Členům Rady ÚSTR se jako prozíravým zástupcům lidu podařil opravdu husarský kousek. Jeden rok po odvolání ředitele Daniela Hermana a bezmála sedm měsíců po vyhlášení výběrového řízení, do něhož se přihlásilo pouze pět uchazečů, zvolili minulý týden nového ředitele, jedenatřicetiletého historika Zdeňka Hazdru. Nepochopitelně dlouho se protahující konkurs se nakonec proměnil v podivný cirkus. Vzhledem k výsledku — vedení Ústavu zůstane v rukou dosavadního vedení — by diváci měli mít nárok na vrácení vstupného.

Kdo toužil po výrazné změně — ať už jakékoliv — a od volby očekával slibný restart této instituce, musí být zklamán. Nezvítězila francouzská historička Muriel Blaive, favorizovaná kandidátka mnohých intelektuálů hlásících se k levicovému spektru. Má snaha smířit rozhádané skupiny uvnitř Ústavu nebyla také úspěšná, ač — nebo právě proto? — jsem byl široce akceptován mezi různými skupinami zaměstnanců a v širší veřejnosti (napříč politickými preferencemi). Byl jsem vyřazen z dalšího průběhu volby již týden před zvolením nového ředitele — na základě volebního řádu, k jehož vydání Rada neměla podle mého názoru oprávnění. Čtyři ze šesti členů Rady ÚSTR nakonec v tajném hlasování zakroužkovali Hazdrovo jméno a signalizovali tím jasné, že podporují cestu mírného pokroku v mezích zákona, protože koncepce a osobnost tohoto, již šestého ředitele ÚSTR během šesti let neslibuje rychlý posun ke kvalitnější instituci. Spíše se dočkáme toho, že se budeme točit v kruhu.

Jednoznačný je mediální ohlas volby nového ředitele. Nepodařilo se mi najít ani jeden komentář, který by rok trvající rozhodování Rady ÚSTR hodnotil pozitivně. Komentátoři mluví o „podivném kompromisu“ (Michal Komárek, Literární noviny, 17. dubna), o tom, že „ÚSTR porodil zase ÚSTR“ (Jiří Pehe, Právo, 18. dubna), ptají se, „Jak dlouho vydrží nový ředitel ÚSTR?“ (Luděk Navara, MF DNES, 17. dubna), či se domnívají, že se z instituce, která má zkoumat totalitu, stává — vzhledem k četným sporům a bizarním událostem spojenými s její existencí v posledních letech — „Ústav pro studium absurdity“ (Stanislav Biler, IHNED.cz, 18. dubna).

Zdá se tedy, že Rada ÚSTR tímto rozhodnutím zrovna nezvýšila svou popularitu. S volbou není — s výjimkou jí samotné — téměř nikdo spokojen. V publikovaných ohlasech, odleva až doprava, nelze přehlédnout názor, že výsledek volby může urychlit konec této instituce a že se jedná o jejího „posledního ředitele“, protože „politiky řízenou historii nemá smyslu platit“ (Martin Zvěřina, Lidové noviny, 17. dubna), a tudíž „bylo by nejrozumnější Ústav pro studium totalitních režimů rovnou zrušit“ (Jan Vávra, ČRo Radiožurnál, 17. dubna), protože ho „už zachránit nejde” (Ondřej Liška, EuroZprávy.cz, 19. dubna). Podíváme-li se na diskuzi pod těmito články, převládají jednoznačně hlasy, které volají již pouze po zrušení ÚSTR.

Pozoroval jsem počínání „obrozené” Rady ÚSTR v posledních dvanácti měsících poměrně zblízka. Moji původní důvěru a vážně míněnou vůli partnersky kooperovat s tímto orgánem vystřídalo postupně dozrávající přesvědčení, že čtyři ze šesti radních — předsedkyně Emilie Benešová, Jan Bureš, Michal Uhl a místopředseda Lukáš Jelínek — nakonec svedou jimi spravovanou instituci „leda tak pochovat” (Vilém Prečan, Lidové noviny, 16. dubna). Ačkoli mám v tomto náhledu patrně definitivně jasno, dovoluji si polemizovat se dvěma stále zopakovanými tezemi kritiků současné Rady ÚSTR.

Chtějí radní ÚSTR zničit?