Podle známého a osvědčeného pravidla, že otevření opravené divadelní budovy zpravidla přinese nové nároky jejího zřizovatele na repertoár a jeho zaměření, se s blížícím se koncem rekonstrukce divadelní budovy v Kladně zatřásla půda i pod uměleckým šéfem divadla Danielem Přibylem a jeho týmem.

Stalo se to shodou okolností tehdy, kdy soubor Městského divadla Kladno získal Cenu Josefa Balvína. Ta se uděluje na Pražském festivalu německého divadla za inscenaci hry německy píšícího autora — a kladenští ji dostali za Brémskou svobodu Rainera Wernera Fassbindera v režii Martina Františáka. I to je osvědčený scénář: jeden den dostat cenu a druhý výpověď.

Ve stručnosti: Otevření rekonstruované divadelní budovy se opět posunulo, ředitelka divadla Blanka Bendlová proto zrušila práci na už rozezkoušené Tančírně na Kladně, kterou mělo být divadlo (s jejím plným vědomím a souhlasem) otevřeno. Tančírna jako prostor, jímž jdou dějiny, je geniální vynález Ettoreho Scoly, který ji poprvé uvedl roku 1983 jako film. Originální koncepci tanečního vyprávění převzal známý italský režisér z pantomimického divadelního představení, uváděného pařížským Le Théatre du Campagnol v roce 1981. Do filmových rolí byli obsazeni přímo herci úspěšné divadelní adaptace, neboť sehranost kolektivu byla v tomto případě zárukou celosvětového úspěchu filmu.

Od té doby ji několik divadel hrálo — scénář je vždy vytvořen na tělo souboru a aktuálnímu stavu místa a času uvedení. Kdysi bylo české publikum okouzleno Tančírnou Slovenského Národného divadla, v níž excelovala Emília Vašáryová a Ladislav Chudík v rolích starosvětského páru — v této inscenaci hrálo významnou roli krasobruslení a Ondrej Nepela, slovenský tragický hrdina tohoto sportu.