Hodnoty a kritický dialog místo konspirací. Ke sporům o ÚSTR
Ondřej HolubStarost o demokracii by měla všem zúčastněným stranám ve sporu o ÚSTR a obecně politiku historické paměti velet nebránit dogmata pomocí konspirací a usilovat o hodnotově zakotvenou, otevřenou a polemickou debatu o vlastní historii.
Běžný pozorovatel může nejrůznější detaily teoretických a profesních rozepří kolem Ústavu pro studium totalitních režimů soustavně sledovat jen stěží. A přiznejme si — možná ho v kontextu jeho každodenních problémů ani moc nezajímají.
ÚSTR je ovšem veřejnou institucí, která spoluutváří politiku historické paměti. A tedy má anebo může mít i dost zásadní vliv na způsob, jakým jako společnost zacházíme s naší kolektivní historickou zkušeností a co si z této zkušenosti odnášíme. Otázka, které historické momenty a předěly se dostanou na přední stránky učebnic dějepisu a kterým naopak zůstane jen skromné místo v poznámkách pod čarou, se rozhoduje při tvorbě vzdělávacích koncepcí a rámcových osnov.
Co se na ústavu děje?
Oddělení vzdělávání ÚSTR, jehož někteří zaměstnanci se nyní s ředitelem ústavu Ladislavem Kudrnou dostali do sporu, fungovalo dlouhou dobu jako svého druhu velmi aktivní think tank, který do tvorby vzdělávacích koncepcí výrazně promlouval a spolupráci s ním kvitovala celá řada pedagogů. Přesto byl jeho vedoucí Čeněk Pýcha ze své funkce odvolán. Je evidentní, že dosavadní způsob práce Oddělení vzdělávání se s představami ředitele Ladislava Kudrny zásadně míjí.
Jak dokazují početné vzkazy signatářů pod online peticí na podporu Oddělení vzdělávání (do dnešního dne ji podepsalo více než 800 lidí, z velké části pedagogů a historiků), ani řada učitelů dějepisu nerozumí tomu, proč pracoviště, se kterým se jim dobře spolupracovalo, musí nyní projít reorganizací.
Poučená veřejnost zaznamenala možná některé ozvuky sporů o takzvaný historický revizionismus a má určité ponětí o tom, že tyto spory jsou jakýmsi podložím všeho divokého dění na ÚSTRu. Můžeme tedy říct, že jádro problému nespočívá jen v rovině osobních vztahů a menších koncepčních a administrativních sporů. Kořeny konfliktu jsou teoretické a dotýkají se vlastních základů metody historikovy práce, způsobu, jakým se dívá na dějiny a jak jejich pojetí sám utváří.
Ptáme-li se, co se to na ÚSTRu vlastně děje, je zapotřebí si ujasnit to základní: v jeho vedení anebo v úzké spolupráci s ním působí skupina historiků, publicistů a občanských aktivistů, jejichž způsob výkladu dějin je založen současně na principiálním antikomunismu a hodnotově vágním konzervativismu. Do nestálé formy tohoto mixu se promítají nejrůznější ideové tendence: od „devadesátkového“ českého thatcherismu až po katolicismus a národovecký tradicionalismus, tíhnoucí myšlenkově k řadám meziválečných agrárníků.
Vysněná romantika antikomunismu
Část historiků v čele ústavu, a to jak sám ředitel Ladislav Kudrna, tak zejména předseda rady ústavu, známý badatel Eduard Stehlík, navíc odborně vycházejí z oblasti dějin vojenství. Ty jsou čtenářsky nesmírně populární, současně jim ale už jaksi z principu hrozí sklon k určitému machismu a romantické heroizaci vybraných osobností, což dokonce určitá sorta čtenářů očekává.
Před historikem vojenských dějin pak vždy stojí otázka, jaké další metodologické principy — typicky například z oblasti gender studies nebo dějin mentalit či kulturních studií — na vlastní výzkum vztáhnout, aby tento sklon poněkud zjemnil a zasadil svůj výklad do struktur širších společenských procesů.
Tuto otázku si však přinejmenším sám Ladislav Kudrna patrně nikdy nekladl, protože i ve své nedávné publikaci Fakta a lži o komunismu vyslovil domněnku, že takové základní pojmy sociálních a kulturních dějin, jako je třeba pojem modernity, jsou ve skutečnosti vágním ideologickým newspeakem, sterilním jazykem, který ve výsledku dějiny „odosobňuje.“
Jeho argumentaci v zásadě přizvukuje Pavel Šafr, jehož domovský internetový deník Forum24 je platformou, na které Ladislav Kudrna a další spříznění pravicoví historikové často píšou. Šafr má dokonce za to, že údajná posedlost „revizionistů“ historickými strukturami a procesy (jako je třeba právě modernita) vede přímo k odmoralizování historie.
Není tak pochyby o tom, že pro oba autory je zásadní vsadit do centra rekonstruovaného historického příběhu morálně silnou autentickou osobnost, ať už jde o vojáka, legionáře, člena odboje, disidenta nebo undergroundového básníka. Svorníkem historického dění je zde epická a romantická tragika — jakýkoli pokus „dovysvětlit“ takový osobní příběh poukazem na antropologický a sociálně kritický rozbor historické skutečnosti je považován za snahu morálně revidovat jakýsi vyšší etický smysl historického příběhu.
Bránit „normální svět“
Pojetí dějin dvacátého století v té podobě, v jaké jej prosazuje současné vedení ÚSTRu, je založeno na romantizovaném a heroickém antikomunistickém mýtu. Je to pojetí dějin jako střetu dobra a zla, kde nakonec vítězí věkem prověřené „tradiční“ hodnoty a takzvaný „normální“ (rozuměj kapitalistický a konzervativní) svět odolává soustavnému tlaku nejrůznějších revizionistů, sociologů, antropologů a dalších marxistických padouchů.
Je to pojetí dějin, nad kterým se vznáší nejenom odér testosteronu a hrdého chlapáctví, ale také stín opojení první poloviny devadesátých let, tedy doby, která si na moralistní a romantické výklady dějin zvláště potrpěla. Je to pojetí problematické, excentrické nicméně v demokratickém systému zcela legitimní.
Úplně stejně legitimní, jako společenská debata o tom, zda tyto exkurzy nazpět do devadesátých let skutečně potřebujeme a zda je nám zapotřebí inspirovat se u polských sousedů, kde mýtus o hrdém a antikomunistickém katolickém národu hraje v propagandě strany Právo a Spravedlnost prvořadou roli.
Přece jen jde o exkurzy a inspirace placené z veřejných peněz a nabízí se otázka, zda si česká společnost i vzhledem k vlastní historické tradici přece jen nezaslouží analytičtější a teoreticky více propracované výklady historických událostí. Pokus „polonizovat“ českou politiku historické paměti nezbytně působí jako cizí anachronismus a jen stěží může přispět k posílení demokratických a občanských kompetencí české společnosti.
Skutečný problém tohoto pojetí spočívá v jeho konspiračním ladění, které mu je jaksi předem dáno a které souvisí s neodbytnou potřebou konzervativců bránit „normální svět.“
Konspirace proti „tradici“
V praxi to pak vypadá tak, že ti badatelé, kteří z nejrůznějších příčin s tímto machistickým, tradicionalistickým, vojáckým a romantickým pojetím dějin nesouhlasí, jsou označováni za revizionisty, kteří v lepším případě v konspirační spolupráci s ČSSD a hnutím ANO údajně legitimizují český „babišismus“, v tom horším jsou prý jakýmisi skrytými pomahači Putinova autokratického režimu a Putinovou pátou kolonou.
To se také snažil naznačit Otevřený dopis českých historiků premiéru Petru Fialovi z 25. února 2022, jehož byl Ladislav Kudrna signatářem. Jeho četba vyvolává reminiscence na kontroverzní období takzvané druhé republiky roku 1938. Je falešnou obžalobou kolegů z české historické obce a nese se na bizarní vlně konspiračních nařčení a dohadů.
Na konspiraci je ostatně vystavěna i úvodní teze Kudrnovy knihy Fakta a lži o komunismu. Konspirační echo se ozývá také ve chvíli, kdy Ladislav Kudrna hrozí v reakci na obavy svých zaměstnanců z bossingu žalobou, místo toho, aby se pokusil celou situaci uklidnit.
Konspirační paranoia, uzavřená do své tradicionalistické a konzervativní bubliny, lakované antikomunismem (ve skutečnosti totální skepsí vůči všemu levicovému) není kritickým příspěvkem do diskuse a propracovaným badatelským náhledem. Je pouze bojovým pokřikem, při kterém se donkichotští hrdinové včerejších bitev plácají po zádech a pasují se do rolí samozvaných disidentů. Ke škodě nejen své vlastní, ale především ke škodě celé historické obce.
I pravicový pohled může být hodnotově a myšlenkově ukotven a nevycházet jen z konspirací
Je proti duchu logiky programového prohlášení vlády, když na jedné straně vydáváme ze státního rozpočtu nemalé prostředky na boj s českou konspirační a dezinformační scénou, ale tolerujeme šíření jiných konspiračních narativů, které jsou pouze tím sofistikovanější, nakolik se kryjí svébytnou interpretací takzvaných západních demokratických hodnot a využívají pro tento účel i lidskou tragiku ruské invaze na Ukrajinu.
Jedovatý osten těchto konspiračních narativů se však nepříjemně dotýká řady historiků, ať už jde o Michala Pullmanna, Kristinu Andělovou nebo autorský tým publikace 13 objektů z (ne)šťastného muzea. Jediným prohřeškem autorů zajímavé publikace bylo, že na jejích stránkách poukázali na skutečnost, že zde nemáme jen dějiny elit, úspěšných mužů a vojáckých hrdinů, ale také dějiny dělnického hnutí, donedávna tragicky opomíjené a nyní zažívající nový boom, odpovídající neodmyslitelné roli, kterou právě dělnické hnutí hrálo při vývoji demokratických procesů už před rokem 1918.
Necítím jako problém, pokud chce vedení ÚSTRu psát a vykládat dějiny z pravicových, tradicionalistických a romantických pozic. Je to legitimní. Ale tato pozice by měla být přiznána a především založena na solidní teoretické bázi, a nikoli na odsudcích, žalobách, konspiračních dohadech a strachu z marxistického spiknutí.
Teprve tehdy, až se názorová pozice vedení Ústavu pro studium totalitních režimů přestane krýt údajně jedinou objektivní pravdou a bude založena na skutečných hodnotách a idejích, nikoli na konspiracích, bude ji možné považovat za skutečně sebevědomou, hodnotově ukotvenou. Takto ji bude možné kritizovat, vést s ní dialog a přitom ji také plně respektovat. Až teprve tehdy se dění v české historické obci poněkud uklidní.
A Ukrajina se stává samozřejmě hlavním klackem na všechny, kdo se jednostranné propagandě stavějí na odpor.
Velice dobrý text.
Ale nikoliv. V USTRku se už dlouho mlátí po hlavě vším, co jim právě přijde do ruky. Teď zrovna možná práve Ukrajinou (Nic takového jsem od Kudrny v souvislosti s reorganizací nečetl, ale budiž). Prostě pořád sterjný problém: Zbytečně a blbě založené pracoviště. Už dávno se mělo zrušit.
Holubovy výhrady jsou v zásadě také klacky, jen posbírané v jiném ideologickém houští.
A prezentované hodně pomotaně. Michal Pullmann a Kristína Andělová -- pomineme-li rozdíl generace a tím také rozsahu a odezvy jejich práce -- dělají poctivou historickou práci. Pullmann občas trochu na hraně té poctivosti; na hraně mezi výběrem, co v pramenech akcentovat (což musí každý historik) a kdy už to zavání ignorancí části relevantních pramenů. Andělová naopak s poctivostí pozoruhodnou. Ale oběma takové či onaké představy Stehlíka nebo Kudrny -- omlouvám se, ale slovo nepřevezmu slovo narativ, které v této souvislosti používá Holub hodně nevhodně -- mohou být zcela lhostejné.
A ono by bylo vůbec potřeba ty výklady o toxické maskulinitě a konspiračních přístupech dokumentovat, jedná se o hodně tvrdá obvinění a jaksi bez odkazu k pramenům. Nemám potřebu číst ani Stehlíka, ani Kudrnu a nejsem kompetentní k tomu tvrdit, že by se u nich něco podobného nenašlo či nevyinterpretovalo, ale u Holuba mají ta obvinění bez dalšího status pouhého osočení.
Nechceme-li nepokrytou agresi Ruska s cílem restituovat panství z předminulého století vysvětlovat bizarně, totiž jako vinu druhých, budeme se muset zabývat možnou rolí tří zajisté spojených faktorů.
Prvním je faktor nacionální. Mohli bychom jej označit výrazem "ruskost". Spadá sem minulost, povaha země a lidu. Právě v této souvislosti jsem dříve upozornil na nápadné paralely s Německem (v chápání sebe sama, sousedů a světa). Však také nacismus a konkrétní "pokračování politiky jinými prostředky" byly s "němectvím" obecně spojovány, nebo z něho odvozovány. Pro svou paušálnost a dnes už zřejmou dobovost (dějinnou podmíněnost) byl tento přístup časem podroben kritice a shledán ne dost vypovídající. Také v případě Ruska, a to o osmdesát let později (!) buďme raději ohledně operování "ruskostí", jakkoli se zdá poskytovat klíč k dění, raději náležitě opatrní.
Druhým faktorem je socialistická éra, která v Rusku (zakládajícím a dominantním prvku SSSR) trvala skoro tři čtvrtě století. Přes určité podstatné proměny a vývoj byl socialismus trvale někde mezi diktaturou a paternalistickým státem. Kdosi výstižně poznamenal, že "komunismus" problémy přikryl jako sníh. S "táním" a koncem režimu pak ovšem spatřily znovu světlo světa. Takhle obživly nejen problémy národnostní, ale také monstrum imperialismu (dříve nosící docela zahalující rubašku socialistického internacionalismu). Namísto nesnadného vývoje k modernitě se prosadil konzervatismus: Jiný režim se ukázal být, také v tomto směru, neproduktivní.
Třetí faktor (aspekt) ruského "zvrhnutí" je ovšem asi nevíce znepokojivý. Rusko je ovšem již 30let kapitalistický stát, nejinak než ostatní. Totéž se dá říci i o zemích, sympatizujících s pokusy o rehabilitaci systému dlouholeté osobní autoritativní vlády, jež opovrhuje institutem regenerace v opozici. Ukazuje se, že kapitalismus si s imperialismem stále může docela dobře rozumět. Udržet drahé poučení (jen části) lidstva v platnosti nebude vůbec snadné.
Rusku jde v zásadě o "porcování medvěda" mezi velmocemi. Nechápe, proč Amerika (bez Trumpa) o tom nechce vůbec slyšet. S Čínou si ovšem pak je (navzdory čínštině) v tomhle ohledu víc zajedno. Aspoň dočasně.
bizarní je naopak představa, že ruský imperialismus a Putinův režim vznikly JEN v důsledku vnitřních příčin, bez vlivu a "viny" ostatních, zejm. pak že tyto fenomény nemají co dělat s politikou dosavadního nezpochybnitelného světového hegemona... jehož jméno asi nemusím ani prozrazovat, že:)
aktuální agrese Ruska má sice jasný počátek již (nejpozději) v roce 2014, ale přece mi přišlo být na místě mít určité pochopení jak pro nevíru v možnost zahájení její další fáze, tak i pro konstatování, že Západ nebyl v minulosti k RF dost empatický a velkorysý (ani naopak dost tvrdý).
Nyní bych však předpokládal, že je čas podobné hledisko již opravdu opustit. V samotné Moskvě totiž potřebují (a nezdráhají se) uvádět především skutečné motivy, jež o její snaze anektovat ukrajinské území rozhodly. Letitá politika Západu je tak odhalena jako vlastně vedlejší, pro vysvětlení událostí málo podstatná.
Podobně jako kdysi v případě Německa, Rusku zprvu vadila, zdálo se, jen exteritorialita vlastní menšiny. To bylo Západem respektováno až na (či spíše za) samu hranici možného. Posléze se ovšem ukázalo, že se Rusku jedná o celé, v jeho náhledu pochybné, mladé státy. A výhledově, jak víme z historie, jsou na řadě jejich sousedé a vůbec všichni nepřátelé.
Je třeba přiznat, že nenápadné varování (vzaté na lehkou váhu asi jako výhružky "malých vrahů" na internetu) nechybělo: "Rozpad SSSR byl největší katastrofou 20. století". Sovětský svaz byl v tomto pohledu ruským vlastnictvím, ne federací, z níž svého času reálně Rusko chtělo vystoupit (a vystoupilo) nejinak než Ukrajina. Současné ruské špičky ovšem nelitují socialismu (byl v jejich očích nejspíš cenou za území), postrádají impérium.
Rusko chce v současnosti Ukrajinu jako lepší "Lebensraum" než je ten, jehož má - z cizího pohledu - dost. Chce na jih a západ ("prorubiť v Jevropu okno"). Po nyní napadené zemi je druhou nejohroženější Bělorusko, jež přitom není prozápadní a snaží se pod Lukašenkem o opačnou národní strategii než Ukrajina. Cíl domoci se pozemního spojení s Kaliningradskou oblastí je docela zřejmý.
Mimochodem, dnes Ukrajina a Bělorusko řeší odděleně před 55 lety i u nás aktuální dilema. Jak nejlépe s ohledem na Rusko postupovat. Odpovědí Moskvy je: U vás chceme vládnout navždy. Bez toho bychom byli slabší, to musíte pochopit!
Asi tu mezi námi na DR nebyli stoupenci rozdělení Československa (a SFRJ by nám pohromadě také nevadila), ale kremelskýma očima se na ně snad
nedívá nikdo. Nepředpokládám, pane Plevo, že byste měl jakýkoli sklon chápat - musím to napsat - pro (nepředstavitelný) útok ČR proti jí nejbližší zemi, Slovensku. Ani Maďarska vůči Slovensku. Ani Srbska proti Černé Hoře, Chorvatsku, Bosně a Hercegovině, ba dokonce - doufám - ani proti Kosovu.
Pane Plevo, omlouvat dnes čímkoli postup Ruska znamená uznávat jako relevantní specificky jeho domnělá stará historická práva (sloužící k trvalému upevnění ošklivého typu moci). Znamená to fakticky být pro hodně jiný svět, ne sociálně spravedlivější, ale daleko více bezskrupulózní, stavící nad právo argument moci, nadpráví silných.
Pane Horáku, obávám se že Vaše s obdivuhodnou trpělivostí přednášené výklady o pravých souvislostech války na Ukrajině ani zde nepadnou na úrodnou půdu.
Nedá se nic dělat, ale existuje určitý typ levičáků, kteří stále vedou svůj trvalý džihád proti USA; a to je také to jediné, co je doopravdy zajímá.
Svého času jistý římský senátor každou svou řeč končil dodatkem: "A nadto se domnívám, že Kartágo musí být zničeno." Naši (ultra)levičáci, pokud by byli alespoň trochu upřímní, by vlastně každý svůj komentář ke světovému dění (ne pouze k aktuálnímu konfliktu na Ukrajině) museli ukončit, nebo snad spíše zahájit slovy: "Vším špatným na tomto světě jsou nakonec vinni američtí imperialisté; a proto musejí být Spojené státy zničeny."
Tak vidím, že ani s tím ÚSTR si naši salonní pseudolevičáci, provádějící rimming Wall Streetu, neví rady. Nerušit ho ale transformovat tak, aby se zabýval zločiny nikoli komunismu, který již dávno není hrozbou, ale amerického imperialismu, který po sobě zanechal miliony mrtvých a zpuztošený Irák, Afghánistán, Jemen, Ukrajinu (tu napadli Rusové, ale Američaní mají na válce svůj díl viny), Srbsko a jinde.
Stovky miliony vykořisťovaných lidí, jejichž kvalita života byla výrazně snížena či byl předčasně ukončen, i v důsledku amerických sankcí. Masakr ve Fallúdži, kde byly povražděny Američany tisíce nevinných včetně žen a dětí, doteď tam mají výrazně vyšší výskyt rakoviny v důsledku typu zbraní, které Američané použili. To vše mají na svědomí vrahouni, teroristé a masoví zločinci organizující genocidy: Bushové, Obama, Reagan, Clinton a jiní.
Prolhaného, zvráceného a bezcitného amerického šmoka a propagandistu (a nebo neuvěřitelně hloupého) Josefa Poláčka to samozřejmě nezajímá. Poláček je umazaný od krve těch milionů mrtvých a je na to snad i hrdý. Je tak neuvěřitelně drzý, že o zločinech USA zakazuje mluvit. Jediné, na co se zmůže, je odvádět pozornost válkou na Ukrajině, kde Rusové sice také zabíjejí a páchají válečné zločiny, ale v mnohem menší míře, nežli Američané v posledních desetiletích všude po světě. Pro zdejší Poláčkovi soudruhy to platí rovněž.
Udělal jsem v příspěvku hodně chyb, např. se nepíše zpuztošený, ale zpustošený a chtěl jsem napsat stovky milionů, nikoli stovky miliony atd., ale na věci to nic nemění. Pane Poláčku, buď jste prolhaný hajzl nebo debil.
To máte za všechny ty zvratky, co jste na mou adresu kdy vyblil, pane Poláčku a važte si toho. Totální zrůdy, psychopati a kreatury typu Kolaříka mi nestojí ani za to.
Pane Krupičko, nebylo by nijak od věci příspěvky do diskusí na stránkách Deníku Referendum psát ve stavu střízlivém.
Že by Vás natolik rozpálila má zmínka o tom, že určitou část (ultra)levičáků nezajímá nic jiného, nežli aby si mohli vést svůj soukromý džihád proti Spojeným státům?...
Nic proti vašemu svatému rozhořčení -- ale vybíráte si ty příklady blbě. Politika Spojených států si rozhodně vybrala mnohem krvavější daň ledaskde jinde než v Srbsku - Indonésie, Chile, Grenada například. A ovšem Vietnam.
Ona americká imperiální republika napáchala od druhé světové války nehorázně mnoho odporností a zločinů, není proto třeba ji vyčítat to, v čem je buď zcela nevinně nebo jen okrajově, například Jemen.
Co se týče Ukrajiny ... ale ne, na to jsem příliš slušně vychován.