dokonce i ode mne, který už třicet let volám po tom, aby tento stát (jmenoval se kdysi Československo), zrušil změnou ústavy funkci prezidenta republiky jako feudální reziduum. V lednu 2013 jsem byl v důsledku chemoterapie rakoviny jícnu upoután na kolečkové křeslo a nechal jsem se dovézt do blízké školy, kde jsem odevzdal svůj hlas dávnému kamarádovi (a feudálnímu a dokonce proamerickému) Karlovi, jen proto, abych symbolicky polovinou svého neodevzdaného hlasu nepodpořil Miloše, jehož vládě jsem dělal zmocněnce pro lidská práva. Na rozdíl od Schwarzenberka, s nímž často nesouhlasím, byl pro mne Zeman jako prezident ohrožením demokracie, a měl jsem pravdu.

Geopolitické vidění světa, podpora agresívní politiky USA, selektivní obrana lidských práv ve světě (vybrali si Kubu, Bělorusko a Barmu, neboť si na kapitalistickou Čínu si moc netroufali), vydávání marxisty Tändzina Gjamccha za stoupence tibetské samostatnosti, a tím i za bojovníka proti komunizmu, snaha vydávat Putina a Ruskou federaci za Stalina a stalinistický SSSR nebo aspoň je takto srovnávat, v domácí politice boj s chudým lidem místo boje s chudobou, zastydlý paternalizmus a dokonce sexizmus a také tolerování velkých zlodějen – tyto všechny postoje české liberální pravice mě vedly až tomu, že jsem také s despektem používal termínu „pražská kavárna“. Když však toho začal používat Zeman a jeho mluvčáček, opustil jsem tuto metaforu, abych se od Narcise neumazal.

Text Tomáše Pavlase mě přesvědčil, že o geopolitické české cukrárně je možno psát jako o pražské kavárně, pokud to někdo rozebere jako on. Odpověď na jeho závěrečnou otázku si však dal svým textem sám: mezi Narcisovým „Hradem“ (občas podporovaným historickými stalinisty a novými xenofobními fašisty) a českou liberální pravicí (k níž se občas přidávají i lidé, kteří liberální opravdu nejsou – Čunek nebo Herman) je rozdíl jen ve škodách, jež tyto dvě velké a nesourodé politické skupiny působí společnosti. Případ pana Bradyho neukázal, že některá z nich je silnější než druhá. Proč si pan Tomáš Pavlas onu otázku vůbec klade? Chce se snad rozhodnout, kterou z těch dvou skupin přece jen podpoří?

Dobrý den pane Uhl.

K té závěrečné otázce mě vedl údiv nad tím, jak mohou kolektivně působit lidé, z nichž si některých jako jednotlivců docela vážím ... Nedávno jsem si pouštěl záznam setkání prezidenta Zemana s občany a občankami Uherského Brodu. Zeman s nimi diskutoval např. o problému kontaminace pitné vody v kraji a slíbil, že požádá hejtmana, aby se vyřešení problému věnoval … Miloše Zemana nepokládám za dobrého politika a ani si nemyslím, že ve finále pro ty lidi, které oslovuje, něco skutečně dělá. Ale aspoň se zvedl a jel přes půl republiky za nimi. Nicméně důvodem je spíš kampaň před další prezidentskou volbou než cokoliv jiného ... Takže odpověď na tu otázku je vlastně jednoduchá. Jedna i druhá strana dělá strašně málo … Tou nejednoduchostí jsem myslel, že byť se někdo stylizuje do role humanisty, vůbec to neznamená, že nemůže být stejně laxní jako ten, kdo se prezentuje jako hulvát … A pak také to, že mne rozčilují různé finty, jak zavírat oči před potřebnou kritikou různých polistopadových (po 1989) jevů, tj. určitá rezignace na kultivaci demokracie. Potřebná kritika je ještě stále příliš lehce shoditelná jako volání po návratu před 1989. Paradoxně pak díky tomu přervávají určité rysy normalizačního myšlení, jak se například ukazuje v české debatě o pomoci uprchlíkům. Na ose Zeman – „pražská kavárna“ se tohoto „lakování na růžovo“ dopouští spíše ta „kavárna“. Zeman byl vlastně jeden z hlasitých kritiků určitých polistopadových poměrů (tunelování, …), ale zároveň je nedílnou součástí establišmentu, co kritizoval, zároveň zaváděl a využíval. Čili analýza je zajímavá a není jednoduchá, ale odpověď vlastně ano. Obě "strany" dělají strašně málo. Podpořit je třeba jiný přístup. Sebevědomější přístup. Já myslím, že by pro něj mělo být charakteristické, že nebude obávat stavět na kritické reflexi současnosti. A pokud vyplynou některé úkoly, které jsou chápány jako levicové, projeví se to sebevědomí, a nebudou různě symbolicky devalvovány, ale naopak podpořeny.

Vytváření reálnosti škatule pražská kavárna se dále bráním. Text vznikl vlastně z údivu nad tím, proč má někdo potřebu ta Zemanova slova „zhmotňovat“. Potvrzovat existenci Zemanova „homogenního vnějšího nepřítele“ a tím i všechny ty konotace, které se Zemanovi podařilo na „pražskou kavárnu“ zatím navěšet . Ale to proč, je možná nejzajímavější a trochu jsem se v tom posunul, kriticky posunul. Jakoby se obě strany potřebovaly, navzájem se zaměstnávají a zatím uvolněný prostor zabírá Andrej Babiš. Stačí mu udělal jen o trochu víc než strašně málo a lidé ho volí a skoro milují …

Také jsem volil Karla Schwarzenberga, byť zrovna v té době kryl záda Drábkovi, protože si myslím, že by byl lepším prezidentem než spoluautor opoziční smlouvy i hanopisu Olovo. A následné události tento předpoklad jen potvrzují …

Ono se ani není třeba vracet do minulosti, stačí, co někteří říkali přímo ve studiu.

Jako první si vzal mikrofon Jan Ruml a řekl: "Chtěl bych popřát Miloši Zemanovi ke státnímu svátku, aby poslanci a senátoři v sobě vyvolali tolik síly a hlasovali prostým usnesením o tom, že prezident Zeman není ze závažných důvodů schopen vykonávat svoji funkci podle paragrafu 66 ústavy. On se pak bude muset bránit u Ústavního soudu, ale chvíli budeme mít od něj pokoj."

Právníka Zdeňka Koudelku tohle Rumlovo prohlášení doslova vytočilo k nepříčetnosti:
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Jan-Ruml-Jako-naciste-a-komuniste-Odborny-rozbor-vyzvy-k-sesazeni-Milose-Zemana-460620

Hysterie a agresivita přítomná v Koudelkových slovech je vskutku ohromující, ale v jádru má pravdu --- to, co Ruml navrhuje, je naprostý nesmysl. Jsou to vzdušné zámky vycucané z prstu. Historka, kterou se má říct "nesnáším Zemana a chtěl bych, aby zmizel".
Ve styku s realitou by ovšem zbyl jen obláček kouře.

Kdyby Senát a Sněmovna podnikli to, co žádá Ruml, tedy zbavili prezidenta republiky funkce na základě Článku 66 Ústavy, byla by to ústavní krize jako hrom, společenský otřes, Ústavní soud by tuto záležitost řešil bezodkladně.
A během jednoho dne by jednohlasně potvrdil Miloše Zemana ve funkci prezidenta republiky se všemi jeho pravomocemi.
Rumlova "chvíle pokoje od Zemana", kdy by se jmenovaný "musel bránit u Ústavního soudu", by se smrskla na několik desítek hodin.

V následném nálezu by ÚS jistě vyjádřil lítost nad neinformovaným čtením Ústavy, což je u zákonodárců a senátorů obzvlášť bolestivé. Ústavní soud by nejvyšší zastupitele vyvedl z nebezpečně svévolného výkladu "závažných důvodů neumožňujících vykonávat svůj úřad (prezidentem)" a vůbec z představ, že Článek 66 Ústavy je k podobné akci vůbec vhodný.
Dále by ÚS poslancům a senátorům -- pokud by trvali na odvolání Miloše Zemana -- doporučil k pozornosti Článek 65, odstavec 2 a 3, v současné situaci jediný použitelný ústavní prostředek - ústavní žaloba proti prezidentu republiky.
A tam už jsou jednak jiné počty nutné ke schválení, jednak je prezident dál v úřadu a zbavit funkce ho může jedině rozhodnutí ÚS, nikdo jiný.

Pan Uhl rozumí právu, určitě moje slova potvrdí.

Neboli -- Ruml tam blábolil úplné nesmysly.

S tou naší "pražskou kavárnou" to holt není vždycky jednoduché....................

Zmiňované články ústavy::

Článek 66

Uvolní-li se úřad prezidenta republiky a nový prezident republiky ještě není zvolen nebo nesložil slib, rovněž nemůže-li prezident republiky svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat a usnese-li se na tom Poslanecká sněmovna a Senát, přísluší výkon funkcí podle čl. 63 odst. 1 písm. a) až e) a h) až k) a čl. 63 odst. 2 předsedovi vlády. Předsedovi Poslanecké sněmovny přísluší v době, kdy předseda vlády vykonává vymezené funkce prezidenta republiky výkon funkcí prezidenta republiky podle čl. 62 písm. a) až e) a k) a dále čl. 63 odst. 1 písm. f), jde-li o vyhlášení voleb do Senátu; uvolní-li se úřad prezidenta republiky v době, kdy je Poslanecká sněmovna rozpuštěna, přísluší výkon těchto funkcí předsedovi Senátu, kterému též přísluší v době, kdy předseda vlády vykonává vymezené funkce prezidenta republiky, výkon funkce prezidenta republiky podle čl. 63 odst. 1 písm. f), jde-li o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny.

Článek 65

(2) Senát může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku; velezradou se rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Ústavní soud může na základě ústavní žaloby Senátu rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt.
(3) K přijetí návrhu ústavní žaloby Senátem je třeba souhlasu třípětinové většiny přítomných senátorů. K přijetí souhlasu Poslanecké sněmovny s podáním ústavní žaloby je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců; nevysloví-li Poslanecká sněmovna souhlas do tří měsíců ode dne, kdy o něj Senát požádal, platí, že souhlas nebyl dán.