Ústav pro studium totalitních režimů bude mít v nejbližší době nového ředitele či ředitelku. Následující text není komentářem k samotnému výběru a jednotlivým kandidátům, spíš pokusem o obecnější úvahu na téma vztahu levice a instituce, kterou nemalá část naší levice vnímá jako vysloveně nepřátelskou.

První teze úvahy je zdánlivě banální. Studium totalitních režimů a zejména jejich represivního aparátu, stejně jako co nejprofesionálnější a nejkvalitnější zpřístupňování dokumentů s činností represivních složek spojených je úkol zásadní důležitosti, bez ohledu na to, zda je jím pověřena ta či ona instituce.

Kdo jiný by tuto banální a přece, jak se zdá, nesamozřejmou skutečnost měl chápat než demokratická levice, která se takovou může zvát pouze tehdy, když se ujímá lidských práv v tom nejširším měřítku, od práv občanských a politických až po ta sociální.

Demokratická levice by dokonce měla studium represe za vlády režimu zaštiťujícího se hesly o sociální spravedlnosti brát jako důležitou službu sobě samé. Už proto, aby neopakovala selhání, jimiž v minulosti připustila diskreditaci těchto pro sebe stále základních hodnot.

Je jistě důležité a potřebné nahlížet na období obou totalit v celé šíři aspektů dějin, počínaje každodenností soukromých životů přes reálné fungování ekonomiky až po zdravotnictví či vědu. Takový výzkum se dnes, chválabohu, dá pěstovat a pěstuje na řadě akademických pracovišť.

Stejně důležité je ale vyhradit zvláštní pozornost systémové represi v různých formách, kterou se režimy označované jako totalitní (a spor o adekvátnost tohoto pojmu ponechme nyní stranou) nejvíce odlišují od těch označovaných jako demokratické. A opět, není jediný důvod, proč by s tím měla mít demokratická levice jakýkoli problém.

Problém pro demokratickou levici nastává podle mne pouze tehdy, když instituce mající za cíl zpřístupňování a studium represivních složek totalitních režimů překračuje toto, velmi rozumné, vymezení své činnosti. Konkrétně řečeno, když se namísto badatelské činnosti a digitalizace archiválií věnuje práci osvětové, s cílem šířit například na školách správný pohled na minulost.

Od toho by instituce zvaná Ústav pro studium totalitních režimů být neměla. Poškozovala by tak totiž své vlastní poslání, službu, kterou může poskytovat všem občanům, ať již jsou jakéhokoli politického zaměření.

Studium totalit a jejich represe není ideologické. Stejně jako není projevem ideologie připomínání obětí jakýchkoli násilných režimů. Oběti bychom měli být schopni uctít všichni, nehledě na naši politickou barvu. Pokud toho schopni nejsme, něco není v pořádku.

Je dost pravděpodobné, že v čele instituce zabývající se českou a československou totalitní minulostí stane cizinec či cizinka, člověk přímo nespojený s traumaty a předsudky vlastními české společnosti. Snad není zcela nereálné přání, že by taková volba mohla přinést určitý nadhled a velkorysost, které jsou pro dobré spolužití s vlastní zraněnou a zraňující minulostí potřebné.