Levice prohrává. Ve Spojených státech z tradičního dělnicko-zaměstnaneckého elektorátu vydatně ukrajuje budoucí prezident Donald Trump. V Evropě začínaná kvést roky zalívaná kytička nacionalistického oportunismu a izolacionismu, který chce opevňovat hranice a potápět migrantské vory. A hlavně rozbít Evropskou unii, reinkarnaci Sovětského svazu, ve které všichni tak strašlivě trpíme.

A levice na to v lepším případě vyjeveně kouká a snaží se látat přibývající díry v demokratickém systému, který klesá ke dnu rychleji než ponorka Kursk. V horším případě si oblékne kožené kalhoty a k vrtání děr se přidává.

Tak nám někteří sociální demokraté a komunisté slibují návrat pohraniční stráže a ostnatého drátu nejen na Šumavu, na útočící uprchlické divize posílají hasiče a myslivce, obnovují svazarm nebo pláčou nad úpadkem českého muže, kterého zachvátila epidemie feminismu a politické korektnosti. Naděje národa si nečte Foglara a nenechává svá líčka rudnout při pouštění draků, ale loví pokémony, nahrává se na jůtůb a nikdy ji nikdo pořádně neseřeže. Takže není divu, že z nich ze všech nakonec vyrostou leda tak buzíci. A až si budou chtít adoptovat děti, nastane konečně apokalypsa.

Levice — tedy ta, co neodhaluje židohomozednářské spiknutí — dělá evidentně něco špatně. Jenže co? Podle Petry Hůlové nenaslouchá prostému lidu a není ochotna s ním diskutovat o jeho strachu a obavách z měnícího se světa. Není to tak dlouho, co jsem toto stanovisko podrobil tvrdé kritice, ale když se na celou kavárenskou disputaci podívám znova, musím přiznat, že na tom skutečně něco bude.

Levice nerozumí

Levice a „lid“ si skutečně nerozumí. Pořád jsem přesvědčen, že důvodem není elitářská uzavřenost levičáků. Protože i levice je „lid“, svým ekonomickým postavení zcela určitě.

Kořen problému je v něčem jiném. Levice a „lid“ totiž mluví jiným jazykem. Pokud dobře ovládáte nějakou cizí řeč, víte, že každý jazyk obsahuje ustálené fráze, výrazy a spojení, které jsou nepřeložitelné a abyste jejich význam plně pochopili, musíte se cizí řeč nejen naučit, ale v cizině také několik let žít. Jazyk můžete pochopit tehdy, až jej žijete.

I Laclaua nebo Žižeka musíte přečíst a přijmout jejich „jazyk“, kterým „prožijete“ svět okolo sebe. Když se to člověku podaří, objeví ve společenském dění některé souvislosti, které by tam předtím určitě nehledal a které mu pomáhají světu lépe rozumět. Jenže k tomu lepšímu rozumění je potřeba se pročíst. Začít můžete Kantem, budete pokračovat přes další jména německé klasické filozofie, několikrát si přečtete Hegela, abyste potom přešli na triviální brožury, jako je třeba Marxova Německá ideologie. Tím byste tak zhruba měli zvládnutý úvod. A na tohle normální člověk jednoduše nemá čas.

Když se tedy snaží zorientovat v politickém a společenském dění a pochopit, o čem to vlastně ti levičáci kecají, bude svůj úsudek řídit světem svého „jazyka“ jakési lidové sociologie a politologie. Je to podobné jako třeba s lidovou fyzikou, podle které třeba peřina vydává skutečné teplo. Lidová fyzika bývá vyvrácena v šesté třídě základní školy, politické myšlení svou šestou třídu do dnešních dní nemá. V přemýšlení o veřejných věcech je společnost odkázána na předkritický úsudek. Na svět lidové politologie, která věří v esencialismus a je umně manipulovatelná každým trochu zdatným politickým podnikatelem.

Levice nedokáže oslovit širší publikum, protože nemluví jazykem lidové politologie a své teze do něj není ochotna překládat. To není projev elitářství, ale nepochopení toho, jak své myšlenky „prodat“.

Země pohádek

Pokud lidová politologie věří v esencialismus, věří prostě v to, že jednotlivé politické a sociální entity mohou mít a také mají svůj příběh, který je součástí systému všech příběhů světa. — tedy že každý národ má nějakou povahu, vlastnosti a své místo v dějinách. Má také svůj vlastní příběh, který směřuje k nějakému konci. Existují hodné a zlé národy, přičemž každý považuje sebe sama za to vůbec nejlepší a ty ostatní v různé míře za padouchy. No a když jste příslušníkem zlého národa, etnika nebo náboženství, tak vás tak nějak předurčuje k tomu, že budete sám taky zlý. Profesory archeologie utíkajícími před balvanem nemohou být všichni.

↗

Levice a „lid“ si nerozumí. Důvodem není elitářská uzavřenost levičáků. Kořen problému je v něčem jiném: levice a „lid“ totiž mluví jiným jazykem. Ilustrace liberty.me

Donaldi, Nigelové a Tomiové slaví politické úspěchy, protože umí vyprávět poutavé příběhy o souboji dobrých se zlými. Vypravují vám o tom, že i na vás někdo chce hodit kámen a jak tomu kameni společně utečete a bájný poklad společně nejdete. Nejisté budoucnosti dávají tvar a smysl, nesrozumitelná přítomnost je náhle průzračně jasná a čistá. Do světa vrací dobro a zlo. Nezdržují se s analýzou příčin problémů, o příčinách vytvářejí poutavé báje a pohádky. Jinak řečeno: nudnému souboru dat dávají příběh. Přesně to totiž od svých politiků velká část veřejnosti očekává; že dají okolnímu světu příběh. Příběh, se kterým se může ztotožnit, v němž může zaujmout pozitivní roli a ve kterém vítězí. A co je důležité, příběh, ve kterém jednou v budoucnu bude lépe.

V marketingu a reklamě to bezpečně funguje už od nepaměti. Když prodáváte prací prášek, nepostavíte před kameru chlápka, který vám vítězoslavně přečte složení a pak zahájí přednášku o tom, co to jsou detergenty a proč vám to vyčistí ubrus. Ne, dáte slovo matce, která je zdrcená z toho, že už zase musí prát, že praní je jedna z mála činností, díky nimž získává uznání společnosti a tohle uznání jí může dát jen kouzelný prací prášek, který ten ubrus vypere. Pokud před praním prádlo přejedete parním válcem a necháte ho pošlapat od celého města, bude to ještě lepší, protože tím zdůrazníte míru ponížení naší pradleny. Srdce hospodyněk zaplesají. Konečně se v televizi ukazuje i jejich příběh! Někdo jim rozumí, někdo je v jejich světě škrobení a vaření podle mimibazaru chápe! A už běží do drogerie a nakupují ostošest.

Aby bílá bílou byla

Hnědý marketing to dělá úplně stejně. Vypráví nám příběh, ve kterém jsou zachovány jistoty světa, který známe a ve kterém se orientujeme (jehož „jazykem“ mluvíme) a slibuje nám, že z něj odstraní odcizení člověka a světa. Nebude k tomu potřebovat žádnou radikální změnu společenských vztahů, lidé se nebudou muset omezit a lepší zítřek přijde zcela jistě.

Hnědé báje mají všechny podobnou strukturu. V první řadě je třeba vysvětlit publiku, že se má opravdu špatně, že vše jde od desíti ke dvěma a že se nacházíme v hospodářské, politické či bezpečnostní krizi. Na tom, zda tomu tak skutečně je, moc nezáleží, i když objektivní problémy a skutečné krize zpravidla dodávají báji na důvěryhodnosti. Pro pana docenta by samozřejmě bylo lepší, kdyby u nás bylo uprchlíků víc než jen asi deset, ale kde fakta nestačí, tam pomůže imaginace a tvořivost. Když už nějaký problém skutečně existuje, musí se vždy zveličit. Podle hesla „sice to tak není, ale mohlo by“ musí hnědé báji dodat na dramatičnosti záplava hoaxů, městských legend a gifových obrázků. Skutečnost musí být tak nějak vybarvena a kontury obtaženy, nejlépe v Malování.

Protože jsme na půdě esencialismu, musí se ve druhé fázi publiku vysvětlit, že ono samo je výjimečné prostě a jednoduše už ze své podstaty. Že jsou Američané nejlepší národ světa, je už celkem známé, ale nejlepším národem světa jsou samozřejmě i Rusové či Britové. Nebo můžeme rovnou vzkřísit panslavismus.

Třetí fází je hledání kontaminace esence. Něco nás kazí a dusí a to něco není žádný socioekonomický vztah, ale cizorodá, špatná esence, která nás nakazila. Čtvrtá a konečná fáze zní: až se kontaminace zbavíme, bude lépe. Je to samozřejmě naprostý nesmysl, ale to fiktivní příběhy se poslouchají nejlépe.

Levičáci jsou diletanti propagandy

Poslední fáze je vůbec nejdůležitější, protože dává lidem naději. Naděje je jako speedball (kombinace heroinu a kokainu): je to nebezpečná droga, která vás nakopne a pak vám dodá pocit nekončící euforie. A stanete se na ní závislí.

Člověk ke svému přežití naději potřebuje, protože dělá svět lepším, než ve skutečnosti je. Nejreálněji prý vnímají svět lidé v těžkých depresích. Člověk jednoduše svou dávku naděje potřebuje. Pokud chce levice oslovit masy, musí tedy začít vytvářet vlastní příběhy, které budou chytlavé, lidé práce se s nimi budou moci identifikovat, a které budou nabízet naději na zlepšení poměrů. Na rozdíl od hnědého mýtu bude tahle naděje ale vycházet z realistických předpokladů a vůči levici bude vytvářet závazek k tomu, aby věci skutečně zlepšila.

Čtenář mi teď možná namítne, že tohle už přece levice dělá. Nedělá. Rozhodně ne dostatečně. Důkazem budiž třeba to, že teď nejméně polovina z vás přemýšlí o tom, jak mi to natře za ten třeskutě sexistický a stereotypní příklad s ženou v domácnosti, která má údajně myslet jen na praní prádla.

Taková nehoráznost! Jenže řada žen se s tou zděšenou matkou z reklamy a jejím příběhem skutečně ztotožní, jinak by ten prášek nekoupily. Je to pro všechny ženy ponižující? Rozhodně je. Má to tak být? Rozhodně nemá! Jenže abychom se mohli bavit o tom, že ženy mohou dělat i něco jiného než jen prát prádlo, musíme dnešním pradlenám nabídnout příběh o nich samých, příběh, ve kterém se jich emancipace dotýká v jejich každodenním životě, příběh emancipace domácnosti a ženy jako matky. Pokud se má emancipovat domácnost, musí to být také příběh o tom, jak se domácnost stane ekonomicky nezávislou, nepřežívající na síti lichvářských úvěrů.

V takovém příběhu se najednou emancipace ženy stává i emancipací a skutečným posílením rodiny. Té rodiny, kterou si teď spousta hnědých proroků tak ráda bere do úst, aniž by pro ni reálně hnuli brvou. Pokud levice začne svůj politický příběh psát od těchto základů a věrohodně prokáže, že lépe bude pouze bez Martina či Donalda, ženy v domácnosti jí budou naslouchat mnohem ochotněji. Zatím se spíš houfují do různých spolků naštvaných matek a slovo emancipace považují za vrcholně sprosté. Nikdo jim ho věrohodně neuvedl do jejich světa.

Tam, kde levicový program nabízí pozitivní řešení pro obyčejné lidi, se také objevují výsledky. Sanders ve své kampani sice nezvítězil, ale ze vzdorokandidáta, kterým byl na počátku, to se svou vizí bezplatného školství, zdravotnictví a růstem minimální mzdy dotáhl v pravicové americké společnosti tak daleko, jak ještě před rokem nikdo nečekal. Zdá se, že to konečně pochopila i Clintonová, která se konečně začala zamýšlet nad tím, jaký program nabídnout neoliberalismem zdecimované dělnické třídě.

V České republice vytrvale roste popularita odborů, které soustavně tlačí na zvyšování minimální mzdy. A že pošťáckej hlas bude zelenej teprve tehdy, až z pošťáků nebudou pojišťováci, zřejmě pochopili i Zelení.

A světe div se, ono to funguje. Protože levicový program jednoduše je programem drtivé většiny společnosti. Jen to musíme umět věrohodně vysvětlit.