„Budeme více konzervativní, budeme mít rozumné zelené ambice a současně budeme i stranou, která bude ctít určité vlastenectví. A budeme stranou, která rozhodně bude proti aktivismu, proti progresivismu, proti těm šíleným evropským nápadům,“ vysvětloval bývalý ministr průmyslu a dopravy a současný poslanec Karel Havlíček letos v lednu nejnovější marketingovou strategii hnutí ANO v České televizi.

„K progresivismu, globalismu a aktivismu řadím současnou vládu,“ dovysvětlil Havlíček, který je možná ztělesněním koženého technokrata, přitahujícího manažersky orientované voliče, ale sotva konzervativní myslitel.

Oportunistické ANO ve snaze získat voliče SPD nepůjde do riskantního boje proti manželství pro všechny, které podporuje jednoznačná většina české společnosti i Havlíček sám, a už vůbec ne do boje proti potratům, jejichž omezení už se tu prozatím neodvažují navrhovat ani nejkonzervativnější politici. Stačí mu cílit na obludu mnohem strašidelnější. Obludu „aktivismu“. Její nejasné, prchavé kontury, a o to děsuplnější charakter přetrvávají již celá desetiletí v českém politickém bájesloví a slouží jako spolehlivá rétorická zbraň.

Politický odkaz Václava Klause

Tuhý odpor vůči občanským organizacím dal společně s klimaskepticismem, odporem k evropské integraci a lidským právům rodící se polistopadové české společnosti do vínku Václav Klaus.

V učebnicích politické komunikace se dočteme, že měřítkem opravdu úspěšného populisty je dlouhodobé a systematické ovlivňování myšlenkových řetězců, tedy to, co si při vyslovení nějakého pojmu takřka automaticky asociujeme a vnímáme.

Evropským či americkým populistům se tak povedlo v hlavách lidí rozehrát v souvislosti s pojmem elity asociace typu „zkorumpované, zaprodané, myslící jen na své zájmy, uzavřené, od běžných lidí odtržené“, v souvislosti s migranty konotace „kriminálníci, potenciální teroristé, kulturní kolonizátoři, nepřizpůsobiví, čerpači dávek“.

V českém kontextu se zdejším politikům a lidem veřejného života povedlo něco velmi podobného také s pojmem „aktivista“. Slovo „aktivista“ se v pojetí Václava Klause a jeho následovníků proměnilo v krajně pejorativní označení pro člověka vnucujícího společnosti nelegitimně svůj názor, obvykle v okrajových otázkách, na něž „normální, pracující, slušný“ člověk nemá pomyšlení.

Byť se tváří nezištně, aktivista je za své protesty bezpochyby kýmsi v pozadí zaplacen a je součástí globálního komplotu, který usiluje o destrukci průmyslu, národních států nebo tradičních křesťanských hodnot.

Zištné neziskovky a aktivistické běsnění

Klausova teze o tom, že „neziskovky“ — což je obdoba pejorativního pojmu „aktivista“ — zasahují nelegitimně do politiky, aniž by k tomu měly mandát z voleb, tu zapustila své kořeny a v různé formě se jí chopili především Andrej Babiš a Miloš Zeman, ale i další populisté.

Není náhodou, že strašení aktivismem přišlo vhod i při útocích na Milion chvilek pro demokracii, jež Zeman, Babiš a z politické penze i Klaus jako jeden muž obviňovali z nedemokratických postupů a z toho, že demonstrují „proti výsledku demokratických voleb“.

Na nebezpečné „LGBTQ aktivisty“, kteří údajně stále stupňují své požadavky a vnucují svoji orientaci ostatním, neopomene odkázat takřka žádný udatný bojovník za tradiční hodnoty z ANO, SPD, ODS nebo KDU-ČSL.

„Stát se chce bránit invazi nevládek do škol, kde různí genderoví aktivisté malým dětem vyprávějí, že ‚pohlaví‘ je čistě věcí jejich volby,“ obhajoval třeba před dvěma lety europoslanec Alexandr Vondra (ODS) cenzuru informací o LGBTQ lidech pro osoby mladší osmnácti let, kterou po vzoru Ruska zavedl maďarský premiér Viktor Orbán.

„Aktivistům“ neopomene v každém druhém příspěvku na sociálních sítích spílat ani senátor Zdeněk Hraba. Svůj loňský odchod od Starostů odůvodnil tím, že „hnutí STAN se posunulo od pragmatické politiky pro normální lidi, kteří mají rádi a preferují svůj suverénní stát, svůj národ, svůj domov, svou rodinu, značně k prosazování postojů a názorů v podstatě opačných, k aktivistické politice.“

Zdeňka Hrabu čeká příští rok úkol obhájit svůj mandát a jako předvolební strategii si zjevně zvolil rozdmýchávání kulturních válek. Nechal se slyšet, že připravil návrh zákona k omezení dopravních blokád, a tento boj za bezpečnější a příznivější veřejný prostor příznačně označil za „aktivistické běsnění“.

Tento narativ ale přebírají i politici ze stran demokratického spektra. Kolikrát třeba jen klišé „chci být prezident aktivní, ale ne aktivistický“, padlo během kampaně i z úst současného prezidenta Petra Pavla?

A napříč politickým spektrem zaznívá i v souvislosti s aktivitami skupiny Poslední generace, která usiluje o bezpečnější a přívětivější město především požadavkem plošného snížení maximální povolené rychlosti pro auta na 30 kilometrů v hodině.

Za to Poslední generace čelí verbálním útokům ze strany mnohých politiků, kteří jim rovněž předhazují, že „prohráli volby“, čímž zjevně odkazují na bídný výsledek levicové koalice Solidarita, byť progresivně smýšlející voliče dokázali mobilizovat i Piráti a Praha sobě.

Krom toho jsou aktivisté obviňováni z „terorismu“, „financování z Ruska“ a „páchání násilí“ na řidičích v duchu populistické poučky o podněcování představ o násilí a kriminalitě svých oponentů. A tím se také dostává legitimizace stále agresivnějším reakcím řidičů, takže se stává jen otázkou času, kdy vyhrocená atmosféra vyústí v tragédii.

Demokracie stojí na občanské společnosti

Aktivní lidé a občanská společnost představují zásadní předpoklad demokracie naplněné liberálním obsahem, oproti její pasivní, formalizované, a tudíž osekané a nefunkční verzi. Viktoru Orbánovi v Maďarsku a Recepu Tayypovi Erdoğanovi v Turecku se to povedlo, v České republice občanská společnost podobný vzestup Andreje Babiše k autoritářské moci dokázala zablokovat. Nebýt Milionu chvilek, kdo ví, kde bychom dnes byli.

Není tak žádnou náhodou, že aktivní a bdělá občanská společnost, která hlídá, zda politici dodržují zásady právního státu, nedopouští se korupce, neosekávají lidská práva, dbají na důstojnost sociálně zranitelnějších skupin a tlačí politiky do ambicióznějších klimatických politik, představuje úhlavního nepřítele populistů, demagogů, autoritářů a oligarchů. Pro ně jsou struktury občanské společnosti tradičně jeden z prvních terčů po nástupu k moci i objektem dlouhodobé démonizace.

Pokud si vážíme právního státu, prozápadního směřování, lidských a sociálních práv a progresivní klimatické politiky, přestaňme démonizovat aktivismus. Ať už má podobu zaplněné Letné proti oligarchickému premiérovi či protestů proti bezohlednosti automobilismu ve městech.