Kdysi jsme se ke zkoušce z marxismu museli naučit i otázku nazvanou Úloha osobnosti v dějinách. Když chtěl člověk bez problémů prolézt, vyzdvihl dějinnou úlohu osobností, o nichž axiomaticky platilo, že jsou zářné: Lenina (Stalina ne, tak stará nejsem), Marxe, Engelse, samozřejmě Gottwalda (ten jako by neměl se Stalinem nic společného), a v tu chvíli lhostejný zkoušející požádal o index, na Masaryka dojít nesmělo.

Zkouška je šťastně zapomenuta, ale přemýšlení o úloze osobnosti v dějinách, třeba i malých, mi táhne hlavou. V posledních týdnech a měsících o úloze Antonína Staňka.

Když se stal ministrem kultury, zdálky se zdálo, že to je v pořádku, alespoň zdálky to tak působilo. Dlouho o něm nebylo nic slyšet, pak zašel na slavnost uvedení proticírkevní knížky komunistického kolegy Grebeníčka (bývalý primátor arcibiskupského města Olomouce?) a potvrdil návrh Karla Sýse na státní vyznamenání (doktorát pedagogických věd?).

V tu chvíli už bylo jasné nejen to, že pan Staněk se v kultuře příliš neorientuje, ale i to, že se neumí poradit, možná ani nezná lidi, kteří tomu rozumějí, a stydí se zeptat (nebo se ve své pýše ptát nehodlá).

V případě odvolání ředitelů dvou galerií už to vypadalo, že rozhoduje podle své sympatie či nelibosti, té vlastní v případě olomouckého Michala Soukupa: panu Staňkovi se nelíbí podoba budoucího Muzea středoevropského umění, tak jeho stavbě z nejvyšší moci úřední zabrání (a protože rád naslouchá všelijakým podlézavým hlasům, jak se později ukáže, jistě si myslí, že Olomouc zachrání před strašlivým modernistickým paskvilem, který obyčejní lidé odmítají).

Jsem přesvědčená, že odvolaný olomoucký ředitel galerie svou při vyhraje (však už se se Staňkem mnohokrát setkal a byl by blázen, aby neměl věci v pořádku), respektive že jeho případ bude odložen, ale tím, že se bude pokračovat v přípravách na stavbu Středoevropského muzea umění, už si tak jistá nejsem.

↗

Rozhoduje se podle své sympatie a nelibosti, rád naslouchá všelijakým podlézavým hlasům. Foto Twitter A. Staňka

Zviditelnit ministerstvo nejhorším způsobem

Od odvolání ředitelů galerií, kolem kterého se rozpoutal nesouhlas, s nímž ministr zřejmě nepočítal, se začaly projevovat pochybné povahové vlastnosti pana Staňka: místo aby v reakci na protestní petice řekl „nerezignuji, protože mám pravdu“, poslechl předsedu strany a rezignoval, ale potom zase jako by ne. Protože on, jak se zdá, dělá vždy to, co mu někdo říká.

Pak se, jako ministr v demisi, pustil do neustálého glosování poměrů v kultuře na sociálních sítích a v rozhovorech, bez znalosti věci se postavil za nesmyslně protestující operní sbor a orchestr Národního divadla, aniž se seznámil s problematikou, svévolně ukončil jednání o přesunu otáčivého hlediště v Českém Krumlově z dosavadního přeexponovaného místa, zpochybnil strukturu Národního divadla, jeho abonmá, ceny vstupenek.

O živém umění se vyjádřil jako o černé díře, mezitím se pořád někde fotil a chlubil návštěvami různých letních kulturních akcí, kde si ho vyhledali různí lobbisté a žalobníčkové (ti dobře vědí, co na něj platí), takže poslední den ve funkci odvolal předsedu Ústřední knihovnické rady Víta Richtera a předsedu Rady pro klasickou hudbu Programu státní podpory festivalů profesionálního umění Mikuláše Beka spolu s většinou jejích úctyhodných členů.

Rozehrál podlou hru s cílem poznamenat další odborné a intelektuální autority a nakonec pověřil vedením ministerstva ekonoma, který byl jedním z mužů doslouživšího ministra Hermanna, kterého si ministr za KDU-ČSL (dnes v opozici) přivedl z ÚSTRu. Je téměř nepředstavitelné, že by zrovna tento úředník jednal podle politického programu sociální demokracie. René Schreier ostatně není ministrem, má se účastnit pouze jednání o rozpočtu, a za odměnu, že přijal funkci, v níž nemá právo do ničeho mluvit, dostane o 440 milionů korun pro ministerstvo kultury víc.

Antonín Staněk zviditelnil ministerstvo kultury tím nejhorším způsobem, téměř všechny oblasti jeho působnosti označil za semeniště zlodějny, neprůhledných kontraktů a kšeftaření. Po celou dobu průběžně prostřednictvím krátkých strmých sdělení lhal o věcech, které strmým sdělením vyjádřit nelze. To je produktivní metoda, jak cokoli rozvrátit: k vyvrácení lži je nutno komplikovaně vysvětlovat, a to se v tweetu nedá, navíc to působí defenzivně.

Když strašně chytrý Miroslav Kalousek spolu s noblesním aristokratem Karlem Schwarzenbergem posadili na ministerstvo kultury starostu Berouna (profesí zubaře) a po něm starostku z Vizovic (profesí učitelku na základce) bez jakýchkoli odborných předpokladů, považovala jsem to za obzvlášť odpudivý cynismus, protože oba pánové ( o dalších z TOP 09, například Jiřím Pospíšilovi, nemluvě) prokazatelně osobami s kulturními potřebami a respektem k umění jsou: ministerstvo kultury jim ovšem bylo lhostejné, oni sami i voliči jejich strany si opatří kulturu privátně a na ostatních jim nezáleží.

Jak ale posoudit to, že ČSSD s předsedou Janem Hamáčkem podsadila na ministerstvo kultury, do jednoho z pouhých pěti resortů jí spravovaných, Antonína Staňka, který svou osobní nedostatečnost v orientaci ve složitých oblastech péče o kulturu obrátil proti kulturním institucím?

Antonín Staněk očividně žádný respekt ke kultuře ani k umění nemá, problematice nerozumí, blamuje se na každém kroku. Naslouchat dovede především těm, kteří potřebují rychle vyřídit své momentální zájmy, a proto mu lichotí a dovolávají se jeho záchrany.

Na hlasy, které za ním přišly v poctivé snaze, aby se v kultuře postupovalo na úrovni a důvěryhodně, (dokument K Národní galerii 21. století, který vybízí k odborné debatě nad strukturou NG a podobou výběrového řízení na jejího ředitele) žádný zřetel nevzal (a výběrové řízení vypsal na závěr svého ministerského působení všeobecně a bezprogramově). Odvolání Staňka bylo na místě — kdyby ovšem byly normální poměry a prezident by neintervenoval do záležitostí politické strany.

Je mi divné, že by opravdu nikdo v ČSSD neměl ani podezření, že ten člověk na odpovědnou funkci nejen že nemá schopnosti, ale především odpovídající charakterové vlastnosti. A tím nemyslím, že by to musel být všemi oblíbený klaďas, ale přinejmenším loajální k oboru, který dostal na starosti, by být měl. Takhle to vypadá, že ČSSD posadila Staňka do Nosticova paláce proto, aby ministerstvo kultury zlikvidoval. Ve vládě i na veřejnosti.

Samovládná hra

A teď jí chybí jeden ministr a podle koaliční smlouvy ani nemůže odejít z vlády tak, aby ta vláda padla a byly nové volby. A tak se ukazuje, že jeden narcistní mizera v příslušné funkci a ve vhodnou chvíli dokáže zničit celou politickou stranu.

Sama bych nevěděla, jak se k prezidentově samovládné hře na Trumpa na místě ČSSD postavit: vydržet to za každou cenu, protože Zeman musí jednou skončit a bude od něj pokoj, nebo vyhlásit jeho jednání nesmiřitelný boj, i kdyby na bitevní pláni měly padnout sociálně demokratické hlavy? Někdy mě i napadá, že Zeman nejmenoval Michala Šmardu ministrem kultury proto, že si nepřeje zrušit nesoulad mezi centrem a periferií: starosta malého města na rozhraní Čech a Moravy by takovou snahu mohl symbolizovat.

Jenže Zeman z toho rozporu žije a potřebuje ho přiživovat, má v programu před lidem zlikvidovat umělce a intelektuály, mezi které kdysi (ještě to pamatuji) chtěl patřit a nějak se mu to nepodařilo (intelektuálové jsou citliví na poučující tón shora).

Sociální demokracie potřebuje obsadit místo ministra kultury plnohodnotným způsobem, aby vůbec mohla trvat na plnění koaliční smlouvy, jinak si Zeman s Babišem doplní vládu, jak budou chtít. Pozorně sleduji, kdy se konečně někdo připlazí do Lán a pana prezidenta se pokorně zeptá, koho by ráčil doporučit? A pan prezident se naoko zamyslí, a pak řekne: „Lenku Procházkovou“.