Obava z relativizace zločinů komunismu, obava, že by se komunismus mohl „vrátit“, rezonuje v českém veřejném prostoru čím dál častěji. Nedávno se v tomto duchu ptal redaktor Českého rozhlasu: „Není z hlediska historika nebezpečné relativizovat nacistický nebo komunistický režim? Nemůže se to vrátit?“ Nakolik je tato obava reálná? Jsou komunistické zločiny skutečně srovnatelné se zločiny nacistickými?

Komunismus a nacismus nebyly v Československu srovnatelně vražedné

V Československu padlo za oběť osmileté nacistické okupaci 360 000 lidí. Z nich bylo 270 000 Židů vyhlazeno v rámci holokaustu. Jednačtyřicet let trvající komunistické represe si vyžádaly 3500 až 5000 mrtvých.

Na území Československa v jeho hranicích z roku 1938 uskutečnili nacisté genocidu Židů a Romů — výsledkem byl téměř úplný zánik židovské menšiny v Československu a romské menšiny v Čechách a na Moravě. Československý komunistický režim se genocidy, tedy systematického vyvražďování, nedopustil vůči žádné politické ani etnické kategorii obyvatelstva. Zločinů proti lidskosti se dopustili nacisté za protektorátu Čechy a Morava a jejich představitelé byli stíháni v norimberském procesu, ale žádný zločin československých komunistů dosud nebyl stíhán jako zločin proti lidskosti a nezdá se, že někdy bude.

Celkově lze říci, že v hranicích Československa byl nacistický režim sedmdesátkrát až stokrát vražednější než režim komunistický za pětinu času. Znamená to snad popírání existence komunistických represí, včetně těch krvavých? Neznamená. Znamená to, že ten, kdo zemřel v důsledku komunistických represí, si zaslouží méně soucitu než ten, kdo zemřel rukou nacistů? Neznamená. Je například Milada Horáková méně hodna naší úcty jen proto, že obětí nacismu bylo v Československu celkově „více“ než obětí komunismu? Samozřejmě že ne.

Politická smrt nebo mučení či represe jsou vždy tragédií, bez ohledu na režim, bez ohledu na počet dotčených lidí — život a tělesná integrita každého jednotlivce jsou posvátné. Ale platí to i naopak: zaslouží si židovská oběť, která zemřela rukou nacistů, méně uznání než oběť komunistických represí, jako byla Milada Horáková? Jsem si docela jistá, že odpovědí, k níž by se přihlásila i sama Milada Horáková, je rozhodné „ne.“

Česká veřejnost musí pochopit, že tvrzení „komunismus a nacismus byly stejně vražedné“, znevažuje těchto (převážně židovských) 360 000 obětí nacismu. Relativizuje se tak jejich utrpení — což je mimochodem českým zákonem, jakožto popírání holokaustu, zakázáno. Opravdu chce být Česká republika ve světě vnímána jako antisemitská?

Instrumentalizace kolektivní paměti se nevyplácí

Ve střední a východní Evropě narůstá pocit frustrace, a dokonce nespravedlnosti, z toho, jak Evropská unie zachází s pamětí komunismu ve srovnání s pamětí nacismu — zejména odmítáním ztotožňovat oba politické režimy. Toto odmítání však nevyplývá ze snahy Západu ponížit středoevropské státy a národy, ani z neochoty uznat rozsah komunistických represí. Je založeno na kritické historické práci s  dostupnými daty: ve všech zemích Evropské unie, které zažily oba režimy byl nacistický režim podstatně vražednější než komunistický.

Komunistické režimy provedly několik genocid mimo území dnešní Evropské unie: holodomor na Ukrajině, genocidu v Kambodži, extrémní teror v Sovětském svazu, ve Vietnamu a jinde. Přehlížení individuálních a kolektivních tragédií způsobených komunistickými režimy není namístě.

Využívat ovšem šílenou vlnu represí a vražd během Maovy vlády v Číně nebo v Pol Potově Kambodži jako ospravedlnění pro dnešní zákaz Komunistické strany Čech a Moravy nemá s kritickým historickým myšlením mnoho společného. Je to otázka politiky, nikoliv historie. Relevantnější otázkou v tomto smyslu by bylo, zda KSČM někdy prováděla masové vraždy nebo zda takové zločiny obhajovala či ospravedlňovala.

Navíc je mezi oběma režimy významný rozdíl v hodnotovém a symbolickém ukotvení. Nacismus, který uvedl do chodu obrovskou mašinerii vyhlazovacích táborů, spočíval na ideologii, jež chtěla sprovodit ze světa celé národy a skupiny lidí. Nacistický režim po celé Evropě vyhledával civilisty, zatýkal je, ve vlacích deportoval (představte si tu logistiku), „třídil“, okrádal, svlékal do naha a masově vraždil v plynových komorách. Den co den po dobu více než dvou let.

A to se nezmiňuji o „lékařských“ experimentech prováděných v nacistických táborech nebo o „šoa kulkách“ ve východní Evropě ještě před Osvětimí: 1,5 milionu civilistů bylo shromažďováno vesnici po vesnici, v zástupech donuceno pochodovat do lesů, kde si museli vykopat vlastní hroby a svléknout se donaha. Pak byli zastřeleni a jejich mrtvá těla zasypávaly další a další oběti vražedného šílenství.

Nacistický zrůdný projekt nemá v evropských dějinách obdoby. To je třeba nezamlčovat a důrazně připomínat. A ještě jednou: tvrzení, že nacistický holokaust je nejstrašnější událostí, která se kdy na evropské půdě stala, není popíráním utrpení způsobeného komunistickými represemi.

Nerelativizujte zločiny nacismu ani nebagatelizujte zločiny komunismu

Je tedy zavádějící tvrdit, že komunismus a nacismus byly „stejně vražedné“. Přinejmenším musíme objasnit kontext. V každém případě to neplatí pro Československo, ani jinou zemi střední Evropy. Vezmeme-li v potaz kromě Evropy také Asii, Jižní Ameriku a Afriku, pak komunistické režimy zabily za více než sto let podstatně více lidí než nacistické režimy v Evropě za dvanáct let. Je však relevantní toto srovnání?

Krom toho, že je zavádějící instrumentalizovat čísla o represích, je takové srovnání neuvěřitelně neproduktivní a nevkusné. Oproti tomu je nesrovnatelně plodnější obětem nacistického, komunistického či jiného útlaku pomáhat, projevovat soucit, pečovat o jejich památku a podporovat usmíření.

Dnešní Německo, které v roce 1990 vzniklo sjednocením západní části, jež vzešla z trosek nacistického státu, a východní části, v níž se právě zhroutil komunistický režim, se úspěšně vyhnulo morální pasti, jakou skýtá soutěž obětí. Historik Bernd Faulenbach, který předsedal historické komisi sociálnědemokratické strany (SPD), se zasadil o to, „aby nebyly relativizovány zločiny nacismu ani bagatelizovány zločiny komunismu“. To je nejhumánnější recept, jaký může být. Míra nuance a zároveň úcty ke všem obětem by mohla a měla být zdrojem inspirace i ve zbytku Evropy.

Může se komunismus vrátit, když připustíme, že nacismus zabíjel více než komunismus?

Nemůže. To spolu vůbec nesouvisí. Proč bychom měli chtít, aby měl komunismus stejně nebo více obětí než nacismus, a myslet si, že tím přesvědčíme ostatní, že nemají volit komunistickou stranu? To je absurdní.

Navíc žádné společnosti nijak neprospěje, když zkresluje minulost. Naopak, demokracie sílí tím, že seriózně zkoumá svoji vlastní minulost a tím vzdělává veřejnost, aby nedovolila opakovat dřívější tragické chyby a selhání. Pokud nechceme, aby se k moci dostala jakákoli extremistická strana, musíme především usilovat o poctivou vládu, z jejíž politiky budou mít prospěch všichni občané.

Musím se přiznat, že se jako historička v tomto směru podivuji nad některými rozhodnutími, která učinila česká politická reprezentace po roce 1989. Co si myslet, když politici hlásají „rozchod s minulostí“, ale současně ti samí lidé odepřou české pasy potomkům těch, kdo z politických důvodů emigrovali? Jak rozumět systematickému odvolávání se ministerstva vnitra proti rozsudkům soudů, které rozhodly, že žalobci byli jako spolupracovníci StB uvedeni na seznamech neprávem?

Pokud nechtějí české elity frustrované obyvatelstvo, mělo by jim záležet na tom, aby byl justice funkční. Proč bylo tak málo komunistických pachatelů postaveno před soud? Proč státní správa práci Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu spíše překážela, než aby ji usnadňovala? Proč téměř ustaly veškeré snahy o obžalobu komunistických zločinců, zatímco jinde v Evropě jsou stále žalováni i starší nacističtí zločinci? Proč nebyl v České republice nikdy uplatněn pojem zločinu proti lidskosti vůči komunistickým zločincům, zatímco v jiných bývalých komunistických zemích ano?

Pokud myslí politické a intelektuální elity vážně svá varování před extremismem, měly by se více angažovat v boji proti ekonomické nerovnosti a korupci, které v České republice po roce 1989 vzkvétají a otravují každodenní život. Je v pořádku, že milion lidí má exekuci? Je v pořádku, že kolem nás žije tolik miliardářů, zatímco veliký počet lidí se jen velmi těžko uživí?

Antikomunisté se musí vypořádat s „revizionistickou historií“

Pojem „revizionistické dějiny“ byl v České republice překroucen na „popírání komunistických represí“. Jednou bude jistě napsána zajímavá práce z oblasti dějin idejí, která ukáže, jak takové nedorozumění vzniklo. Nikdo přitom nepopírá, že několik amerických revizionistických historiků na počátku sedmdesátých let minulého století tvrdilo, že Stalin neměl velkou moc — ale závěry těchto autorů byly brzy vyvráceny a jejich ohlas marginalizován.

Jiní revizionisté vytvářeli jedny z nejlepších vědeckých prací o sovětském komunismu, například Sheila Fitzpatricková. Nejpozději od osmdesátých let se revizionistický přístup historiografické práce, který se, stručně řečeno, soustředí spíše na sociálně-politické než jen úzce politické chápání minulosti, uplatnil jak ve zkoumání nacistické, tak i komunistické minulosti. V současnosti se jedná o dominantní metodologický směr v západní Evropě.

A přesto je část české intelektuální elity podivným anachronickým zvratem stále pevně přesvědčena, že revizionismus je synonymem popírání zločinů. Jinde v Evropě a v západním světě je být revizionistou normální. Naopak být tradicionalistickým historikem se podrobuje kritice, ba i odsudkům.

V Německu je nejprestižnější výzkumný ústav zabývající se komunistickou minulostí, Zentrum für Zeithistorische Forschung v Postupimi, vytvořený v roce 1992 společně někdejšími východoněmeckými i západoněmeckými historiky, založen na principech revizionistického dějepisectví: tedy na poznání, že je nedostatečné a zavádějící vysvětlovat fungování diktátorských režimů abstraktním principem „zla“ a chápat společnost v jasně rozeznatelných kategoriích pachatelů, obětí a zrádců.

Ústav Hannah Arendtové pro studium totalitarismu v Drážďanech vede jeden ze zakladatelů postupimského výzkumného ústavu a můj bývalý šéf na Institutu Ludwiga Boltzmanna ve Vídni, revizionistický historik Thomas Lindenberger. V Polsku, Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku, USA, Velké Británii, Francii, Španělsku, Itálii i v dalších zemích lze nejlepší a nejpodnětnější historickou produkci o komunismu ve středovýchodní Evropě označit za „revizionistickou“.

V Ústavu pro soudobé dějiny v Praze a také v Ústavu pro studium totalitních režimů je velká část historické produkce „revizionistická“. Znamená to, že popírá komunistické represe? Samozřejmě že ne. Naopak, je to ideální metoda k dekonstrukci represe, aby bylo možné lépe analyzovat její mechanismy.

Revizionismus je dobrou metodologií k odhalování příčin a kontextu utrpení. V českém případě je obzvláště dobrou metodologií, protože odhaluje intimní detaily represe, které byli lidé po jedenačtyřicet let téměř mlčky vystaveni.

Navzdory rozšířenému přesvědčení jsou dějiny každodenního života nejlepším způsobem, jak studovat represi

Ještě podivnějším mýtem, který je rovněž českým specifikem, je často opakované tvrzení, že studium každodennosti je metodou banalizace komunistické represe. Nic nemůže být vzdálenější pravdě. Kde jinde, než v každodenním životě může historik odhalit cesty nadvlády, které nebyly spektakulární, ale pro obyčejné lidi byly toxické?

Pokud byl československý občan tiše zastrašován a vydírán agentem StB, v tradičních politických dějinách se to neobjeví: nešlo o krev, nebylo zaznamenáno žádné vnější drama, nevyvolalo to revoluci. Přesto byl tento člověk obětí policie, a pokud se podvolil a souhlasil se spoluprací, stale se také současně i účastníkem represivního režimu. Tuto spletitost motivací, tuto zvrácenost diktatury nejlépe odhalují dějiny každodenního života.

Chceme-li tvrdit, že komunismus byl „zlý“, pak upřesněme, že byl zlý především v tom, že z lidí udělal jejich vlastní policii tím, že je vedl k vzájemnému dohledu: to je to, co Václav Havel nazval „autototalitou“. Mimochodem, v tomto smyslu je Václav Havel čestným revizionistickým historikem.

Nikdo podrobněji neanalyzoval zvrácenou logiku stalinské represe než historička každodennosti a revizionistka Wendy Goldmanová. Místo toho, aby jako její předchůdci z řad politických historiků tvrdila, že „stalinismus byl represivní“ a měl za následek „tolik a tolik milionů mrtvých“, analyzovala, jak a proč byl represivní. Jak jsme dospěli k vysokému počtu obětí represivní kampaně třicátých let? Jak se lidé pustili do masivní udavačské kampaně? Jakým způsobem byli vedeni k tomu, aby se stali svou vlastní policií a obviňovali se navzájem?

Goldmanová ukazuje, že represe se vymkla kontrole i z pohledu úřadů — kvůli dynamice veřejné sebekritiky spojené s udavačstvím. Pro to, abychom se vyhnuli opakování chyb minulosti, je poznání těchto mechanismů neskonale užitečnější, než srovnávat čísla obětí jednotlivých režimů vytržená z kontextu.

Stručně řečeno: studium každodenního života a revizionistické dějiny neznamenají popírání rozsahu komunistických represí. Naopak je to jediný způsob, jak je skutečně zdokumentovat v celé jejich komplexnosti.

Proč je česká veřejná sféra tak zpátečnická, pokud jde o moderní historické metodologie?

Podivné české přesvědčení, že sociální dějiny v různých podobách jsou způsobem, jak popřít komunistickou represi, je zvláštností, kterou lze jen těžko vysvětlit. Docházím k závěru, že nepochopení revizionistických, sociálních a každodenních dějin je z velké míry zapříčiněno právě dědictvím komunistického režimu.

Téměř nikde jinde než v Československu nebylo podřízení společenských věd oficiální ideologii tak výrazné. Poláci a Maďaři měli v té době mnohem lepší přístup k západním společenským vědám a samizdatový trh fungoval v mnohem větším měřítku. Východní Němci měli jazykový přístup k historické produkci západního Německa. Češi a Slováci naopak zůstávali uvězněni v malé intelektuální bublině a byli plně podřízeni režimní nechuti a pohrdání společenskými vědami a kritickou reflexí.

Metodologie soudobých dějin zde tak zůstala v podobě, která byla jinde běžná jen do první poloviny dvacátého století, ne-li do století devatenáctého, tedy s naivní vírou ve „fakta“, „archivní dokumenty“ a „historickou pravdu“. Velká část historiků se nyní vrátila na mezinárodní úroveň, ale společnost zůstává v tomto ohledu podivně konzervativní.

Nikdo by však neměl vědět lépe než Češi, že fakta lze překroutit a „historickou pravdu“ přepisuje ten, kdo je u moci. Nejlepší a vlastně jedinou cestou, jak vybudovat silnou a kritickou občanskou společnost, společnost schopnou dekonstruovat populistická vyprávění, je vzdělávat veřejnost v tom, jak kriticky přistupovat k pramenům a historickým narativům.

„Minulost není nikdy mrtvá. Není dokonce ani minulostí“

To mimochodem s naprostou profesionalitou dělal odbor vzdělávání ÚSTRu, než jeho pracovníci kolektivně rezignovali z důvodu tlaků, jež na něj vyvíjelo současné vedení ústavu. Stejně jako mnohdy v minulosti i dnes pohled na dějiny diktuje politika.

Historické poučení však zůstává jasné: pozor na lidi, kteří odrazují od jakéhokoli projevu kritického myšlení. Obvykle nejsou přáteli demokracie. Bylo by smutné, kdyby se Česká republika přiklonila na stranu populismu a začala přepisovat dějiny nejen komunismu, ale i nacismu. Nespadnout do pasti relativizace holokaustu je proto nesmírně důležité. Jak napsal William Faulkner: „Minulost není nikdy mrtvá. Není dokonce ani minulostí.“