V Knihovně Václava Havla se konala 11. prosince diskuse o smyslu Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Proti třem účastníkům diskuse, tvořícímu pevný blok, dobře rozeznávající komunistické zlo a dnešní dobro, seděl na pódiu jen jeden pozvaný host, člen ÚSTR sociolog Michal Uhl. Onen antikomunistický blok (dále jen „AB“) tvořili někdejší studentská aktivistka Monika Donagh-Pajerová, novinář Jaroslav Spurný z Respektu a neúspěšný kandidát na funkci ředitele ÚSTR historik Adrian Portmann, původně ze Švýcarska, a také nikoliv zrovna nestranný moderátor Tomáš Sacher, rovněž novinář z Respektu.

K výtkám na adresu vedení ÚSTR a jeho rady se za nepřítomného (a omluveného) ředitele ÚSTR Zdeňka Hazdru vyslovil už během debaty jeho náměstek Ondřej Matějka. Dodatečně o některých z nich psal na stránkách DR i člen a místopředseda rady ústavu politolog a novinář Lukáš Jelínek ZDE. Výstižný komentář o nedemokratických postojích AB v debatě napsal básník Marek Řezanka, který také přispívá do DR

Debata byla tak zvláštní, že jí musím udělat reklamu, i když pouštění záznamu trvá skoro dvě a půl hodiny. Podívejte se na ni:

Kamera často zabírá Moniku Pajerovou a tou emoce nesouhlasu tak zmítají, že by vlastně ani mluvit nemusela.

Můj dnešní text navazuje na můj politický rozbor pěti zákonů — 1/ o době nesvobody, 2/ lustračního, 3/ o protiprávnosti komunistického režimu, 4/ o ÚSTR a a 5/ o protikomunistickém odboji a odporu. Rozbor zveřejnil DR loni v dubnu ZDE. Obsah mého tehdejšího článku prozrazuje jeho nadpis: „ÚSTR by měl být opravdu zrušen“. Pod článkem bylo dost reakcí, za velmi podnětnou považuju příspěvek Martina Profanta „ÚSTR je potrat“ a i další Profantovu reakci, objasňující užívání pojmu totalita a totalitarismus od první světové války.

Zákon o ÚSTR je východiskem pro pozdější pohromu, která v podobě zákona o protikomunistickém odboji a odporu (tzv. třetím odboji) postihla českou společnost a právní řád jako nástroj šíření politické nenávisti a zároveň jako zbraň proti všemu komunistickému, sociálnědemokratickému a jinému levicovému. Základem byl ale zákon o ÚSTR, ten už byl zbraní v politickém, najmě volebním boji. Proto doporučuju ke čtení dva projevy při přijímání návrhu zákona v českém Senátu, které již před dvěma roky vyšly v DR Petra Pitharta a Jiřího Dienstbiera st., tedy dvou senátorů, kteří v 60. letech byli členy KSČ, patřili k architektům obrody KSČ a společnosti v letech 1968 — 1969 a pak byli aktivní v Chartě 77; Jiří Dienstbier byl za činnost ve VONS i vězněn. Názvy jejich vystoupení „Pravdu o minulosti nelze definovat zákonem“ a „V zájmu lidské důstojnosti zákon zamítněme“ vyjadřují jejich tehdejší, bohužel marné snahy.

Michal Uhl ovšem i provokoval, když zpochybňoval otevřenou snahu Adriana Portmanna prosadit ve společnosti uctívání Václava Havla, i když tento debatující zároveň připouštěl, že Havel jistě patřil mezi nejvýznamnější postavy novodobých českých dějin, podobně jako Masaryk, Dubček a Kriegel. V AB zavládlo zděšení, podobné tomu, jež zachvacuje náboženské fundamentalisty, když se — podle nich — někdo rouhá.

Srovnávání Michala Uhla má ovšem smysl zejména při zkoumání vývoje těchto osobností. Dubček, k němuž jsem měl názorově a postojově z oněch čtyř politiků nejdále, se do konce života moc neproměnil, neměl k tomu ale podmínky. Zato jsem při častých hovorech s ním ve Federálním shromáždění poznal, že nebyl zbabělý. Jeho jednání nebylo ovlivněno jeho strachem o život, a to ani v Moskvě v srpnu 1968 při podpisu moskevského protokolu, ani strachem o funkci předsedy Federálního shromáždění, když v srpnu 1969 podepsal nedemokratické zákonné opatření FS, jež dopadlo na občany protestující proti nastupující normalizaci. Oba podpisy považoval za správné, prostě usoudil, že ony dokumenty byly v zájmu společnosti potřebné a nutné.

Ani Kriegel, k němuž jsem naopak měl ze čtyř jmenovaných státníků nejblíže, se v posledních letech svého života od roku 1968 nijak nezměnil. Pro mne zůstává symbolem svobody, oné nepodlehlosti, jak říkají Poláci. Masaryk a Havel se vzájemně už trochu podobají. I Masaryk slevil ze svého demokratismu, nečelil účinně kultu své osobnosti a občas i protiústavně zneužíval svého prezidentského úřadu. Také kvůli vyššímu věku neprošel úplnou proměnou svých postojů. Tou prošel z oněch čtyř jmenovaných právě jen Havel. Z levicového liberála se v průběhu 90. let proměnil v bezvýhradného stoupence americké agresívní zahraničí politiky. Osobně se mě dotýkalo, že člověk, který se účastnil zápasu Charty 77 za lidská práva v kontextu svobody a demokracie, podporoval NATO, jeho bombardování Jugoslávie, vyhánění Srbů, později dokonce vojenskou invazi do Iráku. Havel se tak koncem života změnil v Antihavla. Moc korumpuje, u Masaryka i Havla v morálním slova smyslu.

V debatě se otevřel hlavní spor o boj mezi dobrem a zlem. Ne ale o to, co je dobro a co zlo. Pro AB je dobro demokracie, lidská práva v americkém pojetí, tržní ekonomika. A zlo je pro AB komunismus, případně spojené síly komunisticko — sociálnědemokratické. Spor byl v tom, že mluvčí AB nedokázali pochopit, nebo se aspoň tak tvářili, že někdo — a byl to Michal Uhl — na jejich dichotomii dobra a zla není ochoten přistoupit, či spíše že on věčný svár dobra a zla relativizuje. Od dětství jsem měl problém s tímto tradičním pojetím, které se ukazovalo jako napětí mezi čertem a andělem při mikulášské nadílce, obecně jako svár mezi Bohem a Ďáblem (Satanem). Definitivně jsem se se sporem Světla a Tmy vyrovnal až při diskusích s reformovanými evangelíky, kteří i jiným křesťanům, například katolíkům, vyčítají manicheistické postoje.

To Adrian Portmann je asi z jiné denominace, když zdůraznil společné hodnoty, které on chápe jako křesťan. Své křesťanství zdůraznil dvakrát, což je ovšem při srovnávání lidí do ideologické latě v české agnosticistické společnost dost odvážné. Já jsem celý život musel volit mezi většími a menšími zly, někdy dokonce to výrazně menší zlo i trochu podporovat. Snažil jsem se, aby to nebylo často. I vtom spočívala moje svoboda.

Adrian Portmann musel už během debaty v Knihovně Václava Havla čelit námitce politologa Ondřeje Slačálka (který se už před lety označil za antiantikomunistu, což se mi tak zalíbilo, že o sobě také tak píšu), že přece jako historik nemůže propagovat kult Havlovy osobnosti, a tím rezignovat na kritické hodnocení Havlovy veřejné činnosti. Portmann to bez uzardění vyřešil tak, že řekl, že v oné besedě není za historika, nýbrž za občana, dokonce o den dříve, protože občanství mu mělo být uděleno až nazítří, druhý den po debatě. V České republice žije trvale od roku 2001. Dodám jen, že jsem si Portmanna vždy vážil a stále si ho vážím za odvahu a vědeckou erudici, s nimiž v minulých letech prosadil, ještě pod jménem Adrian von Arburg, které si změnil až v roce 2011, spolu s opavským historikem Tomášem Staňkem, vydávání mnohosvazkové edice archivních dokumentů (s komentáři) „Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945—1951“ (nakladatelství Zdeněk Susa, Středokluky) Zabývá se i migrací, nacionalismem a multikulturním soužitím v moderních českých a evropských dějinách, tedy tématy, jež jsou moderní (nestalinské a nereformistické) levici vlastní, tedy na rozdíl od českých komunistů a sociálních demokratů. V české společnosti stále trpící antigermánstvím, to také chtělo odvahu.

Portmann nerezignoval při oné debatě jen na poslání historika, ale i na demokracii a obyčejnou lidskou slušnost. Byl jsem na přelomu 40. a 50. let dítě školou povinné, ale od rodičů si pamatuju, jak mnozí intelektuálové, kteří dobře věděli, jaké jsou poměry v SSSR a jaké jsou a pravděpodobně budou metody KSČ, novou moc po únoru 1948, a vlastně už od roku 1945, podporovali. Byli to třeba učitelé, novináři či duchovní. Své znalosti a svou lidskou slušnost neuplatnili, chovali se jako „občané“, v souladu s poptávkou politické moci. Zvlášť odporní byli prokurátoři a soudci, často právníci s kvalitním vzděláním.

Stejně jako poučení, avšak poslušní intelektuálové po únoru 1948 musí i dnes Portmann předkládat nepravdivé argumenty. Proti podpoře ÚSTR je dnes možno uvést větu z Listiny práv a svobod, tedy listiny českého ústavního pořádku: „Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.“ Portmann to otáčí, tvrdí, že všichni (nejen státní orgán) musí ctít demokratické hodnoty, že prý to je ústavní zásada. Demokratická je ale právě ona pestrost hodnot. A podněcování k nenávisti a výzvám k diskriminaci (například bývalých komunistů) lze čelit zákonnými prostředky, ne přemlouváním k neexistující ústavní úpravě. V případě Adriana Portmanna se ukazuje, že „přípravka“ na státní uznání českého občanství není asi moc kvalitní. 

↗

Adrian Portmann a Monika Pajerová během diskuze v Knihovně Václava Havla. 

Monika Pajerová je ovšem jiný případ. Představuje až legrační karikaturu antikomunismu, která se nemůže smířit s tím, že politická pravice tu už nevládne. Přitom ale ještě stačí šířit nepravdy, jak že kandidát na nějakou veřejnou funkci má jít už do volby jako nestraník. To platí jen u soudce, který může být volen až po uplynutí tří měsíců od skončení funkce (řadového soudce), u nikoho jiného. Z hlediska ústavy a popřípadě jejího demokratického jádra by ovšem zasluhovaly pozornost i zákazy souběhu veřejné funkce (např. člena různých rad) nebo také zákaz dvojího členství v politické straně či vázanost členství ve straně na české státní občanství.

Máme štěstí, že to není — a ani za Topolánkovy a Nečasovy vlády nebyla — vládní moc, která lidi, tedy třeba historiky nebo novináře, nutí k překrucování faktů, jako tomu bylo po únoru 1948. Dnes to dělají dobrovolně, případně, jako Monika Pajerová, s nadšením. Za minulých pravicových vlád tomu bylo často naopak, k nepravdám a přímo k podvodům vedli premiéry a ministry antikomunističtí aktivisté, kteří jim „pomáhali“ při propagaci takových skutečností, jako bylo informování o vraždách a loupežích bratří Mašínových, o údajném udání Milana Kundery nebo o zcela vymyšlené tajné spolupráci Jiřího Dienstbiera st. s vojenskou kontrarozvědkou. Žertem jsem říkal, že Pavel Žáček je Topolánkovým řídícím orgánem. Vždy to vycházelo z ÚSTR či jeho archivu, někdy i oklikou přes Bratislavu, kde měli čeští lustrátoři spojence.

Titulek tohoto mého článku je parafrází článku Zdeňka Jičínského, otištěného v deníku Práce začátkem roku 1969 — „Aby se nevrátily nezákonnost a zvůle“. No, a ony se tehdy v průběhu následujících měsíců vrátily. I nyní existuje toto nebezpečí, jestliže státní ústav/úřad bude předepisovat, co si lidé mají myslet. Zdeněk Jičínský byl tenkrát prozíravý. Dodám jenom, že stejně prozíravý byl, když v roce 2007 stál v čele těch, kteří pomocí sociální demokracie, jejímž byl poslancem, usilovali, byť marně, o zrušení zákona o ÚSTR u Ústavního soudu pro rozpor tohoto zákona s ústavním pořádkem.