ÚSTR rok poté, pár postřehů

Luboš Rokos komentuje zvolení nového ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů a vývoj kolem Ústavu v posledním roce.

Rokos

Luboš Rokos

25.04.2014 08:00

Související

Přesně rok po odvolání ředitele Hermanna a následném vypuknutí krize v ÚSTRu došlo k určitému završení. Nová rada Ústavu pod vedením předsedkyně Emilie Benešové nominované senátorským klubem TOP 09 zvolila ředitelem Zdeňka Hazdru, který si v TOP 09 pozastavil členství. Takový je tedy dopad „levicového puče“, který měl loni začít odvoláním ředitele Daniela Hermana.

Převzetí moci levicovými radními mělo dojít k „naplňování plánu levice převzít kontrolu nad výkladem totalitní minulosti“, kterážto teze už utichá. Co neutichlo, je podezření, že levice si v archívech hlídá temnou minulost některých svých členů. Podezření z paralýzy Ústavu také neutichlo, nový ředitel má prý být Radou nejsnáze ovladatelný. K obému nemám nějaké pevné důkazy, ponechám to otevřené.

Stagnace i posuny
Dění kolem Ústavu po odvolání ředitele Hermana začalo stagnovat na neustálém obviňování nových radních, až přinesl nový impuls tehdejší předseda vědecké rady Adrian Portmann. V létě vedl proces tzv. evaluace, tedy zhodnocování vědeckých prací autorů.

Převážně pravicový tisk začal situaci komentovat ve svých navyklých mezích a obvyklým slovníkem, diskutováním textů s autory mělo v Ústavu začít kádrování, jak psal např. Martin Fendrych. Portmann trpělivým vysvětlováním i praxí dokázal vysvětlit účel evaluace (jakési supervize nad pracemi autorů) i svoje postoje, které mají k přepisování dějin hodně daleko.


Adrian Portmann se nakonec stal favoritem zastánců původního vedení, až začal být považován za jednoho z nich. Foto Saša Uhlová, DR

Ze složité pozice člena Vědecké rady, která má původ v novém vedení Ústavu, se Portmann dokázal stát favoritem zastánců minulého vedení. Martin Fendrych se Adriana Portmanna záhy zastal s tím, že Rada Ústavu sice mohla mít v plánu prověrky, ale kvůli odporu jmenovaného se jí to nepodařilo.

Portmann se stal nakonec favoritem zastánců původního vedení, až začal být považován za jednoho z nich. Vůči tomu se pravidelně ohrazuje s tím, že chce stát mimo znepřátelené tábory, a ty chce naopak usmiřovat a stmelovat

Kauza s Platformou
Usmiřovací postoj ukázal Portmann u kauzy, která skončila vystoupením ÚSTRu z Platformy evropské paměti a svědomí. Kauza stojí za větší pozornost, protože ukazuje v kostce fungování české společnosti.

Platforma pozastavila ÚSTRu členství kvůli pěti členům Vědecké rady, kteří jednu svou životní periodu byli členy KSČ. Platformu zajímalo, jestli nebyli navíc funkcionáři, kteří by za svoji ideologickou práci pobírali peníze.

Většina médií i většina diskutujících pod články z toho záhy udělala tezi, že Platforma chce vyloučit ÚSTR za to, že v něm jsou bývalí komunisté. Takto tvrdě ovšem výtka Platformy formulována nebyla a je to docela námět k bližšímu nebo budoucímu bádání, proč se postkomunistická společnost chová právě takto.

ÚSTR reagoval také tvrdě. Vyslovil námitky, že Ústav nemá právo takové věci zjišťovat, protože dotčení členové Vědecké rady nejsou zaměstnanci Ústavu, tudíž nemají právo vyžadovat soukromé informace. Dále Platforma dle vyjádření Ústavu nepostupovala ani v souladu s vlastními stanovami (souhrn dalších důvodů na ustrcr.cz), takže ÚSTR reagoval vystoupením z Platformy.

Adrian Portmann začal pracovat na kompromisním návrhu, kdy na základě dobré vůle dotčených sebral jejich vyjádření, že placenými funkcionáři nebyli. Prozatímní ředitelka jeho snahu prý neakceptovala, ačkoli by šlo o „elegantní vyřešení situace“.

Na tomto místě bych se zachoval stejně jako Portmann. Na jednu stranu nikdo nemá právo požadovat po někom jeho soukromé údaje. Pokud by někdo v práci nebo při pohovoru požadoval moje politické nebo náboženské vyznání, můžu ho poslat někam. Zákon osobní údaje chrání.

Na druhou stranu tu je morální nárok, obzvláště obětí represí, kteří mají právo vědět, kdo pracuje na zhodnocování represivních režimů. Jako elegantní řešení může skutečně nastat čestné prohlášení dotčených, kde by navrch ještě mohli vysvětlit svoje životní pohnutky, které je vedly ke vstupu do KSČ a u některých k následné opozici vůči komunismu.

Takový Petr Pithart po svém angažmá v KSČ nastoupil dráhu disidenta. Z mého pohledu tento přebije jeho minulost, z pohledu někoho jiného je důležitá jen jeho „temná“ etapa. Shodou okolností loni proběhla podobná diskuse ohledně zesnulého Nelsona Mandely. Část lidí uznávala jeho přínos k demokratizaci Jihoafrické republiky rozdělené apartheidem, druhá část pouze komentovala jeho mládí, kdy inklinoval ke komunismu a terorismu.

Ale zpět do Čech. Nějaké čestné prohlášení a předstoupení před oběti represí je něco jako podaná ruka, na kterou se sluší reagovat nějakým pochopením a přijetím. V případě Pitharta by to počítám pomohlo zahladit stopy a pomoci vyrovnat se s minulostí včetně šrámů na duši, v případě Jana Rataje by mě samotného zajímalo, jak by se ke své minulosti v Ústavu marxismu-leninismu postavil čelem.

ÚSTR ohledně svého sporu s Platformou reagoval důrazem na zákony, na stanovy a na další formální věci. Možná členové ÚSTRu vidí svět skrze paragrafy a žijí částečně skrze soudní spory, kterých tam probíhá požehnaně, ale tady by se více hodil lidský nebo osobní přístup. Portmann ho prokázat uměl, a pokud jsme u formálních hledisek, tak prokázal i manažerské schopnosti. Ty se projevují mj. v umění vycházet s lidmi a v nalézání východisek v nečekaných situacích.

Diskuse s kandidáty na ředitele
Před volbou nového ředitele se Rada Ústavu se rozhodla jména kandidátů i jejich koncepce do nějaké doby utajit. Došlo tím k vyloučení veřejnosti, což je docela škoda. ÚSTR vzbuzuje velký zájem (i negativní reklama je reklama...), a volba ředitele ÚSTRu vyvolala větší zájem než volba ředitele jiné instituce (nebo volba rektora Univerzity Karlovy).

Rada Ústavu uvedla nějaké důvody ke svému rozhodnutí, ale pokud má ÚSTR sloužit veřejnosti a ne naopak, nemuselo by se zapojení veřejnosti ignorovat. Diskuse s kandidáty i zveřejněné koncepce alespoň trochu obrátily zájem veřejnosti k samotnému obsahu práce Ústavu.

Otevřená diskuse vedla diskutování jiným směrem než k únavně monotónnímu „Ústav neměl vzniknout“ nebo „k čemu nám je“. Je skutečně dost podnětnějších diskusí, třeba do jaké míry má Ústav „vychovávat“, tedy sdělovat hotová stanoviska, nebo jestli má dávat informace, jejichž zpracování nechá na čtenáři nebo jiném příjemci. Ale utajování diskutérů i jejich koncepcí takový posun nenavodí.

Čí sjednocení
Pomalé otevření diskuse s kandidáty jakoby odráží i uzavřenější svět Rady Ústavu v porovnání s minulým rokem, kdy vydávala prohlášení k odvolání ředitele Hermanna, a v porovnání s aktivitou přívrženců minulého vedení nebo sympatizantů Adriana Portmanna (resp. ony se ty skupiny dost překrývají).

Historik Petr Blažek vytvořil facebookovou skupinu týkající se volby nového ředitele, která zřejmě bude fungovat v nějaké formě dál. Z hlediska zakladatele i skladby přispěvatelů je cítit, že sympatizanti Portmanna vykazují velký zájem o fungování Ústavu. Je z nich cítit větší zanícení - pro věc samotnou, ale je tam i zanícení vůči oponentům.

Narážíme tu na jeden paradox. Portmannovi se svým sjednocováním povedlo oslovit jednu ze zainteresovaných stran a situace je teď taková, že sjednotil oponenty proti dnešnímu vedení, ale ne celý Ústav. Ale to počítám nebylo nějakým prvotním záměrem.

Deklarovaným záměrem byla nadstranickost a hledání cest ke všem. K oponentům dnešního vedení Portmann cestu našel, ke příznivcům už tolik ne. Směr cesty ale naznačen je, jen ho uchopit. Pomineme-li teď spory, jestli nynější Rada chce utlumit činnost Ústavu a vést ji někam jinam, tak z hlediska metodologie je hlavním předmětem sporu mezi skupinami to, jestli studovat hlavně represe, nebo i každodennost. Portmann uvedl zase kompromisní řešení - hlavní jsou represe, každodennost ale není na škodu jako doplněk.

Je to střední cesta mezi postojem, že studium represí je to jediné a studium každodennosti něco, co odvádí pozornost, a mezi postojem, že je třeba studovat všechno se stejným nasazením. Kompromis může vypadat asi tak, že vedle zpracování struktury StB a přiblížení života vězňů včetně jejich soudních procesů vyjde článek nebo kniha o každodenním životě ve strachu, mediální manipulaci a stání ve frontách na nedostatkové zboží.

Potřeba nadhledu
V Portamnnově vidění vůbec vnímám nadhled, který je vlastní někomu, kdo si neprošel českou zkušeností. Takový pohled je určitě potřebný v Portmannově specializaci na česko-německé dějiny ve 20. století, protože je schopen reflektovat tyto dějiny více objektivně. A stejně potřebný je v případě komunistické minulosti.

Česká společnost obecně vykazuje tendence k polarizaci a jednostranným řešením; k postojům „buď, a nebo“ a k prosazování vlastního názoru namísto hledání smíru. Možná se to odráží i v reakci Ústavu na žádost Platformy. Pravděpodobně se to odráží ve snaze přiřadit Portmanna k nějakému názorovému proudu v rámci ÚSTRu, aniž by člověk může mít názor vlastní, nezávislý na nějaké skupině.

A kde se to odráží nejvíce, to jsou postoje k nedávným dějinám. Kdo vyjádří názor o kontroverznosti kolektivní viny uplatněné na sudetské Němce, je hned označen za sympatizanta nacistů. Střední cesta demokrata spočívající v odmítání jak nacistické diktatury, tak v uplatnění kolektivní viny na jedno etnikum, se prosazuje jen postupně (ale čím dál více, nutno dodat). Očividné to je i v případě postoje k Romům - člověk může být v polarizovaném českém světě buď rasista, který Romy pomlouvá, nebo pseudohumanista, který nechce vidět romskou kriminalitu.

V případě komunismu je polarizace minimálně stejně silná. Také tady jsou slyšet postoje, že kdo nesouhlasí se všemi kontroverzními činy bratří Mašínů, chce omlouvat komunismus. Tím je ale demokratická diskuse na toto téma předem diskvalifikovaná.

Adrian Portmann se po zkušenostech s Ústavem rozhodl vrátit zpátky do Švýcarska, ale nějaký dojem určitě zanechá. Snažit se najít cestu i k oponentovi a spojit s ním své síly, to by byl myslím dobrý odkaz a Adrianu Portmannovi poselství na cestu, že to tu mělo význam.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Adrian Portmann - Mikulov

Uznání za uznání Pátek, 25.Dubna 2014, 12:30:39

Vážený pane Rokosi,

hluboce si vážím Vaších postřehů. Osobně se – bohužel – vůbec neznáme, ale je vidět, že jste mému přístupu a záměru opravdu rozuměl. Jmenujete věci velmi přesně, přičemž bych si dovolil přidat pár slov k následujícímu:

1) Ano, má nabídka na smíření byla adresována všem skupinám, které hrály v minulosti až do současnosti okolo ÚSTR nějakou úlohu. Výzvu k nalezání moda vivendi se setkala s odevzdou bohužel pouze u některých, nejvíce u činitelů a zástanců bývalých vedení Ústavu (včetně drtivé většiny zaměstnanců). U exponentů a zástanců současného vedení se můj přístup nesetkal s přílišnou důvěrou – velmi toho lituji. Mám pocit, že jsem byl jako kandidát, který to myslel se smířením a zprostředkovávjícími pozicemi opravdu vážně, doslova rozdrcen mezi mlýnskmi kameny. Je to zkušenost. A názorně to ukazuje, jak hluboké jsou tu příkopy. A jak těžké je dědictví totalitárního smyšlení.

2) Udělal jsem dost za to, abych zůstal nezávislým kandidátem? Nejsem si, po pravdě řečeno, jistý. Vydal jsem už v lednu 2014 prohlášení, kde jsem se distancoval od neslušných forem vedení "kampaně" a kde jsem jasně prohlásil, že platí jen to, co sám říkám a píšu (viz zde: http://www.adrianportmann.cz/wp-content/uploads/2014/01/Prohl%C3%A1%C5%A1en%C3%AD-A.P1.pdf). Bohužel ale i členové Rady mě vnímali skrz skutečné nebo jen domnělé "radikály". Někteří mě navíc viděli jako kandidáta pravice – ti, kteří mě trochu znají, vědí, jaká je to absurdita. Nezbývalo se spoléhat na soudnost, resp. rozlišovací schopnost radních. Bohužel v tomto ohledu jejich převážně část selhala. Zřejmě nejeden radní mě činil zodpovědného za všechny nepřijatelné výroky a lidsky nekorektní způsoby "přesvědčování", ačkoliv jsem neměl reálnou šanci vše sám ovlivnit či přímo řídit. Na pohovor 9.4. jsem radním řekl, že nejsem Pánem světa. To ale už bylo pozdě, už svůj obraz o mně dávno měli.

3) Volba 6. ředitele ÚSTR ukázala, které vzorce chování se ve zdejším prostředí osvědčují, a za které naopak můžete očekávat pouze potrestání. Vedle toho bohužel také odhalila, s jakým amatérismus pracují některé veřejné orgány v tomto státě. To zde nekonstatuji "účelově konfrontačně", ale svůj názor jsem schopen podrobně zdůvodnit před soudem.

4) Také mě potěšila Vaše poznámka k těm manažerským schopnostem. Ano, to nejdůležitější při řízení lidí je schopnost získat a udržovat jejich důvěru. Plus samozřejmě hmatatelné výsledky. Při hodnocení kandidátů ze strany tzv. výběrové komise se na toto patrně nebralo příliš ohled. Kandidáti byli hodnocení čistě nominálně, podle oficálních funkcí, do kterých se leckdo dostal i opakovaně bez výběrového řízení, na základě protektionismu a klientelismu. Dopadl jsem jako naprostá manažerská nula (10.5 z 20i možných bodů) zatímco neregulérně zvolený nový ředitel pan Hazdra dostal se 17,5 body takové vysoké ocenění jako třeba dlouholetý guvernér Národní banky. To je pouze jeden příklad neobjektivního hodnocení kandidátů, které celou soutěž velmi vážně deformovala.

Česko budu mít nadále rád. Vážím si všech lidí dobré vůle, se kterými jsem se zde během mnoha let mohl seznámit. Ta země má určitě ješště šanci (a tu má snad také ještě i ÚSTR, za podmínky brzké novelizace zákona a jeho transformace do jiné formy). Klíčové bude, aby zde bylo postupně více lidí, kteří nemlčí a jsou odhodlaní se postavit proti všeljakému jednání, které není slučitelné s demokracií a zásadou o rovných příležitostech.

Zdraví Vás A.P.

Luboš Rokos - Jičín

Dobrý den pane Portmanne, Neděle, 27.Dubna 2014, 09:18:58

Dobrý den pane Portmanne,
děkuji za milá slova. Osobně se skutečně neznáme, vzhledem k podobnosti našeho myšlení bych také za sebe dodal, že to je škoda. V textu jsem vycházel tedy z Vašich veřejných prohlášení, pro osobní komunikaci využiji tuto cestu, když se naskytla.

- Vás teď asi nejvíce zajímá průběh volby, z mého pohledu bylo zajímavé sledovat Vaše snahy o spojování názorově odlišných lidí. Podle mě se tu střetly české a švýcarské pohledy na demokracii.

Všechna Vaše poděkování každému, kdo se nějak zajímá o ÚSTR, kdo je ochoten poskytnout místo k této diskusi, to je ta tradice švýcarská. Demokrat je ten, kdo diskutuje, utváří... Český pohled je trochu jiný - demokracie je nutná, abych Čech svobodně prosadil svůj názor, aby ostatní přesvědčil, že je nejlepší. Kdo nějaký takový názor nepochopí, tak je "hloupý", "podplacený", "komunista" atd. atd. V konkrétním případě volby v ÚSTRu (pomineme teď podezření na neregulérnost) je podle českého pohled demokratem spíše ten, kdo volí Portmanna, ne ten, kdo svobodně diskutuje a vyjde mu názor odlišný... Mně je bližší ta tradice švýcarská a jestli tady zanecháte takovéto poselství, jak se lidé mohou k sobě chovat, tak to patří poděkování Vám.

- Manažerské schopnosti - už poněkud vyprázdněný pojem, bullshit, který se musí vykládat u každého výběrového řízení. Ale když je nějaký pojem vyprázdněný,nejde pak ve své skutečnosti poznat, proto jsem na něj s gustem upozornil.

Vaše kampaň vykazovala od začátku i to, že umíte jednat marketingově. Založit si vlastní stránky na svoji podporu, zaujmout designem, dávat jednoduché pozitivní nadpisy ("Ano, mohu"), dávat myšlenky v rozhovorech a článcích, odkazovat na svůj program, to mi připomíná předvolební kampaň politických stran (i když ty nedávají k dispozici svoje vědecké práce jako hlavní argumenty).

Zeptám se teď hodně osobně, nemusíte odpovídat nebo ne takto veřejně - za celou kampaní byly vidět velké ambice, jak neúspěch zvládáte osobně?, není tam tendence začít se mstít? Zcela konkrétně tím myslím plánovanou žalobu na průběh volby. A dále k žalobě, pokud uspějete, máte v plánu další kroky? a) Znovu kandidovat b) Vydat prohlášení o nevhodnosti členů Rady a žádat jejich výměnu. Ústav trpí častou změnou ředitelů, nová volba by zase nepřispěla ke stabilizaci Ústavu, čím tedy Ústavu pomoci?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.