Chci přispět X

Pravdu o minulosti nelze definovat zákonem

Zásadní postoj k návrhu senátního návrhu o protikomunistickém odboji zaujal senátor Petr Pithart. Zákonem nelze přepisovat dějiny. Jeho projev zveřejňujeme.

Vážený pane předsedající, paní senátorky, páni senátoři, to jsem udělal, myslím, úplně poprvé, že jako řídící schůze jsem se hned přihlásil a využil jsem práva přednosti. Udělal jsem to proto, že chci promluvit ještě o jiných možných výhradách, než které na začátku svého vystoupení uvedl kolega Liška. A jsou to výhrady velmi obecné, a proto myslím, že je logické, abych s nimi vystoupil na začátku rozpravy.

Je to zbytečné, já to přesto řeknu, že nemám vůbec nic proti motivům autorů tohoto zákona. Jsem ale přesvědčen, že je možné naplnit je nějak jinak. Budu mluvit o zákonech, které hodnotí minulost a které, chtě nechtě, uzákoňují výklad minulosti. A pokládám za nutné začít určitou rekapitulací. Budu mluvit nejdřív o Česko-německé deklaraci z roku 2000. Sněmovna deklaraci schválila, ale k větě, kterou se vyjadřuje souhlas s ní, přidala slova, kterými přitvrdila asi vůbec nejzávažnější myšlenku deklarace, totiž ideu tlusté čáry za minulostí.

Zatímco v samotné deklaraci Česká republika a Spolková republika Německo prohlašují, že v historii nebudou hledat střelivo pro politické útoky, podle Sněmovny se takové činnosti musí přímo cíleně zabránit, tedy nevracet se k poválečným letům, ale vyloučit je z politické rozpravy. Tento přidaný text naváděl, jak deklaraci rozumět a číst.

Byly tehdy spory o to, zda to vůbec není znehodnocení, či přímo zneplatnění deklarace. Připomenu, že Senát deklaraci schválil, aniž by ji naštěstí jakkoli dointerpretovával. Pokus o to tu byl. Jsou tu možná pamětníci, i já si na to dobře pamatuji, protože jsem tehdy právě řídil schůzi.

Pak připomenu zákon č. 292/2004, o zásluhách Edvarda Beneše. Senát návrh zákona, připomenu, že to byl návrh komunistických poslanců, zamítl. Já osobně dodávám, naštěstí. Sněmovna však naše zamítnutí přehlasovala. Prezident zákon nepodepsal.

Máme čistý štít, i pokud jde o návrh zákona o Památníku z doby nesvobody z roku 1999. Byl to návrh kolegy Žantovského, který vymezil tuto dobu lety 1939-1989, aniž hodnotil a pojmenovával minulost, její jednotlivé fáze. Bylo tím vročením nepřímo řečeno, že o tom, zda do let nesvobody patří i léta 45-48, nebude rozhodovat zákonodárce, ale bude to předmětem nikdy nekončících bádání a diskusí, které bude památník organizovat a stimulovat. Byl jsem pro. Zákon nepoužíval adjektiva totalitní, autoritářský, nedemokratický. Podle mého názoru výstižně mluvil prostě o době nesvobody.

Vláda Miloše Zemana s naším návrhem zákona vyslovila nesouhlas. Sněmovna náš návrh zamítla právě proto, že ve vročení památníku byly zahrnuty i ony necelé tři poválečné roky. Čili Sněmovna zaujala pozici negativního zákonodárce, který si osobuje právo minulost třídit a hodnotit.

Pak přišla další senátní iniciativa, totiž zákon o zřízení Ústavu pro studium totalitního režimu. Zprvu jsem byl rozhodnut, že budu proti. Kdyby v něm zůstalo konstatování, že léta 45-48 nebudou předmětem studia tohoto ústav. Tak to bylo původně přímo v nadpisu řečeno. Ve Sněmovně pak naštěstí rozšířili jeden paragraf, nevím teď přesně který, o větu, podle které se ústav bude zabývat i obdobími příprav na zavedení totalitních režimů. Po tomto zpřesnění jsem nakonec hlasoval pro, i když jiné moje pochyby zůstaly.

Parlament tak zákonem rozhodl, že totalitní režim tu byl nejen v 50. letech, což je nesporné, ale i v 80. letech, když se už viditelně rozkládal a držel jen ze setrvačnosti a pasivity veřejnosti.

Klást vedle sebe teror padesátých let a ubohé šikany let normalizace je podle mého názoru projevem hrubé neúcty k těm, kteří v padesátých letech pro své postoje nebo činy trpěli v koncentračních táborech.

Ale soud byl vynesen. Všecko to byl totalitní režim.

Tehdejší senátor Karel Schwarzenberg navíc namítal, že zákon je diskriminující, pokud jde o to, kdo může či nemůže být členem rady ústavu. A já mu tehdy bezprostředně odpověděl, že sice diskriminující je, ale že by to měli diskriminovaní, to je ti, kteří byli v KSČ, tentokráte přehlédnout u vědomí utrpení obětí režimu. Několik soudců Ústavního soudu později sdílelo názory kolegy Schwarzenberga, a nikoli můj.

Dnes se mi to jeví tak, že jsem pro návrh zákona hlasovat neměl. Od zřízení ústavu se o něj, o jeho vedení, o možnosti zneužití a vůbec zaměření a metody práce vedou neúprosné a neutuchající boje. Vedly k polarizaci rady ústavu, k rezignacím členů vědecké rady, k nekonečným polemikám v tisku, k vyhazovům šéfů a podšéfů a opětnému přijímání vyhozených.

Potvrdily se obavy mnohých, že státní orgán, státní úřad nemá mít žádné právo soudit, hodnotit, sortýrovat minulost. Dnes lituji svého hlasu pro, i když to nebyl hlas, který by rozhodl. Já prostě už nikdy nebudu hlasovat pro přijetí zákonů, které hodnotí minulost, které ji autoritativně označují jmény podstatnými či jejich přívlastky. Nebudu proto hlasovat ani pro návrh zákona, který právě projednáváme. Hlasoval jsem minule pro jeho postoupení k dalšímu projednávání. To dělám u senátních iniciativ téměř vždycky. Ale ve světle trvajících bojů o Ústav pro studium totalitarismu jsem se rozhodl, že tehdy při zřízení ústavu jsem pro podobný návrh zákona zvedl ruku naposledy.

Nejsme sami, kdo řeší podobné problémy. Ve Francii, po přijetí řady zákonů z let 1990 až 2007, které dostaly obtížně přeložitelné adjektivum memoriální a které vynášely závazné kategorické soudy o minulosti, od dob napoleonských přes masakry v Arménii až po válku v Alžírsku, se ozvali historici, nejdříve francouzští a pak evropští, s iniciativou, která se obrací na všechny zákonodárce s výzvou, aby si přestali osobovat právo zákony rozhodovat o minulosti a bránili tak svobodnému bádání o minulosti.

Do čela iniciativy nazvané Svobodu pro historiografii se tehdy postavil historik Pierre Nora. Nakonec z toho byla výzva nejen francouzských, ale evropských historiků nazvaná „Apel de Blois“, zřejmě podle města, kde byla sestavena. Mluví se v ní o nepřípustnosti retrospektivního moralizování minulosti a o hrozbě intelektuální cenzury. Minulost a psaní o minulosti, historiografie nebo dějepisectví nesmějí být napříště zajatcem současné politiky.

Ve svobodném státě žádná politická autorita nemá právo definovat formou zákonů pravdu o minulosti a omezovat tak nejen historiky, ale vůbec kohokoliv ve svobodném bádání a souzení minulosti.

Francouzské národní shromáždění pak vytvořilo zvláštní komisi vedenou jeho předsedou, která rozhodla prozkoumat oprávněnost podnětů historiků. Nakonec jim dala v pevném rozsahu zapravdu. Byla tak učiněna přítrž nebezpečně se rozmáhajícímu autoritativnímu mentorování dějin francouzskými zákonodárci.

Je to opravdu tak snadné, rozhodnout zvednutím ruky například o tom, zda v letech 1945 až 1948 u nás byla či nebyla demokracie? Zda a co byl a co nebyl protikomunistický odpor a co odboj? Ta snadnost by nás měla varovat.

Minulost by neměla být služkou současnosti, tím méně momentálně zvolených politiků. Myslím si, že alespoň v demokratických režimech, v právních státech tomu tak být ani nesmí. Kdybychom to připustili, přepisovaly by se dějiny, a to znovu a znovu, závazně, zákonem, po každých volbách. Dosti na tom, jak my Češi už více než sto let napravujeme jedním a pak opačným směrem minulost, bouráním a zase stavěním, a opět bouráním pomníků. Je to truchlivé, zakomplexované počínání a obávám se, že je velmi navyklé.

Naši bezradnost nad problematickou minulostí si kompenzujeme tu strháváním mariánského sloupu, tu přebarvováním tanku. Co jsme nestihli, když to bylo - jak se říká - „vo hubu“, to ochotně uděláme, když je to povoleno a snímá to televize.

Obávám se, že přijímání zákonů o minulosti je činnost s tímto obrazoborectvím spřízněná.

My senátoři bychom na tom neměli mít svůj podíl, myslím si. Minulost není materiálem pro zákonodárce. Nevím jak vy, ale já bych jako člen dejme tomu nějaké komise ministerstva obrany odmítl rozhodnout podle § 3 odstavce 4-6 tohoto návrhu zákona, zda ten, kdo vstoupil do komunistické strany 4. ledna 1968, tedy ještě za Novotného, a pak byl za protistátní činnost odsouzen na tři roky ztráty svobody, není účastníkem odporu či odboje. Kdyby totiž vstoupil o dva dny později, tedy už za Dubčeka, podle zákona by jeho odpor převyšoval jeho účast na budování, rozvoji a upevňování komunistické totalitní moci. Cituji ustanovení zákona. To by pak ale ještě musel vystoupit z KSČ za Dubčeka, tedy v dubnu 1969, a ne až v květnu za Husáka. Jinak podle tohoto zákona nemá šanci. A nejen to. Vztahuje se na něj naopak zákon o protiprávnosti komunistického režimu.

Byl bych zvědav na to, kdo by chtěl tyto okolnosti vážit podle těchto naprosto absurdních kritérií. To není výtka tvůrcům zákona. Ta pravidla nemohou být jiná než absurdní, když se rozhodujeme takto soudit. Samozřejmě jsem a budu pro to, abychom lidem, kteří zjevně nesouhlasili s minulým režimem a projevovali proti němu tak či onak odpor, byli oběťmi perzekucí a zvůle, trpěli za to, vždy projevovali úctu, ale abychom také vytvářeli podmínky k jejich důstojnému životu. Jsem však přesvědčen, že toho lze dosáhnout úpravami stávajících i jiných norem, které by právě těmto lidem umožňovaly využít všech institutů vytvořených například pro válečné veterány.

Myslím si, že není nutné přijímat navrhovaný zákon, který ve svém důsledku více problémů nastolí, než vyřeší.

O hodnocení minulosti se nemají přijímat zákony. Minulost je to, co je v našich hlavách. Tam se rozhoduje, zda a jak se s minulostí vyrovnáváme. Nikde jinde. Nejméně pak v erárních úřadech a v komisích, které zřizují momentální zákonodárci.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.