Podle známého a osvědčeného pravidla, že otevření opravené divadelní budovy zpravidla přinese nové nároky jejího zřizovatele na repertoár a jeho zaměření, se s blížícím se koncem rekonstrukce divadelní budovy v Kladně zatřásla půda i pod uměleckým šéfem divadla Danielem Přibylem a jeho týmem.

Stalo se to shodou okolností tehdy, kdy soubor Městského divadla Kladno získal Cenu Josefa Balvína. Ta se uděluje na Pražském festivalu německého divadla za inscenaci hry německy píšícího autora — a kladenští ji dostali za Brémskou svobodu Rainera Wernera Fassbindera v režii Martina Františáka. I to je osvědčený scénář: jeden den dostat cenu a druhý výpověď.

Ve stručnosti: Otevření rekonstruované divadelní budovy se opět posunulo, ředitelka divadla Blanka Bendlová proto zrušila práci na už rozezkoušené Tančírně na Kladně, kterou mělo být divadlo (s jejím plným vědomím a souhlasem) otevřeno. Tančírna jako prostor, jímž jdou dějiny, je geniální vynález Ettoreho Scoly, který ji poprvé uvedl roku 1983 jako film. Originální koncepci tanečního vyprávění převzal známý italský režisér z pantomimického divadelního představení, uváděného pařížským Le Théatre du Campagnol v roce 1981. Do filmových rolí byli obsazeni přímo herci úspěšné divadelní adaptace, neboť sehranost kolektivu byla v tomto případě zárukou celosvětového úspěchu filmu.

Od té doby ji několik divadel hrálo — scénář je vždy vytvořen na tělo souboru a aktuálnímu stavu místa a času uvedení. Kdysi bylo české publikum okouzleno Tančírnou Slovenského Národného divadla, v níž excelovala Emília Vašáryová a Ladislav Chudík v rolích starosvětského páru — v této inscenaci hrálo významnou roli krasobruslení a Ondrej Nepela, slovenský tragický hrdina tohoto sportu.

V Kladně by se asi muselo hrát o dělnických bouřích, o založení i vytunelování Poldovky, o rozkvětu i nezaměstnanosti, o Zápotockého záři rudé i Stehlíkově bledé, samozřejmě o hokeji. Je k tomu spousta hudebního materiálu velké poetické síly — vím to, protože jsme tyhle nahrávky moderního městského folklóru s potěšením mnohokrát dávali do rozhlasových dokumentů.

A teď to vypadá, že se zaplatí režisérovi i výtvarníkovi jakož i choreografovi a autorovi hudebního nastudování a scénáře — a Tančírna se sešrotuje. V Kladně chtějí něco radostnějšího (nebo co).

Ze zkušenosti někdejšího dramaturga regionálního divadla vím, že sama dramaturgie přitažlivost repertoáru neudělá. Měli jsme úspěch s inscenacemi nejnáročnějších titulů (třeba Ionescových Židlí) a naopak propadly tutovky jako Manon Lescaut (a to hrál rytíře des Grieux mladý Martin Myšička! — jenže tenkrát ještě to byl jenom dobrý herec, nikoli celebrita).

Dobrá, úspěch dělají i celebrity v hlavních rolích. Ale to přece není v Kladně žádný problém, už teď tam takoví hrají. Pak se také myslí, že receptem na úspěch je komedie — to asi ano, ale taky musí být dobře udělaná. Rovněž se dá vsadit na sentiment, ale toho je tolik v televizi, že nevím, proč by na něj měli lidé chodit do divadla, většinou mají takové hry neobyčejně drahá autorská práva a bývá podle nich natočen film, který už všichni viděli.

Už dobrých pět let chodí publikum v Kladně na činohru do divadla Lampión, původním určením loutkového. Leckoho tam chodit nebaví, je to divadlo vybudované pro děti, nemá dostatečný bufet, foyer ani klub, nedá se kolem něj vytvořit taková ta atmosféra spříznění mezi publikem a herci.

S novým divadlem by se jistě dalo vypsat atraktivní předplatné, vymyslet kampaň s nějakým dobrým sloganem (režisér Lampionu Braňo Mazúch to například velice dobře umí), něco takového jako Nejezděte do Prahy, přijďte na Kladno s fotkami nejpopulárnějších herců a tak podobně. Dnes na to máme několik vysokých škol a jejich absolventi by to jistě dovedli a pravděpodobně by znovu ožily abonentní řady. Kampani by mohla předcházet anketa a průzkum mezi obyvatelstvem, aby se cítilo zapojeno do rozhodování. Atmosféra kolem městského divadla musí být přívětivá a pospolitá — a v Kladně zvlášť, protože je tak blízko Prahy.

Úspěch regionálního divadla je založen na tom, že místní publikum své divadlo miluje a považuje ho za své. To mu však musejí prokazovat přízeň i představitelé města a s vedením divadla spolupracovat, nikoli začít propouštět hned, jak se zatřpytí vidina nového křišťálového lustru. Vzbudit sounáležitost divadla s publikem a městem dokázali v Uherském Hradišti i v Hradci Králové (a za režírování tak nekonformních osobností jako jsou Jan Antonín Pitínský, Vladimír Morávek nebo David Drábek).

Rozvrtávání docela dobře fungujícího organismu kladenského divadla ale už začalo, lokální politikové neradi berou svá rozhodnutí zpátky, nevědí, na rozdíl od herců, že počet opon nikdy není zaručený. Takže divadlo pravděpodobně rozloží, nejlepší herci odejdou a bude se stavět znovu od začátku tak dlouho, až se narazí na podobné obtíže, jako jsou ty momentální.

A tahle hra může mít ještě jeden plán. Magistrát přece mohl klidně svému divadlu důvěřovat, nemá žádné důkazy, že by nedokázalo obstát v nové velké budově. Takže to vypadá, že v tom bude nějaká místní politika, někdo potřebuje trafiku a jiný zase body. Vsaďme se, že se něco takového objeví.

Poslední léta pozoruju, jak se (často i díky evropským dotacím) vnější podoba našich měst zušlechťuje, vznikají nové kašny i celé umělé vodní toky, dláždí se kamenem, revitalizují se parky, opravují fasády. Někdy je té úpravnosti až příliš a ještě víc příliš je chvály tohoto procesu. Je přece důležité, jestli za těmi fasádami má město taky nějaký vnitřní život, díky kterému se v něm udrží ti, kteří jsou momentálně na studiích, zda si tu lidé pořídí byty a děti, postaví domy a budou pak mít volné večery k návštěvě divadla, protože nepojedou domů do Prahy.

A taky pozoruju, že se jako na potenciální návštěvníky kulturních akcí myslí spíš na finančníky než na knihovnice a učitele. Což je odporné.