V rámci festivalu Případ pro sociálku uvedlo sdružení Jako doma ve spolupráci s režisérkou Zuzanou Burianovou a dramaturgyní Bárou Šupovou inscenaci nazvanou „Co čumiš?!“ Bylo to takové zvláštní divadlo poezie, při němž nikdo nebyl drásán zpověďmi žen, které zažily bezdomovectví, spíš jsme s nimi měli možnost podívat se na město jinak, než jak je obvykle vidíme.

Očima člověka, který je outsider, s nímž se nepočítá, který žije s pocitem, že obtěžuje, který nemá kam jít a o něco přišel, je permanentně v defenzivě. Některé texty byly pouhý popis cesty nebo místa, některé v sobě měly skryté drama (a toho decentně využila režie), některé nesly poetickou kvalitu působivého obrazu.

Jeden z příběhů byl o tom, jak si maminka jde s dcerkou hrát na dětské hřiště, kde už na písku hospodaří chlapeček. Když si k němu holčička se svými bábovičkami přidřepne, jeho maminka se ohradí, že její chlapeček potřebuje mít kolem sebe prostor a ať si holčička jde hrát dál. Udivilo mě to, něco takového jsem nikdy na hřišti nezažila, ale nemám důvod ženě nevěřit. Nešlo mi to z hlavy.

S kým si hraje kandidát?

Už dlouho mi vadí neustálé volání po charismatu u politických představitelů, snad s výjimkou Baracka Obamy jako by bylo vždy spojováno s jakýmsi mačismem, siláckou neomaleností, která se týká stejně francouze Sarkozyho jako Angličana Borise Johnsona, abychom nemluvili zrovna o Putinovi. Není to nakonec právě ten „prostor na pískovišti“? Komu vlastně veřejně prostřednictvím sdělovacích prostředků to charisma přiznáváme, u koho je vidíme — a komu je naopak upíráme?

Je to relikt původního náboženského významu toho slova jako „božského pověření“, které máme tendenci vztahovat k mužům? No ano, přece Angela Merkelová navzdory nesporným politickým úspěchům podle obecného mínění žádné charisma nemá, zatímco třeba Berlusconi ho měl. Hillary Clintonová je neustále propírána pro svoji až přílišnou připravenost, upjatost a neupřímnost, zatímco Donald Trump charismatem v očích svých příznivců přímo překypuje.

U nás se vyžaduje charisma zejména od prezidenta a už pěknou řádku let se tím rozumí jakási provokativnost až arogance, povýšenost spojená s neustálou demonstrací vlastního vševědění, neochota ustoupit, neschopnost uznat chybu a neustálé svévolné lumpárny. Všechny ty vlastnosti má jak Václav Klaus, tak Miloš Zeman. Oba by si byli přáli něco jako „charismatické panství“ (podle Maxe Webera), které však bylo dopřáno pouze v prvních letech po revoluci Václavu Havlovi.

Zde citát: „O platnosti charismatu rozhoduje svobodné a oddané uznání ovládaných. To vyrůstá z — původně vždy zázračného — osvědčení vůdce, jeho zjevení a mimořádných činů. Pravé charisma však nedává vůdci legitimitu, nýbrž podřízení je vnímají jako povinnost uznat a přijmout jeho kvality, a to ryze osobní oddaností.“ — konec citátu.

Pokud se charismatické panství osvědčí a udrží, dostaví se časem jisté zevšednění a z mimořádného „charismatického panství“ se vyvine panství tradiční nebo racionální. Vytvoří si pravidla a instituce, zejména způsob předávání vlády, v charismatickém panství velmi obtížný. Je velmi pravděpodobné, že něčím podobným kdysi začínaly dnešní státy a charismatické rysy měla řada revolucionářů.

Charisma samozřejmě zakládají nějaké vlastnosti, ale buduje a upevňuje ho dotyčnému jeho okolí. Jako na tom pískovišti chlapečkovi jeho maminka, která jistě chová naději, že z něj jednou bude něco významného. Charisma se od pradávna buduje různými okázalými obřady, při nichž je příslušná osoba předváděna, doslova scénována jako na divadle.

To trvá dodnes a u nás to máme zrovna čerstvě za sebou. Tolik se to podobá rituálům kolem dětských oslav, že dokonce předseda vlády musí připomenout, že 28. říjen není „svátek pana prezidenta, vlády ani politiků“. Zbytek práce na charismatu má za úkol propaganda. Což u nás nejlépe ze všech ví Andrej Babiš a jako největší trouba v současné době v tomto bodě působí veškerá sociální demokracie.

Když se tak uvažuje o tom, kdo by měl být příštím prezidentem, říkám si, že by se měl dávat dobrý pozor na to, s kým se ten člověk, ať už muž nebo žena, stýká, neřkuli přátelí. Kdo že to vytváří nebo odráží jeho charisma. Tak různorodý okruh přátel a známých, jako měl Václav Havel díky mnoha letům v disentu, už asi žádný politik mít nemůže, ale stejně.

Nedlí adept až příliš mezi finančníky, kteří myslí hlavně na peníze? Nebo mezi továrníky, kterým jde nakonec hlavně o zisk? Neometá se  až moc kolem showbyznysu? Do kterého divadla chodí na premiéry? Má mezi přáteli nějaké turisty nebo spíš myslivce? Přátelí se s normálně pracujícími ženami, které nejsou ani hvězdy ani modelky ani pošahané ctitelky? Je ho vůbec někdy vidět s někým, za kým nejsou velké peníze?

Zkrátka: má vůbec někoho v tom svém prostoru na pískovišti, nebo je v něm jako a priori bez důkazů významná osobnost sám?