Chci přispět X

K čemu je a k čemu není dobrý antikomunismus

Pokud antikomunismus začne pouze zavrhovat to, co komunismus glorifikoval, a opačně, glorifikuje to, co komunismus zavrhoval, pokud takto prohodí znaménka plus a mínus - tak sice změní obsah, ale ponechává si do jisté míry formu.

Po pádu komunismu ve východní a střední Evropě se nově svobodné státy vydaly cestou demokratizace. Součástí této cesty je zavrhnutí minulé doby nesvobody, potřeba jít na to jinak. Existuje pak mnoho možností vztahu ke komunismu, od prostého „nechovat se jako komunisti“ až po radikální „dělat vše úplně opačně než komunisté“.

Tedy když komunisté byli totalitní, my antikomunisté jsme svobodní a demokratičtí; komunisté byli levicoví, antikomunisté pravicoví. A poskládané vše dohromady to znamená, že svobodný a demokraticky smýšlející občan může být jen ten pravicový. Používají se předvolební hesla typu KSČSSD nebo tvrzení samotného (už bývalého) premiéra ČR, že sociální demokraté chtějí udělat z Ústavu pro studium totalitních režimů Ústav marxismu-leninismu.

V táboře nepřátel se tak ocitá celá levice a sociální demokracie se celá třese, až zasedne s komunisty ve vládě. Že to moc nedává smysl, ukázala praxe, kdy se sociální demokracie po volbách roku 2002 dala raději než s komunisty do vratké stojedničkové vlády s lidovci a Unií svobody. Někdejší sociálně-demokratický premiér Miloš Zeman zase podepsal vstup ČR do NATO.

Pokud antikomunismus začne pouze zavrhovat to, co komunismus glorifikoval, a opačně, glorifikuje to, co komunismus zavrhoval, pokud takto prohodí znaménka plus a mínus - tak sice změní obsah, ale ponechává si do jisté míry formu. Pak je slyšet kritiku, že si antikomunismus ponechává si stejný slovník, používá podobné kádrovací metody...

Samozřejmě nelze srovnávat lustrační zákon s kádrovací profilem komunistů na základě třídního původu, ale nějaké dědictví v hlavách zůstává, aniž bychom si to museli uvědomovat. Předseda vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů Adrina Portmann von Arburg mluví v tomto ohledu o „totalitě v hlavách“, kde lidé po pádu komunismu: „Nedokážou druhému naslouchat, znají jen konfrontaci, bez ní nemohou žít. Takový typ lidí jsem poznal jen v postkomunistických zemích.

Skutečně v Čechách panuje takový dojem, že politický konkurent je nepřítel, který vede zemi od záhuby, že i povolební spojenectví s ním je zradou na voličích a podobně. Není i tohle dědictvím totality s jejími definitivními pravdami a obrazem nepřítele?

Občané západních států prožívají výměnu vlád méně intenzivně, jak tvrdí například Lukáš Kraus na Deníku Referendum o Norsku: „Sociální demokraté z Arbeiderpartiet získali opět nejvíce hlasů a faktem, že novou vládu vytváří pravice, nejsou nijak zdrceni. Konzervativci z Høyre chtěli především dokázat, že ‚změna je možná‘, a to se jim povedlo. Kampaň vedli čistě, v mnoha otázkách přejali sociálnědemokratické přístupy. Dochází prostě ke střídání politických bloků. To je demokracie.“ Řeč je o čisté kampani a dokonce přejímání některých přístupů od konkurenta, žádné dělení světa na dobro (my) a zlo (oni).

České vyhraňování se vůči komunismu prohazováním hodnotících znamének není nic tak nového. Podobně se čeští vlastenci v 19. století vyhraňovali vůči agresivnímu německému nacionalismu. Vůči nacionalismu německému postavili nacionalismus český. Kde se oponent vychvaloval svými domnělými národními vlastnostmi a ctnostmi, tam ho Češi něčím sepsuli a dosazovali vlastní národní vlastnosti a ctnosti.

Palacký tak vůči německému „právu vládnout“ přišel s přirozeným slovanským citem pro demokracii. Opět došlo k zvláštnímu tahu, kde se demokracie chápala jako něco, co automaticky náleží jedné skupině lidí.

Ještě jasněji byl tento přístup vidět na postojích k nedávným válkám v bývalé Jugoslávii. Po vypuknutí bojů nastalo posuzování Srbů jako proruských válečných zločinců, a naopak Slovinců, Chorvatů a Albánců jako prozápadních demokratů.

Jednoduchý obrázek dobra a zla se začal hroutit, když i do českých mainstreamových médií začal pronikat zprávy o etnických čistkách prováděných chorvatskými nacionalisty na bosenských muslimech. Dokonce se provalilo, že chorvatští nacionalisté si rozdělili s nacionalisty srbskými, která území si „vyčistí" a připojí. Chorvatští armádní činitelé byli souzeni mezinárodním soudem v Haagu a zůstala otázka, jak je to možné.

Odpověď je jednoduchá, jen je nejprve potřebné se vzdát znaménkového hodnocení, že jeden národ má jako národní vlastnost demokracii a druhý sklon k válečným zločinům. Nedá se říci, že viníkem všeho jsou Srbové (nebo Chorvaté), můj pohled je ten, že viníkem všeho je nacionalismus - srbský, chorvatský nebo albánský. A protikladem nacionalismu je dodržování demokratických metod rovnoprávnosti národů.

Proč to všechno píšu - protože přístup mnou kritizovaných antikomunistů je dost podobný s postojem k balkánským válkám, který se ukázal být neudržitelným. Opět byla definována jedna skupina (pravice), která je „demokratická“, a zbytek (levice) ocejchován jako „nedemokratický“, možná ještě proruský a kdovíco ještě.

Vítězství demokracie má být zajištěno vítězstvím pravice ve volbách - že držení moci jednou stranou je znakem autoritativního systému a znakem demokracie je naopak možnost střídání stran ve vládě, to už se nedozvíme.

Tak se zkusme podívat na věc z jiného úhlu. Pokud demokracie není vrozeným znakem jedné skupiny, ať už nějakého národa nebo pravice, pak musí spočívat na základě jiném. Tím základem je podíl na moci všech skupin nebo jednotlivců, které nebo kteří neprosazují své názory a postoje silou a respektují odlišnost oponentů.

Smyslem voleb pak není ani tak zničit protivníka, ale vytvořit systém stran, kde každá hájí zájmy nějaké skupiny obyvatel a kde většina obyvatel je přes své strany zastoupená ve vládě. Aby si vládní strany hleděly i zájmů menšiny, od toho tu je opozice, která kroky vlády hlídá a v případě přepjatých kroků může po rozhodnutí voličů takové kroky napravit podle svého pohledu.

V tomto vzorci nefunguje rozdělení na nedemokratickou levici a demokratickou pravici; v tomto vzorci funguje demokratická levice i demokratická pravice a mimo tento vzorec ve formě ohrožení nedemokratická levice stejně jako nedemokratická pravice.

I levicové požadavky se samozřejmě dají prosazovat demokraticky. Dnešní sociální demokracie vzešla z původní revoluční marxistické levice, když se vzdala revolučního programu a deklarovala, že své požadavky bude prosazovat v parlamentu.

V českých podmínkách to může vypadat třeba tak, že prodavačka pracující za minimální mzdu by chtěla mít jistotu, že minimální mzda zůstane zákonem zachována. Má pak možnost zvolit stranu, která ji toto slíbí. Pokud antikomunisté označí takový levicový požadavek za „komunistický“, dávají dvojí volbu.

Voliči se buď musejí přizpůsobit jejich programu a názoru na svět, nebo jsou alespoň symbolicky vykázáni mimo demokratický systém. A tady je něco špatně. Demokracie je pro všechny, kdo přijmou její pravidla, vylučování někoho jde proti jejím pravidlům. Stabilní demokracie pak funguje na principu střídání vlád stran, které zastupují různé vrstvy obyvatel.

K otázce v nadpisu, tedy k čemu je a k čemu není dobrý antikomunismus, začnu tím pozitivním hodnocením. Nebýt komunistou, vystupovat proti němu, je něco jako „integrální součástí“ každého demokrata, a to nemyslím nějak ironicky. A k čemu není dobrý - mnou kritizovaný antikomunismus, který klade rovnítko mezi komunismus a celou levici, se snaží vyřadit asi tak polovinu voličů z demokratického systému. Samozřejmě se mu to nedaří, ale někomu to dělá minimálně bordel v hlavách.

Aby se odstranil „bordel“ i v terminologii, uvítal bych společenskou shodu na tom, jak se jaký druh antikomunismu projevuje a je definován. Když totiž podám kritiku antikomunismu, který jen prohazuje hodnotící znaménka a považuje celou levici za komunistickou, ozve se okamžitě podrážděný hlas, být antikomunistou je přece být proti totalitě, jak ukázala třeba Miroslava Němcová:

Druhou otázkou, nad kterou se pozastavila, je termín ´primitivní antikomunismus´, který podle ní rovněž poslední dobou zaznívá z úst některých politiků a komentátorů. Připomněla, že nesvoboda a ponižování lidí komunistickým režimem nebyla záležitost jen například 50. let dvacátého století, ale trvala až do roku 1989. Nyní, po 23 letech, podle ní komunisté znovu testují odolnost veřejnosti v krajích a je proto třeba hrůzy totality připomínat. ´Jestliže o tom dnes mluvíme, najednou je to výraz primitivního antikomunismu?´

Vůbec se tu nenachází společná řeč. Tak tedy ten druh antikomunismu, který pod komunismus zahrnuje vše levicové, bych klidně nazval primitivním, nic moc chytrého v něm nevidím.

Druhý, obecnější antikomunismus, definoval například Přemysl Houda na České pozici: „Antikomunismus v principu chápu jako nějaký postoj, kterým v morální rovině odmítám komunistickou teorii;současně jsem v opozici vůči těm reálným systémům (i těm minulým), ve kterých jsem schopen odhalit teoretický základ komunismu (odmítám tedy i komunistickou praxi); a je to mravní postoj, který držím, když se mi hodí, i když se mi nehodí.

Aby toho nebylo málo, nepanuje ani všeobecná shoda na pojmu komunismu. Pro část krajní levice je to stále idea rovnosti, která nemá s předlistopadovým režimem nic společného. V tomto článku užívám pojmu komunismus tak, jak je většinově chápán, na delší rozbor tu nezbývá místa.

Při nedávném rozhodování, jestli má ČSSD podpořit Rusnokovu vládu, zaznívaly zprava hlasy, aby sociální demokraté v zájmu republiky zvolili to „demokratické“ oproti tomu „sociálnímu“. Aby ČSSD kvůli momentálnímu zájmu nepodkopávala demokratické principy státu. S tím se rovněž ztotožňuji, ale na oplátku bych rád viděl totéž u pravice. Tedy uznání, že sociální demokracie patří do demokratického systému, i když v momentálním zájmu pravice před volbami může být poškozování sociální demokracie.

Výzva časopisu Reflex to dokonce otevřeně přiznala: „Nikomu, komu záleží na kvalitě demokratických poměrů v České republice, by neměla být lhostejná situace uvnitř české sociální demokracie. Tato strana by měla zůstat věrná svým letitým demokratickým tradicím a neměla by podlehnout manipulaci autoritářského prezidenta.

Dodám, že nikomu, komu záleží na kvalitě demokratických poměrů, by neměly být lhostejné útoky na sociální demokracii typu hesel KSČSSD a neměl by takové manipulaci podlehnout.

Může se stát, že ČSSD nakonec uzavře vládní dohodu s KSČM a vyznění tohoto článku tím zazdí. Je to hlavně na samotných sociálních demokratech, ale jak ukázala i ona výzva v Reflexu, záleží, jakou dostanou podporu nebo poptávku, aby hledali i jiné cesty (pokud po volbách taková možnost tedy bude).

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.