Winston Churchill kdysi na adresu neklidného Balkánu řekl, že produkuje více historie, než kolik je jí schopný strávit. Kdybychom ho parafrázovali ve vztahu k Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), mohli bychom říct, že ÚSTR vytváří více vlastní historie, než kolik je schopný strávit té, kterou má zkoumat.

V ústavu pravidelně vypukají vzpoury proti tomu či onomu vedení, dovídáme se, že ten či onen nový ředitel je zcela nekompetentní, popřípadě rovnou plagiátor. Před časem rezignovala vědecká rada ústavu na protest proti jmenování nového ředitele Ladislava Kudrny.

Nové vedení obvinilo to předešlé, že se pokouší zabránit Kudrnovu jmenování obviňováním Kudrny z plagiátorství. Kudrna po svém jmenování pro změnu začal provádět v ÚSTRu čistky — jak personální změny označují jeho kritici.

Propustil nedávno kupříkladu vedoucího oddělení vzdělávání Čenka Pýchu. Jeho bývalí kolegové poslali Radě ÚSTR dopis, v němž se proti Pýchově vyhazovu vymezují, a tvrdí, že vedení ústavu se chová direktivně, šikanuje podřízené a pokouší se cenzurovat jejich práci. Vedení ústavu obvinění odmítá a chce omluvu.

Kudrna také odvolal celou redakční radu časopisu Paměť a dějiny, který ústav vydává. Mezi odvolanými byl i šéfredaktor Petr Zídek. Ten tvrdí, že mu Kudrna prostřednictvím svého náměstka Kamila Nedvědického sdělil, že ho odvolává „z důvodu ‚hrubě nekonstruktivního jednání‘“.

Nic nového pod sluncem

Kdyby se vnitřní válka v ÚSTRu rozhořela poprvé, vzbudilo by to nepochybně mnohem větší rozruch, než jakého jsme nyní svědky. I média se zdají být už děním v ústavu tak trochu vyčerpaná — sledujeme jen další kolo vnitřních konfliktů, které na ústavu pravidelně propukají. Nemá smysl už je ani vyjmenovávat.

Jisté je, že vnitřní války a vzájemná často bizarní obvinění různých skupin v ústavu jej dostávají na stránky novin mnohem častěji než jeho produkce.

Ústav sice vydává řadu publikací, organizuje semináře a konference, pořádá výstavy, nebo nabízí vzdělávací projekty školám, jenže pokud si zadáme do vyhledávače „ÚSTR“, narazíme spíše než na výsledky práce na články o další vnitřní válce v ústavu.

Ústav pro studium totalitních režimů není historický ústav v pravém slova smyslu, je to spíše paměťová instituce, jejíž publikace leckdy historická obec nevnímá jako skutečné historické bádání. I taková instituce by mohla být respektovaná a plnit důležitou funkci ve zprostředkovávání nedávných dějin veřejnosti, kdyby si nekazila pověst neustálou produkcí vlastních skandálů.

Problém ústavu je takříkajíc strukturální. Byl ustaven státem jako instituce, jejíž radu volí Senát, takže byl už od svého vzniku předmětem politických tahanic. Byl ustaven také jako instituce a priori antikomunistická, takže k sobě lákal badatele jistého typu — často spíše ideology než vědce. Práci v něm našli i lidé, kteří sice bojovali proti bývalému režimu, ale z nichž by se někteří, už kvůli nedostatku odborného vzdělání, jen těžko uplatnili ve skutečně vědecké instituci.

Osazenstvo ústavu se leckdy chovalo jako by jim instituce patřila, takže výměny ředitelů a dalších vedoucích pracovníků se stávaly opakovaně důvodem pro vnitřní konflikty, v nichž hrálo a hraje důležitou roli „kádrování“ jak vystřižené z časů před rokem 1989. Jako by ústav, který má zkoumat období před rokem 1989, paradoxně ovládl duch netolerantních poměrů z doby komunismu.

Politici dnes rozhodují o minulosti

Na problémy zadělali politici už tím, jakým způsobem vymezili předmět zkoumání. Místo toho, aby i název připomínal, že jde o instituci paměťovou, nikoliv vědeckou v pravém slova smyslu, rozhodli se pro honosně znějící jméno Ústav pro studium totalitních režimů.

Když ponecháme stranou, že samotný pojem totalitarismu je mezi historiky považován za problematický a vede se o něm dlouhodobě odborná debata, byl tu ještě další problém: politici museli rozhodnout, odkdy dokdy u nás vlastně totalitní systém panoval. Rozhodli tak, že dobou totality byl kupříkladu i rok 1968.

Je-li to, co má ÚSTR zkoumat, „totalita“, kam byla zařazena celá éra komunistického režimu od roku 1948 až do roku 1989, jen těžko pak může tolerovat vrstevnatější pohled na dobu komunismu. Prizma zkoumání „totality“ jen těžko stačí na komplexní postižení intelektuální historie, každodennosti a mnoha dalších aspektů éry před rokem 1989.

Jisté je, že ať už v čele Ústavu pro studium totalitních režimů stojí kdokoliv, dramata, která se v jeho útrobách odehrávají, budou pokračovat, protože problém spočívá v jeho chybném institucionálním a programovém vymezení. Je absurdní, když se historii snaží „objektivně“ zkoumat státní instituce, která dostala do vínku politicky motivované vymezení své činnosti a která je pod nepřímým, ale stálým politickým tlakem.