V rámci festivalu Případ pro sociálku uvedlo sdružení Jako doma ve spolupráci s režisérkou Zuzanou Burianovou a dramaturgyní Bárou Šupovou inscenaci nazvanou „Co čumiš?!“ Bylo to takové zvláštní divadlo poezie, při němž nikdo nebyl drásán zpověďmi žen, které zažily bezdomovectví, spíš jsme s nimi měli možnost podívat se na město jinak, než jak je obvykle vidíme.

Očima člověka, který je outsider, s nímž se nepočítá, který žije s pocitem, že obtěžuje, který nemá kam jít a o něco přišel, je permanentně v defenzivě. Některé texty byly pouhý popis cesty nebo místa, některé v sobě měly skryté drama (a toho decentně využila režie), některé nesly poetickou kvalitu působivého obrazu.

Jeden z příběhů byl o tom, jak si maminka jde s dcerkou hrát na dětské hřiště, kde už na písku hospodaří chlapeček. Když si k němu holčička se svými bábovičkami přidřepne, jeho maminka se ohradí, že její chlapeček potřebuje mít kolem sebe prostor a ať si holčička jde hrát dál. Udivilo mě to, něco takového jsem nikdy na hřišti nezažila, ale nemám důvod ženě nevěřit. Nešlo mi to z hlavy.

S kým si hraje kandidát?