Na podzim loňského roku jsem navštívila v Olomouci výstavu Rozlomená doba, která ukazovala výtvarné umění mezi lety 1918—1938 ve středoevropském prostoru, respektive v dílech umělců z Československa, Polska, Maďarska, Slovinska a Rakouska. Zážitkem byla nejen jednotlivá díla, ale zejména ten dojem společného pohledu na svět, stylu, který se v projevech avantgardy spojil do v podstatě jednotného výtvarného názoru.

Při té příležitosti jsme s přáteli obdivovali úsilí olomouckého Muzea moderního umění vybudovat Středoevropskou galerii, mohli jsme si prohlédnout její architektonický model a viděli i pozemek, na kterém má stát.

Říkali jsme si tehdy, že do Olomouce, z níž je do středoevropských metropolí (snad s výjimkou Lublaně) blíž než z Prahy, se taková galerie hodí, a tiše jsme si pomysleli, že olomoučtí musí mít hodně vůle a trpělivosti a asi také dobré konexe, aby něco takového u nás vůbec dokázali prosadit a postavit: no kdy se něco takového, financovaného z veřejných peněz, povedlo? Jan Šícha by mohl vyprávět o Muzeu Němců v Čechách v Ústí nad Labem, například.

Pozemek, na kterém má Středoevropské fórum stát, je hned vedle hlavní budovy Muzea moderního umění, na Denisově ulici, po které jezdí tramvaj, zcela v centru. Ráda bych věděla, od koho muselo Muzeum moderního umění pozemek koupit a zda ten dotyčný majitel byl ochoten uznat veřejnou prospěšnost budoucí stavby a nechtít víc, než kolik je dle zákona dovoleno z veřejného rozpočtu zaplatit.

Z vágně formulovaných důvodů odvolání olomouckého ředitele vyrozumívám, že nikoli, ale že udělali výjimku, což je teď jeden z důvodů odvolání. Ano, tenhle zákon, že se ve veřejném zájmu nesmí za pozemek zaplatit víc, než je cena v místě obvyklá, způsobuje, že v Praze se dosud nezačalo se stavbou metra linie D: tady se magistrát nakonec zalekl možnosti, jak zákon obejít pomocí spolupráce s firmou, která jako soukromník může zaplatit víc než stát.

Zalekl se, protože každý takový subjekt za takovou službu něco chce, a to „něco“ by mohlo být pro budoucnost městského hospodaření pěkně nepříjemné. Tož to je jedna věc, pozemek. Druhá věc je architektonický návrh, respektive soutěž, a Muzeum moderního umění celou věc na svých webových stránkách vysvětluje.

O projektu se jedná dvanáct let a z toho čtyři roky byl Antonín Staněk v Olomouci primátorem. Skoro to vypadá, že pokud se ředitel Muzea moderního umění v Olomouci dopustil chyb, učinil tak na základě nějakých ujištění, že v tomto případě je cíl důležitější než přesný úřední postup a že jeho kroky obstojí. Zdá se, že si ředitel Soukup dokázal pořídit dobré právní poradenství. O čemž svědčí i jeho vyjádření pro ČT 24.

A také podpora kolegů a zaměstnanců, kteří bezpochyby na vzniku budoucího Středoevropského fóra odpracovali svoje. Naopak zdůvodnění odvolání ředitele Muzea moderního umění Michala Soukupa ministrem kultury (které určitě nevypracovával sám) je právně vágní a nesrozumitelné, což vede k pochybnostem o kompetentnosti ministrova úřednického týmu.

Sám sobě smlouvu

Odvolání ředitele Národní galerie Jiřího Fajta je křiklavý případ střetu nadřízeného orgánu se sebevědomým a poněkud svévolným ředitelem příspěvkové organizace. Je na něm také větší politický nátěr kvůli iracionální nenávisti prezidenta Miloše Zemana k Jiřímu Fajtovi, projevované zatvrzelou neochotou přiznat mu profesorský titul. To jsou pochopitelně manévry, které mají vliv na veřejné mínění — vždyť i kdyby za Jiřího Fajta Národní galerie zdesetinásobila počet svých návštěvníků, pořád jich bude nepoměrně méně než voličů Miloše Zemana.

Že Jiří Fajt Národní galerii oživil a její program dostal do médií, je pravda, ale pomohla mu k tomu také velká výročí. Výstavu Karel IV. pod jeho vedením (a kurátorstvím) Národní galerie vypravila, ale to by se stalo i za jiného ředitele, takové výročí přece nebylo možné přejít. Rovněž akce spojené s oslavami Československé republiky mu jsou ke cti, ale nejspíš by se musely uskutečnit i bez něj. Nejkřiklavější Fajtovo provinění spočívá v autorské smlouvě (smlouvách), na základě kterých sám sobě vyplatil honoráře za kurátorství výstav v Národní galerii.

A nyní, prosím, vydržte, milí čtenáři, malé intermezzo:

V roce 2006, poté, co se předsedou vlády ČR (bez důvěry parlamentu) stal Mirek Topolánek, stal se ministrem kultury Martin Štěpánek. Ten nahlédl do výsledků kontroly hospodaření Národního divadla a jeho ředitele arch. Daniela Dvořáka, které zjednal jeho předchůdce ministr Jandák, a ačkoliv Jandák jistá pochybení vyřešil snížením osobního ohodnocení pro ředitele Dvořáka, Štěpánek v lednu 2007 ředitele Národního divadla na hodinu odvolal.

Za několik dní přestal být Štěpánek ministrem, Topolánek získal potřebné hlasy pro důvěru své vládě, po několikadenním úřadování Heleny Třeštíkové se stal ministrem kultury Václav Jehlička. Odvolání Daniela Dvořáka zůstalo v platnosti, trestní oznámení byla podána a nic se neprokázalo. Daniel Dvořák od té doby pokračuje ve své kariéře elitního evropského, zejména operního scénografa dodnes.

Tehdy se také mluvilo o ohrožení dojednaných spoluprací, které se ale nakonec podařilo zachránit (například režie Miloše Formana v opeře Národního divadla — Dobře placená procházka). Nedlouho po svém odvolání z místa ředitele Národního divadla Praha (2007) se stal Daniel Dvořák ředitelem Národního divadla v Brně, jímž zůstal až do roku 2012, takže s tou jeho nedůvěryhodností to asi nebylo tak fatální. Spíš se zdá, že narazil na osobnost původně herce Martina Štěpánka a jeho soukromé představy o Národním divadle.

I při odvolání Daniela Dvořáka se argumentovalo tím, že sám sobě vystavoval smlouvy na umělecké výkony, v tomto případě na operní scénografie, zejména v inscenacích šéfa opery Jiřího Nekvasila. Což se skutečně dělo a kriticky viděno nemělo těch výprav být tolik. Ale protiprávní to nebylo.

Konec intermezza.

Debata kolem odvolání

Dostávám se k momentu, kdy je třeba vznést výtku na ministerstvo kultury. Musí se počítat s tím, že se ředitelem národní příspěvkové organizace stane tvůrčí umělec: není to podmínkou, ale je to častý úkaz. Právě umělec mívá mezinárodní kontakty (má je odvolaný Jiří Fajt, stejně jako je měl Daniel Dvořák) — ty vznikají obvykle právě na základě uměleckých spoluprací.

Je samozřejmým úkolem nadřízeného orgánu, aby přehledně vyřešila způsob, jak může umělec v pozici ředitele ve své instituci umělecky pracovat, tedy režisér režírovat, herec (pěvec) hrát (zpívat), scénograf vytvořit výpravu, kurátor výstavu (to je vlastně podobné). Kdo s ním podepíše smlouvu a sjedná honorář.

V Národním divadle je logika taková, že s ředitelem divadla jako scénografem operní inscenace podepíše smlouvu šéf opery (analogicky činohra i balet). Pokud je to šéfův trvalý spolupracovník a pokud je ta spolupráce soustavná, může to vypadat smluveně, ale trestné to není.

Ředitelé a jiní šéfové by si v tom měli počínat rozumně, ale „mistři“ s velkým egem takového rozumného odstupu nebývají schopni. Proto by měl být ještě korektiv ve schválení vyšší vícečlennou instancí, aby se předešlo podmazávání (anebo se alespoň ztížilo) i zastrašování. Jak to, že Národní galerie takovou vícečlennou Radu nemá, je nepochopitelné.

Aby řediteli podepisoval smlouvu jeho podřízený (a tím i souhlasil s výškou honoráře), je nesmysl: jak by to mohl nepodepsat? I když si nakrásně může myslet, že by měli dostat slušně zaplaceno také ostatní kurátoři, bez nichž by výstava (další výstavy) nebyla.

Z debaty kolem odvolání Jiřího Fajta, do níž se zapojili střízlivým tónem představitelé odborných organizací a sdružení (Uměleckohistorická společnost, parlamentní podvýbor pro kulturu), zazněl jednoznačný požadavek, aby ministerstvo kultury už konečně zapracovalo na zákonu o veřejnoprávní instituci v kultuře a předložilo návrh zákona parlamentu (velký hřích předchozího ministra Daniela Hermana, který s tím za celé funkční období nepohnul).

Fakt, že je funkce i osoba ředitele Národní galerie či Muzea moderního umění plně v rukou ministra kultury, který nemůže (ani nemusí) znát celou problematiku, je do nebe volající totalitářská manýra. A nesnesitelně mocenská manýra je i praxe okamžitých odvolávání, která se nikdy nevezmou zpátky, ani kdyby se ukázalo, že k nim nebyl dostatečný důvod. Jak dosvědčuje vyjádření režiséra Michala Dočekala, v roce 2006 ředitele Činohry Národního divadla, v časopise Svět a divadlo:

„V sezóně 06/07 je v ND již třetí ředitel. To nemá obdoby. Bezprecedentní vyhazov architekta Dvořáka, o němž tehdejší ministr kultury Štěpánek (ministr vlády, která neměla důvěru sněmovny) tvrdil, jakých hanebných činů (manažerských pochybení) se dopustil, dokonce se mluvilo trestním oznámení a v září to bude rok a nevíme nic.

Chlap dostal padáka, s hanbou odtáhl, ministr — nyní již ex — spokojeně zahrádkaří, zimní ředitel ND ing. Mrzena vyhazuje šéfa opery, čtrnáctidenní ministryně Třeštíková to prozkoumá během jednoho dne a neshledá na tom všem nic špatného, načež ji ten hrášek ministerský začne tlačit, tak z něj odstoupí a časopis o Světě a divadle pátrá po smyslu slova „národní“. Díky za ně. Děkuji v tomto případě znamená děkuji, ne!“

Petici, která požaduje odvolání ministra kultury Staňka, adresovanou Andreji Babišovi, jsem nepodepsala. Nedokážu se na Babiše obracet s jakýmkoli jiným požadavkem, než aby odstoupil sám, což, jak víme, on nikdy neudělá. O kulturnosti našich politiků nemám iluze, takže nevěřím, že Staňkův nástupce by vyhovoval požadavkům po kompetentnosti; ať pan ministr pěkně sám uklidí ten nepořádek, který udělal, nechť spolkne svou ranní ropuchu a přizná, že to, co mu na vedení galerií vadí, je způsobeno nedostatky jeho úřadu.

Ať rezignuje sám, až se ukáže, že to nezvládne, v tom souhlasím s menší peticí mladých odborníků. Až se tedy vzpamatuje z turné po světových metropolích, na kterém od Velikonoc pobývá.