Ústav na nic?
Adam ŠůraAutor polemizuje s názorem, že Ústav pro studium totalitních režimů má svůj nepodařený charakter zakódován už ve způsobu svého vzniku. Argumentuje ve prospěch názorově pluralitní instituce, která však nyní pod stávajícím vedením zaniká.
„Jisté je, že vnitřní války a vzájemná často bizarní obvinění různých skupin v ústavu jej dostávají na stránky novin mnohem častěji než jeho produkce,“ píše Jiří Pehe o Ústavu pro studium totalitních režimů. Připomíná, že jeho radu jmenují politici a zákon jeho pracovníkům diktuje, odkdy dokdy u nás panovala totalita, což je nevědecké.
Ústav podle něj představuje institucionální fiasko. Že byl měl být zrušen, Pehe výslovně neříká, ale čtenář si takový dojem z jeho sloupku odnáší. Tohle vždy byla, je a bude marná instituce, tvrdí autor. Ale nemá pravdu.
Ano, zákonné zakotvení Ústavu pro studium totalitních režimů je zpackané. Ano, proti jakémukoliv vedení dotyčné instituce se vždy ozývala velmi hlasitá a často i velmi útočná opozice. Zároveň se ale za posledních deset let ústav etabloval jako přední pracoviště věnující se moderním dějinám.
Zahrnuta do toho byla například i ona intelektuální historie a každodennost, o kterých Pehe naznačuje, že je ústav nedovede obsáhnout. Dovede. Doporučujeme nahlédnout do bohatého publikačního katalogu.
Co však bylo asi nejdůležitější: v ústavu se podařilo nastolit takové prostředí, že tu vedle sebe vydrželi pracovat historici s odlišnými postoji ke zkoumanému období.
Například pan docent Kudrna, reprezentant onoho romantického pojetí moderních dějin, ve kterém — slovy Ondřeje Holuba — testosteron a hrdé chlapáctví čelí totalitám — heroicky, leckdy tragicky, leč nezlomeně a s pravdou po boku.
A vedle Kudrny například paní doktorka Blaive, která se zajímala spíš o nehrdinskou oblast moderních dějin. Konkrétně o kolaborující většiny a jejich kšefty — „vyjednávání“ — s totalitním režimem, na němž si lidé vymohli nejeden drobný ústupek ke své spokojenosti, a za to režimu významně nepřekáželi, naopak se podíleli na jeho hladkém chodu.
Záměrně říkám, že lidé jako Kudrna a Blaive pracovali v ústavu vedle sebe — tedy bohužel ne spolu. Na to, aby odlišnost postojů nevedla k vzájemnému okopávání kotníků, ale byla palivem obohacujícího dialogu, by ústav a jeho pracovníci potřebovali ještě nějakých deset let navíc.
Duch hlupáctví, čistek a hrozeb právními postihy
Nedostanou je. Jakmile se Ladislav Kudrna stal ředitelem, paní doktorku Blaive vyrazil. „Propustil pro nadbytečnost“, abychom byli přesní. Kudrnovi ideoví souputníci to kvitovali slovy, že čím méně toho Muriel Blaive jako vědkyně napíše, tím lépe. Inu i takhle dnes uvažují odpůrci totality.
Každopádně ústavu nastala nová, kvalitativně jiná éra. Jaká, to pomůže objasnit takzvaná plagiátorská aféra, která pana docenta Kudrnu postihla nedlouho před tím, než se stal ředitelem.
Pan docent se habilitoval prací o Češích bojujících v Indočíně. Když měla habilitace vyjít jako kniha, byl nakladatelstvím požádán o úvodní kapitolu k tématu. Ukázalo se, že technicky stvořil plagiát.
Pojem „plagiát“ ale možná odvádí pozornost od podstaty problému. Nejde totiž ani tak o to, že pan docent nedodržel akademické standardy při odkazování na zdroje, ze kterých čerpal. Jde o to, že když měl napsat úvodní kapitolu k tématu, ve kterém se má jako hrdý držitel vysokého akademického titulu nadprůměrně orientovat, vytvořil koláž zkopírovaných textů, jejichž zdrojem byla zejména Wikipedie.
Tedy předvedl intelektuální výkon na úrovni poučenějšího středoškoláka. Dnes by to zvládla umělá inteligence.
Akademik takového formátu teď provádí velký reset Ústavu pro studium totalitních režimů: propouští pro nadbytečnost, odvolává bez udání důvodů. Z ústavu mizí jednak lidé podezřelí z jiného postoje k dějinám, než jaký je vlastní panu docentu Kudrnovi.
Odcházejí však také lidé zorientovaní, s rozhledem a přesahem do jiných než historických oborů, se schopností spolupracovat napříč institucemi i hranicemi. Tedy lidé, kteří mají ve srovnání s novým panem ředitelem bystřejší intelekt a umí ho i lépe používat.
Kdyby šlo jen o to, že se v ústavu prosadí jen jeden pohled na dějiny, bylo by to sice ochuzení, ale nebyla by to zas taková tragédie. Zkoumat moderní nesvobodu jako dějiny represí a chlapáckých vzpour proti nim je sice jednostranné, ale možné, a koneckonců lidé to rádi čtou.
Jestliže však zároveň nastává nenapravitelný pokles inteligenčního koeficientu celého pracoviště, pak už se o tragédii jedná. Z živé instituce, kde po sobě lidé občas nepříjemně vyjížděli, ale nebáli se mluvit nahlas a měli odvahu tvořit, se stává ústav, kde začíná převládat duch hlupáctví, čistek a hrozeb právními postihy.
Jiří Pehe v tom možná nevidí žádný rozdíl, ale rozdíl to je. A velký. Výsledkem totiž nemůže být nic jiného než primitivnost a sterilita.
#BečvaNevyšumí
Téma otravy řeky Bečvy, jedné z největších ekologických katastrof v českých dějinách, při níž zahynulo na osmdesát tisíc ryb, je jednou z nejdůležitějších investigací Deníku Referendum. Reportéři Jakub Patočka a Zuzana Vlasatá případ sledují od počátku a přinesli v něm řadu nových zjištění. Nyní pokrývají soudní proces se svévolně obviněnou firmou Energoaqua a zpracovávají poznatky, které během něj vycházejí najevo. Podpořte naši další práci!
ÚSTR vznikl jako politicky potracené dítě s nemožnou strukturou správy a odpovědnosti. Proto tam sice za deset let objevily tu a tam náběhy k pozitivnímu vývoji, ale rychle skončily.
Potud v kostce Pehe, se kterým autor polemizuje, a spousta článků napsaných při každé z krizí ústavu -- a že jich bylo požehnaně.
Autor k tomu dodává -- ani v těch krátkých dobách zlepšení nepracovali badatelé na ústavu spolu, ale vedle sebe. Grémium odpovědné za kvalitu vedení ústavu pokojně přihlíží ke skandálu ředitele atd. -- tedy všechno záležitosti, které podporují Pehův závěr.
Totéž dobrovolné i vynucené odchody těch schopnějších.
Takže, v čem vlastně autor s Pehem diskutuje - že Pehe zanedbává ty krátké okamžiky, kdy byl údajně USTR živou institucí?
Musím se připojit k panu Profantovi. Poměry v ÚSTR nemohu a nechci hodnotit, k tomu nejsem dostatečně kompetentní. Nicméně závěr komentáře A. Šůry se jeví - i ve vztahu k jeho vlastním předcházejícím vývodům - značně překvapivý a logicky nekonzistentní.
Klíčová otázka je: je možno - vzhledem k současnému stavu - právem očekávat, že se poměry v ÚSTR v přijatelném časovém horizontu stabilizují natolik, že by v něm byla možná seriózní vědeckohistorická činnost, oproštěná od ideologických předpojatostí a permanentních interních bojů? V tuto chvíli je možno shledat jen velmi málo důvodů pro to, tuto otázku zodpovědět pozitivně. Tím spíše, že "ryba smrdí od hlavy", a dohlížecí orgán ústavu se jeví být daleko spíše součástí jednoho ideologického tábora, nežli neutrální a objektivní instancí.