Když se podíváme na aktuální vývoj životního prostředí a jeho ochrany v Polsku, je to žalostný pohled. Polsko si kácí svůj unikátní přírodní klenot Bělověžský prales, nejdochovalejší nížinný les Evropy, a ještě má tu drzost soudit se s Evropskou unií, protože prý stovky let staré stromy podřezává pro jejich vlastní dobro.

Ochrana ovzduší a prevence znečištění je v zemi prakticky nulová. Polsko má na svém území 33 z 50 nejšpinavějších míst Evropy. Normy pro škodliviny v ovzduší překračuje opakovaně a mnohonásobně. Pravidelně přitom dusí uhelným dýmem i obyvatele Moravskoslezského kraje. A místo řešení ekologických problémů se dostávají ke slovu šílené nápady na zavedení jakési policejní či polovojenské jednotky, která by spadala pod ministerstvo životního prostředí. Náplň její práce se mi nechce ani domýšlet.

Česká vláda odmítla takové trendy podpořit. Rozhodla se nepřidat k polské žalobě na nové emisní limity platné pro celou Evropskou unii (známé jako takzvané Závěry o BAT či také jako technický dokument BREF). Tedy k žalobě, která chce ohrozit zdraví stovek milionů lidí z celé Evropy jen proto, aby Polsko mohlo dál nerušeně znečišťovat vzduch nejen na svém území, ale i v České republice a dalších zemích. Chybělo ovšem málo a materiál předkládaný ministerstvem průmyslu a obchodu mohl projít, a to pěkně v tichosti.

Nově jmenovaný ministr průmyslu a obchodu Tomáš Hüner tím mohl udělat pěknou službičku svým někdejším zaměstnavatelům — energetickému gigantu ČEZ a uhlobaronovi Pavlu Tykačovi. Ostatní ministři naštěstí dali nakonec přednost ochraně lidského zdraví před průmyslovou lobby. A správně poznali, že polská právní argumentace procesními chybami stojí na vodě a má jen pramalou šanci na úspěch. Ministr Hüner měl zřejmě jedinou šanci svůj návrh protlačit, protože deadline pro přidání se k žalobě vyprší již 25. ledna. Vláda navíc podala demisi, a neměla by proto už činit žádná důležitá rozhodnutí.

Evropské státy si nové, přísnější normy pro znečištění ovzduší odhlasovaly v loňském roce, od srpna 2021 je musí začít znečišťovatelé plnit. Základní myšlenka je jednoduchá — vyčistit vzduch nad Evropou od jedovatých a toxických látek. Donutit provozovatele uhelných elektráren a dalších velkých průmyslových provozů instalovat účinnější filtry, případně je přimět, aby ty nejšpinavější provozy odstavili. Čím méně budeme do ovzduší vypouštět škodlivin, tím budeme zdravější my i naše životní prostředí. To je prostě jednoduchý fakt.

Sluší se také říci, že nová pravidla pro znečišťovatele sama o sobě nejsou bůhvíjak přísná. Do procesu jejich schvalování hodně zasahovali vlastníci elektráren. Například v organizaci, která standardy navrhovala — Pracovní technické skupině — měli zástupci průmyslu nad úředníky a experty nadpoloviční většinu. Znečišťovatelé si tak sami rozhodovali, jak výrazně mají být vlivy jejich činnosti na životní prostředí regulovány. To je podobné, jako kdyby se připravovaly zákony o regulaci drog a musely by s nimi souhlasit drogové mafie.

Nové limity tak prošly ve velice kompromisní podobě, která není vůbec ambiciózní. Máme například mnohem benevolentnější pravidla pro vypouštění škodlivin, než jaké si na ochranu zdraví svých lidí schválila Čína. U většiny škodlivin kromě prachu jde spíše o takové zpřesnění než o opravdové zpřísnění emisních limitů. Je to absolutní minimum nutné pro zlepšení kvality našeho vzduchu i našeho života. Představa, že by uhelné elektrárny nové limity z nějakého důvodu neplnily, je absurdní.

Ministr životního prostředí Richard Brabec na dnešní tiskové konferenci řekl, že Česká republika odmítá nejen podpořit polskou žalobu, ale i jakékoli snahy limity pro škodliviny revidovat či oslabovat. Doufejme tedy, že si za svým slovem stojí a že — pokud zůstane ve funkci — dohlédne na to, aby znečišťovatelé nedostávali z nových emisních stropů zbytečné úlevy či výjimky. Protože nedává moc smysl přijmout nové emisní stropy (či v případě České republiky se s nimi alespoň smířit) a pak nechat všechny znečišťovat vzduch stejně jako předtím.