Členům Rady ÚSTR se jako prozíravým zástupcům lidu podařil opravdu husarský kousek. Jeden rok po odvolání ředitele Daniela Hermana a bezmála sedm měsíců po vyhlášení výběrového řízení, do něhož se přihlásilo pouze pět uchazečů, zvolili minulý týden nového ředitele, jedenatřicetiletého historika Zdeňka Hazdru. Nepochopitelně dlouho se protahující konkurs se nakonec proměnil v podivný cirkus. Vzhledem k výsledku — vedení Ústavu zůstane v rukou dosavadního vedení — by diváci měli mít nárok na vrácení vstupného.

Kdo toužil po výrazné změně — ať už jakékoliv — a od volby očekával slibný restart této instituce, musí být zklamán. Nezvítězila francouzská historička Muriel Blaive, favorizovaná kandidátka mnohých intelektuálů hlásících se k levicovému spektru. Má snaha smířit rozhádané skupiny uvnitř Ústavu nebyla také úspěšná, ač — nebo právě proto? — jsem byl široce akceptován mezi různými skupinami zaměstnanců a v širší veřejnosti (napříč politickými preferencemi). Byl jsem vyřazen z dalšího průběhu volby již týden před zvolením nového ředitele — na základě volebního řádu, k jehož vydání Rada neměla podle mého názoru oprávnění. Čtyři ze šesti členů Rady ÚSTR nakonec v tajném hlasování zakroužkovali Hazdrovo jméno a signalizovali tím jasné, že podporují cestu mírného pokroku v mezích zákona, protože koncepce a osobnost tohoto, již šestého ředitele ÚSTR během šesti let neslibuje rychlý posun ke kvalitnější instituci. Spíše se dočkáme toho, že se budeme točit v kruhu.

Jednoznačný je mediální ohlas volby nového ředitele. Nepodařilo se mi najít ani jeden komentář, který by rok trvající rozhodování Rady ÚSTR hodnotil pozitivně. Komentátoři mluví o „podivném kompromisu“ (Michal Komárek, Literární noviny, 17. dubna), o tom, že „ÚSTR porodil zase ÚSTR“ (Jiří Pehe, Právo, 18. dubna), ptají se, „Jak dlouho vydrží nový ředitel ÚSTR?“ (Luděk Navara, MF DNES, 17. dubna), či se domnívají, že se z instituce, která má zkoumat totalitu, stává — vzhledem k četným sporům a bizarním událostem spojenými s její existencí v posledních letech — „Ústav pro studium absurdity“ (Stanislav Biler, IHNED.cz, 18. dubna).

Zdá se tedy, že Rada ÚSTR tímto rozhodnutím zrovna nezvýšila svou popularitu. S volbou není — s výjimkou jí samotné — téměř nikdo spokojen. V publikovaných ohlasech, odleva až doprava, nelze přehlédnout názor, že výsledek volby může urychlit konec této instituce a že se jedná o jejího „posledního ředitele“, protože „politiky řízenou historii nemá smyslu platit“ (Martin Zvěřina, Lidové noviny, 17. dubna), a tudíž „bylo by nejrozumnější Ústav pro studium totalitních režimů rovnou zrušit“ (Jan Vávra, ČRo Radiožurnál, 17. dubna), protože ho „už zachránit nejde” (Ondřej Liška, EuroZprávy.cz, 19. dubna). Podíváme-li se na diskuzi pod těmito články, převládají jednoznačně hlasy, které volají již pouze po zrušení ÚSTR.

Pozoroval jsem počínání „obrozené” Rady ÚSTR v posledních dvanácti měsících poměrně zblízka. Moji původní důvěru a vážně míněnou vůli partnersky kooperovat s tímto orgánem vystřídalo postupně dozrávající přesvědčení, že čtyři ze šesti radních — předsedkyně Emilie Benešová, Jan Bureš, Michal Uhl a místopředseda Lukáš Jelínek — nakonec svedou jimi spravovanou instituci „leda tak pochovat” (Vilém Prečan, Lidové noviny, 16. dubna). Ačkoli mám v tomto náhledu patrně definitivně jasno, dovoluji si polemizovat se dvěma stále zopakovanými tezemi kritiků současné Rady ÚSTR.

Chtějí radní ÚSTR zničit?

Zaprvé, nejsem si tak jistý, zda současní radní opravdu sledují tajný záměr ÚSTR zničit. Pravda, zvlášť u Emilie Benešové se to nedá vyloučit, její vnímání Ústavu je převážně zúženo na Archiv bezpečnostních složek. Je velkou otázkou, zda společenskému poslání, výzkumné a popularizační činnosti vlastního ÚSTR vzhledem ke své vlastní omezené kvalifikaci vůbec rozumí, a zda ji na další existenci Ústavu vůbec záleží. Věřím však Janu Burešovi, Lukáši Jelínkovi a Michalu Uhlovi, že si udržování ÚSTR a jeho další zdárný rozvoj přejí. Jen má každý z nich trochu jinou představu o konkrétní cestě, jak ke kýženému výsledku dojít. 

Za více než rok nebyli radní schopni předložit veřejnosti koncepci, na které by se sami společně shodli. Tento zásadní problém obcházejí tím, že podle všeho na její vypracování jednoduše rezignovali. Obsáhlá Závěrečná zpráva z první evaluace ÚSTR, kterou předložila začátkem listopadu 2013 Vědecká rada, obsahuje přitom desítky konkrétních podnětů k zlepšení činnosti Ústavu. Ale Rada ÚSTR o ní nikdy oficiálně nejednala, natož aby její členové společně diskutovali o závěrech evaluace s členy Vědecké rady (jak by se to u podobných institucí v zahraničí jistě předpokládalo). Před Vánocemi slíbené písemné vyjádření předsedkyně Rady Emilie Benešové mi nikdy nedošlo, ačkoli se na ústní dotaz po předložení evaluační zprávy netajila tím, že se jí spousta věcí silně nelíbí.

Blahoslavení chudí duchem, neboť nevědí, co činí. Možná to současná Rada ÚSTR skutečně „myslí upřímně“. Možná je opravdu přesvědčená, že Ústav pod jejím vedením směřuje k nějaké pozitivní proměně. Ve skutečnosti ale svým nekoncepčním a manažersky diletantským přístupem jen napomáhá k tomu, aby konečně někdo bouchnul do stolu a řekl, že to takhle už dál nemá cenu a že je lepší celý ÚSTR zrušit. Protože už nikdo z českých politiků nebude cítit potřebu garantovat každoročně finanční injekci ve výši okolo 150 milionů korun instituci (včetně ABS), kterou veřejnost vnímá převážně již pouze prostřednictvím nekonečné řady sporů a negativních zpráv. Aniž by to současní radní plánovali, může výsledek jejich chaotického vládnutí nad ÚSTR již brzy vést přesně tam. Rozhodující není bohužel záměr, ale způsob a výsledky provedení.

Lze to dobře ilustrovat na jedné tradičně exponované agendě ÚSTR — digitalizaci. Věřím Radě ÚSTR, že s ní chce pohnout a zpřístupnit digitalizované dokumenty střednědobě také dálkovým způsobem (podle slibu dosluhující ředitelky Pavly Foglové tomu tak již mělo být od ledna 2014, nový ředitel Zdeněk Hazdra tento termín opět posunul se slovy, snad někdy „příští rok“). K tvrzení, že levicově ovládaný Senát instaloval mezi prosincem 2012 a březnem 2013 čtyři nové radní do funkce proto, aby zajistili „uzavírání archivů“, jsem byl vždy skeptický. Ale podívejme se na dosavadní výsledek: od nástupu nové Rady ÚSTR se nachází digitalizace v útlumu, počet digitalizovaných archiválií v loňském roce rapidně poklesl. Proč? 

Důležitým důvodem, vedle zvýšené byrokratizace, jsou již řadu měsíců trvající tahanice, které byly vyvolávány (a přetrvávají) v důsledku Radou nesmyslně prosazovaného převedení digitalizace z Ústavu do ABS (pod hlavní gescí archivářky Emilie Benešové). Zatím zde absolutně absentovala snaha nalézt konsensuální řešení (třeba zřízením společného pracoviště ÚSTR/ABS, které jsem navrhl ve své kandidátské koncepci). Tvrdohlavost, s kterou Rada — navzdory opakovaného nesouhlasu od vlády — nadále sleduje tento svůj „prestižní” projekt, se již vymyká racionálnímu uchopení a nesvědčí zrovna o schopnosti jejích členů uznat reálně dané podmínky a hranice.

Může za krizi ÚSTR levice?

Velké rezervy jsou na místě také vůči tezi, že by opakovaná destabilizace ÚSTR byla nevyhnutelným důsledkem jeho přímého napojení na politickou scénu, jmenovitě na Senát. Ano, určitě byly velmi nešťastné okolnosti zakládání této instituce, kdy se promarnila příležitost její poslání vystavět na šířeji akceptovatelném konsensu. Ale je to opravdu politizace, která je pro ni nejvíce škodlivá? Může za současnou nejhlubší krizi ÚSTR v jeho historii jednoduše fakt, že Senát nezůstal na věčné časy pravicový, a že nově oranžově zbarvená horní komora využila svoji možnost do Rady ÚSTR delegovat osoby podle vlastního gusta?

Nemohu se ubránit dojmu, že někteří kritici současné Rady ÚSTR tím vlastně chtějí říci, že levice nemá právo do záležitostí ÚSTR mluvit a podílet se na definici jeho směřování. Takový postoj ovšem je, s prominutím, nedemokratický — pokud zde hovoříme o demokratické levici. Chyba se nestala posunem Senátu doleva či napojením ÚSTR na Senát (či obecně, na Parlament ČR). Chyba nastala tím, že senátoři při volbě radních prostě nevybrali dobře. Zvolili lidi, kteří nejsou pro výkon takto vysoce zodpovědných funkcí odborně, ani osobnostně způsobilí.

Ze současných šesti radních má pouze jeden akademickou hodnost (velký doktorát) ze společensko-vědných disciplín (zároveň se jedná o jediného historika). Dále zde působí MUDr. Naděžda Kavalírová jako předsedkyně Konfederace politických vězňů, od razantní personální proměny Rady na přelomu let 2012/2013 je však naprosto izolována. 

Jak jsem se mohl osobně přesvědčit, znalost legislativy, interního chodu ÚSTR a konkrétních výsledků jeho činnosti je u některých radních na překvapivě nízké úrovni. Jeden člen toho orgánu, jenž má podle zákona převážně funkci dohlížecí, se mi otevřeně přiznal, že výroční zprávu o hospodaření pročítá jen tak zběžně, protože administrativa ho příliš nezajímá. O intenzitě kontaktů s řadovými zaměstnanci by se dalo říci něco podobného. Na nemalou část pracovníků Ústavu někteří radní nahlížejí spíše jako na nepohodlnou masu nespokojenců, proti kterým je třeba rozhodně bojovat a jejichž zdvořile formulované dopisy se mohou maximálně brát na vědomí. 

A možná i proto mě radní nechtěli jmenovat ředitelem. Protože jsem s různými skupinami zaměstnanců měl „příliš dobré” vztahy, komunikoval jsem s nimi příliš otevřeně a intenzivně, i když jsem ve skutečnosti s leckterými nesdílel stejné názory.

Ani tvrzení, že ÚSTR byl převzat levicí — nebo lidmi, kteří jsou připravení levici při plnění jejího revolučního programu ochotně sloužit — příliš neobstojí. Nově zvolený ředitel má blízko k TOP 09 (stejně jako dva ze čtyř radních, kteří ho zvolili), ač je otázkou, zda je v této straně ještě vítaným. Skutečnost je o něčem jiném. ÚSTR se stal — nikoliv jako první státní instituce — ukázkovou trafikou pro úzkou skupinu převážně mladých, kariéristicky orientovaných technokratů. Rozkvetl v něm, již před nástupem současného staronového vedení, systém klientelismu. Jeho dimenze se v uplynulém roce ještě zvětšila, ačkoliv například rozdávání odměn úzké skupince spřízněných osob sloužilo před rokem jako jeden z hlavních argumentů pro odvolání Daniela Hermana. ÚSTR se tudíž nachází nejen v krizi manažerské a reputační, ale — a to neméně — i v krizi morální. 

Vzhledem k praktikám současných jeho správců (rozdání neúměrně vysokých odměn několika vybraným osobám podporujících či přímo patřících k vedení, zvýšení platu pro nejužší vedení, neplnění různých slibů daných mj. i členům Vědecké rady, manipulativní mediální politika či nakonec amatérsky provedené výběrové řízení, jež negarantovalo rovné podmínky všem kandidátům) se vytrácí také jeho mravní kredibilita.

Hazdra byl zvolen díky Jelínkovi a Uhlovi

Někteří radní však jistě vážně touží po levicové revizi programového směřování ÚSTR. Asi nejvíce to platí pro Michala Uhla a Lukáše Jelínka. Pravděpodobně proto oba podporovali v prvním a druhém volebním kole Muriel Blaive. Opravdu si však nebyli vědomi toho, že jejich vytoužená kandidátka nikdy neměla reálnou šanci získat více než jejich dva hlasy? Nedošlo jim včas, že hlasy pro Muriel Blaive v prvním kole jsou de facto hlasy pro Zdeňka Hazdru? A zároveň hlasy proti přece jen pokrokovějšímu a jejich hlavním požadavkům (pluralita výkladů, koncepční a vědecký přístup, nadstranická orientace) více nakloněnému Adrianu Portmannovi?

Pánové Uhl a Jelínek prokázali při volbě ředitele ÚSTR skutečně famózní cit pro reálnou politiku. Jediným hmatatelným důsledkem jejich neoblomného podporování Muriel Blaive bylo mé vyřazení z dalšího průběhu volby hned v prvním kole (opakuji: stalo se tak nezákonně; proto požádám, jak jsem již oznámil, soud o přezkoumání volby). Podle logiky až krátce před volbou schváleného volebního řádu tedy zůstal Radě ÚSTR pouze výběr mezi Hazdrou a Blaive. Přitom jsem patrně mohl — jako konsensuálně orientovaný kandidát — v duelu se Zdeňkem Hazdrou zvítězit pouze já. Jen proto, aby nějaký ředitel do slíbeného termínu (30. dubna) prostě byl, nakonec ve třetím kole Hazdru zvolil i Lukáš Jelínek, zatímco Michal Uhl (který s oblibou v poslední době hovořil o potřebě politického konsensu) neoblomně hlasoval i potřetí pro svůj francouzský idol. Jak toto selhání oba pánové vysvětlí těm, kteří v nich viděli ještě donedávna prosazovatele výrazné programové proměny ÚSTR? Nebo budou nám nejspíše tvrdit, že se žádné selhání nekonalo?

Již slyším námitku radních Michala Uhla a Lukáše Jelínka, že výše zmíněná teze o širším koaličním potenciálu Adriana Portmanna není správná. Mají pravdu a nemají. Zdá se, že mi u radních v závěrečné fázi konkursu nejvíce zlomila vaz skutečnost, že jsem se jim odvážil věcným a slušným způsobem sdělit svůj názor, že výběrové řízení nebylo ve všem regulérní a jak by šlo tento stav ještě včas napravit. Evidentně brali tuto otevřenost jako osobní útok a údajný důkaz o tom, že by jim spolupráce se mnou nekonvenovala. Přesně takto argumentoval například Michal Uhl přímo na oficiálním pohovoru těsně před volbou. Jako bych za chyby, které se staly Radě při pořádání výběrového řízení, mohl já.

I uvedený příklad velké strategické prozíravosti a enormní schopnosti některých radních přijímat konstruktivně míněnou kritiku dokládá, že nejzásadnějším problémem současné Rady ÚSTR není její údajná stranicko-politická politizace, ale velká nezkušenost a tenká hroší kůže převážně většiny jejích členů. Jsou na nejlepší cestě stát se hrobaři této instituce.