Kdysi jsme se ke zkoušce z marxismu museli naučit i otázku nazvanou Úloha osobnosti v dějinách. Když chtěl člověk bez problémů prolézt, vyzdvihl dějinnou úlohu osobností, o nichž axiomaticky platilo, že jsou zářné: Lenina (Stalina ne, tak stará nejsem), Marxe, Engelse, samozřejmě Gottwalda (ten jako by neměl se Stalinem nic společného), a v tu chvíli lhostejný zkoušející požádal o index, na Masaryka dojít nesmělo.

Zkouška je šťastně zapomenuta, ale přemýšlení o úloze osobnosti v dějinách, třeba i malých, mi táhne hlavou. V posledních týdnech a měsících o úloze Antonína Staňka.

Když se stal ministrem kultury, zdálky se zdálo, že to je v pořádku, alespoň zdálky to tak působilo. Dlouho o něm nebylo nic slyšet, pak zašel na slavnost uvedení proticírkevní knížky komunistického kolegy Grebeníčka (bývalý primátor arcibiskupského města Olomouce?) a potvrdil návrh Karla Sýse na státní vyznamenání (doktorát pedagogických věd?).

V tu chvíli už bylo jasné nejen to, že pan Staněk se v kultuře příliš neorientuje, ale i to, že se neumí poradit, možná ani nezná lidi, kteří tomu rozumějí, a stydí se zeptat (nebo se ve své pýše ptát nehodlá).

V případě odvolání ředitelů dvou galerií už to vypadalo, že rozhoduje podle své sympatie či nelibosti, té vlastní v případě olomouckého Michala Soukupa: panu Staňkovi se nelíbí podoba budoucího Muzea středoevropského umění, tak jeho stavbě z nejvyšší moci úřední zabrání (a protože rád naslouchá všelijakým podlézavým hlasům, jak se později ukáže, jistě si myslí, že Olomouc zachrání před strašlivým modernistickým paskvilem, který obyčejní lidé odmítají).

Jsem přesvědčená, že odvolaný olomoucký ředitel galerie svou při vyhraje (však už se se Staňkem mnohokrát setkal a byl by blázen, aby neměl věci v pořádku), respektive že jeho případ bude odložen, ale tím, že se bude pokračovat v přípravách na stavbu Středoevropského muzea umění, už si tak jistá nejsem.