Spadnout rovnýma nohama do politiky, do prostředí intrik, podrazů, klientelismu, a nezlámat si přitom vaz, to dokážou jen silné povahy.

Plete se Jindřich Šídlo, který považuje v případě Antonína Staňka obhajobu magisterské práce na téma „Odměňování v podmínkách přestavby hospodářského mechanismu“ v roce 1990 za Staňkův pech. Není to naopak štěstí, že jej s ní neposlali k šípku? Později se ze středoškolského pedagoga stal docent a proděkan Pedagogické fakulty Univerzity Palackého. Vydobyl si solidní akademickou pozici, která je zaručeně atraktivní pro stranické sekretariáty i pro voliče.

Do sociální demokracie vstoupil Staněk v roce 2001, ve svých pětatřiceti letech, zřejmě po důkladném zvážení. Vládl Zemanův kabinet, byť tenkrát už za masivních protestů proti opoziční smlouvě ČSSD s ODS. Staněk to vzal zvolna od komunální politiky ve svém bydlišti přes neúspěšnou kandidaturu do olomouckého zastupitelstva v roce 2006. Podařilo se mu to až o čtyři roky později. Vedle toho v letech 2008 a 2012 neúspěšně kandidoval do krajského zastupitelstva. Nevzdával to, byl vytrvalý.

V roce 2014 už na něj ČSSD vsadila coby na lídra olomoucké kandidátky. Skončil s ní druhý, i tak byla ale jeho cílevědomost odměněna. Podařilo se mu dát dohromady koalici proti vítěznému hnutí ANO — Andrej Babiš tehdy prskal vzteky — a stát se primátorem. Tím si upevnil i partajní pozici a dostal se do předsednictva ČSSD. Varovné mohlo být pro jeho spolustraníky, když dvakrát přecenil síly na oranžové půdě: v roce 2016 drtivě prohrál v boji o křeslo stranického předsedy a o rok později až na poslední chvíli vycouval z kandidatury na místopředsedu.

↗

Staňkova hvězda stoupala rychle vzhůru, později se však tento rychlý vzestup ukázal jako nešťastný. Foto FB A. Staňka

Ve městě si postavil proti sobě některá občanská sdružení, například spolek Za krásnou Olomouc či Iniciativu Občané proti Šantovka Tower (bylo mu vytýkáno, že jde na ruku developerům), ovšem velká část občanů mu fandila — což se projevilo v roce 2017, když jej z třetího místa sněmovní kandidátky vynesli na čelo a zajistili mu poslanecký mandát. O rok později už sociální demokracie i v olomouckých komunálních volbách pohořela.

Když Jan Hamáček hledal v ČSSD napříč republikou spojence, aby prosadil vstup do Babišovy vlády, musel být velkorysý. Olomoucký kraj jej podpořil a Antonín Staněk zamířil do křesla ministra kultury. Proč ne? Kdo jiný než akademik řídící velké historické město!

Zde se však ukázala být rychlost Staňkova vzestupu nešťastná. Zjevně si uvědomoval svoji nepřipravenost, proto několik dlouhých týdnů raději nekomunikoval s médii a objížděl republiku. Ani později to nebylo o moc lepší. Jeho slova šustila papírem, pletl se. Hlavně se však dopustil dvojice chyb, které jej nemohly neshodit mimo jiné u citlivé kulturní obce. To když podpořil státní vyznamenání pro básnickou hvězdu Husákovy normalizace Karla Sýse a zavítal na křest knihy expředsedy KSČM Miroslava Grebeníčka o církevních restitucích.

Oblíbeným se stal mezi komunisty a na Pražském hradě. Proslýchá se, že mu Miloš Zeman nabídl politické krytí, pokud se odhodlá odvolat ředitele Národní galerie Jiřího Fajta, jenž byl trnem v prezidentově oku. Ještě krátce před tím, než se tak stalo, Staněk tvrdil, že se s Fajtem fámám o ředitelově konci zasmáli. Pak mu Staněk uťal šéfovskou hlavu. Zároveň i řediteli olomouckého Muzea umění Michalu Soukupovi, s nímž byl v dlouhodobém sporu o projekt Středoevropského fóra.

Stalo se tak způsobem, který o Staňkovi vypověděl víc, než by sám chtěl. K oznámení odvolání došlo den před Velkým pátkem, tedy před dnem, kdy nevyjdou noviny, a před svátky, během nichž lidé myslí na jiné věci než politiku. Ihned po tiskovce se ministr sbalil a odejel z Prahy. Co ale stihl, bylo podání trestních oznámení na Fajta se Soukupem, údajně na základě ministerských auditů.

Je to takový český zvyk: když docházejí argumenty, podávají se trestní oznámení, která pak leckdo zamění za trestní stíhání. To vše stálo za zevrubné vysvětlení. Nepřišlo. Kdyby se Staněk snažil, nemusel si vedle pracovníků v kultuře nahněvat i vlivné spolustraníky. Jeho pohyb slona v porcelánu měly sociálně demokratické špičky za vážné ohrožení výsledku ve volbách do Evropského parlamentu.

Nejprve se pokusily o plichtu (zavázaly Staňka uklidněním situace a výběrovými řízeními pro Národní galerii i Muzeum umění), ale pak vyhodnotily situaci jako bezvýchodnou a přiměly Staňka k demisi. Podal ji, avšak záhy začal koketovat s možností, že ji prezident nepřijme. Nebyl daleko od pravdy, takže ČSSD musela požádat premiéra Babiše, aby Staňka oficiálně odvolal. Zemanovi to trvalo dva měsíce.

Důvody jsou nasnadě: ve Staňkovi měl loajálního člena vlády. Aby nebylo pochyb, jaká křivda se ministrovi děje, rozšířily zdroje blízké Hradu zvěsti, že Staněk končí, poněvadž neochvějně bojuje proti korupci, která se prý měla týkat především Fajta. Přitom vyšetřovatelé zkoumající Staňkovo trestní oznámení sdělili, že tento směr je lichý.

Antonín Staněk ještě na posledním brífinku o sobě mluvil jako o člověku, který nezametal nic pod koberec, a naopak napravoval věci po svých předchůdcích. Asi proto pověřil řízením úřadu Reného Schreiera, kterého si s sebou coby pravou ruku přivedl na kulturu z Ústavu pro studium totalitních režimů jeho lidovecký předchůdce Daniel Herman. Do Staňkovy účelové logiky to ale zapadá skvěle.

Kdyby Staněk zůstal nevýrazný jako na začátku, mohlo se o něm až do konce jeho mandátu hovořit jako o průměrném ministrovi kultury, který není o moc lepší ani horší než ti před ním. Skutečné osobnosti s politickým přesahem byly v čele resortu v polistopadové éře pouze tři: Milan Lukeš, Pavel Dostál a Pavel Tigrid. Jenže Staněk se rozhodl stát viditelným, čímž ze všeho nejvíc uškodil sám sobě.

Zatímco osobnosti kultury se radují z jeho konce, v ČSSD vyhlížejí, jak se bude chovat dál. Nejspíš si vyhodnotil, že silnějším aktérem je Miloš Zeman, jehož velkým příznivcem se v posledních měsících stal. Patří mu ale jeden z patnácti poslaneckých mandátů ČSSD. Na dotaz novinářů odpověděl, že ve straně to zabalit nehodlá, prý je složena z vícero proudů, a tak si v ní svoje místo najde. To lze číst tak, že se stane jednou z tváří opozice proti Janu Hamáčkovi. Přitom nebýt jím hozeného lana, byl by Staněk leda poraženým komunálním politikem se slábnoucím vlivem.

Pár Staňkových přátel, o jejichž poctivosti nemám důvod pochybovat, mi povědělo, že dnes již bývalý ministr vůbec není zlý nebo podlý člověk, jak by se mohlo někomu z posledního kvasu událostí zdát. Jen neunesl situaci, v níž se ocitl.

Toto skutečně není jeho vina. Zpovídat by se měli ti, jejichž personální politika vynesla Antonína Staňka vzhůru. Zpočátku se mohlo zdát, že se ocitl v pravý okamžik na pravém místě. Jenže to bylo přesně naopak. Do drsné mlýnice byl hozen člověk, jehož odolnost nikdo předtím neotestoval. Doplatil na to Staněk, doplatila na to sociální demokracie a — protože máme za prezidenta umanutého provokatéra — doplatila na to též česká ústavnost. Věru smutné následky.