 Kč, jablka (1 kg) kolem 50 Kč, víno (1 l) 240 Kč. Z dovozu pak pomeranče (1 kg) 140 Kč, čokoláda (10 dkg) 115-135 Kč, káva (5 dkg) 120 Kč.
Levnější, srovnatelné s dneškem, byly: chléb (poněkud větší než dnes) 42 Kč, rohlík 3 kč, mléko (1 l) 20 Kč (plnotučné 31 Kč), sýr (10 dkg) 30 Kč, brambory (1kg) 14-20 Kč.
Ještě pár položek, týkajících se oblečení: košile kolem 1700 Kč, boty nejčastěji asi 3300 Kč, bunda zimní 7000 Kč a více, ponožky 90-160 Kč.
Výše jsem nezohledňoval dnes podstatný rozdíl, mezi lidmi bydlícími ve svém a nájemníky, jakož i další těžko souměřitelné faktory. Realita je a byla samozřejmě mnohovrstevnatá.
Důvodem pozoruhodně narostlé životní úrovně u nás a okolních zemích je mj. jejich navázání ne už na ekonomiky chudších, nýbrž bohatších států. Plynou z toho úspěchy jako např. až řádový český vzestup výroby aut. Některé příležitosti však využity nebyly. Mj. také v důsledku kuponové privatizace, která většinu ekonomiky ocenila cca 25.ooo Kčs (tehdy jen asi 1000 DEM) na průměrného "dika" a zmařila přitom naději na více úspěchů a la Škoda Mladá Boleslav.
Bylo by to na dlouhou diskusi..., jenže, upřímně řečeno, Vám asi, pane Krupičko, jde o něco docela jiného.
Ano, mně jde skutečně o něco jiného. Pokud to bylo krátce před rokem 89 podle mnohých tak špatné (v mnoha ohledech nebylo), tak nevím, proč bychom se komunistickými poměry měli neustále srovnávat. Psal jsem o možnostech, které naše země měla, ale promarnila a srovnával jsem nás např. s Německem, jehož životní úroveň nám je již 34 planě slibována (ne že by to bylo pro mě osobně to nejdůležitější na světě). Já jsem mentálně v roce 1988 neuvízl.
Možná budu obviněna z nemístného minimalismu svých požadavků na dobu po listopadu. Ale nemohu si pomoci. Pokaždé mě znovu zaplaví pocit radosti, když si na ty dny vzpomenu. V podstatě tu radost nedokáže zkazit nic, co přišlo potom.
Vzpomínáte si na ten starý vtip o pánovi, který každé ráno vyjde před svůj domek a když vidí modré nebe, řekne: "Dneska by to šlo"?
Pointa je ve rčení "jednoho krásného dne půjdou komunisti do pxdele".
Ty dny bylo většinou hnusně, pršelo, byla zima, ale šli! A jsou tam.
Taky jsem si to připomněla loni po osvobození Chersonu. Mladý muž na tamním náměstí pronesl tato slova: Neteče voda, nejde proud, nemáme skoro nic k jídlu. Nejsou tu Rusové. Jsem šťastný!"
Shodou okolností zajímavé čerstvé údaje právě na:
Ledacos je v České republice hnusné. Přihlížíme rozpadu zdravotní péče a školství se dostává na úroveň, kdy roste funkční negramotnost absolventů základních škol a průměrný maturant neví, jestli součet vnitřních úhlů trojúhelníku je roven 180 nebo 360 stupňům (Což svědčí alespoň o tom, že ví, co jsou to stupně, abych nebyl tak pesimistický. A vesměs si dokonce vzpomenou, že ty úhly jsou tři.). S pozoruhodnou fatalitou přihlížíme vysychání krajiny v době, kdy by potřebná opatření byla ještě účinná a poměrně levná.
Pocit hnusoty v podobných selháních nezpůsobuje ani tak žvanění pana premiéra o tom, jak je školství jeho priorita (o žvástech pana prezidenta, že se nám nikdy nevedlo lépe nemluvě), ale vědomí o tom, jaké máme zdroje -- průměrnou vzdělanost, technologickou a dopravní infrastrukturu atd. -- a co bychom s nimi mohli udělat i bez nějakého heroického nasazení nebo asketického sebeomezení.
Vlastně závidím panu Krupičkovi je optimistickou důvěru v inteligenci naší politické scény. Domnívá se, že ti pánové a dámy vědí, co činí a že tancují, jak jim jejich chlebodárce píská. Krásná iluze. Inu, šťastné mládí. Ještě se naučilo, že blbec je nebezpečnější školeného diverzanta.
A svým způsobem má pravdu, v jedné věci bylo před osmdesátým devátým lépe. Absurdní rozhodování a korupci tehdejší české věrchušky jsme opravdu mohli dosti přesvědčivě svádět na velmoc, která nás okupovala, ty blbci a darebáci se drželi s pomocí milovických tanků (a jen tak dlouho, dokud byly ty tanky ochotné vyject), my jsme si svobodně nezvolili. Sice také jen alibi, ale alespoň přesvědčivé.
Zatímco tu současnou politickou reprezentaci jsem zvolili -- nedivím se, že se Krupička snaží vyhnout tak drtivé odpovědnosti konspiračními teoriemi a adorací dávného svinstva.
P.s. k Ivo Horákovi
On podle všeho vychází ten minulý režim hůře i v oblasti sociálního vyloučení. Samozřejmě v nerovnosti přístupu ke vzdělání, a to nejen díky diskriminaci podle kádrových posudků, ale i z hlediska dnes sledovaných kriterií (vzdělání výchozí rodiny, imigrační původ, v technických a teoretických univerzitních oborech gender). Dostupnost zdravotní péče a poměrná dopravní obslužnost malých sídel byla zřetelně lepší (ale už nikoli dostupnost léků, dokonce ani po dvou letech Valkova působení ne, a nikoliv přistup k dražší léčbě). Ale to jsou nejspíš věci, které je zbytečné Krupičkům vysvětlovat, oni touží po retroutopii.
Vy byste taky Krupičkovi upřel veškerou možnost vývoje. Jen si představte, co s takovým materiálem dokáže, až ho jednou umocní stařeckou nenávistnou zatrpklostí.
Při oslavách 17. listopadu bylo možno v televizních zprávách vidět oslavný průvod na pražském Václavském náměstí, v čele s prezidentem. A také s jednou slečnou, která vykládala do televizních kamer, jak je "hrdá na to že dnes můžu svobodně vyjádřit svůj názor".
Ano, smět svobodně vyjádřit svůj názor je dozajista příjemné; ale co dál?
Odpověď zní: nic. Za tímto prvotním momentem, který by teprve měl otevírat celý širý svět pravé lidské svobody, nenásleduje už nic dalšího. A po ničem dalším se už také vůbec nepátrá. Veškerý horizont lidské svobody je zkrácen jenom a pouze na tento - jak správně podotkla paní Zemanová - naprostý minimalismus, pouze na tuto v zásadě pouze vnějškovou svobodou ventilovat své názory navenek.
A už vůbec se nekladou otázky po tom, jestli za daných okolností existuje takové reálné společenské prostředí, kdy by tato vyslovená slova (pokud jsou smysluplná a moudrá) padla na úrodnou půdu, kdy by vzbudila pozitivní rezonanci, kdy by se mohla stát impulsem pro přínosné, společensky progresivní občanské aktivity.
Celé pojetí svobody je ve společnosti občansko-liberálního typu takto minimalistické, obsahově triviální, až přímo primitivní. Víceméně nijakým způsobem nepřesahuje omezený horizont například hovězího dobytka, který také cítí niternou potřebu si podle libosti svobodně zabučet, aniž by si kladl nějaké vyšší nároky ohledně obsahové kvality a relevance jeho akustických projevů.
Prakticky po celou dobu vyspělejší lidské civilizace přitom byla lidská svoboda chápána diametrálně jinak: nikoli jako pouze individuální volnost do sebe uzavřeného individua, nýbrž jakožto bytosti niterně nerozlučně spjaté s celky, s entitami vyššího řádu. Antický občan byl svobodný nikoli pouze sám sebou, nýbrž zároveň jako neoddělitelná součást své vlastní obce; a zároveň jako součást světa stvořeného bohy, osmysleného tímto božským elementem, božským řádem. Totéž člověk éry křesťanské: i ten smysl své svobody chápal jako člen své obce, svého cechu, své náboženské příslušnosti - a celého božského řádu.
Byla to až éra společnosti liberálně-demokratické, která člověka vytrhla ze všech těchto vazeb a souvislostí, která ho omezila jenom na jeho holou individualitu; a která toto nahé, nicotné "já" prohlásila za tu údajně nejvyšší hodnotu, které je vůbec možno dosáhnout.
A tak se pompézně oslavuje tato údajná "naprostá svoboda", přičemž z těchto oslav na každém kroku zní jejich (respektive její) prázdnota a bezobsažnost.
Toto libertariánské pojetí svobody koresponduje naprosto přesně s reálným způsobem existence člověka za podmínek kapitalismu: konzumistické individuum si zde chce volně a neomezeně užívat, a nijak se neptat (respektive nepřipustit otázky) na následky svého konzumu. Stejně tak toto pojetí libertariánské "svobody" počíná a končí jenom onou nespoutanou volností artikulovat se, ventilovat svůj niterný přetlak navenek - aniž by se jakkoli dále uvažovalo o tom co se bude dít dál, ať v pozitivním či v negativním smyslu.
Bylo řečeno, že toto pojetí svobody je triviální, až vysloveně primitivní: tento stav je dán primárně už tím, že v občansko-liberální společnosti se o podstatě a kvalitě svobody vůbec nepřemýšlí. Vůbec není nějakým způsobem zásadně zpochybňována, vůbec neprochází procesem kritické sebereflexe. Tato údajně "naprostá svoboda" je postavena na piedestal oslav jako něco absolutního, jako nové božstvo, o kterém není ani zapotřebí, ani vůbec přípustné jakýmkoli způsobem dále uvažovat, natož ho zpochybňovat. Vůbec není kladena otázka, v jakém poměru se tato "naprostá svoboda" nachází k podstatě vlastního lidství; natožpak aby se nějak závažně uvažovalo a přemýšlelo o tom, v čem a v jakých hodnotách tato podstata lidství vlastně spočívá.
Spokojujeme se s tím, že se na demonstracích můžeme svobodně vykřičet; s nějakým náročnějším pojetím lidské svobody ať nás nikdo nezatěžuje. "Takové úvahy koňovi necháme," zpíval kdysi Jaroslav Hutka ve svém "Litvínově". Ano, bylo to ještě za časů pseudokomunistické totality; ale maloměšťácké vzory chování a (ne)myšlení úspěšně přetrvávají bez ohledy na změny společenského uspořádání a politického režimu.
Maté pravdu. Smět vyjádřit svůj názor je primitivní - tak dalece primitivní, že je to conditio sine qua non, bez toho žádná svoboda není a nemůže být.
I když "smět vyjádřit názor" -- přesnější je smět vyjádřit svůj názor, aniž bude umlčen (ten názor) a bude reálná šance, že o něm budou druzí moci diskutovat.
Chvalme liberální demokracii. Je totiž pouze její zásluha, že nám tu pan Poláček neustále klade otázku, v jakém poměru se údajná "naprostá svoboda" nachází k podstatě vlastního lidství. Nadto je zde panem Poláčkem neustále vznášen požadavek, aby se závažně uvažovalo a přemýšlelo o tom, v čem a v jakých hodnotách tato podstata lidství vlastně spočívá.
Díky, pane Poláčku, že nám tu poskytujete tento důkaz. Bez vás by v této diskusi, která by v jiném společenském systému nevznikla a neprosperovala, možná namouduši vznikl dojem, že vymožeností liberální demokracie, jakými je kladení těchto otázek, nikdo neumí využívat.
Ale ano, pane Profante, to je přesně ono. Svoboda diskuse je podmínkou pro kvalitní společenský diskurs - jenže Vy zůstáváte stát jenom a pouze u této podmínky, a tvrdíte (byť jen implicitně), že tato podmínka je všechno, a že není nijak zapotřebí lámat si hlavu s tím, co se stane dál, zda ta vlastní kvalita obsahů společenského diskurzu bude skutečně následovat.
Je to asi něco přesně takového, jako kdybyste konstatoval, že pro stavbu počítače je základní podmínkou mít kus plechu pro to, aby bylo možno vůbec postavit jeho vnější schránku; a přitom byste se už vůbec nezajímal o to jestli je tu vůbec někdo kdo by byl schopen zvládnout také příslušný softwarový program. Tedy vlastní - byť i nemateriální a vlastně "neviditelnou" - podstatu počítače.
Paní Zemanová: naprosto to samé. Neustále se oháníte tím, že v liberální demokracii je možné vyjadřovat i kritické myšlenky - a nijak se nenecháte rušit tou skutečností, že veřejné diskuse v liberální demokracii se točí neustále dokola, kolem těch samých - povětšině zcela banálních témat. Neboť zde - s výjimkou oné samotné možnosti neomezeného ventilování sebe sama - zde není přítomno naprosto nic, co by tento veřejný diskurs pozvedlo na nějaký vyšší level.
Jmenovitě otázka podstaty lidské svobody: prakticky to zcela poslední období kdy se o tomto tématu ve veřejné prostoru skutečně se zaujetím, s erudicí a s určitým ideově-filozofickým zázemím diskutovalo, to bylo - reformní Pražské jaro roku osmašedesátého!
A není to nijaká náhoda; neboť - opakuji to znovu a znovu - právě tehdy nastala ona šťastná chvíle, kdy se spolu mohly v navzájem relativně vstřícné a plodné diskusi střetnout dva protichůdné základní společensko-systémové a životní principy: princip marxisticky fundované pospolitosti, společenskosti člověka na straně jedné, a princip nově se rodící individuální, liberální svobody na straně druhé.
Nebyl to tedy v žádném případě onen liberalismus (respektive "demokracie") sám, který by způsobil, vytvořil ono tehdejší jedinečné oživení (a zkvalitnění!) společenského diskurzu; nýbrž byl to právě tento střet dvou protichůdných idejí, které ve vzájemné koexistenci obě musely hledat odůvodnění pro svou existenci, respektive pro legitimitu svého nároku na hegemonii.
Tento stav, tento vztah platí ostatně zcela všeobecně, zdaleka ne v tomto jednom jediném případě: vždy když se nějaká idea stane na dlouhou dobu dominantní, když není vystavena tlaku na nutnost své vlastní neustálé myšlenkové regenerace, pak časem nevyhnutelně začne stagnovat, stává se krunýřem dalšího rozvoje. Není ideje natolik vysoké, natolik vznešené, aby nepodléhala tomuto zákonu stagnace respektive postupné degradace. A je lhostejné, zda touto ideou je to či ono společenské uspořádání, to či ono božstvo, či cokoli jiného. Život pod ustrnulým principem - zdánlivě natolik dynamické - liberální demokracie je nakonec stejně tak fádní a plytký, jako pod diktátem údajně všelidové partaje.
Jsou to proto jenom a pouze ta období, kde se dvě různé ideje, dva životní principy svářejí o svou prioritu, kde musejí předkládat důkazy, nebo přinejmenším argumenty pro svou pravdu, kdy je život společnosti oživen duchem, dynamikou tohoto střetu, tohoto intelektuálního (a mravního) hledání.
Liberální demokracie se svým - natolik glorifikovaným - principem "pluralismu" tuto úlohu střetu idejí splnit nemůže; ona sice formálně připouští a povoluje hlásání všech možných názorů - ale právě tím že je všechny bez rozdílu vhodí do jednoho gulášového kotle, degraduje je naprosto v jejich významovosti, namísto dějinně přelomových vůdčích idejí zde zůstane jenom nediferencovaná masa víceméně ryze soukromých názorů a přesvědčení.
Ještě jednou tedy: systém liberální demokracie založený na principu individualismu je naprosto přesně stejně jednostranný, stejně myšlenkově omezený, jako systém etatistického socialismu založený na principu (uměle udržovaného) kolektivismu.
Oba tyto systémy jsou ve své jednostrannosti, ve své omezenosti pouze dvě stránky jedné a téže mince. Jsou především výrazem lidské snahy příliš si zjednodušit velice složitou (a myšlenkově náročnou) skutečnost tohoto světa. Socialismus - ve své degenerované podobě - propadl iluzi, že pro zřízení autenticky humánní společnosti naprosto postačí zestátnit produkční sektor; liberální demokracie oproti tomu podlehla fikci přesně opačné, tedy že "konečným řešením" všech problémů lidstva bude, když se vše společenské zprivatizuje, přesune do výsostné dispozice zdánlivě zcela autonomního individua. (Které je pak ovšem o to snadněji sekundárně manipulovatelné jak svody materiálního konzumu, tak ale i demagogií protřelých politických profesionálů.)
Co se intelektuální chudosti a omezenosti obou těchto protichůdných principů (jakmile se stanou neomezeně vládnoucím dogmatem) týče, vyjde to tedy víceméně nastejno. Jediný rozdíl je v tom, že v éře (zahnívajícího) socialismu jsme alespoň věděli, že poměry jsou deformované a že je nutno je změnit; zatímco ve světě ovládané principem liberální demokracie naprostá většina populace stále ještě podléhá iluzi, že žijeme ve "svobodě".
náš společenský systém, který nazýváte liberální demokracií, opravdu zvysoka kašle na vaše stížnosti ohledně hledání vysokých hodnot a levelů. Nechává to totiž na vás. Takže: musíte se víc snažit, pane správče. Jestli se na to necítíte, svět má smůlu. Kdyby všichni myslitelé po celé věky propadali takové malomyslnosti, nikam bychom se v minulosti neposunuli. Inspiraci hledejte u svých starověkých vzorů.
Paní Zemanová, Váš poslední příspěvek mi připadá poněkud konfuzní; ze všeho nejvíce působí dojmem mít za každou cenu poslední slovo.
Že tento svět "zvysoka kašle na vysoké hodnoty"? - Ale ano, právě toto je diagnóza, patologie tohoto světa. Jenže - tento deficit nemůže natrvalo zůstat bez důsledků, kromě jiného ta široká vlna národoveckého reakcionářství, která zaplavuje současný svět, je důsledkem této ideové prázdnoty, lidé ve svém nitru samozřejmě cítí (i když si ji zřetelně neuvědomují) reálnou nicotnost vlastní existence kterou zakouší v systému liberální demokracie, a snaží se ji úporně kompenzovat křečovitým se držením "tradičních" konzervativních hodnot.
Není to tedy v žádném případě jenom a pouze výmysl nějakého Poláčka, tento svět zcela reálně prožívá svou hodnotovou krizi, a pokud mu nebudou nabídnuty hodnoty progresivní, pak se bude čím dál tím více přiklánět k pahodnotám reakcionářským.
A za druhé - jedná se i o záležitost čistě gnozeologickou, napsal jsem že pojetí svobody v liberální demokracii je triviální, až vysloveně primitivní, to je prostě holé konstatování, tam kde je svoboda člověka redukována na pouhou bezprostřední volnost jednání atomizovaného individua, tam není dáno naprosto žádné hlubší a širší myšlenkové zázemí, veškerý "intelektuální" koncept je zde vyčerpán onou naprosto triviální myšlenkou: "Svobodný jsem, když si můžu dělat co sám chci!"
Celá evropská kulturní a civilizační tradice přitom hovoří naprostý opak, pravá svoboda člověka byla vždy bytostně spojována s naplněním, tedy s určitými obsahy; ale tedy i s odpovědností vůči tímto obsahům, těmto hodnotám.
Je to až právě a pouze liberální demokracie, která neguje celou tuto evropskou kulturní a ideovou tradici, a která člověku zvěstuje: "Nejsi odpovědný nikomu a ničemu, kromě svého vlastního blaha!"
Pokud Vy sama si s tím chcete vystačit, budiž, je to Vaše věc. Ale - opakuji ještě jednou - tento svět není možno touto mísou čočovice individuální autonomie místo "práva na prvorozenectví" skuečných humánních hodnot oklamat natrvalo, tato ideová prázdnota a nicotnost liberální demokracie nemůže zůstat bez následků, a v krizových časech (které naprosto mohou nastat v souvislosti s ekologickou zátěží planety) pak mohou vybuchnout se stejnou erupcí, jako se stalo v Německu v létech třicátých.
Moje naznačování, pane Poláčku, že je i vaše věc a tedy vaše odpovědnost, zda se veřejný diskurs dočká vyššího levelu, zřejmě přišlo zcela vniveč. Jestliže pravíte, že celá evropská kulturní a civilizační tradice je v tom, že pravá svoboda člověka byla vždy bytostně spojována s naplněním, tedy s určitými obsahy; ale tedy i s odpovědností vůči tímto obsahům, těmto hodnotám, nemůžete se té odpovědnosti vyhýbat a tvářit se jako nezúčastněný kritik a svádět stav, který se vám nelíbí, na jiné. Fňukat a nic nedělat je oblíbený postoj mnohých.
Paní Zemanová, aby bylo možno v současné době něco smysluplného pro rozvoj společnosti a státu dělat, bylo by napřed nutno - v obsáhlém společenském i odborném diskursu - důkladně rozebrat a rozmyslet, o co se vlastně jedná, kam vůbec má vést cesta. Cokoli jiného by bylo pouhým akcionismem, s jepičím životem.
Nicméně v jednom ohledu (totiž právě v tom jmenovaném) Vaši výzvu přijímám. Jestliže jsem konstatoval, že liberálně demokratické pojetí státu, ale především samotného člověka se pohybuje na velice triviální úrovni, pokusím se zde naznačit, jakým jiným způsobem by se muselo přemýšlet a uvažovat, aby se veřejný diskurs pozvedl na onen zmíněný "level výše".
Bylo už řečeno, že myšlenková plochost liberálně-demokratického politického diskursu spočívá především v jeho úzkém, omezeném, povrchním pojetí samotného člověka. Vůbec zde není nějakým způsobem uvažováno o tom, co je člověk vlastně za bytost - evoluční, antropologickou, dějinnou, kulturní, duchovní, mravní - nýbrž celý tento široký horizont lidského bytí je zde zkrácen na holou individualitu, pouze ryze individuální existenci této bytosti. Tomuto individuu jsou pak poskytnuta příslušná politická a občanská práva; a tím je věc vyřízena.
Ovšem - stejně tak prázdné, abstraktní a bezobsažné je v liberální demokracii i pojetí samotného státu. Stát zde není pojímán nijak více, nijak obsažněji nežli jako pouhá instituce - tedy zařízení ve svém jádru ne-lidské, zčásti pouze jako politický aktér, zčásti jako bezduchý byrokrat.
Toto abstraktně-formalistické pojetí jak státu tak i samotného člověka se postupem času stalo už takovou samozřejmostí, že dnes si už jen málokdo dokáže vůbec představit, že by tomu mohlo být také nějak jinak. Pro příklad takového jiného myšlení je nutno vrátit se hluboko do minulosti, až do řecké antiky.
V Platónově politickém spise Politeia (do češtiny překládáno jakožto "Ústava") je jedna v tomto smyslu klíčová pasáž; která je je dnes už prakticky zcela zapomenuta, a ve svém myšlenkovém dosahu sotva vůbec chápána.
V tomto platónském dialogu totiž Sokrates otevírá pohled na vztah státu a člověka skutečně nevšedním způsobem: nastoluje zde tézi, že stát, státní uspořádání se vyznačuje nakonec těmi samými vlastnostmi, jakými se vyznačuje sám člověk, jeho duše, jeho charakter! Jinými slovy, Sokrates zde postuluje přímou identitu mezi státem a občanem. Přičemž je zde vytvářen stav vzájemné závislosti, vzájemné podmíněnosti: jaký charakter, jaký stupeň osobní vyspělosti budou mít občané státu, takový charakter bude mít i samotný stát; ale stejně tak platí i opačně, jaký charakter bude mít stát, takový vliv bude tento zpětně vykonávat na charakter, na hodnotový žebříček jednotlivých občanů.
Vidíme tedy na první pohled, že se nám tu vytváří - přes zdánlivou jednoduchost - krajně komplikovaný model vzájemné podmíněnosti, kdy obě strany tohoto vztahu podmiňují stranu druhou, a jsou stranou druhou zároveň formovány. Je to tedy svým způsobem neustálý "vířivý" pohyb vzájemné podmíněnosti, kde není možno nalézt žádný pevný "archimédovský bod".
Před tak náročným úkolem musel do značné míry rezignovat i tak velký myslitel jako Platón; proto jeho Sokrates nakonec prohlásí, že on prý "špatně vidí", a že tedy než aby se pustil do čtení "malých písmen" kterými je vypsán charakter a nitro člověka, že raději napřed bude číst "velká písmena", kterými je definován stát a jeho charakter.
Na tomto místě je nutno poznamenat, že Platón tímto krokem, tímto úhybem "od malého k velkému" předznamenal prakticky ten samý krok, kterého se o dvě tisíciletí později dopustil i Marx. Marx se totiž také zabýval výhradně tím, co je psáno "velkými písmeny", tedy obecnými fenomény jako je společnost, stát, produkční způsob, vlastnické vztahy; ale nijak se nezabýval vlastní psychologií (respektive evolučně-sociální podmíněností) samotného člověka. Respektive je podřídil svým modelům "velkých písmen".
Vraťme se ale zpět Platónovi. V zásadním protikladu proti současnému liberálně demokratickému pojetí, kde proti sobě stojí abstraktum občana a abstraktum státního aparátu, u něj byl stát bezprostředně spjatý s charakterem, s osobností každého jednotlivce. Každý jednotlivý občan měl tedy v daném smyslu esenciálně odpovědný vztah vůči státu, vůči celé polis; neboť stát zde může pouze tehdy být dobrým státem, když každý jeho občan odpovědně pěstuje a rozvíjí svou vlastní osobnost, svůj vlastní mravní charakter.
Je to tedy právě tento vztah niterné odpovědnosti každého jednotlivého občana vůči celku, vůči celému státnímu uspořádání, který je zde klíčovým faktorem. Oproti tomu stát liberální demokracie nezakládá vůči občanu nijaký vyšší stupeň (mravní) odpovědnosti, nežli že tento je pouze povinen dodržovat zákony.
Nějakým takovýmto směrem by se tedy musel vyvíjet veřejný diskurs, kdyby se měl osvobodit ze současného abstraktního, triviálního pojetí, kde člověk není nic více nežli pouze atomizovaná entita uzavřená pouze do svého vlastního soukromí, a proti němu stojí pouze abstraktní státní aparát, který nevykazuje naprosto žádné lidské rysy.
K tomu zbývá už jenom dodat, že to bylo už zmíněné československé "Pražské jaro", kde bylo fakticky obnoveno ono platónské pojetí vztahu státu a občana. V onom krátkém čase reforem stát přestával být cizorodým politicko-mocenským molochem, a čím dál tím více nabýval rysy antické polis - tedy ve smyslu místa, kde žije člověk. Respektive pospolitost lidí. A stejně tak tento stát si byl vědom, že jenom tehdy může uspět se svým projektem všestranné humanizace společného bytí, když tento projekt bude nesen všemi jednotlivými občany, jejich odpovědným vztahem vůči celku.
Vaším kardinálním omylem je očividné přání, aby ten vysoký level společenského diskursu přišel befélem shora, od vrchnosti. Jinak si zřejmě to povznesení neumíte představit.
Jenže takhle to nikdy v minulosti, ani v dobách, ve kterých vidíte zářné vzory, nefungovalo. Kdykoli se společnost pohnula směrem k lepšímu stavu, jaký dnes oceňujete, bylo to na základě aktivity, přicházející zdola. Od občanů, třebaže se tak ještě sami nenazývali. Císařpán mohl být povznášen úžasnými ideály, ale nařídit je neuměl, i kdyby chtěl. Jedině dobrovolná, nepřikázaná pospolitost jeho poddaných je dokázala uvést v život.
A tak je to i dnes. Žádná vláda svým nařízením z vás tu odpovědnost nesejme.
Svoboda slova a projevu, svoboda pohybu, svoboda slučovací -- jinými slovy "občanské svoboda" -- patří sice také do repertoáru liberálních stran a hnutí, ale nepatří jim.
Rosa Luxemburková nebyla vůbec mezi socialisty osamělá, když zdůrazňovala svobodu slova jako v prvé řadě svobodu slova pro ty, kdo nesouhlasí s režimem, u nás její myšlenku elegantně rozpracoval Karel Kosík v roce 1968 jako nezbytnou podmínku efektivního podílu dělnické třídy na vládě (proti vyvlastnění tohoto podílu komunistickou stranou).
Samozřejmě, dnes není třeba - u nás - bránit svobodu v prvé řadě proti zvůli totalitních hnutí, ale proti "diktatuře většiny", jak říkal John Dewey (mimochodem další velký myslitel, kterého nelze podezírat z bezduchého liberalismu), resp. proti oligopolně ovládaným mediím a manipulativně vytvářeným pseudospontánním postojům určitých sociálních skupin (řetězové maily zneužívající osamělost důchodců).
Takže se zkuste vyrovnat s logickou chybou v základech Vašich filipik, resp. zkuste nějak rozumně a přesvědčivě obhájit svoji tézi, že požadavek občanské svobody znamená nutně požadavek vytvářet nebo reprodukovat společnost atomizovaných jednotlivců -- a když už u toho budete, zkuste vysvětlit, jak by pomůže, když tyto atomizované jednotlivce promění platónská nebo komunistická utopie ve stádo povinně stejně myslících a konajících.
Jinak to nejdůležitější napsala paní Zemanová: občanská svoboda znamená odpovědnost a ta, řečeno jazykem, kterému rozumíte, znamená sice vždy odpovědnost jedince, ale může ji mít jen jedinec ve společenství s druhým.
Paní Zemanová (a stejně tak pan Profant): znovu a znovu naprosto nevěcně a nesmyslně mé apely na rehabilitaci a reanimaci přítomnosti nějakých vůdčích idejí v životě společnosti dezinterpretuje jako jakýsi etatistický diktát. Je to jen dokladem toho, že nedokážete vůbec myslet jinak než zcela dichotomicky. Jinak řečeno: černobíle. Buďto je všechno jenom černé, anebo je všechno jenom bílé. Paní Zemanové snad nelze ani tak vytýkat že není blíže seznámena s principem dialektické syntézy (který znamená právě překonávání této stupidní dichotomie); ale pan Profant by o tom měl alespoň něco vědět, už z titulu svého povolání.
Paní Zemanová, tvrdíte že všechny pokrokové ideje na tomto světě vzešly výhradně zespoda, ze spontánního přesvědčení lidu. A nikoli z aktivity panovníků. Takovéto tvrzení je už čistě historicky zcela chybné. Vezměme si třeba takové křesťanství - bez kterého si rozvoj evropské civilizace vůbec není možno představit. Ano, původně vzniklo jako spontánní hnutí mezi "dolním lidem"; ale za své vítězné tažení Evropou vděčí především rozhodnutím panovníků, kteří ho na svém teritoriu prosadili zákonem a příkazem. Tak tomu bylo i u nás; a ještě dlouho potom muselo nově nastupující křesťanství bojovat s hluboko usazenými tradicemi lidového pohanství. Ostatně už ve starém Římě existovalo něco takového jako "náboženská policie"; a ti samí státní úředníci kteří dříve dohlíželi zda římští občané řádně obětují římským (tedy pohanským) bohům, po uzákonění křesťanství jako státního náboženství nyní sankcionovali ty, kdo neprojevovali dostatečnou úctu Bohu křesťanskému.
A stejně tak se mýlíte ve své tvrzení, že pokročilé ideje nikdy nepřicházely shora. Byli to naopak právě první římští křesťanští císařové, kteří se s plnou vážností a s plnou odpovědností cítili být zástupci Boha na zemi; tedy jako ti, kdo jsou Bohu odpovědni za to, že jeho mravní Boží řád prosadí i na zemi, v dosahu své panovnické moci.
A například ještě v 19. století to byla progresivní česká šlechta, která se dokázala postavit proti reakcionářskému lidovému antisemitismu.
Zkrátka, paní Zemanová, co se nástupu progresivních myšlenek v lidských dějinách, tady je velmi neradno spoléhat se jenom na spontánní iniciativu zdola. Každá nová idea se musí pravidelně prosazovat nejen proti vůli vládnoucí třídy, ale stejně tak proti konzervatismu, ne-li přímo reakcionářství lidových mas.
-------------------------------
Ale k věci. Vy stále ještě nejste ochotna akceptovat zcela zásadní moment: že se primárně vůbec nejedná o to, zda ta či ona idea je či není prosazována či vnucována státem; nýbrž že se jedná především o to, jestli je takováto vyšší vůdčí, mravní idea vůbec přítomna v životě dané společnosti.
Když svého času parlamentní ochranka musela poslance Volného (zvaného taktéž "Mlátička") pro jeho výtržnosti doslova odvláčet od řečnického pultu, ten se přitom odvolával na svá práva tím že vyřvával: "Jsem svobodně zvolený zástupce lidu!" A nebylo zde přítomno naprosto a vůbec nic, co by umožnilo mu říci: "Jsi primitiv, a jestli někoho reprezentuješ, pak jenom ty nejprimitivnější, nejzaostalejší, nejreakčnější vrstvy této společnosti. Nemáš žádné mravní právo v této společnosti dále šířit jed svého primitivismu, své obhroublosti, svého reakcionářství!"
A to je právě to o co se jedná, paní Zemanová. Liberální demokracie se svým formalistickým rovnostářstvím ze života společnosti naprosto eliminuje všechno, co by mohlo zakládat nějakou vyšší odpovědnost, vůči nějaké univerzálně platné mravní ideji. Nejde o to aby tuto ideu nutně prosazoval, sankcionoval stát; ale jde o to, aby zde vůbec byla reálně přítomna.
Tvrdíte, že prý samotná občanskost ve státě liberální demokracie prý zakládá stav odpovědnosti občana vůči státu. - Ano, napohled takto vymezený stav občanské odpovědnosti zní velmi vznešeně a ušlechtile; bohužel v reálné praxi je to ta samá prázdná floskule, jako když za socialismu státní propaganda hlásala, že v socialismu se každý člověk chová odpovědně vůči zájmům celku a věci socialismu.
Zkuste si sama odpovědět: ty obrovské masy amerických občanů, které zvolily Donalda Trumpa do prezidentského úřadu (a kteří tak dost možná učiní znovu): jednali ti občansky odpovědně? Anebo tak pouze - bez sebemenšího náznaku nějaké kritické sebereflexe - pouze slepě ventilovali zčásti svůj bytostný konzervatismus, zčásti své ryze atavistické touhy po silném vůdci?... Co ti holandští občané, kteří dávali houfně své hlasy fašistoidnímu Wildersovi? Ti se také zachovali "občansky odpovědně"?...
Občanská odpovědnost, paní Zemanová, to není něco co reálně vznikne pouze tím že si to někdo napíše do ústavy nebo do učebnic politologie. Občanská odpovědnost je něco, co může - v tomto ohledu máte pravdu - vyplynout pouze z reálného života společnosti.
Jenže - na čem spočívá reálná existence liberálně demokratické společnosti? Stále pouze na "starém dobrém" kapitalismu. Kde jedinou reálnou odpovědností je starat se sám o sebe, hromadit si svůj vlastní soukromý majetek, přihrávat si jenom do své vlastní kapsy. Na takovémto základě nějaké skutečně odpovědné občanství, které by preferovalo veřejný zájem nad zájmem obecným, nikdy nevybudujete.
Tento reálný egoismus soukromého vlastníka v kapitalismu pak nachází samozřejmě svůj odraz i ve státní ideji liberální demokracie: onen soukromník v oblasti ekonomické má svůj přímý protějšek v onom "svobodném občanovi" v oblasti politické, který není zavázán nikomu a ničemu jinému nežli svému vlastnímu zájmu, svému vlastnímu přesvědčení. Jak bylo řečeno výše, ať je toto jeho přesvědčení jakkoli deformované, jakkoli reakcionářské, není zde přítomno nic co by mohlo být nějakým ideově nadřazeným mravním korektivem. Tam kde autonomní, nezávislé individuum je počátkem i koncem všech věcí, tam principiálně není možno konstruovat jakoukoli vyšší občanskou či mravní odpovědnost nějakým způsobem přesahující omezený okruh tohoto soukromnického individua.
Pane Profante, tvrdíte že prý mé zde vyjádřené názory trpí jakýmsi logickým protimluvem; v tom případě by ale bylo záhodno, abyste zcela jasně pojmenoval a určil, v čem tento logický protimluv spatřujete. Nemohu si pomoci, ale já tyto logické protimluvy nadále spatřuji především u mé protistrany.
Neboť - jaký vůbec větší logický protimluv může existovat nežli ten, kdy se napřed člověk definuje výhradně jako INDIVIDUUM, jako soukromník - aby se pak od něj vzápětí očekávalo, že se bude chovat jako odpovědný občan, tedy s upřednostněním zájmů CELKU před zájmem soukromým, egoistickým?! Tento protimluv mi, pane Profante, laskavě vysvětlete.
Paní Zemanová a pan Profant: nicméně fakticky - jako vždycky - svým neustálým hrozením (se) nad praktikami totality znovu a znovu uhýbáte před vlastním jádrem mé kritiky konceptu liberální demokracie.
Tak tedy opakuji ještě jednou: tento koncept je především proto naprosto nicotný, protože je ve své nejvlastnější ideji naprosto t r i v i á l n í, obsahově plochý, až přímo primitivní.
Není žádné natolik vznešené ideje, aby časem nezdegenerovala, pokud není udržována při životě stálým přezkoumáváním, neustálou sebereflexí. Jenže - myšlenka liberální demokracie je myšlenkově natolik chudičká, že zde není prakticky vůbec nic, co by mohlo být předmětem nějakých hlubších úvah.
Svobodné volby + dělba moci - to je prakticky všechno, s čím přichází koncept liberální demokracie. Dělba moci - něco takového je dnes možno prakticky už navrhnout na rýsovacím prkně, to je fakticky inženýrský projekt, není tu takto nic, nad čím by bylo vůbec možno nějak hlouběji uvažovat.
Ostatně, právě v tom spočívá hlavní přitažlivost konceptu liberální demokracie: že totiž člověka nijak nenutí přemýšlet. Princip volební urny pochopí obvykle i ten nejposlednější primitiv; a nikam dále idea liberální demokracie nesahá.
Zatímco onen Platónův koncept - jak už jsem uvedl, to je myšlenkově velice složitý komplex vztahů mezi člověkem jako jedincem a mezi státem/společností, je zde onen vztah vzájemné podmíněnosti, je tu vzájemná dynamika, kterou by bylo - pokud by byla řízena skutečně vědomě - bylo nutno znovu a znovu udržovat ve stavu vzájemné vyrovnanosti, vyváženosti.
A především: onen platónský (a stejně tak marxistický) koncept se v prvé řadě zabývá otázkou č l o v ě k a; tedy otázkou co je vlastně člověk, co je jeho podstatou, kam má směřovat jeho usilování.
Zatímco liberální demokracie právě tuto otázku po člověku naprosto eliminuje, protože je bytostně neschopná na ni dát jakoukoli odpověď. Liberální demokracie se problémům s člověkem vyhýbá tím, že tohoto člověka (v plné šíři jeho bytostné duševní, kulturní, společenské existence) redukuje jenom a pouze zčásti na soukromníka, zčásti na onu abstraktní fikci "státního občana". Který však v této pozici už není skutečným člověkem, nýbrž víceméně jenom pasivním aktérem od kterého se očekává sotva více nežli že jednou za několik let vhodí do volební urny hlasovací lístek s několika křížky.
Tato myšlenková chudoba konceptu liberální demokracie jde pak ruku v ruce s naprostým úpadkem politické filozofie v současné době; i pokud vycházejí díla tvářící se jakožto filozofické úvahy nad stavem současné společnosti a státu, ve skutečnosti se většinou ukáže, že jsou to analýzy svou podstatou pouze politologické - tedy z oboru který vykazuje nejmenší míru obecného poznání, který je nejvíce svázán s empirií, se všemi jejími nahodilostmi. Víceméně se jedná jenom o vnějškový popis těch či oněch institucí, i zde prakticky zcela absentuje sám člověk, vše je opět zúženo pouze na onen triviální vztah občan - stát.
Zajímalo by mě, jestli pan Poláček záměrně ignoruje podstatu toho, co mu adresuju, anebo jestli tomu nerozumí. Jeho filipika proti ideové prázdnotě "liberální demokracie" se totálně míjí se vším, co jsem psala, totiž že posláním liberálnědemokratického systému není přicházet s ideovou náplní, ale umožňovat společnosti, aby si ji vytvořila. Navíc mé námitky proti jeho tezím obsahují osobní rovinu, kde pokouším zkoumat jeho vlastní podíl na vytváření onoho vysokého levelu společenského vědomí, po kterém stále volá. Zdá se, že nic takového /kromě kritiky neblahého stavu/ pro pana Poláčka neexistuje.
Prostě jste jaksi opomněl zdůvodnit, proč by k požadavku, aby člověk byl svobodný -- ve smyslu té elementární svobody občanské -- bylo potřeba vycházet z téze, že člověk se nejprve "definuje výhradně jako INDIVIDUUM, jako soukromník - aby se pak od něj vzápětí očekávalo, že se bude chovat jako odpovědný občan, tedy s upřednostněním zájmů CELKU před zájmem soukromým, egoistickým?! " (Mimochodem přemíra interpunkce a kapitálek učiní větu přesvědčivější).
Možná Vám ta souvislost přijde samozřejmá, ale není. Takže tu tézi buď zdůvodněte nebo mne omluvte, vést diskusi založenou mylném předpokladu by mě nebavilo.
Napřed ještě dodatek k některým bodům z minulých dní: pane Profante, apely Rosy Luxemburgové a Karla Kosíka na svobodu jednotlivce mají jenom a pouze tehdy (emancipační) smysl, když jsou vydány v kontextu ideového prostředí založeného na principu společenské podstaty, společenské vázanosti lidské bytosti. Protože bez tohoto kontextu společenské podmíněnosti člověka toto fundamentalistické lpění na svobodě jednotlivce není ničím jiným nežli projevem maloburžoazního myšlení. Tedy takového způsobu myšlení které praktikuje ten kdo si vytváří iluzi, že když je nezávislý jako soukromník, tak že už jenom tím dosáhl pravé lidské svobody.
Hlasateli takovéhoto maloburžoazního pohledu na lidskou svobodu ale docela určitě nebyli ani socialistka Luxemburgová, ani marxista Kosík.
Takže paní Zemanová se tedy domnívá, že úlohou liberálního státu není dodávat nějakou "ideovou náplň", nýbrž pouze vytvářet podmínky pro její hledání.
Jenže, paní Zemanová, vždyť tohle je právě to, co znovu a znovu označuji za zcela zásadní deficit, zcela základní hřích tohoto liberálního státu. Je to asi něco takového, jako kdybyste prohlásila že úkolem učitele není učit žáky, nýbrž pouze "vytvářet podmínky" pro to aby se mohli sami učit.
Tato analogie není pouze nahodilá; zkuste si jenom představit, kolik žáků by se asi začalo zcela dobrovolně vystavovat námaze učení, jenom proto že by k tomu dostali "příhodné podmínky".
Hledání, vytváření takovéto "ideové náplně" je totiž krajně obtížná, náročná záležitost, ke které se málokdo odhodlá, dopracuje jenom ze svého vlastního impulsu. Pokud není v dané společnosti nějaká takováto "ideová náplň" přítomna sama o sobě, pokud nevyplývá z jejího vlastního reálného života - pak je marné čekání, že se nějakým způsobem přece jenom urodí.
Paní Zemanová, opět jedna osobní vzpomínka z doby, kdy jsem emigroval na Západ. Nedělal jsem si tehdy žádné iluze o kapitalismu (ten jsem si naopak spíše maloval mnohem horší nežli je v reálu); ale dělal jsem si iluze o demokracii. Naplněn zkušeností jak my jsme - v boji proti totalitní moci - lidskou svobodu považovali přirozeně za cestu k vyšším životním hodnotám, k vyšším idejím, jsem s toutéž samozřejmostí předpokládal, že svobodný člověk Západu své svobody bude užívat právě v tomto smyslu, tedy k neustálému hledání vyššího smyslu lidské existence, té individuální i té společenské, pospolité.
Právě v tomto ohledu jsem v oné západní společnosti zažil největší zklamání, neřkuli přímo ideový náraz: toto hledání vyšších idejí se zde prostě a jednoduše nekoná. Snad jedině na marxistickém semináři který jsem navštěvoval se diskutovalo o tom, co vlastně vůbec znamenají nějaké vyšší formy lidské emancipace. Tedy takové formy, které přesahují maloburžoazní (liberální) pojetí svobody omezené na pouhou autonomii jednotlivce.
Zkrátka, paní Zemanová, jenom a prostě "vytvořit podmínky" a pak si umýt ruce když všechno zůstane jenom u těchto podmínek a nepokročí se nikam dál, to je čirý alibismus. Je to výmluva; je to stavění ideologické fikce na místo reality.
-----------------------------------------------
Ostatně, znovu a znovu zaměňujete dva různé pojmy, dvě různé entity. Já hovořím o tom, že tato vyšší - životní, humánní, dějinná - idea musí být přítomna ve společnosti; ale Vy v tom nevidíte (respektive vidět nechcete) nic jiného nežli ideologický diktát ze strany státu.
Pokud jsem hovořil o "státě" například ve spojitosti s Platónem, pak to bylo výhradně v tehdejším smyslu polis; tedy společné, pospolité existence občanů ve společném státním uspořádání. Přičemž tito občané byli navzájem ideově spojeni, sjednoceni jak vůbec ideou svého státu, tak společnou (exkluzivní) kulturou, tak světem svých bohů. Nic z toho ale liberální stát ze své samotné definice člověku neposkytuje, a - jak správně konstatujete - ani poskytnout nechce.
Pane Profante, opravdu se zdá, že i kdybych klíčové pojmy vypsal písmeny metr velkými, Vy jejich smysl stejně nepochopíte. Platónův Sokrates alespoň otevřeně přiznal, že dokáže číst pouze "velká písmena"; Vy oproti tomu zřejmě nedokážete ani to.
Takže ještě jednou, zcela elementárně: pane Profante, jste ochoten uznat platnost Aristotelovy téze, že člověk je zcela podstatně, bytostně "zoon politikon"? Že tedy svou - autentickou - lidskou existenci nemůže nikdy vést jako izolované individuum, nýbrž jenom a pouze jako integrální součást lidské pospolitosti?
Pokud tuto Aristotelovu tézi uznáte, pak se pokuste nějakým způsobem doložit, jak může dojít k tomu, aby když se člověk (v liberální demokracii) definuje (a především reálně chová) jako soukromník, tedy jako pouze do sebe samého, do svých vlastních zájmů uzavřené individuum, jak se tedy tento atomizovaný soukromník náhle stane odpovědným členem oné nadindividuální, mezilidské pospolitosti.
"Pokud tuto Aristotelovu tézi uznáte, pak se pokuste nějakým způsobem doložit, jak může dojít k tomu, aby když se člověk (v liberální demokracii) definuje (a především reálně chová) jako soukromník, tedy jako pouze do sebe samého, do svých vlastních zájmů uzavřené individuum, jak se tedy tento atomizovaný soukromník náhle stane odpovědným členem oné nadindividuální, mezilidské pospolitosti."
Pokud se považujete za odpovědného člena nadinduviduální mezilidské společnosti, jak po vás požadují vaši antičtí guruové, prozraďte, pane Poláčku, jak se vám osobně podařilo vymanit se z pozice uzavřeného individua, neboli atomizovaného soukromníka. Nebo jím jste pořád? Moc by mě potěšilo, kdybyste se tu přiznal, jak to s vámi je, a nezůstával u obecných frází.
vidím, že to opět místo věcné odpovědi zkoušíte s aroganci -- kdybych si Vás nevážil, skoro bych byl v pokušení věřit, že se napadáním oponenta v diskusi jako negramotného snažíte vyhnout věcné odpovědi.
Ale že si Vás vážím, položím znova tutéž otázku, formulovaná ve Vašich pojmech, aby nedošlo k nedorozumění:
Jak z uznání toho, že člověk je tvor politický brání tomu, abychom ho zároveň chápali jako odpovědnou, tedy rozumnou a svobodná bytost? A proč by v centru svobody člověka jakožto tvora politického neměla být politická svoboda?
Tedy pokud tuto politickou svobodu vyjádříme jinými slovy: způsobilost občana polis podílet se aktivně i pasivně na vládě, žít v politei -- a tudíž také schopnost schopnost se na agoře svobodně dohadovat s druhými o tom, co je spravedlivé a co nespravedlivé, co prospěšné a co škodlivé -- čímž se ten zoon politikon vymezuje v Aristotelově Politice, kniha první, pokud si dobře vzpomínám 1253a.
Paní Zemanová, z mých dosavadních komentářů by Vám snad mělo být zřejmé, že z oné pozice atomizovaného individua jsem se ani já nijakým způsobem nemohl vymanit; za podmínek liberální demokracie to prostě objektivně není možné. Když už jsme u té analogie s atomy (k tomu ještě později): i atomy se mohou sdružovat do vyšších, komplexnějších, a tedy principiálně hodnotnějších celků jenom za určitých okolností. Když jsou k tomu příznivé rámcové podmínky. (Takovéto podmínky například neexistují v nitru vesmírných "černých děr", kde veškerá hmota existuje pouze ve formě indiferentní plazmy.)
Pro mou osobu tedy mohu dělat pouze to, co dělám: tedy v mém osobním životním okruhu si za osoby mně blízké vybírat především takové, kteří vidí svět a jeho problémy stejným způsobem jako já; a za druhé se mohu snažit tuto nutnost, tuto bytostnou potřebu člověka žít i nadindiviuální formu jeho existence (bez ohledu zda si tuto potřebu ten či onen jedinec uvědomuje či nikoli) protlačit do širšího vědomí. Což je ovšem - jak je názorně vidět i zde - záležitost krajně obtížná, a snaha víceméně marná. Reálný kapitalismus i s jeho reálnou liberální demokracií totiž tuto lidskou bytost dokázal denaturovat, do jeho pouze privátního sektoru zatlačit tak dalece, že tento člověk si už vůbec nedokáže představit, že by mohl být možný i nějaký jiný, principiálně humánnější a obsažnější způsob lidského bytí a žití.
Jednou větou, paní Zemanová: za dané situace se nedá dělat téměř nic; je možno pouze víceméně rezignovaně přihlížet tomu, jak se tento "svobodný" západní svět usilovně žene do svého - klimatického a dost možná i civilizačního - kolapsu.
Především si nějak nevzpomínám, pane Profante, že by Aristoteles ve své "Politice" vůbec nějak cíleně psal o "svobodě". (Snad jenom krátká zmínka v souvislosti s diskusemi o legitimitě či ilegitimitě stavu otroctví.) Aristoteles zde psal především o celé řadě jiných věcí, totiž o tom, jakým způsobem žije respektive žít má řádný muž, řádný člověk.
Tento rozdíl není nahodilý či nepodstatný; přesně naopak, právě v něm se skrývá celé jádro věci. Ptáte se:
"Jak z uznání toho, že člověk je tvor politický brání tomu, abychom ho zároveň chápali jako odpovědnou, tedy rozumnou a svobodnou bytost? A proč by v centru svobody člověka jakožto tvora politického neměla být politická svoboda?"
Ale proboha, pane Profante, Aristotelův "zoon politikon" přece ani zdaleka neznamená jenom a pouze "člověka politického", v tom úzkém smyslu jak tomu pojmu rozumíme my dnes (respektive jak ho pojímá liberální demokracie). Symptomatický je v tomto ohledu například text v německé Wikipedii: https://de.wikipedia.org/wiki/Zoon_politikon
Ty pasáže které pojednávají o Platónově pojetí státu, jakožto za prvé entity bytostně propojené s duší (a charakterem) člověka a za druhé s metafyzicko-teologickým ideovým zázemím, tedy kdy stát je chápán jako nástroj k instalování božského/kosmického pořádku na zemi, jsou myslím v zásadě přesné. Oproti tomu pasáže které pojednávají Aristotelův pojem "zoon politikon" jsou podle mého soudu příliš formalistické; jako by se Aristotelovi nejednalo o nic více nežli o vytvoření zcela konvenčního "superorganismu", jakého jsou (zárodečně) schopna i hmyzí společenství a primáti. A výklad autora textu Aristotelova pojetí smluv jakožto základu státu je podle mého soudu už zcela převrácený, naprosto se míjící s vlastními intencemi Aristotela.
Zůstaňme proto raději u Platóna, tam je celá věc zřejmější: politika - v běžném slova smyslu - není u Platóna nikdy samoúčelem, nýbrž pouze prostředkem. Prostředkem k dosažení určitých účelů, určitých cílů, které dalece přesahují omezený dosah běžné, konvenční politiky.
Právě v tom spatřuji zásadní omyl Vašeho položení problému. Vy se ptáte, proč by politická svoboda měla být v rozporu s (pravou) politeiou - má odpověď zní, že nelze jít dvěma různými směry zároveň. V zásadě je možno život společnosti postavit na jeden jediný princip, nasměrovat její existenci jenom k jednomu cíli. Pokud tímto principem, tímto cílem bude jenom a pouze politika ve standardním, konvenčním slova smyslu - pak už se nikdy nepodaří od ní pokročit někam dále, k vyšším formám jak vzájemného spolužití, tak i pravé lidské svobody.
Ptáte se, co by mělo být špatného na vzájemném rozumném hovoru (v politice) o záležitostech státu, polis. To se zdá být naprosto logickým argumentem; ale rozhodujícím momentem je zde to zdánlivě samozřejmé slůvko "rozum".
Na tento "rozum" (respektive jeho rehabilitaci) se ve své "Pléthokracii" opakovaně odvolával V. Bělohradský. V mé recenzi k jeho knize jsem ale konstatoval, že Bělohradský nijak konkrétněji nedefinuje, neurčuje, v čem tento "rozum" má vlastně spočívat, jaké má mít vlastnosti, jaké musí splňovat podmínky.
Má se jednat o běžný, konvenční, racionalisticko-ulititaristický rozum, který si neklade žádné vyšší ambice nežli pokud možno věcně správně řešit každodenní záležitosti správy obce? (Například kanalizaci anebo zákaz nočního vjezdu do centra města.) Anebo se má ale jednat o platónský rozum vyššího řádu, který se zdaleka nevyčerpává s touto konvenční věcností, nýbrž který míří k nejvyšším metám rozvoje lidské bytosti, lidské společnosti? K nejvyšším metám osobnostním, mravním, kulturním i duchovním?
Toto dvojí pojetí rozumu, pane Profante, je naprosto klíčové; a spolu s ním nám zde vyvstávají i dvě zcela rozličné pojetí lidské společnosti.
Ale zároveň také lidské svobody samotné. Má snad svoboda člověka záviset jenom a pouze v tom, aby se mohl nerušeně vymluvit na veřejnosti (respektive v parlamentu)? Nemá pojem lidské svobody (v plném a intenzivním smyslu) nutně zahrnovat také reálné n a p l n ě n í (nedá se nic dělat, ale opět to musím napsat zvýrazněně) všech bytostných lidských možností a potenciálů?...
Opakuji znovu a tvrdím: když - v okamžiku konstituování státu - veškerou pozornost fixujeme jenom a pouze na "svobodnou politiku" v onom standardním, konvenčním smyslu, když opomeneme tento stát už v samotném okamžiku jeho zrodu nerozlučně spojit alespoň s oním "rozumem" vyššího řádu nežli je onen věcně-utilitaristický - pak se tento stát, tato polis k nějakým vyšším metám, vyšším horizontům své existence už nikdy nedokáže pozdvihnout.
Znovu opakuji co už jsem naznačil dříve: k tomuto "pozdvihnutí se" musí být v životě společnosti bezprostředně přítomný nějaký velice silný impuls, který členy tohoto společenství vůbec dokáže motivovat k tomu sami byli ochotni překročit konvenční okruh své osobní, individuální existence, a pohlédnout někam výše. Pokud zde tento impuls, tento cíl přítomen nebude - pak veškerá politická svoboda zůstane pouze formální možností, která ale nikdy nebude schopna vyprodukovat lidskou svobodu v autentickém, obsažném a esenciálním smyslu.
Teď se tedy ještě vrátím k otázce paní Zemanová o vztahu jednotlivce a společnosti, v souvislosti s užitou analogií o atomech.
Napsal jsem, že liberálně demokratická společnost je se svým vyhraněným individualismem atomizovaná. Tuto "atomizaci" je ale nutno chápat ve dvojím smyslu.
Napřed se jedná o obvyklý význam, tedy že lidská společnost, ve smyslu lidského společenství, je v tomto politickém uspořádání rozbita, rozložena na jednotlivá individua, která jsou v prvé řadě žárlivá na svou bezpodmínečnou autonomii. Na své vlastní osobní či soukromé zájmy, které vždy budou preferovat před zájmy celku.
Ovšem - tato analogie s "atomy" má ještě jeden další smysl. Každá společnost je totiž charakterizována tím, jak chápe samotného člověka. Může ho chápat jako dejme tomu bytost určité kmenové či rodové pospolitosti, jako bytost Boží, jako bytost kulturní, a mnoha jinými způsoby. Ovšem - specifikum státu liberální demokracie spočívá v tom, že on člověka nedefinuje prakticky vůbec nijak. Nijakým způsobem se nezajímá ani o to, jakým je tento člověk ve svém nitru, ani o to do jakých vstupuje mezilidských vazeb. "Člověk" je v pojetí liberální demokracie jenom jakási izolovaná entita, blíže neurčitelná. Asi tak nějak, jako si lidé dříve představovali atomy: jako jakési kuličky, které jsou už dále nedělitelné, a tedy neanalyzovatelné, nepoznatelné.
Z hlediska liberální demokracie je člověk právě takovýto "a-tomos", dále nedělitelný, dále nepoznatelný. Jestliže pro Platóna byla existence dobrého státu podmíněna charakterovou (a intelektuální) zralostí a vyspělostí všech jeho občanů, pak stát liberální demokracie veškerý charakter, ale tím i veškerý humánní potenciál člověka zcela eliminuje ze svého zájmu. Stát liberální člověka od tohoto lidského atomu nevyžaduje (a ani neočekává) nic více, nežli aby dodržoval platné normy.
Právě z tohoto důvodu jsem konstatoval, že celý projekt liberální demokracie je ve své podstatě naprosto triviální: protože se vůbec nijak nezabývá hloubkou a šířkou existence lidské bytosti. "Člověk" v plném smyslu, v plné obsažnosti tohoto pojmu je pro stát liberální demokracie bytostí nejen zcela neznámou; ale navíc i bytostí vysloveně suspektní, která - kdyby se opravdu rozpomněla na svá bytostná lidská práva - by se vůči jeho abstraktnímu formalismu nevyhnutelně musela začít chovat subverzivně. Právě proto stát liberální demokracie lidskou bytost v tomto jejím plném významu zkracuje, redukuje jenom a pouze na ono abstraktum "občana": s tímto neživotným abstraktem si tento stát liberální demokracie už dokáže poradit, vybaví ho určitými právy a uloží mu určité povinnosti, a tím je s ním hotov, jeho autenticky humánní stránkou se pak už nemusí nijak zabývat, nijak si s ní nemusí lámat hlavu.
Toto je tedy dvojí význam "atomizace člověka" ve státě a společenském zřízení liberální demokracie.
Ačkoli se s panem Poláčkem jinak skoro v ničem neshodnu, vypíchnul bych a ocenil několik jeho výroků či úvah, které jsou hodné větší pozornosti, pokud dokonce nevystihují celou podstatu věci:
"Jenže - na čem spočívá reálná existence liberálně demokratické společnosti? Stále pouze na "starém dobrém" kapitalismu. Kde jedinou reálnou odpovědností je starat se sám o sebe, hromadit si svůj vlastní soukromý majetek, přihrávat si jenom do své vlastní kapsy. Na takovémto základě nějaké skutečně odpovědné občanství, které by preferovalo veřejný zájem nad zájmem obecným, nikdy nevybudujete."
"Právě v tomto ohledu jsem v oné západní společnosti zažil největší zklamání, neřkuli přímo ideový náraz: toto hledání vyšších idejí se zde prostě a jednoduše nekoná. Snad jedině na marxistickém semináři který jsem navštěvoval se diskutovalo o tom, co vlastně vůbec znamenají nějaké vyšší formy lidské emancipace. Tedy takové formy, které přesahují maloburžoazní (liberální) pojetí svobody omezené na pouhou autonomii jednotlivce."
Jaká je podstata liberální demokracie? Poměrně malá skupina bohatých lidí např. předvybere prostřednictvím svých médií kandidáta, který bude hájit jejich zájmy, např. bývalého vojáka, který je zvyklý poslechnout jakýkoli jejich příkaz. Tomuto člověku zčásti zaplatí kampaň. Volba lidí tedy ve finále není až tak svobodná, jak se může jevit. Jedná se jen jeden ze způsobů, jak hrstka bohatých řídí společnost tak, aby to vyhovovalo hlavně jejich zájmům.
Ano, většina lidí, pokud má nějaké fyzické či duševní schopnosti, se může svobodně rozhodnout zda bude pro ty bohaté pracovat (někdy za naprosto směšnou mzdu) nebo jestli bude chcípat o polívce a kousku chleba, pokud bude mít sílu si pro ně do charity dojít, někde pod mostem. Zde bude jejich život poměrně krátký a dosti ohavný, protože např. zdravotní péče je zdarma už jen na papíře.
sice jste mi zase neodpověděl, ale tentokrát jste se alespoň pokusil psát k věci. Vážím si toho.
Pane Krupičko, Vy si opravdu myslíte, že volební vítězství vojáka (jak píšete) bylo zapříčiněno finanční slabostí jeho protikandidáta? Nebylo spíš důsledkem toho, že celkem nedaleko začaly statisíce vojáků (kteří musejí na slovo poslouchat) útočnou válku?
Omlouvám se za off topic otázku.
No dobře, pane Profante, zkusím Vám odpovědět zcela polopatisticky:
Samozřejmě že politická svoboda sama nestojí v žádném principiálním rozporu se svobodou člověka jakožto autentického "zoon politikon", člověka společenského. Naopak, svoboda politická/občanská je samozřejmou součástí respektive podmínkou této vyšší formy svobody.
Ale veškerý klam společenského systému liberální demokracie spočívá v tom, že ona tuto svobodu - pouze - politickou systematicky a trvale vydává za svobodu skutečnou, za svobodu plnohodnotné lidské bytosti.
Zdá se, že bude zapotřebí vyjasnit si naprosto základní pojmy a kategorie, především ohledně lidské svobody samotné. Velice zjednodušeně řečeno existují dvě zásadně diametrální pojetí svobody člověka:
1. svoboda jako m o ž n o s t
2. svoboda jako n a p l n ě n í
Svoboda jako možnost: tady je nutno připojit, že se jedná fakticky pouze o formální, či latentní možnost. V zásadě se nejedná o nic více, nežli pouze o absenci přímého zákazu, přímého násilí. Člověku je zde s velkou pompou sděleno: "Teď jsi naprosto svobodný"; ale žádným způsobem zde není postavena otázka, jakými reálnými obsahy bude tato údajná "svoboda" naplněna. Bude-li naplněna obsahy které lidskou osobnost pozdvihují výše, k vyšším a hodnotnějším humánním horizontům - anebo které ji naopak strhávají dolů, k usilování o pouze přízemní konzumní potřeby a touhy. (Platón by řekl, že takováto "svoboda" je pouze svobodou břicha - tedy té nejnižší, nejpřízemnější části lidské duše.)
Takto pojímaná "svoboda" je natolik přízemně konstruovaná, že ve skutečnosti vůbec nezaslouží tento honosný název. Folkový písničkář Jaroslav Hutka, poté co se dostal do holandského exilu a učinil zkušenost že pro "holandské hokynáře" je reálnou náplní jejich svobody jenom a pouze přízemní konzumismus, napsal fejeton ve kterém zcela zásadně odlišil dva pojmy: pravou lidskou svobodu na straně jedné, a pouhou volnost na straně druhé. Liberální pojetí svobody ve skutečnosti vůbec neposkytuje lidskou svobodu v autentickém, obsažném slova smyslu, nýbrž pouze onu "volnost" nespoutaného individua: volnost dělat si (v rámci možného) co se mně samotnému zlíbí, ale vůbec se nestarat o obsahovou a mravní kvalitu mého jednání.
Zatímco druhá linie lidské svobody, ta byla vždy naopak vázána na dosažení, na naplnění zcela konkrétních obsahů: obsahů duševních, kulturních, společenských, mravních, metafyzických, religiózních... Antický občan nebyl svobodný jenom a pouze proto, že nebyl otrokem; nýbrž on byl svobodný především tím, že svůj život mohl naplnit, mohl mu dodat vyšší smysl svou účastí na exkluzivní kultuře, svým vřazením do své domovské polis, svým zakotvením v (dokonalým se jevícím) řádu celého univerza, reprezentovanému světem bohů.
Anglický dramatik G. B. Show tento protiklad dvojího pojetí svobody naprosto dokonale vyjádřil v jedné své hře. Je zde jedna - klíčová - scéna, kdy římský císař za věrné služby propouští svého otroka. Tento otrok je tedy nyní osobně volný, může opustit císařský palác a vydat se kamkoli podle své vlastní vůle.
V tomto aktu, v tomto okamžiku získání své svobody by tento otrok tedy měl, musel být neskonale šťastný a vděčný; ale místo toho se na svého císaře obrátí s nářkem:
"Můj pane, čím jsem se proti tobě provinil, čím jsem si vysloužil svůj hněv, že mě vyháníš od svého dvora?... U tebe, v záři tvého majestátu jsem mohl užívat všech krás, všech úchvatných duchovních zážitků vysoké kultury, která je přítomna na tvém dvoře - a ty mě teď chceš vyhnat někam mezi sprostý, přízemní lid, který nemá sebemenší ponětí o velikosti ducha? Jak má duše nemá trpět, nemá zahynout v oné duchovní pustině tam venku?!..."
Samozřejmě, tato scéna je stylizovaná; ale G. B. Show zde zcela plasticky znázornil, že formální individuální svoboda ještě zdaleka nemusí znamenat pravou svobodu lidské duše a lidského ducha; a že za určitých okolností tato svoboda, tato naplněnost duše přináší mnohem větší míru svobody, nežli ona pouhá volnost těla.
K výše řečenému ještě jedna vzpomínka z emigrace. Bylo zde hodně hovořeno a psáno o svobodě, o občanskosti, o občanské odpovědnosti.
Ano, v okamžiku svého osvobození z nevolnictví je každý člověk napřed zalit vlnou euforie ze své nové svobody; je přesvědčen že se mu tím otvírá celý širý svět krásného a smyslem naplněného lidského žití. Jenže - ve skutečnosti naprosto rozhodujícím pro pravý charakter a náplň této svobody není onen první krok osvobození, nýbrž to co se stane, co přijde potom.
Když jsem svého času odešel do emigrace v Německu, měl jsem v té době samozřejmě při různých příležitostech mnoho kontaktů k jiným emigrantům z východní Evropy. Ano, oni přicházeli ještě plni dojmů, plni traumat ze své minulosti, ze světa nesvobody z kterého právě unikli. Byli v tu chvíli ještě plně "politickými občany", byli přesvědčeni (a vnitřně odhodláni) v novém světě plně užívat své občanské svobody.
Jenže - tito emigranti velice rychle zjistili, že tato "naprostá svoboda" v západní demokracii nemá fakticky žádný reálný životní obsah. Že nemá nic co by jim mohla dávat, jaký by jejich životům mohla poskytnout vyšší smysl. Místo toho udělali zcela reálnou zkušenost, že fakticky to jediné co v této "říši svobody a demokracie" opravdu platí, jsou peníze, majetek, dobré bydlo. A této realitě se sami velice rychle přizpůsobili.
Bylo svým způsobem až přímo fascinující pozorovat víceméně v přímém přenosu, jak politický občan (v Marxově terminologii: občan jako citoyen, tedy jako emancipovaný, státotvorný občan) tu doslova během několika týdnů transmutuje v občana ve smyslu "bourgeois": tedy v takového kterému se nejedná už o nic jiného nežli o jeho vlastní prospěch, o jeho soukromý blahobyt. Ti samí emigranti kteří ještě včera byli plni úvah o svobodě, dnes už nemyslí na nic jiného nežli jak se "dobře zařídit", jak si obstarat výnosné zaměstnání, dobrý byt, exkluzivní automobil...
Liberální demokracie k člověku přistupuje s velkým halasem o "svobodě"; ale ve skutečnosti mu vzápětí ucpe duši i mysl světem přízemního konzumu.
Pane Krupičko, u Vás je zásadním problémem, že Vy všechny ahumánní deformace systému liberální demokracie chcete řešit beranidlem. A že nemáte smysl pro jemnější, subtilnější formy, kterými toto společenské uspořádání člověka okrádá a obírá o možnosti naplněného lidského žití.
Vy samozřejmě naprostým právem poukazujete na to, že tato "demokracie" přes všechnu svou demagogii o svobodě zůstává hluboce nehumánním zřízením, když instaluje rovnost pouze občanskou a politickou, ale zároveň toleruje (přesněji řečeno: neustále produkuje) nerovnost v oblasti materiální. A to zdaleka ne pouze "přirozenou" nerovnost na základě různého výkonu (jak stále tvrdí pravice), nýbrž stejně tak i nerovnost nespravedlivou, způsobenou pouze výhodnějšími startovními podmínkami či jinými okolnostmi pro jednoho či druhého.
Máte tedy pravdu s touto svou kritikou liberální demokracie z hlediska sociálního; ale zároveň se tím chytáte do její vlastní pasti.
Maloburžoazní dušička totiž celý svůj horizont svobody zkracuje na pouhé dva momenty:
- když jí nikdo nemůže nic přikazovat; a
- když má naditou prkenici.
Tím že Vy neustále argumentujete jenom na základě sociální nerovnosti, v zásadě zůstáváte na myšlenkové úrovni právě toho maloměšťáčka, který - vedle své individuální autonomie - nevidí nic jiného nežli peníze.
Položme si otázku: a co kdyby se přece jenom nějakým způsobem stalo, kdyby v tomto společenském uspořádání liberálního kapitalismu byly tyto sociální rozdíly a nerovnosti vyrovnány? Respektive podstatně sníženy? Kdyby dejme tomu jednou byl přece jenom zaveden nepodmíněný základní příjem? Co pak? Byl by pak pan Krupička spokojen? Bylo by snad potom všechno naprosto v pořádku? Stal by se tento svět kapitálu, omezený na přízemní materialismus a konzumismus, snad proto nějakým lepším, humánnějším, hodnotnějším, jenom proto že nyní by si i dosavadní dolní příjmové vrstvy mohly své duše a mysli ucpávat nezřízeným konzumem?...
Tak tomhle, pane Krupičko, spočívá ambivalence, vězí past toho způsobu kritiky stávajících pořádků, když se argumentuje jenom a pouze sociální otázkou a rozdílným přístupem k materiálním statkům.
Asi máte pravdu pane Horáku. Velmi mnoho lidí by Petra Pavla volilo i bez velké podpory médií.
Pane Poláčku, na čtení Vašich rozsáhlých úvah nemám kapacitu časovou a asi ani intelektuální.
Levicovou myšlenku si spojuji s empatií, skromností, solidaritou. Cílem není, aby všichni byli bohatí, ale aby se všichni v zájmu celku a této planety uskromnili. Míru odvahy, pokud ne vyloženě ztřeštěnosti, této myšlenky plně chápu :-)
Více času po reakci ve vedlejší diskuzi zde nemám. Ale řekl bych, že se to tu bez bezvýznamného fanatického šílence mého kalibru, který marně čeří zdejší poklidné maloměšťácké a prozápadní vody, obejde.
Když někdo bez přestání útočí na liberální demokracii, nelze si nevšimnout, že své filipiky směřuje na strašáka, kterého si vytvořil a takto nazval. Neumím si totiž představit, že by toužil po opaku skutečné liberální demokracie, tedy po nějaké formě despocie. Aspoň doufám, že netouží.
Paní Zemanová, ono stále dokola opakované tvrzení, že každá kritika liberální demokracie a jejích ideologických dogmat je bez dalšího výrazem touhy po despocii, je naopak strašákem kterého neustále vypouštějí do světa její apologeti.
Takže je přece jenom do jisté míry uklidňující přiznání, že tomuto nesmyslu nedokážete ani Vy sama uvěřit.
Tak to je opravdu zajímavé, pane Krupičko: z Vašich posledních příspěvků vyplývalo, že je zakládáte do značné míry na mých předcházejících - nemálo rozsáhlých - úvahách o falši systému liberální demokracie. Ale jakmile jsem svou kritiku obrátil i proti Vašemu fundamentalistickému způsobu argumentace - pak na čtení mých příspěvků náhle nemáte čas, náhle jsou Vám příliš dlouhé a časově náročné.
Sotva je tento Váš počin možno interpretovat jinak nežli útěk z diskuse, když docházejí věcné argumenty; kterýžto přístup je zde ovšem značně často praktikovaným zvykem.
Zdá se, že téma diskuse se už začíná vyčerpávat (respektive zájem o něj); nicméně si neodpustím připojit ještě něco k centrálnímu bodu mé kritiky ohledně vztahu státu liberální demokracie (respektive její státní ideje) vůči člověku.
Opakuji znovu: zcela klíčovým deficitem zde je, že tento stát (to jest: tento společenský systém, včetně jeho státu) vůbec není schopen uchopit člověka v celém širokém horizontu jeho lidství, nýbrž zkracuje ho pouze na formalizovanou figuru "občana". Který je sice vybaven určitým množstvím tzv. "občanských a lidských" práv, ale ve skutečnosti zde vystupuje jenom jako jakási anonymní, odosobněná entita, jejíž osobní, charakterové, mentální i mravní vlastnosti tento stát nijak nezajímají, a on by vlastně vůbec nevěděl co s nimi počnout.
Napsal jsem, že idea liberální demokracie je v tomto ohledu (tedy ve vztahu k člověku) zcela triviální, protože člověka pojímá fakticky jenom jako izolovaný, pouze o sobě jsoucí atom. Podívejme se ještě poněkud blíže na tuto "atomizaci" člověka v teorii liberální demokracie.
Je na tom něco paradoxního: fyzikální věda se už dávno rozloučila s onou naivní představou atomu jako jakési izolované, vnitřně nijak nediferencované entity; pod jeho zdánlivě jednolitým povrchem byly objeveny ještě celé další světy elementárních, subatomových částic. Ale - stejně tak byly objeveny celé nové světy ve vnějších vzájemných vztazích těchto částic, které jsou navzájem až magickým způsobem navzájem propojené, bez ohledu na vzdálenost mezi nimi.
Takže takový je obraz atomu podle současných přírodních věd; oproti tomu vědy společenské respektive politické jako by člověka stále ještě považovaly za takovýto "atom" - vnitřně nijak nediferencovaný (jako občané jsou přece všichni stejní), bez vnějších vztahů (každý občan přece platí jako zcela autonomní individuum); bez minulosti (občan je přítomen pouze v daném okamžiku, v jeho vztahu ke státu, jeho osobní historie zde stojí zcela mimo zájem), ale i bez budoucnosti (stát liberální demokracie si striktně zakazuje utvářet jakékoli projekty do budoucnosti, to by přece byla "nepřípustná ideologie"). Současné společenské vědy v tomto smyslu za vědami přírodními zaostávají přinejmenším o celé jedno století.
Tento státní občan v podmínkách liberální demokracie je tedy pouhým abstraktem, bez minulosti, bez budoucnosti, bez vnějších vazeb i bez vnitřních hodnot ("muž bez vlastností"?...).
Tato individualizace, atomizace a formalizace člověka jakožto občana se ve státě liberální demokracie stala už natolik zaběhlou samozřejmostí, že dnes už prakticky vůbec nikdo není schopen pochopit, jak přelomovým počinem bylo, když Platón vyslovil svůj postulát o bytostné identitě mezi státem a mezi vnitřním charakterem člověka; anebo když Marx vyslovil svou radikální tézi, že člověk je ve své podstatě nikoli izolované individuum, nýbrž "soubor společenských vztahů".
Pokud se totiž na člověka podíváme takto (jako na soubor společenských vztahů), pak nám místo fakticky zcela statického občana náhle vyvstane celý dynamický komplex společensko-dějinných vztahů a struktur, rázem se nám zde vynoří společensko-humánní vývoj který se pohybuje odněkud někam, od nižších forem k těm vyšším, progresivnějším, které nastolují (to jest: měly by nastolit) příhodnější podmínky pro rozvoj všech humánních potenciálů lidské bytosti.
Místo celého tohoto komplexu dějinně-společenských vztahů a podmíněností lidské bytosti liberální demokracie nevidí nic jiného nežli svůj "atom" státního občana, fakticky izolovaného od všech širších souvislostí jak jeho osobní, tak i jeho pospolité existence.
Proto - aniž by se musely zkoumat konkrétní téze o člověku či občanu - je možno závěrem znovu konstatovat, že obraz člověka a občana v teorii liberální demokracie je naprosto triviální, neboť tato se vůbec nezabývá skutečným člověkem, nýbrž pouze jeho atomizovaným abstraktem.
Já si nemyslím, pane Poláčku, že po despocii nebo něčem podobném toužíte. Jenom nevím, co vlastně chcete. Co vám po odstranění demokracie a liberalismu zůstane? Dopracujete se k systému, který bude schopen uchopit člověka v celém širokém horizontu jeho lidství, abych použila vaše slova, ale nedáte mu pro jistotu práva, jaká má v liberální demokracii? Možná je to "uchopení člověka v celém horizontu jeho lidství" jakási nadstavba na současný systém, tedy jeho vylepšení. To bych vám nevyčítala. Ale jak je to tedy s těmi právy? Smí je člověk mít anebo v nich vidíte nebezpečí?
zcela klíčové je za prvé to, že
a) nerozlišujete mezi moderním státem a jeho neoliberální podobou; a podobně jako neoliberalismus ani vy nerozlišujete mezi společností a státem (což jde u antické polis, nikoliv u moderních reprezentativních států);
b) odmítáte sdílené přesvědčení emancipačního socialismu (včetně Karla Marxe a myslitelů pražského jara) a kultivovaného liberalismu o tom, že občanství s institucí právního státu a lidských práv zakotvených jako základní práva občanská té které ústavní republiky, jsou náročný výdobytek nové doby a výsledek krutých historických poučení se;
c) redukujete kritiku atomizovaného jednotlivce, pocházející z prostředí německé klasické filosofie (Schiller 1794 - 1796, Hegel zvl. 1828) na odmítnutí -- to jest ignorujete, že těmto myslitelům a dále masivnímu proudu neokantovství, neohegelianismu, kritického marxismu atd. jde o to, promýšlet nejen mylnost pojetí atomizovaného individua, ale o jeho teoretické i praktické překonání pojetím individua zespolečenštělého, tedy dobovými slovy: jedince, jehož schopnosti se rozvinuly do té míry, že "může být ponechán své svobodě" (v praktické socialistické podobě -- o přetvoření společenských poměrů tak, aby zespolečenštělé individuum nebylo mrzačeno a nuceno vstupovat do společenských vztahů jen jako racionální jednotlivec sledující své zištné zájmy);
Máme svobodu slova, včetně svobody lži, proč byste si to tedy neměl uvedené myslitelské výkony ignorovat a myslet si a říkat svoje? Jen se nezlobte, pokud pak vaše výlevy o nutnosti nahradit zkaženou individuální svobodu svobodou podílet se na společném díle a v jeho prospěch se vzdát svých případných odlišných představ o tom, jak žít svůj život neberu jako předmět pro diskusi, v té se totiž musí člověk dokázat vyrovnat s odlišnými názory, nejen je odmítnout.
Paní Zemanová, opětovně musím konstatovat, že zjevná neznalost principů dialektiky na Vaší straně je určitou omluvou pro to, že mi pak - v zajetí dichotomického způsobu myšlení - znovu a znovu podsouváte ideové postoje, které nijakým způsobem nezastávám. Tak tedy ještě jednou, naprosto polopatě:
Nijak nepopírám přednosti ani liberalismu, ani principu demokracie. To co ale zásadně odmítám je jejich ploché, jednostranné praktikování v tom státním a společenském zřízení, které je v současné době dominantní, a které nese historický název "liberální demokracie".
K panu Profantovi:
Ad a) mezi státem a společností rozlišuje především sám neoliberalismus - ten existenci společnosti (jakožto komplexnější, a tedy kvalitativně vyšší entity) zcela zásadně popírá (viz proslulý výrok baronky Thatcherové. Tento (neo)liberální stát tak ovšem činí plným právem - neboť je to právě on sám, kdo člověka programaticky redukuje na ono pouze atomizované individuum.
Tvrdíte, že nerozlišuji mezi "moderním státem" a jeho neoliberální podobou. To je téma, které skutečně stojí za podrobnější pohled.
Za prvé je nutno konstatovat: tento "moderní stát" je velice hybridní útvar, kde jsou spolu promíchány elementy neoliberalismu na straně jedné, a určité sociální tradice na straně druhé. Nelze tedy skutečně plným právem říci, že by tento "moderní stát" byl jenom a pouze čistě neoliberalisticky orientovaný. Jsou v něm samozřejmě obsaženy určité progresivní elementy, určité sociální snahy, určité snahy o obecnou kultivaci společenských vztahů a lidské bytosti vůbec.
Ovšem jde o to, že tento stát je jak řečeno o sobě hybridní útvar: oba tyto protikladné principy (neoliberalismus respektive individualismus) na straně jedné, a určitá sociální dimenze na straně druhé zde nejsou propojeny v jeden komplexní funkční celek, nýbrž zůstávají vůči sobě nadále cizí, nesourodé, opoziční, a proto proti sobě musejí svádět nepřetržité boje.
Druhý - a podstatně důležitější - moment je pak tento: právě v důsledku toho že oba tyto protikladné momenty v současném "moderním státě" nejsou navzájem propojeny (v dialektické jednotě), pak jeden z nich musí být konec konců určující, dominantní. (Jen ve zcela výjimečných případech může i po delší dobu existovat patová situace, jako v současné Číně.)
A právě o to se jedná, pane Profante: ten současný "moderní stát" konec konců nemůže být jiný nežli neoliberální - neboť taková je jeho vlastní existenční, materiální základna. Touto existenční základnou tohoto státu je stále ještě "starý dobrý" kapitalismus; a snad nebude žádného sporu o tom, že životním elementem kapitalismu je právě jeho neoliberální varianta. Jistě, tento "moderní stát" se už naučil tyto jeho neoliberální choutky do jisté míry zmírnit, utlumit - ale tento kapitalismus je stále ještě hladový tygr žádající (lidské) maso, a není možno ho nadrezírovat na rostlinnou stravu.
Musím tyto historické příklady připomínat znovu a znovu (a je skutečně podivuhodné, s jakou tvrdošíjností je - radikální - levice stále ještě dokáže ignorovat): když se svého času francouzští socialisté dokonce hned dvakrát pokusili překročit tyto limity kapitalismu a zavést skutečně sociální stát, vždy z tohoto střetu vyšel vítězně kapitalismus, a francouzští socialisté museli svá sociální opatření velmi rychle zase stornovat.
Ještě jednou tedy, pane Profante: ano, současný stát má určité možnosti regulace dravého kapitalismu; ale tyto možnosti mají své velice jasné hranice, a tyto hranice leží přesně tam, kde by se šlo kapitalismu opravdu na jeho podstatu, na jeho substanci. Proto zde vždy bude konečným vítězem jak sám kapitalismus, tak i celý jím produkovaný způsob života, tedy soukromovlastnické a individualistické myšlení a jednání.
Ad b) - prakticky jsem už danou věc zodpověděl vůči paní Zemanové. Nijak nepopírám tyto "výdobytky"; ale jde o to že současné společenské a politické zřízení liberální demokracie tyto "výdobytky" zneužívá k tomu, aby potlačilo, vytěsnilo všechny nároky člověka na skutečně plnohodnotný život všestranně rozvinuté lidské bytosti. Zkrátka, liberální demokracie soustavně primární nárok člověka na "prvorozenectví" odbývá mísou čočovice takzvaných "občanských a lidských práv".
Tento bod pak úzce souvisí s bodem c); viz můj příští vstup.
Ad c) "...promýšlet nejen mylnost pojetí atomizovaného individua, ale o jeho teoretické i praktické překonání pojetím individua zespolečenštělého, tedy dobovými slovy: jedince, jehož schopnosti se rozvinuly do té míry, že "může být ponechán své svobodě" (v praktické socialistické podobě -- o přetvoření společenských poměrů tak, aby zespolečenštělé individuum nebylo mrzačeno a nuceno vstupovat do společenských vztahů jen jako racionální jednotlivec sledující své zištné zájmy)" - ale jistě, pane Profante, právě toto je skutečně jádro celé věci o kterou se zde jedná, vše závisí na možnosti vytvoření takových společenských, teoretických a ideových rámcových životních podmínek, aby člověk mohl být "propuštěn do své svobody", aniž by hrozilo nebezpečí že z pravé svobody univerzální, všestranné lidské bytosti nezůstane nic víc nežli jenom omezený horizont atomizovaného buržoazního individua uzavřeného jenom do svého vlastního soukromého zájmu. (Respektive do svého soukromého názoru, což je většinou to samé.)
Ano, uvažovat v intenzivním, obsáhlém a odpovědném společenském diskursu o tom, co vlastně obnáší pravá lidská svoboda a za jakých okolností se jí dosahuje - takto by měl vypadat moderní svět, progresivní společnost. Jenže - kde takovýto společenský diskurs reálně probíhá? Naposledy probíhal v podmínkách Pražského jara - v onom krátkém období kdy se mohlo zdát že princip individuální svobody a společenské stránky člověka se spolu mohou potkat, navzájem obohatit v plodném dialogu.
Ovšem - takovýto veřejný diskurs nikde neprobíhá na půdě liberální demokracie. Za prvé z už uvedeného důvodu: v těchto státech liberální demokracie je fakticky dominantním elementem kapitalismus, tedy "neoliberalismus"; a za těchto podmínek fakticky není o čem diskutovat. Tam kde je společenská stránka existence člověka vytěsněna reálnými životními podmínkami, tam je marným snažením chtít o ní diskutovat v rovině teoretické.
A za druhé, úvahy tohoto druhu jsou extrémně složité a intelektuálně náročné - a proto se do nich (s výjimkou několika málo angažovaných jedinců) nikdo vůbec nebude sám od sebe pouštět. Nebude se do nich pouštět, pokud k tomu nebude nějakým mimořádným způsobem motivován (jako touto motivací byla zcela mimořádná konstelace reformního Pražského jara).
Naprostá většina lidí se nechá uspokojit onou zdánlivě "naprostou svobodou" liberalismu, a už se nijak nezatěžuje přemýšlením o tom, zda tato formalistická svoboda politicko-právní skutečně znamená autentickou svobodu lidské bytosti, v celém horizontu jejích humánních potenciálů.
(Právě o tomto rozdílu jsem ostatně pro dnešek chtěl napsat něco více, v souvislosti s havlovskou "blbou náladou"; to už teď ale ponechám zase až pro někdy příště.)
žijeme v kapitalismu, mám i jiné věci na práci. Ale když pošlete nějaké ty svoje valuty na účet níže, tak se možná trochu rozepíšu. Pomůžete tak nám všem. Je to naše poslední naděje :-)
478648033/0300
Napadlo mne, že pokud jsou věty, které sem píše pan Poláček, produktem znalosti "dialektiky", pak by mě mělo potěšit uznání neznalosti téhož.
Ale teď si ty Vaše myšlenky pane Poláčku ještě přelétl a myslím, že míříte na ten americký imperialismus, ale bojíte se to napsat.
Plně to chápu. Ti jsou všude!
Jádro problému spočívá v tom, že člověka nemůže "ponechat jeho vlastní svobodě" nikdo jiný, než on sám a lidé, se kterými sdílí společenství.
Jinými slovy, historicky si tu svobodu musí sami lidé vydobýt a jen oni odpovídají za to, jak se používá.
Tuto odpovědnost z nich nemůže sejmout ani Bůh či bozi, ani tradice, ani nějaká rada moudrých nebo osvícené elity, které kárají učitele jako malé děti, že si dovolili prosazovat své zájmy a zájmy kvality vzdělání, aniž by zvážili, že tak nahrávají proruským obludkám a dezolátům vůbec. A už vůbec ji nemohou z lidí sejmout filosofové tím, že domýšlejí, jaký by musel být stát, aby se v něm naplňovala lidská ousia.
A bez svobody, na které se shodne liberál Mill a socialistka Luxemburková -- tedy svobody myslet, jednat a mýlit se podle svého přesvědčení -- nic jiného, než autorita určující správnou svobodu, nezbývá.
Mimochodem, liberalismus tuto svobodu vždycky radikálně omezoval, vždycky určoval, kdo není svobody hoden a je pouhý dezolát - dobře, ti, co neměli tak dobré politologické vzdělání z Pf MU jako pan premiér, neříkávali dezolát, ale lůza (v Americe též barevný, ale to tam ani nebylo potřeba říkat, to v té zaslíbené zemi svobody každý věděl).
Takže podle pana Profanta je člověk moderní (nebo snad už postmoderní?) éry naprosto a plně schopen své svobody, kterou si může vytvářet a o které si může rozhodovat jenom on sám. A žádného boha (ani Boha) k tomu nemá zapotřebí.
Zdá se, že jsem asi skutečně nějak zaspal dobu. Zatímco já stále žiji v domnění, že současný svět je plný lidí kteří jsou plné v moci svých povětšině velice přízemních tužeb a vášní, kteří jsou v moci své nevědomosti, svých osobních (a tím i ideologických) předpojatostí, kteří jsou všestranně manipulováni a dále ohlupováni jak masivní invazí komerčních struktur (především stupidní reklamy), tak velké části médií, tak i politickými partajemi a jejích dogmaty - tak všechen tento můj dojem byl zřejmě jenom naprostý omyl, neboť jak mi teď právě zvěstoval pan Profant, tento svět je ve skutečnosti obýván výhradně lidmi naprosto svobodnými, to jest plně vědomými a uvědomělými, kteří se dokázali plně vymknout ze všech těchto omezení, překážek a limitů ležících jak v nich samých, tak ve světě ve kterém žijí a který je nevyhnutelně ovlivňuje a formuje po celý jejich život už od narození.
Zbývá už jenom zodpovědět nepatrnou otázku: když je člověk současné doby natolik dokonale svobodný - proč je tento svět sám natolik deformovaný, natolik propadlý přízemnímu konzumu, natolik roztrhaný na sobě navzájem nepřátelské skupiny a frakce.
"Svobodný člověk" - to by přece muselo znamenat "člověk neomezený", a to opět znamená: člověk univerzální. Člověk nezkrácený ve svém lidství, který naopak může plně realizovat tento neomezený horizont svých lidských potenciálů.
Tento univerzální člověk - ten by se ale přece vůbec nemohl nacházet v nějakém zásadním konfliktu s jinými lidmi, s jinými názory, s jinými frakcemi; neboť tato univerzalita mezi takto "naprosto svobodnými" lidmi by přece musela být společná, společně sdílená.
To je vlastně právě to téma, o kterém jsem chtěl psát v souvislosti s avizovanou "blbou náladou": stát respektive režim liberální demokracie lidem slibuje naprostou svobodu, tedy naprostou univerzalitu - ale ve skutečnosti jim neposkytuje univerzalitu všelidskou, obsažnou, hodnotovou, nýbrž pouze formální univerzalismus občansko-právní.
Pane Profante, u Vás zůstává stále ten samý problém, že trvale zaměňujete dva zcela rozdílné pojmy: autonomii a svobodu. Vy hovoříte o svobodě, ale ve skutečnosti nemáte na mysli nic jiného nežli autonomii, (zdánlivou) nepodmíněnost individua. Proto je Vaše pojetí svobody stále pouze formalistické, nikoli obsažné, esenciální.
Opakuji ještě jednou mou vlastní definici svobody:
Člověk je skutečně a reálně svobodný jenom a pouze tam a tehdy, kde jsou mu dány všechny podmínky pro všestranné uplatnění, realizaci všech jeho bytostných humánních potenciálů. Všechno ostatní je pouze klam, faleš a vytírání zraku.
Přičemž - aby opět nedošlo k omylu - těmito "podmínkami" nemám na mysli pouze formalistickou svobodu individua podle modelu liberální demokracie; nýbrž takto pojatá esenciální svoboda je možná pouze za těch okolností, když ji reálně žije celá daná společnost.
Anebo ještě jinak, zcela zpříma:
Pane Profante, jste toho názoru že "svobodným člověkem" může být i naprostý primitiv?
Že svobodnou bytostí - v plném a autentickém významu tohoto slova - může být zcela primitivně strukturovaná osobnost, která je plně v zajetí nejpřízemnějších pudů, žádostivostí, nereflektovaných hnutí jak svého těla tak své mysli? Která vůbec není schopna reflektovat - tedy kriticky a sebekriticky přehodnotit - hodnotové kvality (a nekvality) svého vlastního jednání? Která místo toho pasivně reprodukuje obsahy a (pa)hodnoty které jí sugeruje její okolí, případně zdatní manipulátoři?
Paní Zemanová, nejvlastnější jádro dialektiky spočívá v jejím potenciálu překonávat všechna omezení, ke kterým přirozeně tenduje lidská mysl. Právě proto je dialektika nejvyšší možnou formou myšlení, protože má schopnost spojovat navzájem zdánlivě nespojitelné, zdánlivě neslučitelné. (Což je mimochodem zároveň Aristotelova definice fantazie.)
Jestliže pro tuto dialektiku nenacházíte nic jiného nežli slova posměchu, pak to o něčem docela dost vypovídá.
Havlův řečnický obrat o "blbé náladě" se stal natolik proslulým, že zřejmě už nalezl cestu i do učebnic politologie. Pokud je zde diskutováno o charakteru, o přednostech i limitech politického uspořádání liberální demokracie, pak nebude nijak na škodu si připomenout, jaké příčiny k vyslovení tohoto výroku vedly. Neboť - o tom asi nebude sporu - tyto nálady reflektovaly hluboké zklamání národa právě z nového státu liberální demokracie.
Z čeho tedy pramenilo toto zklamání? Proč byli lidé natolik zklamáni, natolik frustrováni novými pořádky, které pro ně přece měly znamenat vytouženou "naprostou svobodu"?...
Bezpochyby, jednou z hlavních příčin této frustrace byla neradostná, tíživá ekonomická respektive sociální situace mnoha lidí. Tedy záležitost nemající - zdánlivě - se svobodou jako takovou nic společného.
Ovšem - zase tak úplně obě tyto sféry oddělit nelze. Neboť zde národ učinil prvotní zkušenost o tom, jak velmi relativní může být hodnota politické respektive občanské svobody, když náhle není co jíst, nebo když exekutor přijde zabavit byt, vzít člověku jedno z nejzákladnějších práv, totiž právo žít v nedotknutelném bezpečí svého vlastního obydlí.
Ale jak řečeno, o těchto ryze sociálních aspektech svobody zde nemá být hovořeno; v tuto chvíli se chceme věnovat otázce svobody jako takové. Tehdejší kořeny obecné frustrace totiž ležely ještě hlouběji. V náladách lidu se čím dál tím více usazoval pocit, že je to demokracie sama, která nesplňuje to co slíbila. Že místo svobody v autentickém slova smyslu se zde opět vytvořily jakési "temné struktury" jak v politice tak v ekonomice, které jsou pro běžného občana neprůhledné, které nejsou podřízeny jeho vlastní moci, jeho vlastní "vládě věcí svých", nýbrž které si vedou svou vlastní, jemu odcizenou existenci, a které si k zajištění této své na něm nezávislé existence dokázaly vybudovat své vlastní mocenské základny.
Ale ani tento pocit odcizení vůči těmto nově instalovaným ekonomickým a politickým strukturám nebyl zřejmě prvotní příčinou tehdejší "blbé nálady". Hlavním faktorem byl zřejmě neurčitý, ale neklamný pocit velkých částí populace, že celý tento nový svět "čisté svobody" je něčím zcela zásadně jiným, nežli co oni si od této svobody slibovali, co si od ní vysnili.
Jistě; po každé revoluční euforii dojde k určitému vystřízlivění. Je to jako po překonání těžké nemoci: napřed má člověk pocit obrovského ulehčení; pocit že jenom tím že je zdravý může dosáhnout svého naprostého štěstí. Časem ale znovu zavládne docela obyčejný všední život, s jeho běžnými starostmi a strastmi, které nakonec zcela vytlačí onu původní euforii. To všechno je bezpochyby pravda; ale není to pravda celá.
Jádro věci je někde jinde: liberální demokracie ve chvíli svého zrodu, svého nástupu slibuje lidem velkolepou svobodu; tak velkolepou, tak dokonalou a nádhernou svobodu, že nad ní prý zcela principiálně už nic vyššího vůbec nemůže být. Je pak tedy zcela samozřejmé, že lidé s nástupem takto glorifikované svobody spojují očekávání plné realizace svého lidství, svých osobních i bytostně lidských potenciálů.
Velmi brzy se však ukáže: tato liberální demokracie se o reálnou náplň jí přinášené svobody ani v nejmenším nezajímá. Ona nepřináší nic více, nežli jenom a pouze ryze formalistickou svobodu občansko-politickou, tedy pouhou autonomii individua.
Svoboda je ze své samotné podstaty univerzální, všelidská; je tedy zcela samozřejmé že lidé od ní očekávají tuto univerzální všelidskost - to ale znamená, alespoň základní pospolitost se všemi ostatními lidmi. Neboť jak mohu být skutečně svobodným, když ve svém životě neustále narážím na jiné jedince, kteří mi kladou do cesty překážky, kteří se vůči mně chovají v nejlepším případě lhostejně a neosobně, v horším případě jako konkurenti či ideoví odpůrci?
A právě zde leží vlastní jádro zrady liberální demokracie: ona s velkou pompou slibuje svobodu univerzální - ale ve skutečnosti přináší pouze svobodu partikulární. Nepřináší svobodu univerzální, tedy pospolité lidské bytosti - nýbrž pouze "svobodu" partikularistických lidských individuí, která jsou každé uzavřeno do svého vlastního soukromého způsobu existence, do svých vlastních privátních zájmů, do svých vlastních osobních a ideových předpojatostí.
Je to právě tento protiklad mezi předstíraným univerzalismem a mezi reálným partikularismem, který tvoří nejvlastnější základ politického systému liberální demokracie; protiklad který tato nikdy nemůže dokázat překonat, pozitivně vyřešit.
Její jedinou strategií proto zůstává - pokud je na tento protimluv upozorněna - že místo původních oslavných triád na jedinečnost a nedostižnost jejího pojetí svobody náhle začne hlásat pouze zcela minimalistický program. Že ona prý vlastně nikdy neslibovala nějakou "velkou svobodu", nýbrž že jejím jediným záměrem byla čirá politická emancipace od přímé diktatury.
Namísto původního příslibu všeobsáhlé, pozitivními humánními obsahy naplněné lidské svobody nyní tedy přichází pouze zcela pasivní vymezení svobody jako pouhé absence přímého násilí.
A pak se tato liberální demokracie (respektive její ideologové) ještě diví nad tím, že z toho úpadku od obsažné všelidské svobody k jejímu minimalistickému, pouze negativistickému pojetí má lid obecný "blbou náladu"!...
vaše snaha začít novou životní etapu spjatou s bojem proti výstřelkům bohatých a americkému imperialismu mě potěšila.
Nicméně došlo k nedorozumění, nejedná se o můj účet, ale o transparentní účet KSČM. Členové KSČM jsou tak trochu disidenti dneška, a myslím, že je povinností každého demokrata přispět k vyrovnání sil ve společnosti a podpořit každou opovrhovanou skupinu obyvatel. Doufám, že po přečtení tohoto příspěvku peníze pošlete ještě s větší radostí. Čest!
Já toho pana Poláčka nestíhám číst a studovat si k tomu příslušnou literaturu. Ve srovnáním s ním jsem přízemní primitiv. Pane Poláčku, máte pravdu, vyhrál jste.
nevyjadřuju se s despektem o dialektice jakožto nanejvýš potřebném způsobu přemýšlení a rozmlouvání, ale o "dialektice", která se ve vašem podání podobá spíš metafyzice, což vidím hlavně v absolutizaci významu a hodnotových znamének některých jevů bez náznaků ochoty přisoudit jim proměnlivost vlastností a umožnit tak skutečnou rozmluvu o věci.
Asi se shodneme, že jednou ze zásadních zakladatelských osobností liberalismu byl J. S. Mill -- který s politováním odmítal ve svém díle volební právo pro dělnickou třídu a se stejným politováním podporoval koloniální vládu nad nezralými národy. To politování myslím bez ironie, Milla to opravdu trápilo, jen neviděl jiné východisko. Podobně jako trápilo Jeffersona, když podepisoval zákon o otroctví a skutečné a poctivé americké liberální myslitele, když neodporovali vyloučení velkých skupin občanů z plných občanských práv.
Asi se shodneme, že jednou ze zásadních zakladatelských osobností liberalismu byl J. S. Mill -- který s politováním odmítal ve svém díle volební právo pro dělnickou třídu a se stejným politováním podporoval koloniální vládu nad nezralými národy. To politování myslím bez ironie, Milla to opravdu trápilo, jen neviděl jiné východisko. Podobně jako trápilo Jeffersona, když podepisoval zákon o otroctví a skutečné a poctivé americké liberální myslitele, když neodporovali vyloučení velkých skupin občanů z plných občanských práv.
Paní Zemanová, dialektika j e (bohužel) vysoce metafyzická záležitost; už od té chvíle kdy se jejím prostřednictvím Platón snažil vyřešit problém vztahu Parmenidova "čistého bytí" k jsoucímu (tedy proměnlivému) světu. (I když podle tvrzení Aristotela prvotním původcem dialektiky byl Zenón z Eleje.)
Do jisté míry máte tedy pravdu s onou "proměnlivostí vlastností"; právě toto by měl skutečně být konečný cíl a smysl dialektického uvažování, totiž v jeden vnitřně a bezrozporně provázaný celek spojit sféru neměnných (věčných, absolutních, transcendentálních) principů se sférou jsoucího, předmětného, a tedy proměnlivého světa.
To samé by pak v rovině méně abstraktní mělo platit i pro oblast politické teorie - i tady by konečným cílem mělo být zprostředkování mezi víceméně konstantním celkem (tedy společností a jejími univerzálními normami) na straně jedné, a jednotlivcem s celou jeho individuální osobitostí a proměnlivostí na straně druhé.
Jenže jste to bohužel právě Vy, který princip liberální demokracie absolutizuje, až přímo zbožšťuje, a tím z něj vytváříte fixní metafyzický kánon, o kterém vůbec nejste ochotna diskutovat. Na této fixaci, na tomto zmrtvění nic nemění skutečnost, že bezprostředně se onen princip liberální demokracie váže na individuum, s jeho "proměnlivostí vlastností". Takto dogmaticky fixovat je možno cokoli, i samotný princip dialektiky (o čemž názorný příklad podali ideologičtí školitelé minulého režimu.
Bylo zde hodně hovořeno o vztahu svobody člověka k politickému uspořádání liberální demokracie. V rámci polemiky se šermovalo argumenty (s takovou či onakou kvalitou) z jedné i druhé strany; nyní je však na čase si cíleně určit samotnou podstatu lidské svobody.
Přitom už samotné toto slovní spojení "lidská svoboda" v podstatě vyjadřuje, obsahuje vše potřebné. Veškerý problém svobody člověka totiž konec konců nespočívá v ničem jiném nežli právě v onom - zdánlivě zcela banálním a samozřejmém - predikátu: totiž aby se jednalo skutečně a v plném slova smyslu o svobodu l i d s k o u. Aby tato svoboda tedy měla naprosto reálný humánní obsah a náplň.
Právě toto je ten klíčový moment, který označuji za zásadní a nezhojitelnou vadu pojetí svobody v podání liberální demokracie: že ona zůstává stát pouze u samotného abstraktního momentu svobody jako takové, ale už se vůbec nijakým způsobem nezajímá o to, zda tato jí poskytovaná svoboda bude mít také reálně hodnotný, lidské bytosti na dosaženém dějinném a kulturním vývojovém stupni adekvátní obsah a charakter.
Liberální demokracie napřed přichází s velkou slávou "naprosté svobody"; ale vzápětí se ukazuje, že tím nemínila nic více nežli pouhou bezprostřední volnost jednání toho či onoho individua. Tedy pouhou absenci přímého útlaku.
Jenže - v jakém směru se tato svoboda liberální demokracie liší od pojmu, od pocitu svobody, který mohl chovat třeba takový neandrtálec?... Vždyť i pro něj bylo samozřejmou potřebou, aby se mohl ve svém tehdy daném životním okruhu pohybovat volně, bez nějakých příkazů či omezení zvenčí. (Což ovšem na straně druhé nikterak neznamená, že by už v komunitách tehdejších neandrtálců neexistovaly normy vzájemného spolužití, které bylo nutno respektovat.)
Nicméně to je právě ten klíčový moment, o který se zde jedná: liberální demokracie, která na každém kroku s pompou oslavuje a vynáší svou "naprostou svobodu", ve skutečnosti nepřichází s žádným obsažnějším, kvalitativně vyspělejším pojetím svobody, nežli jaké mohl praktikovat už onen neandrtálec. Liberální demokracie - ve své hysterické fobii že by snad někomu mohla konkrétnějším vymezením lidské svobody šlápnout na kuří oko jeho zabsolutizované individuální svobody - se vůbec neodváží ani jenom nastolit otázku, za jakých podmínek a okolností by její formalizovaná a individualizovaná svoboda mohla mít autenticky humánní horizont. Svoboda liberální demokracie počíná u pouhého holého, abstraktního individua - a u tohoto individua s jeho bezprostřední volností pohybu také končí, není ochotna ani vůbec schopna pokročit kamkoli dále.
O této svobodě v pojetí liberální demokracie tedy vůbec není možno právem prohlašovat, že by se jednalo v autentickém smyslu o svobodu lidskou, o svobodu lidské bytosti v plném smyslu a obsahu tohoto určení. Svoboda poskytovaná politickým systémem liberální demokracii zůstává svým pojetím, svým charakterem, svou bezobsažností na úrovni někdejších neandrtálců, a ze své nejvlastnější podstaty nemůže dokázat vystoupat někam výše.
Neexistuje jiná než lidská svoboda. Protože svoboda se vytváří jen ve společnosti tvorů, kteří společně vytvářejí v řeči, mýtu a náboženství, v umění a kooperaci při obstarávání živobytí a starostí o děti, nejpozději ve vědě -- proto může být ta starost tak neúměrně dlouhá oproti jakémukoli jinému živočichu na zemi -- sdílený svět. Neandrtálec, ale ani obyvatel polis naší svobodu praktikovat nemohl -- už jen proto, že ke své svobodě potřeboval ty nesvobodné (ženy, slabší členy tlupy, později otroky) a ty neplnoprávné (usedlé cizince).
Zatímco my sice také utlačujeme řadu lidí, ale děje se tak nikoliv ve prospěch naší svobody, ale na její úkor.
Já že tu vytvářím fixní metafyzický kánon?
Já to vzdávám, to fakt nemá cenu.
"Neexistuje jiná než lidská svoboda" - pane Profante, samotný fakt že lidé svou životní činnost vykonávají v kooperaci s ostatními členy své komunity respektive společnosti, ještě nic rozhodujícího nevypovídá o kvalitě této (pospolité) činnosti, a tedy ani o kvalitě této svobody.
Například náboženství, které jste zmínil: to může mít stejně tak progresivní charakter (obracet mysl člověka k vyšším horizontům nežli je pouze materiální svět, mravní kánon náboženství, atd.) - ale stejně tak může mít charakter konzervující, až přímo reakcionářský (udržování lidské mysli v ustrnulých dogmatech, fixování společenských nerovností atd.).
Samozřejmě, je možno - a to plným právem - postulovat, že (pravá) lidská svoboda je jenom a pouze ta, která je chápána a praktikována v onom uvedeném smyslu, tedy jako záležitost nikoli výsostně (a izolovaně) individuální, nýbrž jako záležitost společensky-kulturní. Jenže to naprosto neznamená, že všude tam kde se v obecném užívání tohoto pojmu hovoří o "svobodě", že by tím byla míněna tato pravá, autentická svoboda lidské bytosti v celém horizontu jejího lidství. Tvrdím a opakuji celou dobu, že liberalistické pojetí svobody izolovaného individua tuto svobodu ve vlastním slova smyslu neznamená, a fakticky ani znamenat nechce.
Ale jistě, paní Zemanová, že Vaše (liberalistické) pojetí svobody je metafyzické (jak ostatně hodlám doložit hned v příštím vstupu o Hegelově pojetí svobody); v liberalistickém pojetí se ovšem jedná o metafyziku špatnou, omezenou, která vůbec není schopna vlastní problém (a obsah) svobody uchopit v celé jeho šíři a plnosti.
Zkusme si položit otázku: je svoboda něčím jednoduchým, anebo ale záležitostí velmi složitou, komplikovanou?
Liberalistické pojetí svobody fakticky tvrdí, že svoboda je věcí naprosto jednoduchou: postačí člověku poskytnout jeho svobodu občanskou a politickou, a už jenom tímto opatřením je prý "svobodný".
Položme otázku další: je člověk sám bytostí jednoduchou, anebo složitou? - Při jen trochu střízlivém a nezaujatém uvažování nemůže být vůbec sporu o tom, jaká zde může být dána odpověď: ať nahlédneme do nitra člověka, kde se nám otevírají celé světy jeho duševního prožívání, ať pohlédneme na jeho vztahy vnější, k okolnímu světu, s nekonečným množstvím vzájemných interakcí s ostatními osobami - člověk se zde ukazuje jako bytost až extrémně komplikovaná, krajně složitě strukturovaná, s mnoha vrstvami svého žití.
Jak je tedy vůbec jenom možno závažně tvrdit, že takto krajně komplikovanou bytost je možno v adekvátní míře vyjádřit oním naprosto jednoduchým pojetím svobody, s jakým přichází princip liberální demokracie?...
Hegel si ve své "Filosofii práva" dal tu práci, že lidskou svobodu (přesněji řečeno: svobodnou vůli) rozebral dopodrobna, ohledně jejích základních struktur a momentů. Pokusme se zde jeho extrémně složitý, abstraktně-metafyzický způsob myšlení a vyjadřování reprodukovat pokud možno zjednodušeně.
Podle Hegela (svobodná) vůle naprosto není jenom jakýmsi jednoduchým, jednolitým fenoménem či aktem; nýbrž skládá se ze dvou základních momentů respektive komponent.
Tím prvním momentem je moment či pozice čisté jednotlivosti. To jest: lidská vůle se vztahuje na ten či onen jednotlivý předmět, který chce podřídit svému chtění, své vládě, svému konzumu. To je samo o sobě naprosto přirozený stav; ovšem podle Hegela tato vázanost vůle na jednotliviny znamená, že se tato vůle ještě vůbec nedokázala osvobodit z moci těchto jednotlivin. Tato vůle se domnívá, že vládne věcem; ale ve skutečnosti je ona ovládána věcmi, protože se ještě nijak nedokázala pozvednout nad omezený horizont jejich bezprostřední (materiální) existence.
Profánní příklad: příslušník konzumní společnosti se domnívá, že tím že se může plně oddávat své konzumentské vášni, že tím realizuje svou svobodu; ve skutečnosti je zde fakticky - jako člověk - nesvobodný, je podřízen duchaprázdným svodům plytkého konzumu.
Podle Hegela takováto vůle, která je omezena pouze na tyto jednotliviny, ve skutečnosti není vůbec pravou vůlí, nýbrž pouhou "svévolí". Je "vůlí" pouze z hlediska formálního, ale nikoli z hlediska obsahového.
Přičemž - a to je důležité si uvědomit - i podle Hegela je tento prvotní moment jednotlivé vůle systémově naprosto nutný, je nevyhnutelným předpokladem či základním kamenem svobody; ale je naprosto rozhodující si uvědomit, že je to jenom první krok, ale v žádném případě tím není dána ještě svobodná vůle lidské bytosti v pravém slova smyslu a významu.
- Není snad ani nutno obzvláště připomínat, že ono pojetí "svobody" s kterým přichází liberální demokracie, zůstává stát jenom a pouze u tohoto prvního, individuálního momentu celého komplexu svobody; podle Hegelovy terminologie se tedy v žádném případě nejedná o pravou svobodu, nýbrž jenom a pouze o "svévoli".
Proti tomuto momentu "jednotlivosti" vůle totiž podle Hegela stojí ještě moment "obecnosti" - to je právě ten moment, kdy se lidská mysl dokáže osvobodit z moci pouhých jednotlivin (věcí), a kdy se dokáže vztáhnout a upnout k tomu, co je obecné; dejme tomu zjednodušeně "transcendentální". Neboť jenom a pouze v této "transcendentální" sféře je lidská mysl svobodná skutečně, ne pouze formálně, neboť v této poloze a pozici dokáže sama volně soudit o (mravní) kvalitě svých obsahů, svého jednání. Člověk zde tedy už není v moci těch či oněch nahodilých předmětů, jednotlivostí, nýbrž naopak vše jsoucí může hodnotit z pozice svého nepodmíněného ducha.
- Ve skutečnosti je celý onen Hegelův konstrukt svobodné vůle ještě mnohem složitější, k těmto dvěma momentům lidské vůle pak přichází ještě velmi složitý proces jejich dialektického zprostředkování, ale pro naše účely by nemělo smysl celou záležitost ještě takto komplikovat.
Pro nás je rozhodující: ten koncept svobody člověka, s kterým přichází liberální demokracie, je sice v určité míře legitimní (to jest: částečně pravdivý); ale zároveň je natolik obsahově chudý a omezený, že vůbec není schopen obsáhnout celou šíři a složitost lidské svobody, svobodné lidské vůle. Koncept liberalisticky pojaté svobody se omezuje pouze na moment jednotlivin, jednotlivých aktů jednání; a proto je daleko spíše onou hegelovskou "svévolí", nežli autentickou svobodou všestranně vyspělé a své vlastní podstaty vědomé lidské bytosti.
Mimochodem, pane Profante, ještě k Vašemu poslednímu vstupu: ukazuje se zde naprosto zřetelně, že pro Vás svoboda člověka fakticky neznamená nic jiného, nežli stav vzájemné rovnosti. Když neexistuje stav podřízenosti, tak už jenom tím je podle Vás člověk "svobodný".
Opět tedy zaměňujete dva zcela rozdílné pojmy: "svoboda" je pojem daleko širší (respektive vůbec jiný), nežli pojem "rovnost".
Ještě jeden klíčový moment je nutno objasnit v souvislosti s úvahami o podstatě lidské svobody. V titulku tohoto komentáře byla položena otázka: má být lidská svoboda chápána jako - víceméně statický a fixní - stav, anebo ale naopak jako neustálý proces, jako cesta směřující k určitému cíli?
Nemusí být asi dlouze dokazováno, že liberální demokracie svobodu chápe výhradně a pouze v prvním smyslu - tedy jako prostý, fixní stav, který nevyžaduje (ani vůbec neumožňuje) jakékoli další zkoumání, jakýkoli další vývoj. "Svobodným" je zde každý jedinec, už jenom svou samotnou existencí jakožto občan. Respektive jako nositel "občanských a lidských práv". Tato svoboda je mu tedy dána automaticky, nemusí se o ni tedy sám nijakým způsobem zasloužit, nemusí o ni usilovat, nemusí ji pěstovat a rozvíjet. Je mu přiřčena už samotným okamžikem jeho zrození.
"Člověk se rodí svobodný," vyhlásila svého času Božena Komárková, filozofka a signatářka Charty 77. Budiž; je možno mít určité pochopení pro to, že v rámci úporného boje proti utlačovatelskému režimu se vlastní ideové pozice zúžily jenom do několika fundamentálních hesel. Nicméně každý, kdo se ve svém životě vydal na cestu filozofie, by měl mít přece jenom širší myšlenkový záběr, nežli jaký mohou poskytnout takováto hesla v ideovém souboji.
Vlastně by bylo nutno položit poněkud uštěpačnou otázku, zda tato dáma vůbec někdy v životě viděla reálného novorozence. Kterýpak rodič při pohledu na tento malý lidský uzlíček, chaboučký a bezbranný, nepomyslí na nic jiného nežli "to se mi to ale narodilo svobodné!..."
Ve své naprosté bezbrannosti, nemožnosti se postarat sám o sebe je tento malý človíček naprosto odkázán na přízeň, na péči svého okolí; daleko spíše by tedy bylo oprávněné říci, že se zrodil jako "nesvobodný", neboť nemá sebemenší možnost svébytné, samostatné existence.
Pravdivou v plném slova významu tedy není věta, že "člověk se rodí svobodný", nýbrž že "člověk se rodí se s c h o p n o s t í svobody". Se schopností, o které se teprve musí rozhodnout, zda bude realizována, či zda zakrní, zajde na úbytě.
Toto není pouhé svévolné hraní se slovíčky; s onou druhou formulací se totiž rázem dostáváme ke zcela jinému, diametrálně odlišnému pojetí svobody, nežli jaké implikuje ona věta první.
Ta prvně vyslovená téze totiž sugeruje ono fixní, pasivní pojetí lidské svobody, které setrvává nehybně na jednom místě, které nesměřuje odnikud nikam. Které se získává už pouhým zrozením, a není zapotřebí ho nijak dále rozvíjet a pěstovat. (Nanejvýš tuto svobodu chránit před zcela evidentně násilnými zásahy zvenčí.)
Zatímco to druhé pojetí svobody... Staří řečtí myslitelé nemluvili mnoho o svobodě; že byl občan řecké polis jako takový svobodný, to se tehdy už rozumělo samo sebou. Ale - celé jejich pojetí člověka kroužilo kolem myšlenky, že aby člověk dosáhl svého bytostného naplnění (připomínám, že už dříve jsme si v rámci běžících diskusí pravou svobodu definovali jako "naplnění", nikoli jako pouhou formální možnost) - aby tedy člověk dosáhl svého nezkráceného naplnění, že k tomuto cíli musí vyvinout velké úsilí, aby překonal všechny překážky které mu k dosažení tohoto cíle kladou především nižší části jeho samého, jeho vlastní duše.
Jestliže tedy ono první pojetí svobody je pouze vnějškové, rozumí se pouze jako absence přímého vnějšího tlaku, pak toto druhé pojetí svobody míří především do nitra samotného člověka, k jeho schopnosti - a připravenosti - postoupit tu námahu a práci, aby si pravou lidskou svobodu vybojoval především sám na sobě, v neustálém zápase proti nižším složkám své osobnosti, své bytosti.
V tomto druhém pojetí tedy svoboda člověka není nějakým fixním stavem (kterého by bylo možno jednou provždy nabýt jednorázovým aktem zrození či udělením občanských práv), nýbrž je cestou, je prací, je úkolem a směřováním pro celý život.
Po tomto objasnění snad nebude žádné pochybnosti o tom, že liberální demokracie přichází výhradně s oním prvním, statickým pojetím lidské svobody; zatímco to druhé, směřující k pravé a všestranné lidské svobodě tato liberální demokracie buďto ignoruje zcela, anebo ho přinejmenším přesouvá do ryze soukromé (a tedy libovolné a nezávazné) dispozice každého individua, jakožto ryze soukromou záležitost.
Toto pasivní pojetí lidské svobody v podání liberální demokracie ostatně naprosto odpovídá reálnému způsobu života člověka ve společenském uspořádání, které je s touto liberální demokracií spojeno: totiž s životem člověka konzumní společnosti. Tento konzument žádá jediné: dosáhnout maximálních požitků s pokud možno nejmenší námahou. Pořídit si zboží, které je mu dodáno hotové a zabalené až do domu. A o nic dále se nestarat. (A například se nijak nezajímat o to, za jakých okolností toto zboží bylo vyrobeno.) Vztah tohoto člověka k jeho svobodě je stejně tak konzumní, jako k věcem materiální spotřeby: on chce tuto svou "svobodu" dostat pokud možno lacino, hned a se zárukou, bez vlastní námahy. A bez nějakého zbytečného přemýšlení kolem.
Zdánlivý idealismus svobody liberální demokracie se tedy reálně ukazuje být pouhým ideologickým výrazem, zrcadlením přízemního materialismu novodobé konzumní společnosti, kde jsou zcela vytěsněny všechny otázky jak po podstatě a dějinnému směřování lidské bytosti vůbec, tak i po podstatě, smyslu a směřování její svobody.
Zdá se, že uvažování o podstatě lidské svobody je u konce (pro nedostatek zájmu?...); nicméně pro úplnost je nutno dovést do konce ještě jeden aspekt.
Bylo zde předestřeno Hegelovo filozofické schéma struktury lidské svobody, respektive svobodné vůle. Mnohým se toto schéma asi jevilo příliš abstraktní, metafyzické, vzdálené od reálného společenského dění.
Jenže - holý fakt je, že reálné dějiny tohoto světa kopírují naprosto přesně právě toto Hegelovo metafyzické schéma!
Připomeňme si: podle Hegela obsahuje svobodná vůle dva základní momenty respektive komponenty: na jedné straně moment individuální vůle, ryze osobní svobody dělat co se mně samotnému zachce; ale na straně druhé moment obecnosti, který tuto mou individuální vůli vysvobodí z její svázanosti s předmětným světem, který jí dá univerzální nadhled a charakter.
Když se podíváme na reálný dějinný vývoj posledních sta let, pak se nám zřetelně ukáže, že se v posledních dějinách vynořily dva základní společensko-politické útvary, které naprosto přesně odpovídají tomuto Hegelově schématu: na straně jedné liberální demokracie, s jejím důrazem na bezpodmínečnou svobodu (volnost) jednotlivce - a na straně druhé společenská formace komunisticko-socialistická, která naopak vycházela z principu pospolité, nadindividuální existence lidské bytosti.
Podle Hegela každý z těchto dvou protichůdných momentů je nutný; ale sám o sobě pouze omezený, abstraktní, a tedy nepravdivý. Skutečně pravdivou a úplnou svobodu může přinést pouze dialektická syntéza obou těchto protichůdných momentů.
A přesně tak je tomu i v reálu. Ona údajná "naprostá svoboda" liberální demokracie je pouze abstraktní volností individua, která se vůbec nezabývá konkrétním obsahem této svobody. Oproti tomu kolektivistický způsob společenské existence člověka byl princip stejně tak abstraktní - sice akcentoval vzájemnou pospolitost, společné dílo, ale bez individuální svobody se tato statická pospolitost stala okovy lidské svobody, ne jejím naplněním.
Byly to tedy samotné reálné dějiny, které prošly přesně oním protikladem který v teoretické rovině načrtl Hegel; podle jeho myšlenkového schématu tedy nevyhnutelným příštím krokem dějin nemůže být nic jiného nežli zprostředkování, syntéza obou těchto protichůdných, a zároveň navzájem komplementárních momentů.
Jenže aby se současné lidstvo k takovémuto kroku mohlo propracovat, muselo by si napřed vůbec být vědomo, o co se jedná, a že tento úkol před ním vůbec stojí. Jenže v současné době upadla schopnost filozoficko-metafyzického myšlení už natolik, že takovéto záležitosti spojené s vyšší úrovní poznání leží zcela mimo horizont chápání současného člověka.
A tak se současné lidstvo - ve své domnělé svobodě - potácí naslepo někam vpřed, aniž by přitom mělo sebemenší jasnou představu, kam tato cesta vede, odkud a kam vede vlastní pohyb dějin.
Je fajn, že mi vždycky vysvětlíte, co si myslím.
Pane Profante, když si sám nedokážete uvědomit logické protimluvy ve způsobu Vaší argumentace, musí se najít někdo jiný, kdo Vás na ně upozorní.
Ve včerejších zprávách německé televize se objevila scéna, která bezprostředně koresponduje s tématem zdejší diskuse. Tato reportáž byla uvedena konstatováním, že mnoho Němců je už výzvami k ekologickému chování "unaveno" respektive "přetíženo". Takže se nějakými ohledy vůči životnímu prostředí už nadále nehodlají nijak osobně zatěžovat.
Poté v oné reportáži ke slovu přišlo několik takto "unavených" německých občanů. Nejpregnantněji se za všechny vyjádřil jeden muž středního věku, který paušálně odmítl se ve prospěch životního prostředí jakkoli omezovat. Vyhlásil zcela striktně a nesmlouvavě: "Na dovolenou létám letadlem a tepelnou pumpu nechci!" No, a bylo hotovo. Přitom je obecně známo, že letecká doprava je jedním z největších ničitelů svrchních vrstev atmosféry - a že tepelné pumpy mohou ušetřit velká kvanta fosilní energie.
Proč tento výlev ekologického barbarství souvisí s předmětem naší diskuse? - Z toho důvodu, že apologeti liberální demokracie popírají, že tato je bytostně spojena s rozpadem občanské odpovědnosti, se zmizením pocitu odpovědnosti vůči zájmům celku. A tvrdí naopak, že demokracie je spojena s občanskostí, s postojem občanské odpovědnosti.
Zde tedy bylo tuto "občanskou odpovědnost" možno sledovat prakticky v přímém přenosu. Nejedná se přitom ani tak o to, že zde své cynické pohrdání jak zájmy přírody tak zájmy společnosti ventiloval jeden egocentristický jedinec; ale zcela fatální je právě ta okolnost, že on zde - z hlediska občana liberální demokracie - jednal v zásadě naprosto legitimně.
Neboť systém liberální demokracie se svou extrémně pojatou, zabsolutizovanou svobodou jednotlivce eliminoval vše, co by mohlo zakládat nějakou vyšší odpovědnost tohoto jedince vůči celku, vůči zájmům celé společnosti. Není zde k dispozici naprosto žádný mravní korektiv, který by takto cynicky egoistické postoje mohl deklarovat jako společensky nepřípustné a morálně zavrženíhodné. Tam kde je počátkem i koncem všech věcí výsostná "svoboda" jednotlivce, kde je prakticky zcela eliminován společenský rozměr existence člověka, tam nevyhnutelně mizí vztah odpovědnosti jedince vůči celku.
Pro srovnání: zcela jinak tomu bylo za časů socialismu. Jistě: apely na odpovědnost vůči zájmům společnosti z úst tehdejších mravokárců zněly vždy uměle a frázovitě jako vše co nějak souviselo s jejich ideovým kánonem; nicméně zde přece jenom přetrvávalo alespoň určité základní povědomí o tom, že není přípustné aby si každý dělal co se jenom jemu zlíbí, bez ohledu na zájmy těch ostatních, bez ohledu na zájmy celku.
Zatímco ve "svobodné" liberální demokracii je možno se vší samozřejmostí veřejně vyhlásit: "Zájmy celku mě v nejmenším nezajímají, já si chci nerušeně užívat svého konzumu, po mně potopa!", aniž by přitom musel pocítit třeba i sebemenší závan studu.
Když napíšu, že máte ve všem pravdu a já se hrubě mýlil z naprosté neznalosti tak náročné problematiky, ušetříte mě dalších výlevů nenávisti vůči modernímu pojetí svobody (nikoliv jen liberálnímu)? Pokud ano, budu Vám opravdu vděčný.
Pokud ne, nějak se s tím vyrovnám.
Napsáno téměř milion slov, zdejšími psychopaty vyřčeno mnoho urážek a já jsem se zase nedozvěděl, proč máme po 34 letech budování kapitalismu mimo jiné výrazně nižší příjmy než např. Němci, ale dražší a méně kvalitní potraviny nebo proč dotujeme bohatším Němcům ceny elektřiny či navzdory tomu, že naše země teď již údajně "vzkvétá" (Havel), se na rozdíl od dob před rokem 89 postupně hrozivě navýšil státní dluh, a to toho státu, jehož majetek se navíc od roku 89 rozprodal a rozkradl, aby stovky miliard z něj proudili ročně do zahraničí.
A co s tím vším už pochopitelně vůbec ne.
Nezbývá mi tedy než se pro rozum obrátit na nějaké ty "dezolátské" a "nacionalistické" weby, videa a čtivo.
Učiňte tak, pane Krupičko. Na uvedených médiích se kdykoli dozvíte "jasné a nezpochybnitelné" pravdy o tom, že se všechny zmíněné problémy mohou výhradně vypasení kapitalisté z Wall Streetu, tak jak je svého času svým čtenářům prezentovalo Rudé právo.
Ne, tomu snad sám nevěříte pane Poláčku, dozvím se tam, že chamtiví kapitalisté jsou i v Rusku nebo Číně, ale pokud nechceme přivést republiku na buben, musíme obchodovat i s nimi (což se konec konců do jisté míry děje, stačí si zjistit, kolik sem po všech těch řečech o válce teče ruské ropy či plynu).
A jako Rudé Právo, jako hlasatel té jediné správné pravdy, se chová hlavně současná vláda a mainstreamová prozápadní liberální média, které tuto vládu, přes občasné výhrady, v podstatě stále podporují (a nebo si myslí, že stačí loutky v ní vyměnit za jiné, podobné a vše bude vyřešeno)
Přiznám se, že jsem o svobodě jako takové v životě nepřemýšlel. A nevím, jestli vůbec začínat. Už jen lehký nástřel ukáže, že cesta k cíli je plná neodvalitelných balvanů. A moderna s Wittgensteinem na čele k tomuto starosvětskému obrazu přidala vizi minového pole. Kam šlápneš, tam to může být doslova o ústa, zamotán ve vlastních slovech...
Jaký blázen by tam šel?
* * *
V případě cen elektřiny je odpověď jednoznačná, pane Krupičko --- tady je jednoznačně vina na vládě.
Abychom vlastní elektřinu kupovali za desetkrát vyšší než výrobní cenu je naprosto nepřijatelný skandál a udržovat to při životě je špatnost. Lipská burza nefunguje, válka všechno změnila a otevřenost a spolupráce nemůže vést k tak skandální cenotvorbě atd. To, že se Evropa nadnárodně spojuje, je a musí být založeno na vzájemné výhodnosti. (Neplést s také důležitou solidaritou, kdy silnější členové přispívají slabším, ale i ta je v podstatě založena na vztahu vzájemné výhodnosti). Všeobecné blaho a bohatství zkrátka vzniká ze spolupráce, ne z válčení. Takže není protievropské, když odmítneme nefunkční subsystém, který nás naprosto očividně poškozuje.
Už dávno měl být zřízen státní obchodník a na burzu by se posílaly pouze přebytky. Bylo mi řečeno, že by to dokonce bylo i právně čisté.
Ale tato vláda se zmohla jen na notně zpackanou mimořádnou daň těch, kteří si na tomto neštěstí báječně mastí kapsu. A tuto prosadili jen proto, že ji kdysi použila i M. Thatcherová, jinak by ji nutně museli označit za socialistickou zrůdnost, ony konzervy to holt mají těžké.
Pro republiku už bude ztěží únosná zátěž odchodu od uhlí, být rukojmím úplně zdivočelého systému cen, který likviduje hospodářství, zvyšuje inflaci a taky odrazuje od evropské spolupráce, prostě není naše povinnost a už dávno jsme to měli odmítnout...
P.S. Ten desetinásobek jsem kapku přehnal. Ale i dvakrát nebo třikrát vyšší cena je prostě špatně.