Politika paměti jako konflikt obětí
Vladimír HanáčekPolský návrh novely zákona o Institutu národní paměti vyvolal kontroverze nejen doma, ale i na mezinárodní rovině. Ovlivnil i vztah letitých spojenců — Poláků a Izraelců.
Návrh novely zákona o Institutu národní paměti se stal zatím nejdůležitějším počinem současné vlády Práva a spravedlnosti (PiS), dotýkající se takzvané politiky paměti. Stát má podle něj právo stíhat jakékoliv veřejné projevy, které připisují polskému národu a státu podíl na zločinech nacistické Třetí Říše, zločinech proti lidskosti, porušování míru a válečných zločinech. Jeho smyslem je přispívat z politických míst skrze autoritativní výměry výkladů historických skutečností k upevňování morálního a duchovního étosu, představujícího zrcadlový protiklad totalitárních ideologií, jež způsobily zločiny 20. století nejen na polském území.
Je celkem zřejmé, že v pojetí polských konzervativců se svobodomyslné, demokratické a antitotalitární hodnotové akcenty střetávají s národně-emancipačním étosem, opřeným o dějinně formovanou katolickou identitu Poláků. Ten staví podstatu polského státu na konstrukci „společenství souvěrců“, jež je politickým výrazem specifické formy polského republikanismu. K této pozici se pak připojuje již tradiční mesianismus a milenarismus (vize polského národa coby „Krista národů“, povolaného vznést nejvyšší oběť na cestě k vykoupení lidstva na konci věků).
Polská konzervativní pravice dokázala dát tomuto historickému narativu coby zdroji národního sebevědomí rovněž odpovídající institucionální základnu. Nejen již zmíněný Institut národní paměti, ale též Muzeum Varšavského povstání (u jehož zrodu stál roku 2004 tehdejší primátor Varšavy a pozdější zahynuvší polský prezident Lech Kaczyński), Evropské centrum Solidarity v Gdaňsku a řada dalších podobných institucí dnes představuje prodloužené ruce politické reprezentace, jež realizují její politiku paměti. V odpovídajícím rozsahu pak přesahují také do škol a vzdělávacích institucí, kulturní a osvětové sféry i médií.
Je proto příznačné, že i zavedení zmíněného kontroverzního přečinu „připisování zodpovědnosti za zločiny minulosti Polákům“ má primárně institucionální povahu. Byla zřízena komise, která má podobné veřejné projevy monitorovat a případně podávat trestní oznámení na příslušné pachatele. Výkon daného ustanovení je navíc definován jako „sledování zločinů proti polskému národu“.
Kritika tohoto nového institutu „autorizovaného výkladu“ historické pravdy se nejčastěji dotýká dvou rovin. Za prvé, skrze právní instrument nelze definovat jediný správný výklad minulosti a kriminalizovat ty, kteří mají na věc odlišný názor. A za druhé, sám institut „zločinu proti polskému národu“ zlehčuje, či přímo zakrývá zločiny, jichž se údajně Poláci v historii dopustili.
Oba argumenty nejenže postrádají jakoukoliv empatii k elementárním zdrojům a myšlenkovým výrazům polské národní identity coby společenství duchovně spřízněných obětí (pojem „oběti“ zde má opravdu hlubší, nadčasový význam a jednoznačně náboženské konotace), ale především operují s rovinami vnímání skutečnosti, příbuznými ideologiím, proti kterým mají bojovat.
První argument lze celkem snadno považovat za myšlenkové zpochybnění celého konceptu politiky paměti, jak jsme ji popsali výše. Proti autoritativnímu výměru hodnot je zde postaven relativismus historických pravd coby subjektivního výkladu dějin. Politici se prý nemají historickými fakty vůbec zabývat a ponechat tuto činnost historikům, aby v duchu weberovsky chápané „bezhodnotové vědy“ objektivně bádali. Pokud ovšem tímto prizmatem nahlédneme model zkoumání minulosti spojené s nacismem a jeho zločiny, zjistíme, že podobná metoda vědeckého bádání je uplatňována toliko jako prostředek k rekonstrukci historických faktů, jejichž výklad má vždy jednoznačné hodnotové zacílení.
V polském veřejném prostoru po desetiletí silně přežívá pocit, že zločin holocaustu a jeho šest milionů židovských obětí je bytostnou bolestivou součástí dějin polského státu a národa, avšak že okolní svět poněkud zapomíná na to, že genocida polského národa v době nacistické okupace a její tři miliony obětí jsou projevy jedné a téže zločinné ideologie, obrácené proti univerzálnímu lidství. Necitlivá vyjádření některých předních světových státníků o „polských koncentračních táborech“ či „polských zločinech nacismu“ jsou jistě projevem neznalosti a ignorance elementárních historických faktů.
Posílení historického bádání v rámci vědeckých a výzkumných institucí je samozřejmě důležitým nástrojem kultivace historického povědomí společnosti. Zmíněné výroky však nejsou popisem historických faktů, nýbrž politickými dezinterpretacemi. Poláci tak dali najevo, že smyslem vládou prosazované politiky paměti není jen kultivovat veřejné mínění doma, ale zaujmout také principiální postoj v mezinárodní debatě o vlastní dějinné zkušenosti.
Druhý argument pak fakticky potvrzuje oprávněnost politicky odůvodňovaných výhrad. Smyslem tohoto institutu není stíhat popisy historických skutečností, nýbrž veřejně odmítnout takovou úroveň výkladu, která je slepá k individuální perspektivě výměru odpovědnosti a generalizuje. Smyslem činnosti komise není zpochybňovat skutečnost, že se ten či onen jednotlivý Polák dopustil zločinů proti lidskosti nebo kolaborace s okupační mocí, nýbrž to, aby podobná historická fakta byla interpretována v rovině kolektivní odpovědnosti, ať už se jedná o národ, rasu, třídu či jinou společenskou entitu.
K námitce, že nový nástroj stíhání zločinů proti polskému národu relativizuje utrpení Židů v čase holocaustu, odpověděl polský premiér Mateusz Morawiecki celkem logicky, že nic takového není smyslem daného návrhu. Kritériem hodnocení mravního jednání prý není příslušnost ke kolektivitě, nýbrž individuální odpovědnost za něj bez ohledu na národnostní, rasovou či náboženskou příslušnost. Tuto perspektivu se pokusil dokumentovat tvrzením, že mezi nacistickými přisluhovači byli Poláci, stejně jako například i Židé, tedy jednotlivci. Reakce na tato vyjádření pak již nepostrádají perverzní rozměr: premiér byl opět obviněn z toho, že přímo zpochybnil utrpení Židů v době holocaustu…
Celý spor o nový právní a institucionální nástroj polské politiky paměti nabyl mezinárodních rozměrů a vyvolal napětí mezi letitými spojenci: Poláky a Izraelci. Porozumění mezi těmito dvěma národy v posledních třiceti letech bylo významně spojeno s vědomím dějinné přináležitosti ke kolektivně pojímané pozici obětí nacistického teroru. Obě strany přitom nikdy nepostrádaly smysl pro autoritativní výměr historické pravdy o sobě samých i institucionální vyjádření zdrojů vlastní národní identity prostřednictvím institucí politiky paměti.
Dnes se bohužel zdá, že novým dějstvím historie, v níž si Poláci i Izraelci konstruují vlastní politické sebevědomí, se stává vzájemný konflikt, tedy konflikt obětí, dalo by se říci. Jde však spíše toliko o důsledek. Důsledek nikoliv kolektivních mravních selhání Poláků, nýbrž spíš toho, že svět Polákům nerozumí. Někteří tvrdí, že rozumět přestává, což je ovšem omyl. Svět Polákům v mnoha směrech nerozuměl nikdy. Pokud někomu nerozumíme, těžko ho můžeme kritizovat…
Článek beru jako takový pokusný balonek, zda by se nějaká taková "politika paměti" nehodila i u nás, autor je koneckonců člen KDU-ČSL., tedy možná politik.
Zajímavým způsobem se to promítlo i do našich prezidentských voleb, kdy Drahošovu otázku na toto téma obdržel Pavel Fischer a ten jen odpověděl tak, že je to vnitřní polská záležitost a žádný kritický postoj nezaujal. Naopak odvážně v tomto smyslu vystoupil Tomáš Halík u Moravce, kde otevřeně řekl, že problematický postoj Poláků k holocaustu je obecně známý a zakazovat o tom mluvit zákonem, je špatné.
Příklady táhnou a to bohužel často platí nejen o dobrých, ale i o špatných příkladech.
Proč je mesianismus vlastní právě východním národům - Polákům, Rusům, Čechům?
Nebo Čechům už ne?
Ovšem je zase nutno zohlednit, že to byl opravdu asi jen hodně výjimečný případ, vzniklý ze zcela výjimečné krizové situace.
Obecně by bylo možno opravdu souhlasit s tím, že východní národy mají spíše tendenci inklinovat k nějakému druhu mesianismu.
Snad to zčásti souvisí s tou "slovanskou duší", jak jsme o ní diskutovali nedávno - kdy citová stránka převažuje nad stránkou racionální.
Ale také to může souviset s národními dějinami: kdy svou "nesamozřejmost národa" respektive národní existence si museli prožít jak Češi, tak i Poláci. A stejně tak ovšem i Slováci. Rusové - těžko říci, i ti byli celá staletí pod cizí nadvládou.
Zdá se mi, že mesianismus je charakterický pro národy, které v nějaké době měli imperium, jako právě Poláci době polsko-litevského soustátí. O ruském mesianismu se mluví často, ale ve své jedinečné civilizační poslání věřili i Bitové, Němci a Francouzi a dodnes v něj věří USA.. Nezdá se mi, že by šlo o výhradně východní jev.
U nás lze snad za mesianismus považovat víru v Pražské jaro jako pokus vytvořit cosi, co nikde jinde nebylo a může být vzorem pro celý svět. Charakteristicky se Pražské jaro zároveň řadí mezi slavné české porážky. Český nacionalismus je spíše defenzivní než expanzivní, důraz je víc na to, abychom se starali hlavně o sebe..
To bude asi pravda, pane Kubičko.
Víte, mě napadlo, že člověk-jedinec se musí starat hlavně sám o sebe, dokud je nezralý. Že to prostě jinak ani nejde. Většinou teprve v dospělosti se začínáme starat o druhé. Třeba je to s národy podobné. Češi nemají sami se sebou vyřešeno mnoho věcí, v tomto smyslu nejsou "zralým národem". Jenže druzí to od nich očekávají, že? Dokonce i někteří Češi to od Čechů očekávají. Hlavně ti, kteří už sami (jako jedinci) všechno vyřešeno mají. Není divu, že pak s těmi druhými nechtějí mít nic společného. Oni se prostě sami počítají k vyspělému obyvatelstvu západu.
A ten mesianismus tady je, jenže na rozdíl od jiných národů, které si ho uvědomují, je u našeho národa neuvědomělý - skrytý za komplexem méněcennosti.
Taková nevyžádaná starost o druhé není pro ty druhé nic příjemného.
A naopak, on je rozdíl obrovský rozdíl mezi Polským otčenášem a vizí spásy světa obrozeného ruským pravoslavím a carskými vojsky u Dostojevského.
Jinak máte pravdu, skutečnost, že šanci uskutečnít (anebo zvorat, ale za sebe) demokratický socialismus u nás do země zadupaly pásy sovětských tanků a následná vláda poslušných kolaborantů, představuje opravdu jeden z problémů,který se projevuje v dnešním češství.
Beru to a je mi to líto. Nicméně, já jsem ten sen o demokratickém (tedy jiném) socialismu tehdy ani neměla.
Ten pokus o "demokratický socialismus" - to nakonec nebylo nic jiného, nežli další fáze neustálého pokoušení se lidstva o vyřešení základního dilematu politiky, počínaje přinejmenším od Aristotela - totiž dilematu propojení obecné demokracie na straně jedné, a obsahově smysluplného a humánního (v intenzivním slova smyslu) řízení státu na straně druhé. A v té době se skutečně mohlo do jisté míry zdát, že v procesu demokratizace socialismu v průběhu Pražského jara by opravdu mohlo dojít k vyřešení tohoto starého dilematu. A nezapomeňme: tato důvěra ve vlastní omnipotenci nebyla jenom nějakým vlastním národním velikášstvím, na tehdejší Československo s naději vzhlíželo mnoho pokrokových sil i na Západě, který se zrovna tehdy nacházel v hluboké hodnotové a existenciální krizi.
Jsem v některých věcech docela zavilý. Rozšiřovat slovo kolaborace na všechny, kdo tu žili a snažili se žít v nastavších podmínkách smysluplně, znamená rozmělňovat vinu té hrstky kolaborantských ... A to nechci.