V noci z 9. na 10. listopadu 1938 byli Židé v Německu, v  obsazeném Rakousku a v okupovaném pohraničí českých zemí nacisty vražděni či odváženi do koncentračních táborů. Vypáleno či jinak zdemolováno bylo 267 synagog, vypleněno 7 500 židovských obchodů a bytů, 91 Židů přímo při pogromu bylo zabito a 30 000 jich skončilo ve vyhlazovacích táborech.

Násilnou akci tehdy provedli Hitlerovi stoupenci na popud ministra propagandy Josepha Goebbelse. Pogrom byl předstupněm takzvaného „konečného řešení“, které spočívalo v hromadném vyvražďování milionů Židů - v genocidě, kterou Židé označují slovem ŠOA.

Několik desetiletí po válce se zdálo, že „křišťálová noc“ a další hrůzy, kterých se dopouštěl nacistický režim, budou následujícím generacím dostatečným varováním před opakováním.

Jak se ovšem jeví - i na základě dnešních zkušeností - vždy se najde dostatek lidí, kteří jsou nepoučitelní. Nacistická ideologie se na počátku 21. století pod hlavičkou neonacismu, nacionalismu či novodobých forem antisemitismu stále častěji dostává do hledáčku lidí, které nezaujala historie 20. století, ale metody a řešení, které nabízejí neonacisté a nacionalisté. Fatální zjednodušenost a ráznost bude mít zřejmě pro některé lidi vždy jistý půvab.

I proto můžeme být často svědky oslav (takto to skutečně pojímají) jednotlivých nacistických vůdců či známých osob, například Hitlera, Goebbelse, Hesse, různých představitelů jednotek SS i vzývání jejich metod.

Pochody židovským městem nevyšly

„Křišťálovou noc“ samu „slavili“ čeští neonacisté hned dvakrát - v letech 2003 a 2007. V roce 2003 chtěli jít „pražským židovským městem,“ konkrétně Maiselovou ulicí se zapálenými pochodněmi, jak měli ve zvyku jejich nacističtí předchůdci v Německu. Vybrali si k tomu sobotu 11. ledna. Pochodu nezabránilo město ani policie, ale lidé. Na místo přišli blokovat neonacistický pochod nejen členové Židovské obce v Praze a dalších židovských organizací, ale i mnoho jejich přátel, lidí z akademické sféry, z neziskových lidsko-právních organizací, z Antifašistické akce, levicových aktivistů či anarchistů.

Policie byla postavena před dvě řešení: buď rozehnat Židy a další odpůrce neonacismu, či odklonit neonacistický pochod. Vybrala si druhou variantu - neonacisté tak byli nuceni šlapat směrem od pražského města židovského.

Neonacistické akci, ohlášené na 10.11. 2007, se tentokrát magistrát snažil zabránit. Židovská obec v Praze svolala před své sídlo v Maiselově ulici na dobu nacistického pochodu náboženské shromáždění. Židovská liberální unie (ŽLU) pak organizovala shromáždění o kousek dál, u Staronové synagogy. To se poté slilo v jednu akci, které se zúčastnilo mnoho lidí, opět z různých společenských koutů, včetně některých politiků. Shromáždění se zúčastnil i Čeněk Růžička z Výboru pro odškodnění romského holocaustu. Hovořil zde i katolický kardinál Miloslav Vlk. Rabín Karel Sidon vedl modlitbu za oběti pogromu. V Maiselově ulici ji sledovalo několik set lidí, kteří se pak přesunuli na Staroměstské náměstí.

Zde začalo pietní shromáždění, pořádané taktéž ŽLU, kterého se zúčastnilo přes 2 000 lidí. Před pódiem vlály izraelské vlajky a nad hlavami účastníků se nesly transparenty s nápisy „Stop neonacismu“ nebo „Nácci vraťte se do hrobu“. Po zahájení zazněla z pódia modlitba za 50 milionů obětí nacistického útlaku, která byla zakončena jmenováním koncentračních táborů, vypálených obcí a míst bojů druhé světové války.

Pařížskou ulicí pochovali zastánci lidských práv, antifašisté a anarchisté.