Zcela otevřeně řečeno: tento text Muriel Blaive by mohl být naprosto způsobilý k tomu získat alespoň určité porozumění pro argumenty jejích ideových (a profesních) odpůrců.

Ne snad že by bylo možno kritizovat její ideové postoje samotné, ona se evidentně snaží o objektivní, diferencovaný přístup k ideologicky zatíženým tématům nedávné historie; nicméně její způsob argumentace se jeví být značně nešťastným.

Už její úvodní poukaz na fakt, že komunismus měl v Československu mnohem méně obětí nežli německý nacismus, působí jako krajně nepatřičný; a sama autorka ho později sama zpochybňuje tím, že přiznává masové zločiny komunismu v jiných regionech. Pokud se jedná o celkové zhodnocení nějakého fenoménu (a jeho dramatických projevů a následků), pak v žádném případě není možno se přitom omezit jenom na lokální prostředí. Něco takového by bylo projevem jak provincialismu, tak i čistě profesního selhání.

Jestliže tedy autorka takto nešťastně formulovaným úvodem sama "preparuje" mysl adresátů svých myšlenek, pak není možno se divit že víceméně zcela zapadne její další argument, který naopak měl být tím zcela centrálním. Totiž argument o principiální ideové rozdílnosti, přesněji řečeno naprosté protikladnosti celého komunistického a nacistického hnutí.

Nacismus - to bylo od samého svého počátku hnutí šovinistické, a tedy antihumánní. Právo na plnohodnotnou existenci bylo v plné míře přiznáváno jenom příslušníkům vlastního národa (respektive rasy), a všichni ostatní platili jako tak či onak méně hodnotní, respektive vůbec bez nároku na existenci. Všechny zločiny nacismu a fašismu byly tedy naprosto logickým, přirozeným vyústěním této výchozí ideje.

Zatímco komunismus - v jeho kořenu stojí idea naprosto opačná, totiž všeobecná emancipace, všeobecná rovnost v š e c h lidí na této planetě. Jestliže tedy poté komunistické hnutí zmutovalo v tyranii a systém totalitního panství, pak to samozřejmě také mělo své objektivní důvody, které bez jakýchkoli pochyb stojí za hlubší analýzu; nicméně tento fakt nic nemění na onom zásadním rozdílu výchozích pozic, kdy fašismus/nacismus byl ze své samotné podstaty antihumánní, zatímco komunismus si naopak za svůj cíl vytyčil důslednější humanismus, nežli jaký mohl (a může!) poskytnout systém reálného kapitalismu.

Ostatně, když už jsme u počítání obětí: kdyby M. Blaive celou svou argumentaci postavila právě na tomto zásadním ideovém rozdílu mezi fašismem a komunismem, pak u komunismu nevyhnutelně vzápětí vstupuje do hry nepopiratelný historický fakt, že komunistické hnutí bylo v prvé řadě sociální reakcí na syrový, bezohledný, antihumánní kapitalismus 19. století. Tady se přímo nabízí možnost (a povinnost) napřed spočítat všechny ty statisíce, a spíše miliony lidských obětí tohoto brutálního kapitalismu, nežli se pak začnou počítat oběti komunismu. Protože i na těchto obětech komunismu svou část viny nese právě tento kapitalismus, bez jehož drastických sociálních dopadů by samotné komunistické hnutí zřejmě vůbec nikdy nevzniklo.

Ostatně, něco velmi podobného (a vlastně ještě mnohem spíše) platí i o hnutí jmenovitě německého nacionálního socialismu; neboť jeho skutečný vzestup (se všemi dramatickými důsledky) nastal až jako reakce na hluboký rozvrat německé společnosti v důsledku ničivé krize kapitalismu.

Jestliže tedy chceme (a musíme!) odmítnout mechanické, bezmyšlenkovité házení nacismu a komunismu do jednoho pytle, jenom na základě počítání počtu mrtvých, pak se toto odmítnutí musí konat právě na tomto základě. Ani nacismus, a už vůbec ne komunismus nevznikly v jakémsi historicko-společenském vakuu, nýbrž byly - víceméně zákonitým - důsledkem zcela určitých deformací společensko-historického vývoje; na kterýžto vývoj dávaly ale zcela rozdílnou odpověď.

Myslím, že lesk a bídu té ideové rozdílnosti z hlediska provozu obou totalitárních režimu vystihl přesně Richard M. Müller:

„Evropa poznala různá masová vraždění. Po každém byli lidé tak mrtví, že už to dál nešlo ... Ale když si člověk před šibenicí mohl ještě číst v bibli, nebo v Karlu Marxovi -- nebyl na tom přece jen líp, než když se musel utěšit s Mein Kampf.“

a z druhé strany Karel Kryl s hořkým refrénem písně o komunistickém kázeňském táboře:

„ ... ve jménu humanity.“

Je pochopitelně rozdíl mezi podobností a totožnosti a dobré historické srovnání je k tomu, aby v rozdílném vypíchlo shodné a v podobnosti probralo zásadní odlišnosti.

Větou, že nacismus nevraždil jen Židy, Sinty a Romy, ale že právě tak zavraždil jen při heydrichiádě docela dost tisíc lidí ze skupiny, kterou uznával jako árijskou, nijak nezpochybňuji ani singularitu šoa a romské genocidy, ani fakt, že Židé a Romové patřili k výsadním cílů nacistického masového vraždění. A právě tak ani šoa, ani romskou genocidu nezpochybňuje srovnání nacistických a komunistických zločinů -- jak z hlediska vytváření atmosféry teroru, tak z hlediska vazby na ideologii (u níž je v tomto ohledu zcela lhostejné, zda byla původně humanistická nebo nacionalistické; lidé jsou tak jako tak mrtví, že už to dál nejde ...), tak z hlediska jejich ukotvení v urfašistické sedlině moderní společnosti.

Považovat toto srovnání zpochybnění by se dalo pouze tehdy, pokud bychom přijali předpoklad, že nejde o to, že byli vražděni lidé, ale o to, že byli vražděni právě Židé (zatímco u mužíků přejmenovaných na kulaky, u obětí ukrajinského hladomoru, u Tatarů, Poláků atd. to byl jen exces, který by nám neměl zakrývat dějinnou každodennost) -- kteroužto blbost si nemyslím ani já, ani vy a doufám, že ani Muriel Blaive.

Říkáte, že antikomunismus se přibližuje relativizaci holokaustu?

Tak to je docela prdel, vážená paní Blaive. Pro komunisty byli totiž Židé kapitalisté, ale pro kapitalisty byli Židé zase komunisté. Například Otto Fischl, odsouzený v procesu se Slánského skupinou k smrti, se musel ty nesmysly, za které ho pak komunisté popravili, naučit nejdřív nazpaměť, aby se v tom procesu pak mohl „přiznat“ třeba i k tomu, že „spolu s mezinárodním židovstvem okradl republiku o miliardy korun, že za války spolupracoval s nacisty a že je židovský buržoazní nacionalista“.

Komunistické popravy „příslušníků mezinárodního židovstva“ měly prostě alespoň nějaký ten šmrnc, na rozdíl od těch poprav nacistických.

Pro klasické rasisty jsou tedy Židé „nebílí“, zatímco pro nově „probuzené“ woke rasisty z progresivistické části politického spektra jsou Židé naopak zase „nejbělejší“. Žid je tedy opět rasově redukován – tentokrát na nejbělejšího bělocha, z hlediska progresivismu [který je po ekonomické saturaci dělnické třídy de facto nástupcem komunismu] tedy nejvíce („nejběleji“) odpovědného za útlak všech ostatních a za „systémový rasismus“. Židé si tedy asi moc nepolepší ani v salonech dnešních progresivních „humanistických“ rasistů.

Mimochodem, zajímalo by mě, jak se Muriel Blaive staví k tzv. kritické rasové teorii. Jde spíše o svinstvo, nebo spíše o humanismus?