Rada radního radám

Radě Ústavu pro studium totalitních režimů se zatím nepodařilo zvolit nového ředitele. Lukáš Jelínek se zamýšlí nad rolí radních v institucích postavených na veřejnoprávním principu.

Vstupuji dnes na tenký led – a budu docela osobní. I když na druhou stranu…, kdo už jiný než radní by měl radit jiným radním, že? Píšu tento text v přítmí noci poté, co jsme v Radě Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) zatím nedokázali zvolit nového ředitele. Jsme proto neschopní? Nebo naše sáhodlouhé zvažování je spíš ku prospěchu věci?

Loni jsme odvolali ředitele, k jehož působení ve funkci jsme coby čerství radní měli vážné výhrady. Nyní, po ročním přechodném období, je naším úkolem vybrat takového, který bude podle nás na svém místě. Vím, zní to hodně obecně. Ale zkuste hledat nejnižšího společného jmenovatele v orgánu, do kterého přicházejí lidé z různých profesí, s různými životními zkušenostmi a různými představami…


Na Filozofické fakultě UK se konala debata kandidátů na ředitele ÚSTRu, uprostřed Andrian Portmann a Zdeněk Hazdra. Foto Saša Uhlová, DR

Četní zaměstnanci ÚSTR, kteří by si svého šéfa nejraději prohlasovali sami, to mají jednoduché – mohou si dovolit přístup bližší košile než kabát. Rada však musí zvažovat pestrou škálu aspektů, ostatně proto si také nechala poradit od výběrové komise, ustavené nad rámec zákona. Kdo je ponořen do potíží ÚSTR až po uši, nemůže než tiše závidět autorům rychlých soudů, s nimiž se i v médiích roztrhl pytel.

Jeden z kandidátů například podle Marka Švehly v čerstvém Respektu „zkrátka projevuje větší smysl pro realitu, nabízí odbornost, nadhled, jakousi neutralitu, víc slibuje zbavit ÚSTR emocí, dává šanci stát se respektovanou osobou pro obě znesvářené strany; proto by se měl stát příštím ředitelem ÚSTR“.

Stejného kandidáta chválí v Deníku Referendum v závěru svého textu ze 4. 4. Petr Sedlák: „...jako optimální se jeví“ jeho koncepce, „neboť spočívá ve vizi, že ÚSTR se nemá zaštitovat jedním narativem, zároveň ale nemůže svoji činnost realizovat v normativní vzduchoprázdnotě: rámcem by zde měl být ústavní pořádek ČR – nejlépe v souladu s vlastním poznáním a svědomím – který vnímá komunistický režim jako nedemokratickou a proto nepřijatelnou formu státního zřízení.

Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno. Takové nějaké, jen personálně zformulované, je vyznění e-mailů, které jsem dostal od řady tzv. insiderů. Je to náhoda, nebo osud? Nic jiného než parafráze jednoho vlezlého písňového textu mne nenapadá.

Každý však máme svoji odpovědnost a svoje mantinely. V ÚSTRu například může Rada zvolit ředitele, ba dokonce udávat směr práce ústavu, nikoli však hovořit řediteli do jeho každodenního výkonu funkce, nemluvě o personální politice. V určité chvíli jsme králi (a proto nemůžeme svoji odpovědnost podcenit), pak ale nezbude než nasadit si klotové rukávy kontrolorů.

Proto se ve volných chvílích bavím představami některých nových členů Rady České televize. Nic ve zlém, každý získáváme i v produktivním věku nové a nové ostruhy na místech, kam nás život (či zákonodárce) zavane. Jedna z nových televizních radních se chce soustředit na dětský kanál. Její kolega by se rád podíval na to, jestli televize zbytečně neutrácí - chce porovnat náklady na režii a náklady na tvorbu pořadů a vysílání.

Třetí radní by rád pomohl s výběrem respondentů do zpravodajských pořadů. „V ekonomickém prostoru se dlouhodobě pohybuji, dovedu si představit jak práci těch, kteří takovéto pořady připravují, i to, jak obtížně se shánějí respondenti. Myslím, že bych mohl určitým způsobem přispět ke zkvalitnění zpravodajství," svěřil se podle týdeníku Respekt poslancům před volbou. Také jej lákají výzkumy sledovanosti a debata o tom, jak je správně interpretovat.

Na první pohled se Rada ČT od té, v níž seděli lidé formátu Heleny Fibingerové, příliš lišit nebude. Pomáhat a chránit. I za takto vzletným heslem se může skrývat přístup invazivní, nesystémový, ba chaotický.

Už druhý pohled nám ale umožní vidět mezi novými radními jedince, kteří se nenechávají pohodlně nést proudem a zaměstnávat detaily. Například Jan Bednář, Michael Hauser či Vratislav Dostál jsou v nejlepším slova smyslu paličáci, bez ohledu na to, k jakému ideovému směru se hlásí či jsou řazeni. Ačkoli v Radě ČT už nejsou Milan Uhde nebo Radek Mezulánik, pravděpodobnost, že zásadní otázky budou managementu klást i jejich nástupci je značná.

To je důležité nejen proto, že se vedení ČT dopouští chyb, ale také kvůli průběžné hygieně jakékoli instituce – posouvána dál je zpravidla kritiky než kývači. Čili cennější než pomáhat v detailech je přemýšlet o obecnějších problémech v širším kontextu. V tom je také smysl rad podobných institucí, jakkoliv jejich konstrukce je problematická (příliš politicky zabarvená; určitě by jim prospěl vydatnější základ občanský a odborný) a pravomoci neúměrné (někde přehnané, jinde nedostatečné).

A ještě jedno vodítko by mělo být zmíněno. Institucím, které jsou vystavěny na veřejnoprávním principu (zřídil je zákon, ale nepodléhají vládě či parlamentu, resp. jsou na nich nezávislé) by neměly být měřeno odlišným metrem než institucím tradičně politickým, pokud jde o plnění veřejného poslání a veřejného zájmu. Prostě i ony mají vliv na to, jak lidé pohlížejí na daný ústavně-politický systém a šanci prosazovat v jeho rámci své představy.

Organizace jako Česká televize a Český rozhlas, ale svým způsobem i ÚSTR, jsou integrální součástí společnosti, ovlivňují ji a jsou jí ovlivňovány. To nejhorší, co se jim může stát, je vystřelení kamsi do svého vlastního vesmíru, jemuž rozumí jen úzká aktivistická skupinka zainteresovaných.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.