↗

Nejasné, prchavé kontury, a o to děsuplnější charakter „obludy aktivismu“ přetrvávají již celá desetiletí v českém politickém bájesloví a slouží jako spolehlivá rétorická zbraň. Grafika Gustave Doré, Destruction du Léviathan.

„Budeme více konzervativní, budeme mít rozumné zelené ambice a současně budeme i stranou, která bude ctít určité vlastenectví. A budeme stranou, která rozhodně bude proti aktivismu, proti progresivismu, proti těm šíleným evropským nápadům,“ vysvětloval bývalý ministr průmyslu a dopravy a současný poslanec Karel Havlíček letos v lednu nejnovější marketingovou strategii hnutí ANO v České televizi.

„K progresivismu, globalismu a aktivismu řadím současnou vládu,“ dovysvětlil Havlíček, který je možná ztělesněním koženého technokrata, přitahujícího manažersky orientované voliče, ale sotva konzervativní myslitel.

Oportunistické ANO ve snaze získat voliče SPD nepůjde do riskantního boje proti manželství pro všechny, které podporuje jednoznačná většina české společnosti i Havlíček sám, a už vůbec ne do boje proti potratům, jejichž omezení už se tu prozatím neodvažují navrhovat ani nejkonzervativnější politici. Stačí mu cílit na obludu mnohem strašidelnější. Obludu „aktivismu“. Její nejasné, prchavé kontury, a o to děsuplnější charakter přetrvávají již celá desetiletí v českém politickém bájesloví a slouží jako spolehlivá rétorická zbraň.

Politický odkaz Václava Klause

Tuhý odpor vůči občanským organizacím dal společně s klimaskepticismem, odporem k evropské integraci a lidským právům rodící se polistopadové české společnosti do vínku Václav Klaus.

V učebnicích politické komunikace se dočteme, že měřítkem opravdu úspěšného populisty je dlouhodobé a systematické ovlivňování myšlenkových řetězců, tedy to, co si při vyslovení nějakého pojmu takřka automaticky asociujeme a vnímáme.