Rada radního radám
Lukáš JelínekRadě Ústavu pro studium totalitních režimů se zatím nepodařilo zvolit nového ředitele. Lukáš Jelínek se zamýšlí nad rolí radních v institucích postavených na veřejnoprávním principu.
Vstupuji dnes na tenký led — a budu docela osobní. I když na druhou stranu…, kdo už jiný než radní by měl radit jiným radním, že? Píšu tento text v přítmí noci poté, co jsme v Radě Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) zatím nedokázali zvolit nového ředitele. Jsme proto neschopní? Nebo naše sáhodlouhé zvažování je spíš ku prospěchu věci?
Loni jsme odvolali ředitele, k jehož působení ve funkci jsme coby čerství radní měli vážné výhrady. Nyní, po ročním přechodném období, je naším úkolem vybrat takového, který bude podle nás na svém místě. Vím, zní to hodně obecně. Ale zkuste hledat nejnižšího společného jmenovatele v orgánu, do kterého přicházejí lidé z různých profesí, s různými životními zkušenostmi a různými představami…
Četní zaměstnanci ÚSTR, kteří by si svého šéfa nejraději prohlasovali sami, to mají jednoduché — mohou si dovolit přístup bližší košile než kabát. Rada však musí zvažovat pestrou škálu aspektů, ostatně proto si také nechala poradit od výběrové komise, ustavené nad rámec zákona. Kdo je ponořen do potíží ÚSTR až po uši, nemůže než tiše závidět autorům rychlých soudů, s nimiž se i v médiích roztrhl pytel.