Roman Sikora napsal hru o totálním ponížení kultury a ovládnutí světa nekulturností. Nazval ji Zámek na Loiře vystupují v ní francouzský kuchař, tlumočník z češtiny do francouzštiny, zámecká paní a gorila pro všechno. Francouzský kuchař se svými lahůdkami nemá u paní žádný úspěch — o to většího uznání se mu dostává od ostatního služebnictva. Tlumočník Jean-Luc, ve skutečnosti Jaroslav, je humanitní vzdělanec, teatrolog, ještě donedávna vedoucí katedry na jedné slavné univerzitě, kde měl v přepočtu na eura plat 800. Jako tlumočící sluha má 3000 eur.

Zámecká paní je vulgární fuchtle, kterou kdesi v Čechách panující ministr odložil do zámku, který jí zakoupil, protože v jeho současném postavení už mu dělala ostudu. Má se za interiérovou designérku, pročež vyhazuje historický inventář jako nemoderní. Vypadá hrozně, chlastá, fetuje a strašně se nudí. Gorila pro všechno se jmenuje Boris, má ramena od futra k futru a dovedeme si představit, co má v náplni práce. Na závěr hry zjistíme, že i útěchu milostpaní sexem.

Roman Sikora je dramatik, který dovede k rozvinutí dramatické situace využít kdejakého podnětu, jakého si jiný ani nepovšimne, nechá ho ležet jako pouhý žvást nebo si prostě řekne, že tak to chodí. Také nemá (a to mu v prosazení se překáželo) potřebu odhalovat zločiny komunismu ani jinak se obracet do minulosti. Své látky a témata čerpá buď z klasické literatury, kterou v duchu evropské dramatické tradice s Shakespearem v čele přepracovává po svém, nebo píše hry, ve kterých hledí vystihnout problémy současnosti. Individuální osudy ho zajímají jako součást společenských procesů, postavy jako strůjci nebo oběti objektivních dějů. Ano, tak to chodí, a Roman Sikora sedá a v dialozích vystihne, jak skutečně a do důsledků to chodí v našich zmanipulovaných a obalamucených životech a jak to s námi koulí ti, co nám namlouvají, že jejich zájem je náš blahobyt.

V tomto smyslu nejdokonalejší a také nejúspěšnější (osm překladů a devět zahraničních uvedení) je jeho hra Zpověď masochisty, založená na premise, že obstát v požadavcích globálního neoliberalismu může s úspěchem jen někdo , kdo má nutkavé sklony k sebetrýznění. Na ohlasech na tuto hru se už po premiéře v roce 2011 ve Švandově divadle projevilo rozpolcení české společnosti: zatímco „oficiální“ kritikové Divadelních novin a denního tisku vesměs konstatovali, že to je prvoplánová agitka a zlovolný útok neúspěšného outsidera na svobodu a  demokracii, publikum na inscenaci Martiny Schlegelové s Tomášem Kobrem v titulní roli vytrvale chodilo. V Estonsku ji hráli s tím, že přesně odpovídá estonské realitě, ale hráli ji i v Německu a ve Švýcarsku, ve Francii nebo v Brazílii, které nejsou stiženy postkomunistickým syndromem.

Moc se mi líbil Balet developerů na Nákladovém nádraží Žižkov, kde zaznívaly věty přesně pasující na právě probíhající stavbu obchodního paláce Quadrio na Národní třídě, kvůli jehož stavbě byla na několik let vyřazena z provozu stanice metra Národní třída a které dnes sice už stojí a jen se blyští, nic rozumného tam ale člověk nedostane, pokud se tedy nechce pojistit ve třech pojišťovnách zároveň nebo si ve dvou bankách současně otevřít účet. Tehdy se o Nákladové nádraží ještě vedl spor a když představitelé developerů, z nichž jeden vypadal jako Janoušek, druhý jako Rittig a ten třetí už nevím, ale taky někoho připomínal, vytančili na nakládací rampu a za nimi se objevilo pozadí seřaďovacích kolejí a konstrukce nákladních jeřábů, cítil člověk skrze smích i jisté vážné varování.

Snídaně s Leviathanem byla provedena ve foyer Nové scény v roce 2014 asi třikrát v rámci programu uvádění současných her a v tom naleštěném prostředí s velkolepým skleněným artefaktem, spouštějícím se mezi točité schodiště, se mi její smysl nějak rozmlžil. Je to hororovitá jednoaktová komedie o tom, co všechno jsme ochotni přinést za oběť pomyšlení na přízeň mocných (kteří na nás ovšem naprosto kašlou a mají nás za hračky pro pobavení).

Vlastně se v Čechách úspěch, podobný Zpovědi masochisty, nikdy nezopakoval. Ve Švandově divadle uvedl režisér Dodo Gombár Popeláře jako muzikál. Sestup a vzestup pana B. tamtéž režisér Ivan Buraj. Žádná z těch inscenací neotřásla pražskou divadelní obcí. Roman Sikora čeká na svého režiséra.

Rozbitý jazyk

Hra Zámek na Loiře, s níž Sikora získal první cenu v dramatické soutěži Hovory o hranicích, je význačná i svým jazykem. Postavy v ní mluví hrozně, v necelých větách, s nesčetnými repeticemi, parazitními slovy, hnusnými jazykovými klišé. Než se replika dobere sdělení, trvá to nemožně dlouho. Roman Sikora do hry umisťuje uměleckohistorická líčení cenných interiérů a výtvarných děl nebo rafinovaných kuchařských receptů, a celé je to neustále ničeno tou hroznou řečí, z níž kdybychom chtěli vypárat sdělení, bylo by ho tak na dvě stránky.

Pro herce není snadné v té řeči hrát, člověku se úplně přirozeně chce ty věty říkat normálně, tak, aby něco sdělovaly. Jenomže v tom jazyce je zakletá celá jedna významová rovina Sikorových her. Poznala jsem u jeho adaptace Dostojevského Běsů, které snad dosud hraje Národní divadlo v Brně, kde se s pomocí tohoto zdevastovaného jazyka zkratkou vystihne salon i bídný revolucionářův příbytek.

Sikorův rozbitý jazyk, k němuž dospěl v jisté fázi svého dramatického psaní, funguje podobně jako verš v klasických dramatech, přivádí ke smyslu, sám o sobě je nosným prvkem sdělení. Michal Čunderle v jednom ze tří  doslovů ke knižnímu vydání Sikorových textů píše: „Když text čtete, máte pocit, že jde o jakési elipsovité psaní, pořád jako by něco chybělo. Ale to je jednom zdání. Nechybí nic, nýbrž spíše přebývá. Sikora velmi volně pracuje s interpunkcí, přesněji nadužívá ji. Přespočet čárek a teček zapřičiňuje, že člověk považuje sdělení za relativně uzavřené, leč ouha, ono nečekaně pokračuje. Odtud vzniká pocit jisté přerývanosti. Jako by do výpovědi pořád něco intervenovalo, přerušovalo ji. Je to poněkud zneklidňující, denervující, neurotizující. A je to taky hravé a směšné. Ovšem pakli znovu otevíráte, co považujete významově za uzavřené, jste nuceni vracet se, potvrzovat, přehodnocovat, upřesňovat. Jste nuceni být ve střehu. A zvykáte si.“

Roman Sikora je nestravitelný pro krasoduchy. Dovoluje si být přímočarý (ve Zpovědi masochisty přímo jmenuje Miroslava Kalouska a stále kolem něj krouží), osobní (ve hře Pohřbívání inscenuje fiktivní pohřeb Václava Klause za účast jeho nohsledů, poradců, patolízalů a dalších pravicových věrozvěstů pod jejich pravými jmény), naprosto neuctivý (ve hře Včera to spustili otevřeně paroduje Václava Havla jako politika i dramatika).

Než ocituji výrok poroty, která udělila hře Zámek na Loiře hlavní cenu, musím říci, že dramatické dílo Romana Sikory poukazuje k tomu, že opravené a nabarvené fasády nevypovídají nic o pořádku a čistotě uvnitř společnosti. Na to, že rozhodující slovo na Zemi mají lidé hluboce sprostí. Říkal to ještě dřív, než se Miloš Zeman projevil v plné kráse svého prezidentství a než se stal americkým prezidentem Donald Trump.

Velice mě mrzí, že Roman Sikora už nepíše sloupky do těchto novin. Mohl by si vzpomenout alespoň občas. Ale pokud si čtenáři Deníku Referendum chtějí přečíst jeho hry, doporučuji jim jejich knižní vydání. Kniha se jmenuje HRY. Labyrint světa a ráj biče. A jsou v ní i texty o povaze her a jejich uvedení i přijetí v zejména německojazyčných zemích. Není divu, že zrovna tam, velkým předchůdcem a dramatickým patronem Romana Sikory je Bertolt Brecht.

A teď už odůvodnění poroty, trochu stylisticky nedotažené a obecně málo srozumitelné — ale o nápravu tohoto nedostatku jsme se snažila svým textem. Tedy:  

První místo, dotované především premiérou regulérní inscenace ve Státním divadle v Norimberku v červnu 2018, obsadil Roman Sikora se hrou Zámek na Loiře: „Text vycházející z tradice Jeana Geneta, Jeana-Paula Sartra nebo Václava Havla se věnuje analýze jazyka a způsobu, jímž jazyk utváří komunikaci a určuje způsob, kterým vnímáme zkušenosti a hodnoty, jež sdílíme. (…) Autor stvořil unikátní jazykový svět složený z jednoduchých frází, které lidé používají v každodenní komunikaci, a jejich variací. (…) Porota s radostí přijala účast v této hře a doufá, že čtenáři, divadelníci i diváci si podobně užijí setkání s tímto chytrým, do posledního detailu vystavěným, originálním a komplexním světem tohoto textu.“