Ve sporu o ministra kultury Antonína Staňka už delší dobu nejde v první řadě o kulturu, ale o vztah ČSSD k prezidentu Zemanovi a k vládě, vztah prezidenta k ústavě a další věci. V protahovaném a zmateném představení, které se nemělo vůbec hrát, se kultura sama dostává tak trochu na vedlejší kolej. A to je nepochybně škoda, protože je toho dost, co by sociální demokracie na základě svého programu a svých základních principů mohla pro kulturu udělat.

Ačkoli se to podle mediálních titulků někdy nezdá, kultura je mnohem víc než jen několik vybraných, stále sledovaných a často propíraných institucí. Národní galerie či Národní divadlo jsou bezpochyby významnou součástí české kultury a zaslouží si všestrannou podporu a velmi uvážlivé zasahování do jejich vedení. Velké, „národní“ příspěvkové organizace jsou přitom nesmírně komplexní, složité organismy a dění v nich je obtížné nějak jednoduše „rozseknout“.

Dobře to ukazuje otevřený dopis divadelního kritika Josefa Hermana, o kterém se ve svém textu na DR zmínila i Alena Zemančíková. Když Hermanovu podrobnou argumentaci shrneme, kroky současného ředitele Národního divadla Jan Buriana nebyly vždy v pořádku a transparentní, ministr Staněk ho neměl po svém nástupu hned potvrdit ve funkci bez zhodnocení jeho činnosti.

Zároveň by ale podle divadelního kritika ministr neměl ředitele ND nyní odvolat. A to přesto, že se ředitel Burian údajně „arogantně nebaví s veřejností“ a Garanční rada Národního divadla „vznikla na podporu ředitele Buriana, pracuje pro něj a nemůže proto ministerstvu kultury podat nezávislé posouzení jeho činnosti“. Jednoduché řešení (a vlastně jediné, které ministerstvo kultury může udělat), totiž odvolat ředitele, není skutečným řešením.

Tím by byla jen systémová změna fungování, kdy by se „nomenklaturní institut jmenování ředitele“ změnil na „demokratický institut smluvní“. Podle Josefa Hermana se o takové změně pojetí uvažovalo už na jaře 1990. Ani po téměř třiceti letech k ní však nedošlo. Problémy s jmenováním a odvoláváním ředitelů velkých příspěvkových institucí v kultuře nejsou dány jen osobními vlastnostmi daných ředitelů a politiků, ale i celkovým nastavením podmínek. Ale dospět k takové změně, která by byla změnou k lepšímu, je neobyčejně složité.

V současnosti připravovaný návrh zákona o veřejných kulturních institucích by měl situaci velkých kulturních institucí komplexně řešit. Ale i zde se skrývá nemalé úskalí v tom, že příspěvkové kulturní instituce jsou různého druhu, ty paměťové (knihovny, muzea) mají jiné potřeby než třeba divadla a zákon musí být nastaven tak, aby vyhovoval všem typům kulturních institucí a nebyl šit na míru například právě Národnímu divadlu.

Z hlediska sociální demokracie a jejích základních principů by měla být jednou z priorit situace těch zaměstnanců kulturních institucí, kteří nezastávají vedoucí pozice a mnohdy pracují za ohodnocení, které neodpovídá jejich vzdělání a praxi. Odboráři v kulturních institucích jsou často kritičtí k jejich vedení, vůči němuž mívají nezřídka výhodu delší zkušenosti s danou institucí. Za důležité lze proto považovat to, že se dnešní vedení ministerstva setkává s odboráři, jako před několika dny v případě odborových organizací v Národním divadle.

Další prioritou sociální demokracie v kultuře je snižování sociálních bariér v přístupu ke kultuře, konkrétně to, aby vysoké vstupné nebylo problémem, který je pro některé potenciální návštěvníky odrazující. V tomto smyslu přišel ministr Staněk s projektem Vzdělávat a bavit, který mimo jiné mluví o vstupném zdarma „v určitých dnech nebo pro stálé expozice“.

Žhavým a vpravdě zásadním tématem je památkový zákon, který se připravuje již řadu let a opakovaně naráží na ostrou kritiku památkářů, restaurátorů a dalších zainteresovaných odborníků. Hrozí totiž, že se památková ochrana rozvolní a změkčí ve prospěch stavebníků a investorů. Ve spojení s hrozícím stavebním zákonem šitým nejen na míru developerům, ale v podstatě přímo developery, by to pro památkové dědictví v České republice byla katastrofa.

Na tomto poli by měla být role ministerstva kultury jasná — oproti celkově převažující logice efektivity a zisku víceméně za každou cenu hájit křehké hmotné i nehmotné dědictví minulosti. Obrovský význam kultury jako celku pro kvalitu života, jak jednotlivců, tak i obcí a společnosti jako celku, je stále hrubě nedoceněný a neobjevený. Mnohé hodnoty, jako třeba památkově cenná města a jejich neopakovatelný genius loci, stejně jako jednotlivé unikátní budovy, jsou dnes přitom v podobném ohrožení jako lesy a příroda jako celek.