Jak jsem se stal kapitalistou

Kolem Ústavu pro studium totalitních režimů se vedou bouřlivé diskuse, nově vyvolané zprávami o propouštění. Důkladnou debatu by si ale zasloužila dlouhodobá koncepce ústavu, která by měla být představena v prvním pololetí příštího roku.

Na hlavě má cylindr s americkou vlajkou, v ústech široký doutník, v ruce třímá pytel s penězi a patou drtí nebohého proletáře. Tak si vybavuji zlého kapitalistu z jedné normalizační karikatury. Teď jsem se jím zřejmě stal sám. Aspoň soudě podle zpráv o hromadném propouštění, které mezi Mikulášem a Ježíškem schválila rada Ústavu pro studium totalitních režimů, v níž působím. Nezastavili jsme se prý ani před samoživitelkami, sirotky a kapacitami v předseniorském věku.

Každý příběh lze vyprávět různě. Bohužel ani všichni novináři úplně nepochopili, že rada ÚSTR v úterý nehlasovala o lámání zaměstnanců v kole, ale o organizačním řádu, v němž se slovo propouštění nevyskytuje. Dojít by k němu mohlo i jindy a jinak.

Nový organizační řád předložil ředitel ÚSTR Zdeněk Hazdra v souladu s koncepcí, která mu loni pomohla ke zvolení. Původně jsem podporoval jinou kandidátku, nicméně s odstupem času se dohoda na Zdeňku Hazdrovi ukázala být rozumnou. S organizačním řádem je spojeno zpřehlednění vnitřní struktury ústavu – odborů a oddělení, nastavení projektového řízení, do nějž budou zapojováni i odborníci zvenčí, zpřesnění kontroly plnění úkolů, výběrová řízení na klíčové pozice apod.

Patří k němu i odstranění třecích ploch mezi ÚSTR a Archivem bezpečnostních složek, jehož ředitelka podle zákona řediteli ústavu podléhá, v oblasti digitalizace. Snad se do budoucna podaří zabránit chaosu a chybám v digitalizaci, na které poukázaly i nedávné kontroly.

Protože digitalizačních úkolů ÚSTR ubude, někteří zaměstnanci odejdou. Dřívější záměr vedení převést pracoviště i s lidmi narazil na nejednoznačný výklad zákona i odpor některých odborových organizací, jež v ÚSTR působí.


O Ústavu pro studium totalitních režimů se vedou bouřlivé debaty. Jedna z nich se uskutečnila minulý týden v Knihovně Václava Havla. Foto Saša Uhlová, DR

Ředitelka ABS přesto části propuštěných nabídla práci v archivu – po dohodě s odboráři v jejich případě upustila od zkušební doby a slíbila jim smlouvu na dobu neurčitou. Dojde-li k tomu, že o některého špičkového experta nebude mít ABS zájem, jistě po něm rychle skočí jiný orgán veřejné správy: žijeme v době, kdy se digitalizuje ostošest.

Nakládání se zaměstnaneckými místy není v pravomoci rady, ale ředitele ÚSTR. Na něj jsme přesto apelovali, aby zohlednil sociální situaci konkrétních zaměstnanců. V turbulentních časech je nepříjemná ztráta práce, ať už jste letuškou v ČSA, referentem v ÚSTR (o práci by mělo podle posledních zpráv přijít kolem patnácti lidí) nebo ošetřovatelem v táborské zoologické zahradě. Každá organizace, chce-li uspět, však musí fungovat efektivně a dvakrát zvažovat, zda zaměstnává lidi, kteří jsou pro ni přínosem.

ÚSTR je v tomto ohledu specifický. Zatímco v minulosti se podle pamětníků stalo, že bývalý ředitel ze dne na den zapečetil kancelář historika, s nímž se rozkmotřil, dnešní vedení instituce musí opatrně našlapovat, aby nezkřivilo vlásek osobám, které s ním vedou i v pracovní době zákopovou válku.

O to hlouběji je třeba smeknout před těmi zaměstnanci, co mají zásluhu na aktuální obdivuhodné produkci ÚSTR – výzkumné, vzdělávací i publikační. Je velká škoda, kolik činorodých individualit, jež jsou v ÚSTR zaměstnány, je veřejnosti prakticky neznámých.

Tím spíš, že jsem aktérem sporu a vím, že mnozí každý můj úsudek podrobí více nebo méně racionální kritice, raději odkazuji na budoucnost, která nás rozsoudí a vyjeví, kdo hájil jaký zájem. Do té doby budeme slýchat, že se zčistajasna spojily ČSSD, TOP 09, KSČM, SZ a ANO, aby zhatily zkoumání minulosti a zmocnily se klíčů od archivu.

Byl to přitom lidovecký ministr koaliční vlády, který s některými zaměstnanci ÚSTR obcházel poslance, aby zamezili navýšení rozpočtu ÚSTR. Uznávám, že vyznat se v tomto zmatku je pro člověka zatíženého vlastními problémy prakticky nemožné.

Skončí boje o ÚSTR?
Místo toho, aby lidé, kteří se shodnou aspoň na tom základním - a sice, že má smysl mapovat a analyzovat minulost, abychom si ji nebyli nuceni prožít, byť v nějaké modifikované podobě, znovu -, hledali k sobě cestu, hloubí mezi sebou příkopy. Někdy mám pocit, že postklausovská pravice, která prosadila kontroverzní podobu Ústavu pro studium totalitních režimů, jej raději zničí, než aby připustila, že se na jeho směřování budou podílet i lidé jiného názoru. Když ne my, tak nikdo, naznačuje.

Pak se může stát, že senátoři ODS zpochybní i provedenou volbu některých radních ÚSTR. Mně například vytýkají, že jsem ukončil členství v ČSSD v listopadu 2012 (poté co jsem už několik let měl členství přerušené), ačkoli rada byla Senátem volena až v prosinci téhož roku. Najednou též zjistili, že působím v Masarykově demokratické akademii, jež do své činnosti vstřebává odkaz masarykovského humanismu, sociálně demokratického hnutí, levicového liberalismu a environmentálního hnutí.

Jelikož nic z toho není v rozporu se zákonem, který zřizuje ÚSTR, nezbývá mi, než si myslet, že jsem nepohodlný v neposlední řadě coby člověk skoro denně píšící novinové komentáře, které se střídavě otírají nejen o levici, ale i občanskodemokratickou pravici.

Protože ovšem každý - i političtí analytici - máme nějaké názory a někam ideově patříme, každý jsme potenciálním subjektem i objektem politického zápasu. Jeho česká podoba je však hrubě nekorektní a má ve zvyku postupovat metodou spálené země a nepřátelství na život a na smrt.

Kdyby výsledkem neutuchajících bojů o ÚSTR bylo, že se pravice s levicí dohodne na úpravě zákona, který deideologizuje zkoumání a výklad minulosti, nebude používat historii jako palici v politickém zápase a třeba i změní způsob volby a kompetence rady či ředitele ÚSTR, budu v zásadě spokojen.

Do té doby ale budu opakovat: jakkoli má rada ÚSTR větší pravomoci, než potřebuje, její členové jsou povinni v rámci své osobní (nikoli kolektivní) odpovědnosti nezávisle na touhách jednoho nebo druhého politického koutu vykonávat občanský dohled nad institucí, jež není ani státní, ani soukromá (byť to tak v minulosti často působilo), ani akademická, ale – vzhledem ke zřízení zvláštním zákonem iniciovaným Senátem – spíše veřejnoprávní, aby fungovala nezávisle, profesionálně a těšila se úctě v odborné obci.

Po novém řediteli a jeho spolupracovnících a po nezpochybnitelně kompetentní vědecké radě, na expertní názor jejíž věhlasných členů se osobně spoléhám, Ústav pro studium totalitních režimů získal i nový, přehlednější organizační řád. Může ještě veřejnost zajímat něco víc? Jistě, především dlouhodobá koncepce, která by měla být představena v prvním pololetí roku 2015.

Moc si přeji, aby příští debaty se vedly hlavně o ní. Protože otázka nahlížení na minulost a výběru témat, která společnost potřebuje osvětlit, je dodnes nedořešená a je mnohem důležitější než mocensko-kádrové šachy, o něž se vedly žabomyší spory doposud.

Všem rychlokvašeným odborářům i senátorům ODS pak rád předvedu, že odporným kapitalistou z normalizační karikatury nejsem, a záleží mi na tom, aby ÚSTR pomáhal svojí prací společnost léčit, nikoli do ní prskat další a další bacily.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.