Levice se potřebuje naučit vyprávět pohádky

Radovan Bartošek

Hlavní příčinou porážky současné levice je její neschopnost vyprávět nejohroženějším skupinám příběhy, s nimiž by se tito lidé mohli ztotožnit. Několik světových výjimek potvrzuje pravidlo. Levicové hnutí by se mělo právě u nich poučit.

Levice prohrává. Ve Spojených státech z tradičního dělnicko-zaměstnaneckého elektorátu vydatně ukrajuje budoucí prezident Donald Trump. V Evropě začínaná kvést roky zalívaná kytička nacionalistického oportunismu a izolacionismu, který chce opevňovat hranice a potápět migrantské vory. A hlavně rozbít Evropskou unii, reinkarnaci Sovětského svazu, ve které všichni tak strašlivě trpíme.

A levice na to v lepším případě vyjeveně kouká a snaží se látat přibývající díry v demokratickém systému, který klesá ke dnu rychleji než ponorka Kursk. V horším případě si oblékne kožené kalhoty a k vrtání děr se přidává.

Tak nám někteří sociální demokraté a komunisté slibují návrat pohraniční stráže a ostnatého drátu nejen na Šumavu, na útočící uprchlické divize posílají hasiče a myslivce, obnovují svazarm nebo pláčou nad úpadkem českého muže, kterého zachvátila epidemie feminismu a politické korektnosti. Naděje národa si nečte Foglara a nenechává svá líčka rudnout při pouštění draků, ale loví pokémony, nahrává se na jůtůb a nikdy ji nikdo pořádně neseřeže. Takže není divu, že z nich ze všech nakonec vyrostou leda tak buzíci. A až si budou chtít adoptovat děti, nastane konečně apokalypsa.

Levice — tedy ta, co neodhaluje židohomozednářské spiknutí — dělá evidentně něco špatně. Jenže co? Podle Petry Hůlové nenaslouchá prostému lidu a není ochotna s ním diskutovat o jeho strachu a obavách z měnícího se světa. Není to tak dlouho, co jsem toto stanovisko podrobil tvrdé kritice, ale když se na celou kavárenskou disputaci podívám znova, musím přiznat, že na tom skutečně něco bude.

Levice nerozumí

Levice a „lid“ si skutečně nerozumí. Pořád jsem přesvědčen, že důvodem není elitářská uzavřenost levičáků. Protože i levice je „lid“, svým ekonomickým postavení zcela určitě.

Kořen problému je v něčem jiném. Levice a „lid“ totiž mluví jiným jazykem. Pokud dobře ovládáte nějakou cizí řeč, víte, že každý jazyk obsahuje ustálené fráze, výrazy a spojení, které jsou nepřeložitelné a abyste jejich význam plně pochopili, musíte se cizí řeč nejen naučit, ale v cizině také několik let žít. Jazyk můžete pochopit tehdy, až jej žijete.

I Laclaua nebo Žižeka musíte přečíst a přijmout jejich „jazyk“, kterým „prožijete“ svět okolo sebe. Když se to člověku podaří, objeví ve společenském dění některé souvislosti, které by tam předtím určitě nehledal a které mu pomáhají světu lépe rozumět. Jenže k tomu lepšímu rozumění je potřeba se pročíst. Začít můžete Kantem, budete pokračovat přes další jména německé klasické filozofie, několikrát si přečtete Hegela, abyste potom přešli na triviální brožury, jako je třeba Marxova Německá ideologie. Tím byste tak zhruba měli zvládnutý úvod. A na tohle normální člověk jednoduše nemá čas.

Když se tedy snaží zorientovat v politickém a společenském dění a pochopit, o čem to vlastně ti levičáci kecají, bude svůj úsudek řídit světem svého „jazyka“ jakési lidové sociologie a politologie. Je to podobné jako třeba s lidovou fyzikou, podle které třeba peřina vydává skutečné teplo. Lidová fyzika bývá vyvrácena v šesté třídě základní školy, politické myšlení svou šestou třídu do dnešních dní nemá. V přemýšlení o veřejných věcech je společnost odkázána na předkritický úsudek. Na svět lidové politologie, která věří v esencialismus a je umně manipulovatelná každým trochu zdatným politickým podnikatelem.

Levice nedokáže oslovit širší publikum, protože nemluví jazykem lidové politologie a své teze do něj není ochotna překládat. To není projev elitářství, ale nepochopení toho, jak své myšlenky „prodat“.

Země pohádek

Pokud lidová politologie věří v esencialismus, věří prostě v to, že jednotlivé politické a sociální entity mohou mít a také mají svůj příběh, který je součástí systému všech příběhů světa. — tedy že každý národ má nějakou povahu, vlastnosti a své místo v dějinách. Má také svůj vlastní příběh, který směřuje k nějakému konci. Existují hodné a zlé národy, přičemž každý považuje sebe sama za to vůbec nejlepší a ty ostatní v různé míře za padouchy. No a když jste příslušníkem zlého národa, etnika nebo náboženství, tak vás tak nějak předurčuje k tomu, že budete sám taky zlý. Profesory archeologie utíkajícími před balvanem nemohou být všichni.

Levice a „lid“ si nerozumí. Důvodem není elitářská uzavřenost levičáků. Kořen problému je v něčem jiném: levice a „lid“ totiž mluví jiným jazykem. Ilustrace liberty.me

Donaldi, Nigelové a Tomiové slaví politické úspěchy, protože umí vyprávět poutavé příběhy o souboji dobrých se zlými. Vypravují vám o tom, že i na vás někdo chce hodit kámen a jak tomu kameni společně utečete a bájný poklad společně nejdete. Nejisté budoucnosti dávají tvar a smysl, nesrozumitelná přítomnost je náhle průzračně jasná a čistá. Do světa vrací dobro a zlo. Nezdržují se s analýzou příčin problémů, o příčinách vytvářejí poutavé báje a pohádky. Jinak řečeno: nudnému souboru dat dávají příběh. Přesně to totiž od svých politiků velká část veřejnosti očekává; že dají okolnímu světu příběh. Příběh, se kterým se může ztotožnit, v němž může zaujmout pozitivní roli a ve kterém vítězí. A co je důležité, příběh, ve kterém jednou v budoucnu bude lépe.

V marketingu a reklamě to bezpečně funguje už od nepaměti. Když prodáváte prací prášek, nepostavíte před kameru chlápka, který vám vítězoslavně přečte složení a pak zahájí přednášku o tom, co to jsou detergenty a proč vám to vyčistí ubrus. Ne, dáte slovo matce, která je zdrcená z toho, že už zase musí prát, že praní je jedna z mála činností, díky nimž získává uznání společnosti a tohle uznání jí může dát jen kouzelný prací prášek, který ten ubrus vypere. Pokud před praním prádlo přejedete parním válcem a necháte ho pošlapat od celého města, bude to ještě lepší, protože tím zdůrazníte míru ponížení naší pradleny. Srdce hospodyněk zaplesají. Konečně se v televizi ukazuje i jejich příběh! Někdo jim rozumí, někdo je v jejich světě škrobení a vaření podle mimibazaru chápe! A už běží do drogerie a nakupují ostošest.

Aby bílá bílou byla

Hnědý marketing to dělá úplně stejně. Vypráví nám příběh, ve kterém jsou zachovány jistoty světa, který známe a ve kterém se orientujeme (jehož „jazykem“ mluvíme) a slibuje nám, že z něj odstraní odcizení člověka a světa. Nebude k tomu potřebovat žádnou radikální změnu společenských vztahů, lidé se nebudou muset omezit a lepší zítřek přijde zcela jistě.

Hnědé báje mají všechny podobnou strukturu. V první řadě je třeba vysvětlit publiku, že se má opravdu špatně, že vše jde od desíti ke dvěma a že se nacházíme v hospodářské, politické či bezpečnostní krizi. Na tom, zda tomu tak skutečně je, moc nezáleží, i když objektivní problémy a skutečné krize zpravidla dodávají báji na důvěryhodnosti. Pro pana docenta by samozřejmě bylo lepší, kdyby u nás bylo uprchlíků víc než jen asi deset, ale kde fakta nestačí, tam pomůže imaginace a tvořivost. Když už nějaký problém skutečně existuje, musí se vždy zveličit. Podle hesla „sice to tak není, ale mohlo by“ musí hnědé báji dodat na dramatičnosti záplava hoaxů, městských legend a gifových obrázků. Skutečnost musí být tak nějak vybarvena a kontury obtaženy, nejlépe v Malování.

Protože jsme na půdě esencialismu, musí se ve druhé fázi publiku vysvětlit, že ono samo je výjimečné prostě a jednoduše už ze své podstaty. Že jsou Američané nejlepší národ světa, je už celkem známé, ale nejlepším národem světa jsou samozřejmě i Rusové či Britové. Nebo můžeme rovnou vzkřísit panslavismus.

Třetí fází je hledání kontaminace esence. Něco nás kazí a dusí a to něco není žádný socioekonomický vztah, ale cizorodá, špatná esence, která nás nakazila. Čtvrtá a konečná fáze zní: až se kontaminace zbavíme, bude lépe. Je to samozřejmě naprostý nesmysl, ale to fiktivní příběhy se poslouchají nejlépe.

Levičáci jsou diletanti propagandy

Poslední fáze je vůbec nejdůležitější, protože dává lidem naději. Naděje je jako speedball (kombinace heroinu a kokainu): je to nebezpečná droga, která vás nakopne a pak vám dodá pocit nekončící euforie. A stanete se na ní závislí.

Člověk ke svému přežití naději potřebuje, protože dělá svět lepším, než ve skutečnosti je. Nejreálněji prý vnímají svět lidé v těžkých depresích. Člověk jednoduše svou dávku naděje potřebuje. Pokud chce levice oslovit masy, musí tedy začít vytvářet vlastní příběhy, které budou chytlavé, lidé práce se s nimi budou moci identifikovat, a které budou nabízet naději na zlepšení poměrů. Na rozdíl od hnědého mýtu bude tahle naděje ale vycházet z realistických předpokladů a vůči levici bude vytvářet závazek k tomu, aby věci skutečně zlepšila.

Čtenář mi teď možná namítne, že tohle už přece levice dělá. Nedělá. Rozhodně ne dostatečně. Důkazem budiž třeba to, že teď nejméně polovina z vás přemýšlí o tom, jak mi to natře za ten třeskutě sexistický a stereotypní příklad s ženou v domácnosti, která má údajně myslet jen na praní prádla.

Taková nehoráznost! Jenže řada žen se s tou zděšenou matkou z reklamy a jejím příběhem skutečně ztotožní, jinak by ten prášek nekoupily. Je to pro všechny ženy ponižující? Rozhodně je. Má to tak být? Rozhodně nemá! Jenže abychom se mohli bavit o tom, že ženy mohou dělat i něco jiného než jen prát prádlo, musíme dnešním pradlenám nabídnout příběh o nich samých, příběh, ve kterém se jich emancipace dotýká v jejich každodenním životě, příběh emancipace domácnosti a ženy jako matky. Pokud se má emancipovat domácnost, musí to být také příběh o tom, jak se domácnost stane ekonomicky nezávislou, nepřežívající na síti lichvářských úvěrů.

V takovém příběhu se najednou emancipace ženy stává i emancipací a skutečným posílením rodiny. Té rodiny, kterou si teď spousta hnědých proroků tak ráda bere do úst, aniž by pro ni reálně hnuli brvou. Pokud levice začne svůj politický příběh psát od těchto základů a věrohodně prokáže, že lépe bude pouze bez Martina či Donalda, ženy v domácnosti jí budou naslouchat mnohem ochotněji. Zatím se spíš houfují do různých spolků naštvaných matek a slovo emancipace považují za vrcholně sprosté. Nikdo jim ho věrohodně neuvedl do jejich světa.

Tam, kde levicový program nabízí pozitivní řešení pro obyčejné lidi, se také objevují výsledky. Sanders ve své kampani sice nezvítězil, ale ze vzdorokandidáta, kterým byl na počátku, to se svou vizí bezplatného školství, zdravotnictví a růstem minimální mzdy dotáhl v pravicové americké společnosti tak daleko, jak ještě před rokem nikdo nečekal. Zdá se, že to konečně pochopila i Clintonová, která se konečně začala zamýšlet nad tím, jaký program nabídnout neoliberalismem zdecimované dělnické třídě.

V České republice vytrvale roste popularita odborů, které soustavně tlačí na zvyšování minimální mzdy. A že pošťáckej hlas bude zelenej teprve tehdy, až z pošťáků nebudou pojišťováci, zřejmě pochopili i Zelení.

A světe div se, ono to funguje. Protože levicový program jednoduše je programem drtivé většiny společnosti. Jen to musíme umět věrohodně vysvětlit.

    Diskuse
    August 5, 2016 v 18.41
    Ano, levice se toho musí učit hodně.
    Především se veřejně a jasně odpoutat od té části, která hlasitě vystupuje jako levice, ale její program je de facto jakýsi retardovaný altruismus. A samozřejmě se zbavit výkuků, kteří pod vznešenými sociálně-humanistickými hesly pouští tvrdě žilou sociálnímu systému.
    A měla by hovořit jazykem ano, ano, ne, ne.
    Přestat s touhle formou politické korektnosti, o níž jsem nedávno četl příznačnou historku, i když nevím, zda je pravá: V roce 1945 u příležitosti kapitulace Japonska prezident Truman popsal v kabelogramu admirálu politickou korektnost Nimitzovi a generálu MacArthurovi takto:
    Politická korektnost je doktrína, v poslední době oblíbená blouznivci a nelogickou menšinou.
    Podporují ji mocná mainstreamová média, která si myslí, že je možné uchopit kus hovna za čistý konec!
    Pokud pravá je, za těch 70 let se ta poblouzněnost nezměnila. S korektností můžete na pražskou kavárnu, ale ne na lidi se selským rozumem. Ty na vařené nudli neutáhnete. Ti chtějí rovinu.
    Už by to opravdu chtělo aby nastal čas, "kde levicový program nabízí pozitivní řešení pro obyčejné lidi". V mnoha směrech tomu tak je. Jenže vždy se objeví nějaká absurdita od sluníčkářů a zastíní spolehlivě to to vykonané dobré.
    Proč oni se pořád drží té levice?!!!
    MP
    August 7, 2016 v 12.28
    Otázka na autora
    Ano, možná je skutečně důležité vyprávět příběhy. Jenže populistická pravice má oproti nám jednu výhodu: ona svými příběhy mobilizuje proti lidem, což je chytlavé. Pro běžné občany, zvláště ty méně vzdělané, je snadné vidět za příčinami společenských problémů určité, nějak vymezené skupiny lidí - a ty pak "po zásluze" nenávidět. Příčinou neutěšené situace ghett jsou Romové, příčinou terorismu muslimové atd.
    V. Bělohradský má pravdu, když říká, že je třeba hněvat se na systém a na lidi, nota bene jeho oběti - jenže jak tomuhle lidi naučit? Jak tohle vysvětlit? Takovému panu Ševčíkovi už to tady vysvětlujeme potisící - a pořád ne a ne to pochopit...:)

    Jako levice nesmíme zopakovat kardinální chybu komunistů, totiž tu jejich "třídní nenávist". V tom se skutečně podobali nacistům a fašistům. Nikoli, i příslušníci dnešní hyperburžoazie jsou v jistém smyslu obětí, jak psal ostatně už J. Wolker: "jedni jsou otroci, druzí diktátoři a VŠICHNI jsou choří..."

    Čili moje otázka je - jak sestavit dostatečně poutavý příběh a přitom neupadnout do šíření nenávisti proti určité skupině lidí?
    Jestliže chceme najít nějaký nový poutavý příběh člověka, pak napřed musíme objevit toho člověka samotného.

    Marxistický obraz člověka jako prostého "homo faber" a jako až vyloženě zmystifikovaného kolektivního tvora se už dávno vyčerpal. Liberálně-demokratický příběh "svobodného občana" se vyčerpal v tom okamžiku, kdy byl uskutečněn.

    Je tedy nutno znovu najít člověka - a najít nový smysl jeho existence na tomto světě. Teprve na tomto pozadí je možno začít vyprávět nový příběh.
    PM
    August 7, 2016 v 14.45
    Než obnovíme člověka
    by bylo vhodné se podržet starých příběhů, které by umožnili zklamaným, aby se necítili být obklopeni těmi, kteří si myslí, že je možné uchopit kus hovna za čistý konec.
    Zprostředkovávat vědomí, že jak konzumace vonné krmi tak vylučování nevonných zbytků je přirozeným lidským údělem, na jehož průběh a vůni doposud máme jen omezený vliv.
    Zájem o zdroj hněvu který brání umění rozpravy, sebereflexe, konsenzu,............., je tématem odvěkých velmi pestrých příběhů civilizačního úsilí.
    Dát jim poutavou formu je zadáním, které by mělo být pro kreativního pedagoga v liberální demokracii hračkou...bych mínil.
    PM
    August 7, 2016 v 15.11
    Jinak řečeno realizovat převážně utajenou civilizační vymoženost
    Než se dostaneme ke schopnosti nového příběhu neignorovat možnosti moderní demokracie a roztrousit mezi většinu schopnost konsenzu formou neafektivního odstupu od přesvědčení znalosti nejsprávnějšího řešení.
    Prozatímnost jako poutavý příběh v postpostmoderním hávu .....bych značně ne neotřele dodal.
    August 7, 2016 v 15.26
    Souhlasím s panem Petráskem, že než přijde něco nového, není na škodu přidržet se starých příběhů.
    Ono dělat nové náboženství na koleně je na člověka příliš veliké sousto.
    Tyhle vzdechy, že levice je super, na všechno má řešení, jen to zkrátka z nějakých nejasných důvodů neumí "prodat" širší veřejnosti, neumí vymyslet ten správný příběh, čtu už léta.
    Jen tady na DR poslední dobou minimálně desetkrát ročně.

    Bartošek píše: "Levice nedokáže oslovit širší publikum, protože nemluví jazykem lidové politologie a své teze do něj není ochotna překládat. To není projev elitářství, ale nepochopení toho, jak své myšlenky „prodat“."
    Ano, není to projev elitářství, ale není to ani nepochopení.
    ((( a opravdu si pro všechny svaté pane Bartošku myslíte, že když "lid" říká, že peřina hřeje, že si taky myslí, že vydává teplo sama ze sebe??? )))

    Jó, esencialismus je teď fujtajbl. Jenže povrchnost jeho odsouzení je opravdu šokantní.

    Vezměme si jiný článek, který se pokouší vysvětlit, co se teď děje.
    http://ceskapozice.lidovky.cz/muze-se-eu-stat-ve-3-tisicileti-skolou-demokracie-f6d-/tema.aspx?c=A160805_134328_pozice-tema_lube

    Je zde citován Bockenforde: "Liberální, sekularizovaný stát může fungovat jen díky podmínkám, které sám neumí nastolit. Svoboda, kterou chce svým občanům zaručit, musí být totiž zevnitř regulována morálním kódem jednotlivců a homogenností společnosti, kdyby se ale stát sám pokusil tyto regulující síly nastolit prostředky státní moci a autoritativních morálních příkazů, stal by se státem totalitním."
    A Bělohradský k tomu dodává: "Prudký nárůst heterogennosti společnosti ve věku ekonomické globalizace, rychlá fragmentace všech společenských celků do potenciálních ghett a relativizace etických kódů jednotlivců – zejména elit – vyvolává strach, že podmínky liberálního státu, které stát sám nastolit neumí, budou zničeny."
    Ta jistá míra homogennosti společnosti, která je nutná k udržení liberální demokracie, JE esence. Je esence, kterou ovšem stát neumí sám nastolit.

    Takže jestli ten zpropadený Marx na jednu stranu nastoloval neakceptovatelný třídní boj, na druhou dával esenciální naději, naději většině.

    Dnešní progresivní levice, zaměřená v prvé řadě na menšiny, žádnou esenci nepřináší, a to je důvod, proč tak nesnáší esencialismus. Prahne po identitě, ale identitáře zesměšňuje. Vysmívá se pradlenkám, jak lačně běží nakupovat, ale o pár odstavců dál hledá důvody v lichvě. Chce taky vyprávět pohádky, ale vadí ji dobro a zlo místo suchých faktů.

    Prý své teze není OCHOTNÁ překládat do lidové politologie a tím získat širší veřejnost na svou stranu. Jenže mít veřejnost na své straně znamená mít moc. A mít moc znamená, že věci můžete měnit k obrazu svému.
    A vůle k moci je tak silná, že ji jen nějaká neochota nemůže zastavit.
    Ne, není to neochota.
    Je to buď neschopnost nebo prázdnota maskovaná nabubřelými kecy.

    Doufejme v (prozatímní) neschopnost.
    PM
    August 8, 2016 v 10.15
    Různé tváře nabubřelosti
    Nabubřelé kecy levičáka a pravičáka, i když oba vychází z komplexu lidských schopností a neschopností se jasně odlišují v procesu tvorby pyramidy společenské moci.
    V současné fázi kulminace moci neoliberální pravice ve státě - postavené na fascinující pohádce o blahobytu nemajetných prosakováním výdajů orbitálně bohatých - nastává soupeření o novou fascinující story.
    A to se bez všestranné nabubřelosti všech stran neobejde ....řekl bych jak znám nejen svou touhu po kýči.
    JP
    August 8, 2016 v 12.43
    Příběh vzniklý na koleně
    Jenže, paní Hájková, ono prakticky žádné to nové náboženství nevzniklo jinak, nežli právě "na koleně". Prostě z pocitu přetlaku, a zároveň hluboké frustrace.

    Tento přetlak, a tuto frustraci pociťoval vždy nějaký zcela konkrétní jedinec - který ve svém nitru tušil a cítil dobu novou, a už to nemohl nemohl vydržet s dobou starou. Anebo, abychom zůstali u zde použitých příměrů - prostě ho už k smrti nudil ten příběh starý, který si stále znovu a znovu dokola vyprávěli ostatní. A on už neviděl naprosto nic smysluplného a nic přínosného v tom, točit se stále v tom samém kruhu toho samého příběhu, a přitom si namlouvat, že je tím člověku sdělováno něco nového.

    A proto, jenom a právě proto vždy ten dotyčný začal hledat příběh nový, příběh vlastní. Zdůrazněme: nikoli vyprávět, nýbrž hledat. To vyprávění, to je až posledním dějstvím celého dramatu. (Někdy ovšem předposledním; tím úplně posledním je pak jeho poprava provedená těmi, kteří neústupně setrvávají na příběhu starém.)

    Napřed se ovšem ten dotyčný musí vypravit na cestu hledání. Hledání dlouhého, úmorného, kdy napřed musí na kousky rozbít ten příběh starý, aby z jeho střepů poté mohl sestavit příběh nový, ten svůj. A vždycky a vždycky musí v prvé řadě vést dvojí boj: boj s matérií samotnou - a boj s celým svým okolím, které na něj hněvivě vykřikuje: "Co si ty tady vymýšlíš za nějaké nové skazky, těm přece nikdo neuvěří, my máme svůj starý dobrý příběh, tomu věříme, tak co se opovažuješ nám ho brát!!"
    JP
    August 8, 2016 v 12.54
    Liberální demokracie a kreativní vypravěč
    Ten základní problém, pane Petrasku, spočívá v tom, že nalézt nějakého toho "kreativního pedagoga v liberální demokracii" je počinem zcela stejně pochybným a beznadějným, jako nalézt příslušníka levice se strhujícím příběhem nové revoluce v kapse. Přesněji řečeno, nalézt a objevit toho "kreativního liberála" má ještě daleko menší vyhlídky na úspěch, nežli toho levičáka: levice si je alespoň do jisté míry vědoma tohoto svého deficitu a pociťuje ho jako palčivý, a právě toto vědomí je prvním krokem ke hledání nápravy.

    Zatímco liberální demokracie - té je to víceméně naprosto jedno. Tu a tam ústy některého ze svých teoretiků sice také tento svůj deficit konstatuje (srv. text pana Morbicera) - ale to je právě jenom suché, čistě faktografické konstatování, něco jako v tom smyslu že na betonové ploše letiště obvykle neroste tráva. Ale dále si nad touto skutečností nikdo neláme hlavu.

    -----------------------------------

    A co se toho údajného příběhu střetu neoliberalismu s... S čím vlastně? S ještě stále tak nějak přežívajícím a vegetujícím sociálním státem? - Tedy co se tohoto "příběhu" týče, tak ten má sotva nějaký vyšší narativní náboj nežli docela prachobyčejná hospodská fackovačka. Jednou dostane ránu ten jeden, podruhé zase ten druhý. Toť vše.
    + Další komentáře