Nechceme, aby tváří v tvář budoucnosti bylo naše studium marné
Jan ČernínÚčastníci okupačních stávek na českých univerzitách vysvětlují příčiny, metody a smysl svých protestů. Volají po dlouhodobých, systémových řešeních dnešních krizí, které dají mladým lidem i celé planetě budoucnost.
Právě nyní, ve dnech 14.-16. listopadu, probíhá vysokoškolská stávka za klima a za řešení sociálních aspektů současných krizí. Hnutí Univerzity za klima vzniklo na jaře roku 2019 v reakci na stávky Fridays for Future. Sami sebe definujeme jako veškeré členstvo akademické obce, kterému „není lhostejná budoucnost planety, na které žijeme“. A budoucnost se prolíná i našimi vizemi.
Usilujeme o aktivizaci akademického prostředí a široké veřejnosti ve vytváření udržitelné a klimaticky spravedlivé společnosti, uhlíkově neutrální fungování univerzit do roku 2030 a také o vybudování prostoru pro otevřené promýšlení spravedlivé budoucnosti. Toho chceme dosahovat pomocí tlaku na univerzity, pořádání vzdělávacích akcí a debat, případně spoluprací s příbuznými hnutími.
V září nás ale hned několik okolností přimělo k tomu vykročit z našich dosavadních plánů a uspořádat stávku. Mimo jiné nás k tomu přiměly hrozivé demonstrace na Václavském náměstí i vše, co k nim vedlo.
Chtěli jsme jasně formulovat, že existují i jiné vize světa, jiné pozice, z nichž lze současnou vládu — a nejen ji — kritizovat. Pokládali jsme za důležité vyjádřit, že chceme jinou budoucnost, protože nám nestačí falešné dilema mezi dosavadním kormidlováním konzervativní vlády a chimérou státní (nejen energetické) suverenity.
Naším přáním bylo vytvořit prostor pro jiné vynalézání budoucnosti, nabídnout cestu k řešení aktuálních problémů strukturální proměnou. Připomenout, že existují představy klimaticky a sociálně spravedlivé transformace, které jiný výhled do budoucnosti nabízejí.
Těší nás, že otázka budoucnosti byla v souvislosti se stávkou rozpoznána jako jedna z ústředních, a to i ze strany politiků. To je však jen první krok. Potřebujeme také jednání, a to systematické a ambiciózní, protože, jak zní další z našich hesel, v prázdných slibech není budoucnost.
Studentská stávka mezi odkazem 17. listopadu a současnou kritickou teorií
Rozhodli jsme se navazovat na odkaz studentské politické angažovanosti, připomínaný 17. listopadu. Děláme tak nutně s ambivalentními pocity. Sedmnáctý listopad se v našich očích stal často symbolem idealizace přítomnosti, chlácholení a nostalgického vzpomínání na to, jak to bylo „za totáče“ hrozné. Mnoho z nás na příběhu 17. listopadu vyrostlo a nezapřou se v nás sympatie pro ideály generace našich rodičů. Již výrazně méně sympatií však máme pro jistou slepotu k problémům současnosti, která je s tímto odkazem spojena.
Pokládáme za liché ztotožňovat naši stávku s komunismem. Ano, i naše stávka má sociální aspekty, ale spojování jakékoli sociálně angažované činnosti s komunismem je prostě myšlenkovým selháním. Navíc politické názory stávkujících zdaleka nejsou jednolité. Všechny nás ale spojuje přání, abychom nemuseli propadat depresím při pomyšlení na budoucnost.
Téma budoucnosti a duševního zdraví v současné kritické teorii hraje důležitou roli — ať už jde o Marka Fishera, z něhož nedávno vyšel výbor také v češtině, nebo o také již zesnulého Davida Graebera, který o ztrátě schopnosti imaginovat budoucnost psal ve své Utopii pravidel. Nemluvě o řadě youtuberů, jako jsou Epoch Philosophy, Jonas Čeika, PlasticPills a další, kteří se tomuto tématu věnují a pro naši generaci jsou možná vlivnější než původní texty.
Studující jsou na otázku budoucnosti citliví hned dvojnásob. Nejen proto, že zažijí dopady klimatické krize, ale také proto, že to jsou lidé, kteří odkládají svůj vstup do produktivního života a investují svůj čas a energii do svých znalostí a dovedností, které chtějí použít v budoucnosti. Na nejistotu budoucnosti jsou tak studující o to citlivější.
Nemožnost duševního zdraví tváří v tvář klimaticky nejisté budoucnosti vytváří styčnou plochu, na níž se bez ohledu na různé světonázorové pozice můžeme politicky koordinovat.
Místa, programy a boje stávky
Sedmnáctý listopad a s ním spojené události se v české vzpomínkové kultuře staly — stejně jako mnoho dalších věcí — záležitostí Pražáků. I naší akci hrozí, že se její obraz scvrkne na akci pražských studentů. Tomu se chceme postavit. Pro ty z nás, kteří opravdu pražskými studenty jsou, je zapojení našich brněnských, olomouckých, ústeckých, plzeňských, pardubických a hradeckých kolegyň a kolegů nenahraditelnou součástí celé akce.
Kupříkladu v Brně se rozhořel jeden z nejostřejších sporů této stávky — spor mezi děkanem Balíkem a stávkujícími. Děkan už zpočátku komunikoval stylem „já jsem děkan, já za to zodpovídám, já tu rozhoduji“. Naše stávka — a opakovaně to zdůrazňujeme — není namířena proti univerzitám a jejich současným vedením.
Naše snažení ale evidentně otevírá i otázku, jak má být organizován univerzitní provoz. Je záhodno řídit univerzitu jako firmu, či staromódní patriarchální rodinu? Nemá být prostor univerzity spíše demokratickým prostorem nesouhlasu a vymýšlení budoucnosti?
Jsme si vědomi toho, že naše „okupovaní“ může způsobovat jisté nepříjemnosti. Nedostatečně řešení klimatické krize však budou způsobovat nepříjemnosti řádově větší. A jasná zpráva o potřebě jednat se prostě nedává psaním statusů z kavárny.
V komunikaci s univerzitami jistě děláme chyby a dělat je budeme, stejně jako jejich vedení v komunikaci s námi. Tato nedorozumění nás mrzí. Majetnické pojetí univerzity, které představuje přístup děkana Balíka, však odmítáme.
Kromě požadavků a případných konfliktů však má stávka také vlastní program. Je opravdu bohatý a naše vděčnost patří všem, kdo nás svým přednáškovým či debatními vstupy podporují.
Co stávkující chtějí?
Co tato síť stávkujících, akcí a účinkujících chce ve světě způsobit? Aby se další současné krize — energetická, inflační, válečná — nestaly politikům záminkou pro odklad řešení dlouhodobých koncepčních problémů na později. Tyto krize nespadly z nebe, ale reflektují právě dlouho neřešené problémy. Proto mají být výzvou k jejich řešení.
Fungování trhu s energiemi, závislost na fosilních palivech z diktátorských režimů, nedostatek infrastruktury pro získávání energie z obnovitelných zdrojů a mnohé jiné — to jsou problémy, které se dnes palčivě projevují. Volají po dlouhodobém řešení, nikoli po záplatování v duchu „je krize, teď není čas řešit dlouhodobé problémy“.
Stávkující oslovují svou vládu a své univerzity, aby v mantinelech svých pravomocí vypracovaly ambiciózní plány na přechod k bezuhlíkové budoucnosti a aby tak učinily včas a spravedlivě.
Požadujeme žitelnou budoucnost.
Žádáme dobrou správu věcí veřejných stejně, jako ji žádala generace našich rodičů, jen v jiných kulisách a v jiné době!
"Sedmnáctý listopad se v našich očích stal často symbolem idealizace přítomnosti" - to je naprosto přesné a výstižné konstatování. Je to snad osudem každé revoluce, každého převratu, že se časem promění v nástroj vládnoucí moci pro ideologizaci jejího monopolu na veřejné mínění, a tedy v kýč. V minulém režimu byl takto instrumentalizován 17. listopad 1939, nynějším režimem 17. listopad roku 1989.
Snad ne úplně všechno v oficiálních vzpomínkách a tryznách k těmto událostem je nepravé, umělé a předstírané; ale problém je v tom, že toto případně pravé a autentické už téměř vůbec není možno odlišit od všudypřítomného ideologizujícího kýče.
---------------------------------
Další moment který mě na tomto vyjádření či proklamaci zaujal (a pozitivně překvapil), byly formulace typu "Naším přáním bylo vytvořit prostor pro jiné vynalézání budoucnosti, nabídnout cestu k řešení aktuálních problémů strukturální proměnou".
Nejsem si nijak jistý, do jaké míry účastníci tohoto stávkového hnutí mají (dnes) schopnost či potenciál "nabídnout (konkrétní) cestu" k řešení aktuálních problémů; ale jejich poznání a pochopení že tato cesta nemůže vést jinudy nežli komplexní, strukturální proměnou současného společensko-ekonomického uspořádání, je v každém případě pozitivním zjištěním.
Že by se v mladé generaci přece jenom začalo něco hýbat? - Něco, co by přesáhlo pouhý boj za životní prostředí? Uvidíme.
Opravdu těžko si může někdo idealizovat přítomnost po 20 letech prezidentování ruských agentů Klause a Zemana, po 8 letech vlády profláklého estébáka, trestně stíhaného agenta Bureše, jehož "hnutí" nadále dominuje veškerým průzkumům.
To může napsat jenom někdo, kdo sám tyto průšvihy vůbec jako problémy až tak moc nevnímá - jestli vůbec.
A obávám se, že to je taky hlavní problém té části mladé generace, za kterou autor mluví.
Vidím to jak živé, jak se před každými volbami apeluje "hlavně na mladé", aby přišli k volbám, aby mysleli na svou budoucnost, a taky aby zabránili zvolení toho nejhoršího, co se volbách nabízí - a a nestydatě podbízí.
A "naši mladí"? Tváří se, jakože my starší po nich chceme nějakou laskavost, tváří se blazeovaně, a většinou nepřijdou.
„Nemožnost duševního zdraví tváří v tvář klimaticky nejisté budoucnosti vytváří styčnou plochu, na níž se bez ohledu na různé světonázorové pozice můžeme politicky koordinovat.“
----------------------------------
Budoucnost je nejistá úplně VŽDY!!!
To si prosím, vážení studenti, uvědomte.
Ano, žil jsem i v časech, kdy se budoucnost zdála jistá, ale přesto to na duševní zdraví žádný pozitivní vliv nemělo – to můžu odpřísáhnout – někteří lidé končili třeba i v blázinci (když pro ně nebylo místo ve vězení). Budoucnost potom ukázala, že i když se budoucnost zdála jistá, byla to jistota nejistá. Naučil jsem se proto čerpat naději z nejistoty a dělám to tak dodnes i dnes, kdy si klimatičtí aktivisté stěžují na duševní zdraví v důsledku krajně nejistých jistot v budoucnosti. Věřím v krajní nejistotu, protože kdybychom měli jistotu, byli bychom v pr...i, entropie je nemilosrdná. Naštěstí ale můžeme milosrdně věřit v krásnou nejistotu a upevňovat tím svoje duševní zdraví.
Pokud však jde o styčnou plochu (vytvořenou tváří v tvář nejisté budoucnosti), plochu, na které se (bez ohledu na různé světonázorové pozice) můžeme politicky koordinovat, tak tu (šikmou) plochu bych nedoporučoval, protože strach z budoucnosti vás může tak politicky zkoordinovat, že za chvíli ani nebudete vědět, jak jste zkoordinovaný.
Inu, mladí jsou také voliči a každý výdělečně činný politický marketér je svým klientům bude prezentovat jako vhodnou cílovou skupinu.
To čtení je ale smutné. Půl článku vykládá, jak by studenti chtěli mírný pokrok v mezích zákona, tedy aby vláda a univerzity „v mantinelech svých pravomocí vypracovaly ambiciózní plány na přechod k bezuhlíkové budoucnosti a aby tak učinily včas a spravedlivě“ a hlavně proti komu všemu, kdo vše by měl vědět, že proti němu se ta stávka rozhodně nevede.
U Herkula, pokud jsem přesvědčen, že university nedělají to, co je velmi potřeba, co umí a co mohou, pak bych měl mít odvahu stávkovat proti univerzitní vrchnosti. A tím spíše pokud jsem o témže přesvědčen stran vlády vlastní země. Jinak se ze stávky stává pouhý happening; někdy sice esteticky vydařený a zážitkově výživný, ale pořád politicky bezzubý.
Pane Profante, Vy argumentujete naprosto stejně jako svého času Václav Klaus, když mimovládním (a mimostranickým) protestním hnutím nakazoval: "Nelíbí se vám tento politický systém? Tak proti němu protestujte - tím že se přeměníte ve standardní politickou partaj v rámci tohoto systému!"
Pokud jste to ještě stále nepochopil, tito studenti neprotestují (primárně) ani proti vládě jako takové, ani proti univerzitnímu vedení jako takovému. To jsou pouze figurky, v rámci daného systému kdykoli zaměnitelné a vyměnitelné. Studenti protestují proti c e l k o v é m u charakteru stávajícího společenského a politického uspořádání, proti jeho omezenosti, proti jeho neschopnosti adekvátně - a radikálně - řešit akutní palčivé problémy společnosti.
Právě toto je nejvíce progresivním znakem tohoto hnutí: že svou energii nevybíjí v marných bojích proti větrným mlýnům, proti těm či oněm figurkám či institucím, nýbrž že míří na samotnou podstatu věci.
Já jsem stávkujícím za klima navrhoval, že mají založit politickou stranu? Budu se muset pozorněji číst :-)
Stávka je nedokonalá forma protestu v nedokonalém sublunárním světě. Nemůže tedy zasáhnout podstatu věci a pokud se míří na ní, míří do prázdna.
Jenomže tomu odporuje krajně konformní požadavek stávkujících -- vláda a univerzity mají vypracovat ambiciozní plán změn ve prospěch klimatu. To není požadavek míří na podstatu věci, ale pokorná žádost, aby vláda dělala to, k čemu stejně zavázala ve svém prohlášení. Včetně neuvěřitelné Černínovy formulace o příštích krizích -- sakra, máme tu současnou krizi a vláda dělá všechno proto, aby podpořila fosilní status quo; a stávkující student se bojí říct, že řešení krize vzniklé strategickou závislostí na ruských fosilních surovinách nesmíme řešit v prvé řadě podporou zisků ze spekulací s plynem a ropou a prodloužením povolenek pro devastující uhelné elektrárny (mluvím o české, nikoli německé vládě, tam jde o okamžitý a jasně definovaný taktický krok), ale hlavně podporou snižování závislosti na fosilních energetických surovinách vůbec?
A opravdu je taková maličkost, kterou by měl stávkující za klima přehlížet, pokud konkrétní univerzitu univerzitu sponzoruje fosilní hráč?
Takže vážně. Nechci od stávkujících, aby zakládali politickou stranu a ani od nich nechci, aby protestovali proti "univerzitnímu systému" (ať už tím myslíte cokoli). Jsem větší svině než Klaus, já od nich chci drobnou, přemýšlivou a vzhledem k jejich vysokoškolskému vzdělání také kvalifikovanou "práci politickou". Včera jsem byl na tradičním festivalu jednoho prestižního pražského gymnázia --co myslíte, stál tam někdo ze stávkujících a rozdával letáčky vysvětlující, oč jim jde? Byla tam diskuse o klimatu -- a nevěřím, že by organizátoři na takovou nabídku nekývli? Ve středu jsem učil na jedné mimopražské univerzitě a co myslíte, že jsem tam neviděl? Ano, hádáte správně, nikde ani plakátek na podporu stávky.
Ale to mluvím o té drobné práci a ono je vždycky snadnější místo toho žvanit o podstatě věci.
No ano, pane Profante, veškerou aktivitu člověka rozmělnit pouze na "drobnou práci", a nehledět za okraj talíře. Jen tak dál!
... a bude to lepší, než se opájet velkými slovy a apokalyptickými vizemi a nedělat nic.