Antonín Staněk sám dost dobře neví, proč se stal ministrem kultury. V rozhovoru pro Deník N trochu udiveně odpovídá, že Jana Hamáčka zřejmě oslovily jeho olomoucké výsledky. „Jako primátor jsem měl na starosti odbor dopravy. Nejdůležitější projekt, který jsem připravil, bylo prodloužení tramvajové trati.“

Tato odpověď mimoděk poskytuje několik důležitých informací. Jednak, že „odbornost“ nominanta na post ministra kultury nehraje pro Jana Hamáčka žádnou roli a že kultura je pro něj zřejmě něco tak zbytečného a okrajového, že ji může řídit kdokoliv. A jednak, že Antonín Staněk chápe funkci ve vládě jako výsluhu či odměnu za svou práci a za služby, které poskytl těm, kdo ho do ministerského křesla nominovali. Není pak divu, že ji využil také jako kapitál, který lze zobchodovat s těmi, kteří ho v ní mohou udržet.

↗

Ministr kultury bude dál vykonávat různé úkony, které se od jeho funkce očekávají, ale ztracenou důvěru kulturní obce už zpět nezíská. Foto FB AS

K tomu, aby člověk pochopil, že tím nejdůležitějším není za současné situace předseda vlády Andrej Babiš, natož stranický šéf Jan Hamáček, není třeba nijak bystrý mozek. Zato je třeba silný žaludek na to, aby se do takového „obchodování“ s funkcí ministr kultury pustil s komunisty a Milošem Zemanem.

Komunisté po volbách zjistili, že atmosféra ve společnosti ještě není taková, aby svou podporu vládě mohli vyměnit za významné posty ve státní správě. Pochopili však také, že v jejich pozici je mnohem výhodnější shromažďovat kapitál symbolický. Proto prosadili zdanění církevních restitucí a proto také využili ministra kultury, aby pokřtil pamflet Miroslava Grebeníčka pojednávající o ďábelské roli církve v našich dějinách.

Toto symbolické gesto, stejně jako ministrova podpora režimního komunistického básníka Karla Sýse na prezidentskou medaili za zásluhy, se přitom zcela cynicky obrací proti polistopadové kultuře a proti hodnotám, o něž se opírá nejen ona, ale zatím ještě i náš stát. Fakt, že kulturní sféra proti tomu nijak výrazněji neprotestovala, svědčí bohužel o tom, že do značné míry už okorala také ona.

Politické obchodování ministra kultury ale přináší i destrukci faktickou. To když podporu a vděk Miloše Zemana „směnil“ za odvolání Jiřího Fajta z čela Národní Galerie. Nešlo přitom o nic jiného než ryze osobní vendetu, která stála i za odvoláním ředitele Muzea umění města Olomouce Michala Soukupa, a Antonín Staněk ji vykonal prostě proto, že to udělat chtěl a že to udělat mohl.

Důsledky pro obě instituce, potažmo pro kulturu jako takovou, jsou v tomto pojetí politiky obchodu zcela irelevantní. Neboť v něm neexistuje odpovědnost za to, nad čím má jako ministr moc, ale odpovědnost k tomu, kdo má moc nad ním.

Ještě horší však je, že současný systém takovéto svévolné jednání umožňuje. Důvody k odvolání obou šéfů kulturních institucí a trestní oznámení, které na ně ministr podal, jasně ukazují především jednu věc: stávající systém řízení je do té míry přebyrokratizovaný, že nelze dostát všem pravidlům, nařízením, směrnicím a zákonům současně.

Jinak řečeno, každý, kdo o něčem rozhodne, se v téže chvíli stává vydíratelný a kdykoliv ze své pozice odvolatelný. Takový byrokratický systém dává pak politikům obrovskou moc, aniž by je ale činil nějak více odpovědnými.

Nastalá situace má pochopitelně výrazný destruktivní potenciál především do budoucna. Jen těžko si lze totiž představit, že se nyní na vedoucí posty v kulturních institucích budou hlásit výrazné osobnosti s výsledky ve svém oboru a že budou ochotny dát svou reputaci všanc, bude-li jim permanentně hrozit odvolání a kriminalizace.

Tím hůře, bude-li mít jejich osud v rukou člověk, který se nebude rozpakovat to udělat, pokud se znelíbí jemu, komunistům, nebo Zemanovi. A tím spíše ne, že možnost něco prosadit je na takové pozici omezená, odpovědnost naopak vysoká a společenské renomé a platy mizivé.

Proti krokům ministra Staňka se razantně postavila velká část kulturní veřejnosti, jednotliví umělci i instituce, a to včetně těch, které ministerstvo přímo řídí. Taková situace je v polistopadové historii unikátní a je výsledkem hluboké frustrace, která v kulturní obci ve vztahu ke „svému“ ministerstvu dlouhodobě panuje.

Naopak vcelku očekávatelně se za něj postavilo grémium ČSSD.

To samo o sobě pochopitelně neznamená, že by s jeho způsobem vedení resortu souhlasilo a podporovalo ji. Odráží to pouze skutečnost, že ČSSD nemá sílu hrát na jiném hřišti než na tom, které ji vykolíkoval Miloš Zeman, komunisté, Andrej Babiš a především její vlastní mocenské a vládní ambice.

Pro KSČM je vstřícný — a vděčný — ministr kultury nepochybně velkou výhodou. Svou účastí na jejich akcích může rozmnožovat jejich symbolický kapitál a přispívat ke kulturní a společenské rehabilitaci.

Nemenší zájem na jeho setrvání bude mít Miloš Zeman. Staňkův konec, jako důsledek odvolání Jiřího Fajta (a tím pádem i jeho možný návrat zpět do funkce), by v jeho optice boje a msty představovalo osobní prohru a sociální demokracii, potažmo Andreji Babišovi by to jistě dokázal vrátit.

Pro Babiše je tak setrvání Antonína Staňka do jisté míry také výhodné. Může jej s komunisty i Zemanem vyměnit za podporu svou a své vlády a fakt, že jde o nominanta ČSSD, jej mediálně zbavuje odpovědnosti. Navíc může koaličního rivala nechat vykoupat v protestech kulturní obce a tím naředit rozhořčení veřejnosti namířené proti „jeho“ ministryni Benešové.

Černý Petr Antonín Staněk zůstává sociální demokracii. Jako ministr se zdiskreditoval natolik, že ať udělá cokoliv, budou jeho kroky v rámci kultury apriorně vnímány jako nedůvěryhodné a politicky motivované. Po vyjádření grémia ČSSD je potom pravděpodobné, že se protesty kulturní obce rozšíří na celou stranu.

Nejen z tohoto důvodu je tedy pravděpodobné, že Antonín Staněk ve své funkci nakonec dlouho nezůstane. Neoblíbenost ministra kultury by dlouhodobě škodila nejen sociální demokracii, ale časem i Andreji Babišovi. A přímo úměrně tomu bude nakonec klesat i jeho symbolická cena pro komunisty.

A jestliže se mu nakonec podaří obsadit místo šéfa Národní galerie a Jiří Fajt bude definitivě ze hry, nebude už na něm tolik trvat ani Miloš Zeman. Antonín Staněk potom bude moci dobrovolně rezignovat, aniž by to znamenalo přiznání viny pro něj, ztrátu „prestiže“ pro Jana Hamáčka a pokoření pro Miloše Zemana.

Tato cynická kalkulace má však ještě druhou stranu rovnice a tou je autentické pobouření kulturní sféry ve vztahu k ministrovi. Nyní bude velmi záležet na tom, jak dlouho nashromážděná protestní energie vydrží a jak silný a společensky viditelný tlak budou umělci schopní vyvinout.

Jan Hamáček totiž nechal otevřená zadní vrátka, a jestliže principiální postoj umělců vydrží, není reálné, aby se Antonínu Staňkovi do konce května podařilo zorganizovat transparentní výběrové řízení na obsazení obou institucí, natož uklidnit situaci. Pokud do té doby Antonín Staněk sám nerezignuje, mohl by to být způsob, jak bez ztráty cti navrhnout jeho odvolání.

Tím však sociální demokracie vyřeší pouze jeden problém. Ten druhý, neméně podstatný zůstává: kdo na jeho místo. To, že ČSSD nominovala Antonína Staňka, bylo důkazem, že strana je personálně i ideově natolik vyčerpaná, že žádné skutečné experty na kulturu nemá, a tudíž ani představu, co tento resort potřebuje a jak ho spravovat.

Pro spravedlnost budiž řečeno, že o ministerstvo kultury nijak neusilovala, a zejména že by těžko hledala někoho zvenčí, kdo má v kultuře renomé a zbytky svědomí, a byl ochoten jít za ni do vlády s Andrejem Babišem. Tento problém se však nyní ještě zvětší a ČSSD bude muset opět lovit ve vlastních řadách.

Pokud nenajde nějakou novou tvář v regionu, která by byla v problémech kultury dostatečně zorientovaná, může padnout volba třeba na Romana Onderku, který bude i pro kulturní sféru, díky svému poměrně razantnímu postoji vůči Antonínu Staňkovi, nejspíš přijatelným.

Situaci to však nevyřeší. Antonín Staněk není omylem systému, ale jeho produktem. Je důsledkem toho, že kultura je v naší zemi třicet let decimována demokratickou politikou, kterou v listopadu 1989 sama pomáhala nastolit.

Za tu dobu jsme si zvykli na to, že ministři kultury pro kulturu nic dělají. Umělci si naopak bez reptání nechali vnutit roli společenských příživníků, kteří s nataženou rukou přešlapují u státní kasy, aby si za peníze všech mohli realizovat své soukromé libůstky.

Nyní jsme tedy pouze postoupili do další fáze, kdy stát začíná kulturu aktivně devastovat a kriminalizovat. Má k tomu velmi účinné nástroje v podobě enormně přebujelého byrokratického systému, současně však i v mnohaleté lhostejnosti, odevzdanosti a naivity naší kulturní obce. Jestliže je všem jasné, že umělecká tvorba je činností individuální, bylo by dobré konečně pochopit i to, že podmínky k ní si lze utvářet pouze společně.