Snímek Jeden život (One Life) režiséra Jamese Hawese sleduje dvě dějové linky. Jedna se odehrává v Praze v prosinci roku 1938, kdy se devětadvacetiletý makléř Nicholas Winton v podání Johnnyho Flynna vydává do hlavního města v tu chvíli již mnichovskou dohodou okleštěné republiky.

Otřesen podmínkami, v nichž žijí uprchlíci ze zabraných Sudet, se Winton — i přes počáteční nedůvěru britské vlády, místních humanitárních organizací i uprchlíků samých — pouští do pomoci a s mnoha přáteli a příbuznými, včetně své matky, již ve filmu skvěle ztvárňuje Helena Bonham Carterová, začíná vypravovat vlaky s uprchlickými dětmi do Británie.

Druhá linka děje se odehrává o padesát let později a sleduje devětasedmdesátiletého Wintona, který žije klidný život aktivního seniora. Peče koláč, plave, organizuje charitativní sbírku. Když na popud své manželky nedobrovolně vyklízí svou pracovnu, zavzpomíná právě na svoji práci v Praze.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že je tato dějová linka pouhou vypravěčovou berličkou, opak je pravdou — právě díky této části můžeme vidět, jak Winton, kterého nyní výborně hraje Anthony Hopkins, chápe svou roli v dějinách. Nepřijde mu, že udělal něco výjimečného a naopak si vyčítá, že nedokázal pomoci víc. Dějová linka je zakončena slavnou scénou v britském pořadu That's Life!, kde potkává řadu z těch, které zachránil.

Aby na vzpomínky nepadal prach

Z filmu mi utkvěly v paměti zejména tři scény. Prvně ta, kdy Winton s Doreen Warrinerovou, Trevorem Chadwickem a Marií Schmolkovou plánují první transport dětí do bezpečí. Jde o komorní scénu, v níž Wintonovo přemýšlení naruší jeho spolupracovníci: