Odbory a někteří zaměstnanci Opery Národního divadla v Praze od května dávají veřejně najevo, že jsou zneklidněni z nástupu nového uměleckého ředitele, norského operního režiséra a zejména manažera Pera Boye Hansena k 1. srpnu 2019. Napsali řediteli divadla MgA. Janu Burianovi otevřený dopis s třiatřiceti otázkami a pohrozili stávkou, nebudou-li zodpovězeny.

V téže době — na konci května — rezignovali na své funkce umělecký ředitel Petr Kofroň a správní ředitelka opery Národního divadla Silvia Hroncová: ředitel jejich výpovědi přijal s politováním, zejména, řekla bych, v případě Petra Kofroně, s nímž dlouho a úzce spolupracoval už v Divadle J. K. Tyla v Plzni a kterého s uměleckým přesvědčením do funkce instaloval po svém jmenování v roce 2013. (Oba šéfové rezignovali nedlouho před doběhnutím funkčního období).

Ředitel Burian na otevřený dopis na konci května — tak, jak slíbil — odpověděl; ten dopis je k přečtení na serveru Divadelních novin, je podrobný, velmi zdvořilý, kulantní a na otázky odpovídá, byť ne na každou zvlášť. Adresáti se s odpovědí nespokojili a ve středu 26. června vyhlásili stávkovou pohotovost: ta ovšem nemá jiný výraz než nošení stužky, do chodu divadla nijak nezasahuje, jak potvrdil režisér Jiří Nekvasil, který v Opeře Národního divadla právě zkoušel Dalibora (premiéra byla 27. 6. — recenze na Opera+).

28. června publikoval v internetovém vydání Divadelních novin operní kritik, univerzitní teatrolog, šéfredaktor Divadelních novin a dlouholetý člen poradních sborů ministerstva kultury i Národního divadla Josef Herman Otevřený dopis starého kritika umělcům oper Národního divadla aneb Tucet komentářů k vašim otázkám a k vyhlášení stávkové pohotovosti.

O den dříve řekl Radiožurnálu předseda odborů Národního divadla herec a člen Činohry ND Jiří Štěpnička, že už toho má dost, ať do své údajné krize operní kolegové nezatahují další dvě tělesa Národního divadla (činohru a balet), a jmenoval člověka, který aféru rozdmychává, a ačkoliv už v angažmá v Národním divadle není, osobuje si právo mluvit a kverulovat za sborová tělesa. Podobně, byť ne tak adresně, se vyjádřil i vedoucí baletu.

Abychom nepřehlédli velká umělecká jména: do věci se zapojila pěvkyně Eva Urbanová, která se objednala k prezidentu Zemanovi, aby ho informovala, co se ve Zlaté kapličce děje: asi čekala, že jak už tak prezident zasahuje do všeho, zasáhne i tady a svému věrnému ministru kultury rozkáže Hansenův nástup zadržet, i kdyby měl odvolat ředitele Buriana. Prezident ji vyslechl a sjednal jí schůzku s ministrem kultury, ten svolal Garanční radu Národního divadla, protože je znepokojen.

Obavy ze zničení pražské opery

Odboráři a zaměstnanci Opery Národního divadla se v zásadě (jejich původní dopis jde do úplně provozních každodenností) dodatečně domáhají veřejného výběrového řízení na místo uměleckého ředitele Opery Národního divadla a v druhém plánu i odstoupení ředitele Národního divadla Jana Buriana. Uvádějí, že Burian byl ve funkci na dalších šest let ministrem Staňkem potvrzen, aniž by musel vydat počet z činnosti v období, které právě skončilo. Pokud jde o Nora Pera Boye Hansena, toho nechtějí vůbec, poukazují na jeho špatnou povahu, špatné zacházení s lidmi a obávají se, že pražskou operu „zničí“.

„Vysvětlení ředitele Jana Buriana jsou zaměstnanci oper Národního divadla považována za nedostatečná, jak vyplývá z dalšího otevřeného dopisu z 5. června 2019, kterým na Burianovy odpovědi reagovaly umělecké rady sólistů Národního divadla, obou orchestrů i sborů a odborové asociace divadelníků, orchestrálních hudebníků, profesionálních zpěváků, které působí v Národním divadle, i Herecká asociace — Opera.

Stále setrvávají na názoru, že výběr nového uměleckého ředitele obou oper neprobíhal transparentně, konstatují, že Per Boy Hansen zasahoval do chodu divadla, aniž k tomu měl oprávnění, a vyvolal tak nepřijatelný chaos, a nadále neexistuje umělecká strategie pro zkvalitňování orchestru a sboru a zlepšení jejich podmínek,“ shrnuje Helena Havlíková v článku pro internetový portál Opera+.

Mohla bych celý tento článek sestavit z citací jednotlivých otevřených dopisů a mediálních prohlášení, ale čtenáři, kterého to zajímá, bude lépe, když si je přečte celé. Uvedu, co se mi zdá být v pozadí:

Jsme hrdí na úspěchy našinců v zahraničí, ale nechceme, aby cizinci měli úspěchy u nás, nechceme je ve vedoucích funkcích uměleckých těles (ačkoliv v celém průmyslu je tam máme). Výrazem tohoto divného zapouzdření je výrok Evy Urbanové, že by nechtěla se svým šéfem mluvit anglicky nebo německy, že v české opeře má šéf být Čech.

Je to absurdní, sólistka, nechce-li, nemusí s uměleckým šéfem mluvit vůbec, komunikuje spíše s dirigentem a režisérem, a za druhé mezinárodně vystupující pěvkyně jistě hovoří s impresárii zahraničních divadel nějakým cizím jazykem. Nejde ale o Evu Urbanovou, za jejími slovy jsou cítit obavy jednotlivých členů kolektivních těles, kteří se nového šéfa (a s ním nastoupivšího německého šéfdirigenta Steffense) bojí.

Důležité je na rovinu říci, co píše Burian i v odpovědi protestujícím, totiž že ředitel Národního divadla na místa uměleckých šéfů jednotlivých těles výběrové řízení vypisovat nemusí, může si je vybrat. Okolnosti i komplikace takového výběru — a nevýhody veřejného výběrového řízení — popisuje v odpovědi.

Plánované změny

Hansen, když se představil po svém jmenování souboru Opery, řekl, že má v úmyslu různé změny, například početně rozšířit soubor, protože mu někteří zpěváci připadají přetížení ke škodě jejich výkonu i hlasu, a také řekl, že chce Operu ND otevřít světu. No co měl také říci cizinec, který nastupuje v Praze, aby využil svých konexí a otevřel pražskou operu světu? Jistě že tím nemyslel, že je před světem uzavřená, prostě se přihlásil ke svému úkolu. Není důvod se urážet, stejně jako není důvod už předem odmítat režiséry, o kterých Hansen mluvil a kteří ostatně zatím nemají s ND smlouvu a kdoví, jestli si najdou čas.

K prodloužení funkčního období Janu Burianovi je třeba připomenout, v jaké situaci se Národní divadlo (a zejména opera) nachází — a v jaké situaci se vůbec nachází česká kultura, její ministerstvo a ostatně celá česká politika.

K Národnímu divadlu: je u konce náročná rekonstrukce budovy někdejšího Nového německého divadla, dnes Státní opery. Je to největší pražský divadelní dům a je pro operu určen i jako administrativní sídlo. Opera se ale bude hrát i na dalších scénách: v historické budově „národní“ repertoár, na Nové scéně současné experimentální opery a ve Stavovském divadle repertoár mozartovský.

Z organizačně provozního hlediska je to tak složité, že si to nepředstaví nikdo, kdo o tom aspoň trochu neví. Nárok repertoárového divadla, které každý den hraje něco jiného, představuje nutnost vždy po představení sklidit výpravu inscenace a druhý den postavit jinou: výpravy jsou složité (dnes se běžně používají multimediální technologie, kulisy jsou to nejmenší, oč běží), vše musí, řízeno počítačem, fungovat, být kulisákem je dnes opravdu kvalifikovaná práce (mimochodem Hansen řekl, že alespoň částečně nastolí seriálové hraní, protože tohle dál nejde).

Zabydlet Státní operu znamená neuvěřitelné množství organizačních a technických úkonů, a přitom všechna tělesa Národního divadla normálně dál hrají. Na Nové scéně a přilehlé piazzetě ostatně v uplynulém týdnu vražedného vedra proběhla přehlídka současného hudebního divadla Opera nova. Potvrdit stávajícího zkušeného a problematiky znalého ředitele Národního divadla bylo od ministra Staňka správné rozhodnutí.

Bylo to správné mimo jiné i proto, že to je Burian, kdo jmenoval uměleckým ředitelem od 1. srpna Pera Boye Hansena, je tedy připraven snášet a řešit problémy, spojené s jeho nástupem. Burian učinil jmenováním Hansena docela radikální krok k reformě operního tělesa Národního divadla v Praze (podrobněji Josef Herman ve svém Dopise starého kritika) a byla by veliká chyba jeho krok zhatit (nehledě k tomu, že by to vyvolalo další skandál a mezinárodní odezvu, které má pan ministr po odvolání dvou ředitelů galerií až dost).

Situace Opery Národního divadla před otevřením Státní opery je náročná, člověk si dovede představit ten stres i strach z nového šéfa. Ale to, že nejsou stanoveny odpovědnosti a kompetence a neví se, co se bude hrát a v jakém obsazení (jak píší odboráři a zaměstnanci v otevřeném dopise), prostě nemůže být pravda, anebo jen velice dílčí: Opera Národního divadla hraje, funguje, chystá vše, co má být nachystáno. Umělecké smlouvy na inscenace jsou uzavřeny.

Odvoláním ředitele a zrušením nástupu Pera Boye Hansena by teprve nastal chaos. Nedovedu si představit, jak by krizi mohl způsobit někdo, kdo ještě nenastoupil — spíš to vypadá, že ji způsobují ti, kteří se domáhají i věcí, do kterých jim nic není.

Národní divadlo není demokratická instituce

Mohla bych popsat mnoho stránek, ale všechno je na zmíněných stránkách Divadelních novin, Opery+, serveru divadlo.cz, aktualne.cz a všude možně. Jedno ale je třeba ještě říci: národní kulturní instituce zvaná Národní divadlo není a nemůže být demokratickou institucí. V umění rozhodují autority, obdařené talentem, na úrovni Národního divadla i doložitelnými výsledky.

Kolektivní tělesa jsou důležitá a jejich kvalita se na uměleckém výsledku podílí, ale do dramaturgie, výběru režisérů, inscenačních týmů a koncepcí mluvit nemohou. To je přece jasné. Odbory se mají starat o pracovní podmínky zaměstnanců (které třeba v těch vedrech byly asi strašné, ale o to teď nejde) a dodržování zákoníku práce, ale neřešit, jak se Hansen choval k zaměstnancům v Oslo.

A ještě závěrem: osobně je mi velice líto odchodu Petra Kofroně, který měl i za Hansenova působení mít na starosti program nového hudebního divadla na Nové scéně. Setkali jsme se kdysi pracovně, když byl vedoucím opery v Plzni (ředitelem tam byl Jan Burian) a inicioval tam několik pozoruhodných produkcí, které vzbuzovaly bouři nevole zejména mezi abonenty, ale také nadšení a hlavně zájem.

Kofroň je bytostný umělec, dirigent a skladatel vlastního tvůrčího profilu a stylu a na Nové scéně zejména v poslední době dokázal uvést řadu výborných současných operních děl (ostatně Sternenhoch Ivana Achera se stal Inscenací roku 2018). Takové umělecké autority, jako je Petr Kofroň, operní divadla potřebují, na jejich renomé se získávají spolupracovníci v cizině i doma. Umělci ovšem bývají přecitlivělí (přiznejme to i Evě Urbanové), třeba si Kofroň řekl, ať si to prominentní Hansen dělá sám. Možná má pravdu.

A ještě jedna věc, k té naší praxi odvolávání. Prezident Zeman říká, že s odvoláním ministra kultury Staňka bude souhlasit až na základě výsledků šetření trestních oznámení, podaných na ředitele Národní galerie Fajta a Muzea umění Olomouc Michala Soukupa. Podle toho se pozná, zda postupoval Staněk správně. Tak ale měl postupovat už Staněk — počkat na prošetření údajných prohřešků ředitelů galerií, a ne odvolávat na hodinu a destabilizovat nejen instituci, ale celé kulturní prostředí.

Nechápu, proč se u nás zásadně předpokládá, že když se někdo dopustí chyby (a někdy ani ne), dokáže situaci nejlépe napravit někdo, kdo o věci nic neví (alespoň že v Olomouci odvolaného ředitele zastupuje jeho náměstek). Zbrklých odvolání ředitelů Národního divadla už bylo dost, poslední Jan Burian byl dokonce dnes zcela zapomenutým ministrem kultury Jiřím Balvínem (vláda J. Rusnoka, srpen 2013) odvolán v den svého nástupu do funkce (Balvín pak, napomenut premiérem, s omluvou odvolání zrušil: aspoň že tak, většinou odvolaný manažer na hodinu odejde a pak úplně klidně vyhraje konkurs a řídí jiné velké divadlo, jako například Daniel Dvořák). Hansenovi v Oslo řekli, že s ním na další funkční období nepočítají, ale období, na které měl smlouvu, ho nechali dokončit.

Na nástupu nového ředitele Opery Národního divadla v Praze Pera Boye Hansena ředitel Národního divadla Burian trvat musí, to mají odboráři a další signatáři marné, a ministr Staněk, pokud má nějakou soudnost, ho v tom má podpořit. Stávková pohotovost na začátku prázdnin je poměrně symbolická záležitost a tváří v tvář novému šéfovi, až nastoupí, leckdo ze signatářů zmlkne — známe to, hanět nepřítomného je snadné.

Situace v Opeře Národního divadla v Praze je jedním z příznaků krize společnosti, jejímž jiným výrazem jsou demonstrace a blokády v reakci na politické a mediální excesy. Nad společností se vznáší velké frustrované, vystrašené a pomstychtivé NE. Je třeba se zamyslet nad tím, co — ale vážně — by mělo vést k lepšímu. A začít na tom dělat.