Na podzim loňského roku jsem navštívila v Olomouci výstavu Rozlomená doba, která ukazovala výtvarné umění mezi lety 1918—1938 ve středoevropském prostoru, respektive v dílech umělců z Československa, Polska, Maďarska, Slovinska a Rakouska. Zážitkem byla nejen jednotlivá díla, ale zejména ten dojem společného pohledu na svět, stylu, který se v projevech avantgardy spojil do v podstatě jednotného výtvarného názoru.

Při té příležitosti jsme s přáteli obdivovali úsilí olomouckého Muzea moderního umění vybudovat Středoevropskou galerii, mohli jsme si prohlédnout její architektonický model a viděli i pozemek, na kterém má stát.

Říkali jsme si tehdy, že do Olomouce, z níž je do středoevropských metropolí (snad s výjimkou Lublaně) blíž než z Prahy, se taková galerie hodí, a tiše jsme si pomysleli, že olomoučtí musí mít hodně vůle a trpělivosti a asi také dobré konexe, aby něco takového u nás vůbec dokázali prosadit a postavit: no kdy se něco takového, financovaného z veřejných peněz, povedlo? Jan Šícha by mohl vyprávět o Muzeu Němců v Čechách v Ústí nad Labem, například.

Pozemek, na kterém má Středoevropské fórum stát, je hned vedle hlavní budovy Muzea moderního umění, na Denisově ulici, po které jezdí tramvaj, zcela v centru. Ráda bych věděla, od koho muselo Muzeum moderního umění pozemek koupit a zda ten dotyčný majitel byl ochoten uznat veřejnou prospěšnost budoucí stavby a nechtít víc, než kolik je dle zákona dovoleno z veřejného rozpočtu zaplatit.

Z vágně formulovaných důvodů odvolání olomouckého ředitele vyrozumívám, že nikoli, ale že udělali výjimku, což je teď jeden z důvodů odvolání. Ano, tenhle zákon, že se ve veřejném zájmu nesmí za pozemek zaplatit víc, než je cena v místě obvyklá, způsobuje, že v Praze se dosud nezačalo se stavbou metra linie D: tady se magistrát nakonec zalekl možnosti, jak zákon obejít pomocí spolupráce s firmou, která jako soukromník může zaplatit víc než stát.

Zalekl se, protože každý takový subjekt za takovou službu něco chce, a to „něco“ by mohlo být pro budoucnost městského hospodaření pěkně nepříjemné. Tož to je jedna věc, pozemek. Druhá věc je architektonický návrh, respektive soutěž, a Muzeum moderního umění celou věc na svých webových stránkách vysvětluje.

O projektu se jedná dvanáct let a z toho čtyři roky byl Antonín Staněk v Olomouci primátorem. Skoro to vypadá, že pokud se ředitel Muzea moderního umění v Olomouci dopustil chyb, učinil tak na základě nějakých ujištění, že v tomto případě je cíl důležitější než přesný úřední postup a že jeho kroky obstojí. Zdá se, že si ředitel Soukup dokázal pořídit dobré právní poradenství. O čemž svědčí i jeho vyjádření pro ČT 24.

A také podpora kolegů a zaměstnanců, kteří bezpochyby na vzniku budoucího Středoevropského fóra odpracovali svoje. Naopak zdůvodnění odvolání ředitele Muzea moderního umění Michala Soukupa ministrem kultury (které určitě nevypracovával sám) je právně vágní a nesrozumitelné, což vede k pochybnostem o kompetentnosti ministrova úřednického týmu.